ZEMĚDĚLSTVÍ STARÝCH SLOVANŮ Od 6 .-5 . tisíciletí př. n. I. bylo zemědělství hlavním zdrojem obživy evropského obyvatelstva. Také v ži votě našich slovanských předků hrálo zemědělství nejdůležitější roli. Poznání jeho vývoje je proto zá sadním předpokladem vědeckého studia pravěké i raně středověké historie. M. Beranová sleduje ve své knize zemědělství starých Slovanů na pozadí vývoje evropského země dělství v pravěku a raném středověku. První část její knihy je věnována způsobům zemědělské výroby a chovu dobytka v mladší době kamenné, rozvoji orby a zápřahu hovězího dobytka v pozdní době kamenné a v době bronzové. Zabývá se dále rost linnou a živočišnou výrobou těch neslovanských etnik, která svým svébytným způsobem nejvíce při spěla k rozvoji zemědělské techniky a chovatelských znalostí. V době železné to byli především Keltové, Ilyrové, Dákové, tzv. Skytové z lesní východo evropské oblasti a Germáni. Tuto část knížky uza vírá výklad o intenzifikaci obilnaření v evropských římských provinciích a kapitola o zemědělství na našem území v době laténské a římské, tj. před příchodem Slovanů. Druhá, stěžejní část knihy sleduje slovanské ze mědělství od 2. stol. př. n. 1. Popisuje snahu Slovanů o jistou intenzifikaci zemědělské výroby od 3.—5. stol. n. 1. a hodnotí význam římsko-provinciálního zemědělství a jeho tradic pro rozvoj zemědělství slovanského. Na našem území byl v 8. až v 1. polo vině 9. stol. dovršen zásadní přelom v zeměděLké výrobě, který v konečných důsledcích umožnil a podmínil vznik feudální třídní společnosti a státu. K dalším změnám v zemědělství došlo u nás teprve ve 13. a na počátku 14. stol., kdy převládlo úhořové zemědělství a jeho nejrozšířenější forma, tzv. trojpolní nebo trojstranný systém. Závěrečná část knihy je podrobným rozborem starých způsobů zemědělské výroby. Na základě historických pramenů i etnografického materiálu zpracovala M. Beranová výklad o žárovém zeměděl ství a o divoké trávopolní soustavě. Bez znalosti těchto starých zemědělských systémů by nebylo možné pochopit dynamiku vývoje pravěké Evropy, přesuny i expanze zemědělského obyvatelstva, roz pad prvobytně pospolné společnosti a v konečné fázi vznik třídní feudální společnosti. Knížka M. Beranové je vybavena bohatým obra zovým materiálem a německým souhrnem. Před stavuje ojedinělý pokus o rozsáhlou syntézu dějin evropského zemědělství od jeho počátků až do stře dověku.
ČESKOSLOVENSKÁ AKADEMIE VĚD ARCHEOLOGICKY ÚSTAV
ZEMĚDĚLSTVÍ STARÝCH SLOVANŮ
ČESKOSLOVENSKÁ AKADEMIE VĚD Vědecký redaktor prof. dr. Bohuslav Chropovský, DrSc. člen korespondent SAV Recenzoval dr. Zdeněk Klanica, CSc.
PŘEDMLUVA Tato práce si klade za úkol vysledovat vývoj zemědělské výroby starých Slovanů od jejich vstupu na dějinnou scénu zhruba do počátku II. tisíciletí našeho letopočtu. Slovany zkoumá v jejich organickém začlenění do histo rického kontextu, tak aby bylo zřejmé, na co v nejdůležitějším odvětví tehdejší výroby navazovali, jak si počínali a jakých výsledků dosahovali ve srovnání se svým okolím. Proto byl maximálně rozšířen zorný úhel v ohledu jak časovém, tak i prostorovém. Vážné důvody mluvily pro to, aby byl podán výklad o vývoji země dělské výroby od jejích počátků v neolitu, takže kniha zahrnuje období více než šesti tisíc let. Je ovšem samozřejmé, že si nečiní nárok na to, aby byla pokládána za dějiny pravěkého zemědělství. Její první oddíl (kap. I—VI) není přes svůj nemalý rozsah ničím jiným než úvodem, který se sice snaží zachytit základní tendence pravěkého vývoje, avšak činí to zkratkovitě a místy, např. ve vstupní části, zabývající se vznikem země dělství v oblasti Předního východu, jen obrysově. Co se týče horní časové hranice, připomínám, že jsem se pokusila na jiném místě sledovat vývoj zemědělství, alespoň na území našeho státu, až do 14. století a zjistit změny vyvolané kolonizačním obdobím ( B e r a n o v á 1975a). Do nové práce nebylo možno zahrnout materiálovou základnu této starší studie, takže tu beru v úvahu jen její základní zjištění. Pokud jde o soudobý neslovanský svět, věnovala jsem pozornost zejména vztahům mezi slovanským a germánským zemědělstvím, které mohou být exaktně objasněny a definitivně očištěny od nevědeckých, nacionalisticky zabarvených představ teprve na základě komplexního rozboru veškerého dnes dostupného materiálu. Kniha se opírá především o archeologické prameny, protože ty mají pro poznání pravěkého a časně středověkého zemědělství největší dů 5
ležitost. Písemných zpráv je málo, navíc většinou neumožňují jedno značný výklad. Lingvistická analýza dnes nemá tak velký význam jako kdysi, kdy se její výpovědní možnosti pro nedostatek jiných pramenů přeceňovaly. Dnes mj. díky archeologii dobře víme, že převzetí názvu určité věci nemuselo znamenat převzetí věci samé, protože ta mohla být známa již dříve, a že naopak nové věci mohly být označeny starším domácím názvem. Proto na jazykových pramenech nestavíme, ale své poznatky jimi pouze doplňujeme. Značný význam má etnografie, zvláště při rekonstrukci starého nářadí a způsobu práce v zemědělství, avšak také na ni hledí archeolog jako na pomocnou disciplínu a využívá jí jedině, pokud mu jeho vlastní obor poskytuje dostatek spolehlivých pramenů pro úsudky založené na analogii. Archeologické prameny, které mají význam pro poznání pravěkého a časně středověkého zemědělství, lze rozdělit zhruba do pěti skupin. Jsou to především pozůstatky zemědělského nářadí a nástrojů, za druhé pozůstatky hospodářských staveb a zařízení, za třetí relikty polí a plužin, popř. stopy orby. Čtvrtou skupinou je paleobotanický materiál, před stavovaný jednak makroskopickými pozůstatky (semena, pecky, dřevo apod.), jednak pylem rostlin, a konečně pátou tvoří osteologický materiál, tj. pozůstatky kostí zvířat v kuchyňském odpadu nebo v hrobech. V této souvislosti lze uvést i jiné, povětšině vzácné zvířecí pozůstatky (srst, kůže, paraziti apod.). Archeolog se nejvíce zabývá nářadím a hospodářskými stavbami, pokud byly při výzkumech nalezeny a určeny. Relikty polí bývají místně omezeny a většinou se těžko datují; v našich podmínkách je známe teprve z okruhu zaniklých středověkých osad z mladšího období, které nespadá do rámce této knihy. Paleobotanický a osteologický materiál zkoumají příslušní specialisté, archeolog přejímá jejich výsledky a historicky je hodnotí a zpracovává. Každý druh pramenů má specifický způsob zpracování. Problematika pramenů ani metodika práce s nimi nemohly být v této práci soustavně vyloženy, byly jen zběžně dotčeny tam, kde toho povaha věci nezbytně vyžadovala. V posledních desetiletích se mezi archeology stále více upevňuje po vědomí o důležitosti pravěkého zemědělství. Bibliografie k dějinám pra věkého a časně středověkého zemědělství za léta 1945 až 1965, kterou jsem publikovala r. 1969, zaznamenává 3269 speciálních článků, studií a monografií, vedle nichž ovšem existuje ještě obrovský počet šíře zamě řených prací, které se tohoto tématu tak či onak dotýkají. Připravovaná bibliografie za období 1966—1977 nebude svým rozsahem za předchozím obdobím podstatně zaostávat. Přes tuto záplavu informací, pro jednoho badatele beze zbytku nezvládnutelnou, zatím víme o pravěkém země dělství velice málo. Speciální práce většinou jen zpřístupňují nevelké 6
soubory materiálu z jednotlivých nalezišť, nebo se zabývají problémy úzce vymezenými věcně, časově i místně, takže shrnujících pohledů na jednotlivá období nebo kultury i prací zabývajících se v plné šíři jednotlivými důležitými jevý a problémy zemědělské výroby je zatím málo. A nejen to: situace nebývá příznivá ani pokud jde o pramenný materiál, neboť i pro mnohá důležitá období, pro důležité kultury a pro rozsáhlá území je zatím k dispozici jen tříšť různorodých a rozporných dokladů. Za daných podmínek je ovšem úsilí o syntézu natolik odvážné i riskant ní, že by mohla být položena otázka, není-li snad poněkud předčasné, jsem však přesvědčena o tom, že je naopak nanejvýš potřebné, protože také o archeologii platí, že její síla nespočívá v mechanickém hromadění materiálu, nýbrž ve vyhledávání a uplatňování takových metod, které odkrývají jeho výpovědní schopnosti a zařazují jednotlivosti do jejich objektivních souvislostí. Materiálu k dějinám pravěkého zemědělství nikdy nebude nadbytek, vždy zůstane mnoho bílých míst, avšak to by nemělo být důvodem k tomu, abychom na tomto úseku přešlapovali, vyžívali se v detailech a uzavírali si cestu vpřed. Jedině tehdy, budeme-li usilovat o celistvý pohled na pravěké zemědělství, budeme schopni orientovat se v jednotlivých obdobích, kulturách a vyvozovat z jednot livostí patřičné závěry, jedině tehdy budeme správně chápat problémy i úkoly dalšího bádání. Vždyť účel syntézy spočívá nejen ve shrnutí dosavadního poznání, nýbrž i v tom, že odkrývá nejzávažnější manka a naznačuje cestu vpřed. Domnívám se, že moje práce mj. ukazuje dosti přesvědčivě, co by mohly pro další rozvoj bádání přinést osteologické a paleobotanické rozbory, kdyby byly ve spolupráci archeologů s přísluš nými odborníky přehledně zpracovány pro jednotlivá období, kultury a oblasti. To je ovšem úkol, který by si vyžádal mnohaleté úsilí početného týmu odborníků. Sama jsem se pokusila vyrovnat se s tímto úkolem potud, pokud se týkal Slovanů, jinak však jsem se mohla opírat jen o hlavní naleziště a o nejdůležitější rozbory. Soupis literatury v této knize bylo třeba omezit asi na tisíc bibliografic kých jednotek, i když jich ve skutečnosti byl využit asi čtyř- až pětinásobný počet. Největší redukci zaznamenala literatura paleobotanická a osteologická, u níž lze odkázat též na každoroční soupisy v časopise Ausgrabungen und Funde a na speciální každoroční bibliografii H.-H. Můllera (Bibliographie zur Archaeozoologie und Geschichte der Haustiere, Berlin). Při zpracovávání klíčové partie této knihy, tj. období od konce I. tisíciletí př. n. 1. do počátku II. tisíciletí n. 1., jsem využila především svých vlastních studií, publikovaných od poloviny padesátých let. Při výkladech o zemědělství zarubiněcké kultury a o zemědělství starých Germánů jsem se mohla opřít o cenné monografie jiných badatelů (P a č k o v a 1974, J a n k u h n 1969). 7
Látka této knihy mohla být zásadně zpracována dvěma způsoby. Buď bylo možno postupovat podle jednotlivých jevů a problémů (nářadí a ná stroje, stavby, plodiny, dobytek, způsob zemědělské výroby), anebo podle jednotlivých epoch. První postup umožňuje soustavněji a přehledněji zachytit jednotlivosti, druhý postup skýtá lepší možnosti k tomu, aby byl prokreslen celek, jeho vnitřní dynamika a postupné proměny, tedy právě to, o co autorce, zvláště od přelomu letopočtu, šlo nejvíce. Proto dala přednost výkladu vnitřní struktury zemědělské výroby podle jednot livých epoch, i když tím vývoj jednotlivostí je poněkud rozdroben. Pro lepší orientaci uživatele knihy byly tyto jednotlivosti navzájem propojeny odkazy, přičemž tam, kde se jevila potřeba, zpravidla právě u Slovanů, byly určité jednotlivosti v zájmu celistvosti výkladu koncentrovány na jediném místě. Ke studiu slovanského zemědělství mne před více než dvaceti lety při vedl zájem o poznání slovanské společnosti, jíž jsem se v první polovině padesátých let začala jako studentka zabývat v semináři akademika Eisnera. Jak vědecká teorie, tak i mé vlastní konkrétní zkušenosti mne přesvědčily o tom, že tradičními metodami k poznání slovanské společ nosti dospět nelze, že se východiskem zkoumání musí stát výroba, přede vším výroba zemědělská. Aby se předešlo případným nedorozuměním, je třeba poznamenat, že dějiny výrobních sil, jakkoli jsou východiskem pro zkoumání společenských vztahů, nejsou s nimi totožné a nemohou se krýt s dějinami společnosti. Nekladla jsem si proto za úkol „dotahovat“ svá zjištění k tomu, co v archeologii někdy ne dost vhodně nazýváme „společenskými závěry“, protože takový postup by konec konců nebyl ničím jiným než vulgarizací marxismu. V knize mohly být připomenuty nebo naznačeny jen některé, lze-li tak říci, základní výstupy ze sféry výrobních sil do sféry společenských vztahů, některé nejširší souvislosti a závislosti. Detailní propracování těchto složitých vazeb muselo být ponecháno další badatelské práci, při níž bude třeba brát v počet všechny relevantní faktory. Při mé práci mi byla různou měrou nápomocna řada specialistů, kolegů z Archeologického ústavu ČSAV a pracovníků jiných institucí domácích i zahraničních. Někteří poskytli dosud nezveřejněný materiál, jiní poradili tam, kde šlo o období mně odlehlá, např. o neolit a eneolit, popřípadě pročetli příslušné kapitoly. Byl jich značný počet a všem jsem vděčna, i když je pro úsporu místa nemohu v konkrétních souvislostech jmenovat. Můj dík dále náleží oběma posuzovatelům této knihy, zvláště jejímu vědeckému redaktoru prof. dr. Bohuslavu Chropovskému, DrSc., členu korespondentu SAV, řediteli Archeologického ústavu v Nitře, jehož cenné připomínky významně napomohly ke zkvalitnění textu. Chtěla bych také poděkovat ředitelům Archeologického ústavu ČSAV akademiku Josefu 8
Poulíkovi a jeho předchůdci akademiku Janu Filipovi, kteří se zájmem sledovali i podporovali mé vědecké úsilí. S obzvláštní vděčností na tomto místě vzpomínám svého někdejšího učitele akademika Jana Eisnera. V době mých vědeckých počátků uměl pomoci, poradit i pronést slova, která neztratila povzbuzující a hřejivý význam dodnes. Nakonec ještě připomínám, že četba této knihy není snadná. Obtížnost textu je však podmíněna již povahou věci. I když jsem se snažila o maxi mální úspornost při výběru materiálu, nashromážděného při studiu lite ratury a při studiích v našich a zahraničních muzeích, byla jsem ho nucena zařadit a popsat velké množství. Proto jsou v knize partie, přes něž se lze dostat jen s vynaložením značného úsilí, aby byl pochopen vývoj pra věkého zemědělství, to veliké drama lidského poznání, důmyslu a přičinlivosti, které jsem se pokusila přiblížit v této knize. Praha, duben 1978
9
H LAV A 1
PŘEDSLOVANSKÉ ZEMĚDĚLSTVÍ
I. POČÁTKY ZEMĚDĚLSTVÍ Člověk je na světě asi 3 milióny let, Homo sapiens typu dnešního člověka 60 tisíc let. Zemědělstvím se lidé zabývají 7 až 10 tisíc let. Do té doby lovili zvířata, živili se sběrem rostlinné potravy a později i rybolovem. Zemědělství bylo velkou revolucí v hospodářském i společenském životě. Umožnilo větší koncentraci lidí, hustší osídlení a jistější a trvalejší obživu. Člověk začínal aktivněji působit na okolní přírodu, začínal po znávat a využívat přírodní zákony a vědomě či nevědomě měnil a utvářel své životní prostředí. Někdy označují badatelé nástup zemědělství a chovu dobytka jako počátek výrobního období dějin lidstva na rozdíl od období přisvojovacího. Taková terminologie vyhovuje, ovšem s tím upřesněním, že člověk —zemědělec a chovatel vyráběl svou potravu, zatímco člověk — lovec, rybář a sběrač vyráběl jenom nástroje, zbraně, různé užitkové předměty a zařízení, zatímco potravu bral tak, jak mu byla dostupná v okolní přírodě úměrně jeho možnostem a schopnostem. Výrobu jako takovou nelze od lidstva oddělit, práce byla podle marxistického učení jedním z hlavních stimulů a rozhodujících činitelů při vzniku člověka. I když nejstarší lidé nevyráběli potravu, veškerá jejich činnost a práce byla zaměřena na získání potravy; zbraně, nástroje a různá zařízení sloužily především tomuto účelu. Období nejstaršího zemědělství nazýváme neolitem nebo mladší dobou kamennou. Archeologicky je charakterizována jednak nejstarší výrobou keramiky, jednak výrobou nástrojů z hlazeného kamene (na rozdíl od předcházející industrie štípané). To platí pochopitelně jenom pro střední a západní Evropu. Na Předním východě se doklady počínajícího pěstování rostlin a chovu zvířat objevují již v tzv. prekeramickém neolitu dlouho před objevem nádob z pálené hlíny. Na severu naopak vyráběly keramiku i některé kmeny lovecko-rybářské.
11
1. Vznik zemědělství Zemědělství vznikalo na Předím východě v oblasti tzv. Úrodného půlměsíce (obr. 1). Je to území na jihu zhruba od hranic Egypta přes Pa lestinu a Jordánsko, dále na sever přes Libanon a Sýrii až k Černému moři, na západ až do střední Anatolie. Na východ sahala tato oblast přes Kavkaz ke Kaspickému jezeru a po obou svazích pohoří Zagros k Perskému zálivu. Na tomto území rostly planě obilniny a žila ta zvířata, která mohla být pro člověka k dobrému užitku a jejichž ochočení a posléze domestikace nebyly příliš obtížné. Teorií, jak došlo k rozsáhlejšímu pěstování rostlin a k chovu domácích užitkových zvířat, je mnoho. Jsou to však zatím jenom nedostatečně podložené hypotézy. Jisté je jenom to, že na konci starší doby kamenné a ve střední době kamenné lidé záměrně vyhledávali stáda divokých zvířat a putovali za nimi, shromažďovali větší zásoby rostlinné potravy a hledali a dočasně nebo trvaleji sídlili na místech, kde rostly planě obilniny nebo jiné rostliny, které ve vhodném čase sklízeli. Dělo se to téměř na celém světě v různých geografických a klimatických pod mínkách, leckde byly obdobné skupiny sledovány etnografy z 19. a 20. stol. Přejít k určité formě primitivního chovu zvířat a pěstování rostlin bylo koneckonců jen záležitostí času a přirozeného vývoje. Na Předním
1. Nejstarší naleziště zem ědělských plodin na Předním východě 1. Älteste Fundorte landwirtschaftlicher Fruchtpflanzen im V orderen O rient
12
východě však žily v 9 .-7 . tisíciletí př. n. 1. takové skupiny lidí, jejichž domácí zvířata a pěstované rostliny se postupně rozšířily do celého starého světa a staly se základem zemědělského vývoje lidstva. Nejstarší pěstované rostliny se zpočátku vůbec nelišily od divoce rostoucích, a tak je těžko v nejranějších nálezech určit, zda šlo již o výsledky záměrné zemědělské činnosti nebo o zbytky zásob sběračů tzv. sklizňového stupně. Nejstarší obilniny jak na Blízkém východě, tak v Evropě (Řecko) patří akeramické neolitické fázi, tedy nejstaršímu neolitu Při jejich datování se uplatnila metoda C14, která posunula počátek nej starších zemědělských civilací o několik tisíciletí nazpět. Nejstarší dosud známé obilniny byly nalezeny v severní Sýrii v Mureybitu (Tell Mureybit). Jsou datovány od 8050 do 7542 př. n. 1. Byly zde pšenice jednozrnka a ječmen v planě rostoucích formách (Triticum boeoticum ssp. thaoudar, Hordeum spontaneum). V Íránu na lokalitě Ali Kosh z let 7500—6750 př. n. 1. byly rozpoznány pšenice jednozrnka v plané i kulturnější formě (Triticum boeoticum, Triticum monococcum), pšenice dvouzrnka (Triticum dicoccum) a ječmen (Hordeum sponta neum). V Jordánsku na lokalitě Jericho v prekeramické neolitické vrstvě A, datované do doby kolem r. 7000 př. n. 1., určila M. Hopf dvouřadý ječmen (Hordeum distichum ) a pšenici dvouzrnku (Triticum dicoccum). O něco mladší sídliště Beidha z prekeramického neolitu B přineslo doklady o dvouzrnce (Triticum dicoccum), o ječmenu blízkém planě rostoucím formám (Hordeum spontaneum) a o planém ovsu. V se verním Iráku v osadě Jarmo z doby kolem 6750 př. n. 1. se přechodné formy mezi divoce rostoucími a pěstovanými obilninami dále rozmnožily. Ječmen (Hordeum spontaneum) nesl již znaky kulturních rostlin, i když byl ještě velice blízký planě rostoucímu ječmenu, pšenice dvouzrnka měla jak formy plané (Triticum dicoccoides), tak přechodné formy mezi dvouzrnkou divoce rostoucí a pěstovanou (Triticum dicoccum). Dále byly rozpoznány kulturní i plané formy jednozrnky (Triticum boeoticum ssp. aegilopoides, Triticum monococcum). Z naleziště Hacilar v Anatolii z období akeramického neolitu (7000 př. n. 1.) byla planá forma jedno zrnky (Triticum boeoticum), dvouzrnka (Triticum dicoccum) a nahý šestiřadý ječmen. Ještě starší, ale zatím bohužel botanicky blíže neurčený nález byl učiněn v jeskyni Nohal Oren u Hajfy. Pšenice tam nalezená má být z doby 16000 př. n. 1. ( Kr z a k 1975). V tomto případě rozhodně nešlo o pšenici pěstovanou. Ze 7. a 6. tisíciletí př. n. 1. je dokladů o pěstovaných obilninách mnohem více. Tak v Íránu a Iráku na sídlišti Ali Kosh z období 6750—6000 př. n. 1. a 6000—5500 př. n. 1. je doložena dvouzrnka, dva druhy kulturního ječme ne, dvouřadý a šestiřadý, a planý oves, v Tepe Guran (6200—5500 př. n. 1.) ječmen (Hordeum distichum) a menší množství Hordeum spontaneum, 13
v Tell es Sawwan (5800—5600 př. n. 1.) pšenice dvouzrnka, jedno zrno jednozrnky a pšenice obecná (Triticum aestivum), v Tepe Sabz (5500— 5000 př. n. 1.) pšenice obecná (Triticum aestivum) a pluchatý šestiřadý a dvouřadý ječmen. V Matarrah z doby kolem r. 5750 př. n. 1. byl nalezen ječmen (Hordeum distichum) a dvouzrnka (Triticum dicoccum), v mladší vrstvě výše zmiňovaného palestinského Jericha, v prekeramické vrstvé B a v dalších vrstvách Hordeum distichum, Triticum monococcum a Tri ticum dicoccum. V Sýrii kromě výše uváděného Tell Mureybit je vý znamné naleziště Tell Ramad, kde v prekeramické vrstvě B byla identi fikována pšenice dvouzrnka, jednozrnka a pšenice shloučená (Triticum dicoccum, monococcum a compactum), dále pluchatý dvouřadý ječmen (Hordeum distichum). V Amuq A (5750 př. n. 1.) byl kromě dvouzrnky a ječmene nalezen oves (Avena sp.), nejspíše planý. Z Čatal Hůyíik v Anatolii z doby 5850—5600 př. n. 1. pocházejí tyto obilniny: Triticum monococcum, Triticum dicoccum, Triticum aestivum, Hordeum spontaneum, Hordeum vulgare var. nudum. V mladší vrstvě naleziště Hacilar (5800—5000 př. n. 1.) byly určeny pšenice jednozrnka, dvouzrnka a pše nice obecná, nahý šestiřadý ječmen a pluchatý ječmen dvouřadý i šesti řadý. Nejstarší nálezy obilnin v Řecku patří do konce 7. tisíciletí př. n. 1. a do 6. tisíciletí př. n. 1.; tamější akeramický neolit je mladší než akeramický neolit Předního východu. Obilniny blízké planým se v Řecku již ne vyskytovaly, doloženy jsou jenom typické kulturní obilniny. Nejdůležitěj šími nalezišti jsou Knossos (Kréta), Ghediki, Achilleion, Sesklo, Argissa Magula a Nea Nikomedeia, vesměs z let 6000—5000 př. n. 1., jenom Knossos (6100 př. n. 1.) a Nea Nikomedeia (6200 př. n. 1.) jsou poněkud starší. Nalezeny byly pšenice jednozrnka a dvouzrnka, ječmen nahý i pluchatý, dvouřadý, šestiřadý i čtyřřadý, ojediněle oves. V Bulharsku patří nejstarší nálezy obilnin až do doby kolem r. 5000 př. n. 1. Jsou to především pšenice jednozrnka a dvouzrnka a také pšenice obecná. Nejstarší doklady o pěstování luštěnin patří také Přednímu východu. Hrách (Pisum sativum var. arvensis, Pisum elatius) byl nalezen v Hacilar (7000 př. n. 1., P. elatius), Jarmo (6750 př. n. 1.), čatal Hůyůk (5850—5600 př. n. 1.) a Can Hasan (5250 př. n. 1). V Řecku byl určen na nalezištích Ghediki a Sesklo. Čočka (Lens esculenta) pochází pravdě podobně z Lens nigricans. Naleziště: Jarmo (6750 př. n. 1.), Hacilar (7000 př. n. 1., 5800-5000 př. n. 1.), Tepe Sabz (5500-5000 př. n. 1.) na Předním východě, Nea Nikomedeia (6200 př. n. 1), Ghediki, Argissa Magula (6000—5000 př. n. 1.) v Řecku, Bulharsko kolem r. 5000 př. n. 1. Nejstarší doklady o pěstování lnu (Linum usitassimum) patří na Předním východě do 6. tisíciletí př. n. 1., v Řecku zatím z akeramického neolitu není znám. Doklady o vikvi a bobu jsou různorodé. 14
Koncem 7. a počátkem 6. tisíciletí př. n. 1. byly tedy již v celé oblasti Úrodného půlměsíce rozšířeny obilniny kulturních forem i další záměrně pěstované rostliny. Byly to pšenice jednozrnka, dvouzrnka a pšenice obecná, několik odrůd ječmene, dále hrách, čočka a později len. Během 6. a 5. tisíciletí př. n. 1. se šířily dále do Evropy. Nálezy ovsa naproti tomu patří v Přední Asii planým formám, jedině oves z Achilleionu v Řecku mohl být pěstovaný. Ávena strigosa a Avena sativa byly pravděpodobně kultivovány později ve střední a severní Evropě. Proso (Panicům miliaceum) je doloženo jedině v Řecku na nalezišti Argissa Magula. Zemědělské výrobě Předního východu bylo cizí. Pokud jde o žito, byla to nejmladší kulturní obilnina ( T e m p í r 1966, S o u d s k ý 1966, J a n k u h n 1969, W i l l e r d i n g 1969, R e n f r e w 1969,1973, H o p f 1969, U c k o , D i m b l e b y 1969, M u r r a y 1969, H i g g s 1972, 1975, T r i n g h a m 1972, T a b a c z y ň s k i 1970). Podobně jako u rostlin, není ani u domácích zvířat snadné rozpoznat v počátcích jejich domestikace na základě kosterných pozůstatků, zda jde skutečně o zvířata chovaná nebo o masitou potravu získanou lovem. Domestikační změny na skeletu, projevující se mj. zmenšováním velikosti zvířat, probíhaly velmi pozvolna a často bývaly dřívějšími badateli smě šovány se sexuálním dimorfismem. Nejstarším domácím zvířetem na Předním východě byla ovce. Nejstarší doklad o její domestikaci pochází z doby kolem roku 9000 př. n. 1. ze Zawi Chemi/Shanidar. Koza byla podle našich dosavadních znalostí domestikována později. Nejdříve je uváděna, spolu s ovcí, v Tepe Ali Kosh, Deh Luran, fáze Bus Mordeh z let 7500—6750 př. n. 1. a v Karim Shahir. Doklady z doby kolem r. 7000 př. n. 1. byly nalezeny v prekeramických vrstvách Jarma a Jericha. V Jarmu byla nejvíce chovaným domácím zvířetem. Domestikace hovězího douytka je ještě mladšího data. Nejstarší doklady se uvádějí z prekeramické vrstvy Jericha z doby 7000—6750 př. n. 1., avšak za úplně bezpečné se často považují teprve doklady z nalezišť Argissa (6500 př. n. 1.), Nea Nikomedeia (6200 př. n. 1.) a Knossos (6100 př. n. 1.). Vepř, nejisto zda domácí, je uváděn ve dvou exemplářích z fáze Bus Mordeh v Tepe Ali Kosh (7500—6750 př. n. 1.); bezpečné doklady známe až z úayonů kolem roku 7000 př. n. 1. a z ke ramických vrstev Jarma z doby 6500 př. n. 1. a později ( H a r t m a n - F r i c k 1969, M u r r a y 1970, H o l e , F l a n n e r y , N e e l y 1965, F la n ne ry 1969, M ay 1969, R e e d 1969, H i ggs, J ar m a n 1972, N o b i s 1973a). Na sever a na západ od oblasti Úrodného půlměsíce byl nejstarším domácím zvířetem pes, který doprovázel lovce již dlouho před rozšířením zemědělství v této oblasti. Byl nalezen v Anglii (Star Carr) a v Německu (Senckenberg-Moor) ve vrstvách z doby kolem r. 7500 př. n. 1. Sloužil také jako potrava, a to od nejstarších dob až do doby železné ( D e g e r b 0 1 15
1961, H a r t m a n - F r i c k 1969, May 1969). V jihovýchodní Evropé patří až do počátku 6. tisíciletí př. n. 1. (Bok o n y i 1975) Kůň byl domestikován značné pozdéji než ostatní zvířata, a to v jiho východní Evropč a Střední Asii. V paleolitu a neolitu žil ve vétší části Evropy divoce a tehdejší obyvatelé jej lovili. Ve stepních a lesostepních oblastech východní Evropy, na východ od Dněpru, v kulturách srednestogovské, staré jámové a dněpro-doněcké můžeme doložit domácího koně již na konci neolitu a v časném eneolitu (B i b i k o v a 1969, C a 1k i n 1970, N o b i s 1971). V těchto kulturách existoval tehdy rozvinutý chov koní, který je právě pro ně charakteristický. Odsud se dostal přes Dněpr k zemědělským kulturám južnobužské, Bojan, Gumelnifa, Tripolje a pozdějším, kde však bylo na rozdíl od východnějších oblastí koní málo a naprosto převládal chov hovězího dobytka. Předběžně je možno datovat počátek chovu koní do 4. tisíciletí př. n. 1. Z východu se chov koní rozšířil v pozdní době kamenné (eneolitu) a na počátku doby bronzové do celé Evropy. Pokud jde o soba, vyskytly se názory, že mohl být ochočen a chován kočovnickým způsobem podobně jako dnes na severu naší polokoule již v mladším paleolitu, v době, kdy v důsledku doby ledové patřil k běžné fauně našich krajů. Důkazů je málo a jsou značně sporné, takže lze tuto hypotézu stěží přijímat ( B o u c h u d 1959, S t u r d y 1975). V každém pří padě po oteplení sobi i jejich lovci zmizeli na severu a do hospodářského vývoje světa podstatně nezasáhli. Podle současných dokladů se zdá, že člověk ochočil a posléze domesti koval zvířata (ovce, psy) přece jen o něco dříve, než se naučil pěstovat kulturní rostliny, především obilniny. Spolehlivě datovaných starobylých nálezů je však zatím skutečně tak málo, že jakékoliv závěry jsou upřílišněné a překvapení nejsou vyloučena. Je také zřejmé, že nejstarší doklady o domestikaci zvířat nebo pěstování rostlin zdaleka neznamenají, že zemědělská výroba a chov dobytka převládly ve výživě obyvatelstva. K tomu mohlo dojít až v průběhu delšího časového období.
2. Nejstarší zem ědělství ve střední Evropě Nejstarší zemědělské kultury v Evropě se rozvíjely v těch oblastech, které patřily ještě k Úrodnému půlměsíci, tj. především v Řecku, Thesálii a Makedonii. Zemědělské kultury zde zdomácněly od konce 7. tisíciletí př. n. 1. Pravděpodobně se několika proudy šířily dále do dnešní Jugo slávie, Bulharska, Rumunska, Maďarska, Moldávie, Ukrajiny a severního Přičernomoří a odtud dále na západ a sever. Do našich zemí přicházely podunajským kolonizačním proudem nejdříve na Slovensko. Vlastní 16
k
Vv 1m
2. Dřevéné nářadí na obdélávání půdy z etnografického materiálu. 1, 7: N ový Zéland; 2, 6: jih o východní Asie; 3: O ceánie; 4, 5: Austrálie; 8: B élorusko; 9: Severní M exiko; 10: Súdán; II, 14: Ukrajina; 12: Irokézové; 13: jihozápad Severní Ameriky; 15, 16: Estonsko. Podle Krasnova, 1971. 2. H ölzernes Gerät zur B odenb estellu n g aus ethnographischem Material. 1, 7: N euseeland; 2, 6: Sudostasien, 3 O zeanien; 4, 5: Australien; 8: W eißrussisches W aldgebiel; 9: N ördliches Mexiko; 10. Sudan; 11, 14 Ukrainisches Waldgebiet; 12: Irokesen; 13: S üdw esten Nordam erikas; 15, 16: Estland. Nach Krasnow 1971
/H m ě i.u io H U
icJhiiuka ;V.ü'4
Iábor
zemědělská kolonizace našich zemí spadá do 5 tisíciletí př n I. a je charakterizována kulturou s lineární keramikou.1 Nositelé této kultury, která vytvářela dčjiny střední Evropy v 5. tisíciletí př. n. I., nebyli pů vodními obyvateli našich zemí, ale kolonizátory v pravém slova smyslu. Přišli a přinesli s sebou nový způsob výroby a obživy, nový způsob myšlení, náboženství a společenské organizace. Osídlili nejúrodnéjší a pro zemědělství nejvhodnější části země a staré obyvatele zatlačili. Kolonizace nových území je v určitých obdobích primitivního země dělství naprostou nezbytností, protože jistější způsob obživy vede ke vzrůstu populace. Přirozená úrodnost půdy na druhé straně v prů běhu déletrvajícího zemědělského využívání naopak slábne a je nutno hledat další úrodné plochy. Část obyvatelstva se stěhuje v rodném kraji, další část odchází čas od času i do značně vzdálených oblastí; někdy je nezbytné, aby se vystěhovaly i celé kmeny. Zemědělské osídlení Evropy se v neolitu soustřeďovalo především na lehké a úrodné sprašové půdy. Pěstovala se pšenice a ječmen jakožto hlavní obilniny, hrách, čočka, vzácněji proso, výjimečně i oves a žito, dále len, mák a boby. Z domácích zvířat byl chován především hovězí dobytek, ovce a kozy, méně vepři. Pšenice i ječmen byly několika odrůd. Z pšenic se pěstovaly především odolné a nenáročné pšenice pluchaté, jednozrnka (Triticum monococcum L.) a dvouzrnka (Triticum dicoccon SCHRAŇK). Dvouzrnka ve střední 1 Při zkoumání neolitických a eneolitických kultur narážíme na otázku jejich absolut ního datování. Archeologickými metodami je možno dobře vypracovat tzv. relativní chrono logii, tj. vzájemné časové souvislosti a následnosti jednotlivých pravěkých kultur. K sku tečně vědeckému absolutnímu datování se mohlo dojít jedině použitím přírodovědných metod, zejména metody datování pomocí radioaktivního uhlíku C14. Není možné, abych zde tuto metodu podrobně rozebírala, proto odkazuji na speciální nebo přehledné práce, např. na přehled R. T r in g h a m , Hunters, Fishers and Farmers of Eastern Europe (1971), speciální práce E. Neústupného (1968 a 1969b), J. A. B a k k e r a , J. C. V o g e l a a T. W iš la ň s k é h o (1969), kde je uvedena další literatura. Zásluhou této metody bylo možno posunout datování neolitických a eneolitických kultur o staletí a tisíciletí zpět. Přesto však docházelo k určitému rozporu, což se badatelé pokusili řešit tzv. korigovanými daty C14, vesměs ještě o něco staršími než data konvenční. Někdy je velmi obtížné stanovit které datování je věrohodnější, a tak sahám leckdy ke kompromisu nebo uvádím datování co možná nejširší. Např. pro vlastní kulturu s lineární keramikou dochází E. Neústupný na základě korigovaných datC 14 k datování 5300 př. n. 1.—4700 př. n. 1., zatímco konvenční datování uvádí rozmezí asi 4900 až 4000. ► 3. Nářadí na ruční obdělávání půdy z etnografického materiálu s nákončím i z kovu. 1: jižní Afrika; 2, 4, 7: jihovýchodní Asie; 3, 5: vých od ní Afrika; 6; Irsko; 8: Peru (16. stol.); 9; severových od ní Afrika; 10: B ělorusko; 11, 12: Švéd sko; 13: E stonsko; 14: Etiopie. Podle Krasnova. 1971. 3. W erkzeuge für die H andbearbeitung des B odens aus ethn ographischem Material mit Endstücken aus Metall. 1: Südafrika; 2, 4, 7: Südostasien; 3, 5: Ostafrika; 6: Irland; 8: Peru (16. Jh.); 9: N ordost afrika; 10: W eißrussland; 11, 12: Schw eden; 13: Estland; 14: Ä thiopien. Nach Krasnow 1971.
18
61
"О01О*(г*
a západní Evropě převládala. Jinde, např. v Rumunsku, se vysévala přede vším jednozrnka (E. Co m§ a 1973). Bývaly pěstovány i jako směska. Špalda (Triticum spelta L.) byla ve větší míře doložena jen ve východní Evropě, konkrétně v pruto-dněsterském meziříčí ( J a n u š e v i č , M a r k e v i č 1970). Nahé pšenice byly pěstovány jen v malé míře, a to dvě, měkká pšenice obecná (Triticum aestivum L.) a shloučená (Triticum compactum Host.), které nelze v nálezech vždy odlišit, takže bývají shrnovány pod názvem Triticum aestivo-compactum nebo jen Triticum aestivum. Ječmen (Hordeum vulgare L.) byl pěstován v pluchatých i nahých odrůdách. Šlo vesměs o ječmen víceřadý; dvouřadý ječmen, i když je velice starou kulturní plodinou, nebyl zatím v nejstarších středo evropských kulturách doložen. Pokud jde o poměr pšenice a ječmene ve výživě obyvatelstva, existuje mnoho údajů o tom, že v neolitu pšenice převládala a teprve během pozdní doby kamenné a doby bronzové nabýval ječmen na významu. Tak tomu bylo v českých zemích, ve východní Evropě mezi Prutem a Dněstrem, v Anglii, Dánsku aj. Na severu Evropy, v Anglii, Dánsku a Skandinávii i v lesní oblasti východní Evropy, se při tom ječmen stával hlavní obilninou, ve střední Evropě i v jižní části východní Evropy pšenice ve svém vedoucím postavení setrvávala a ječmen byl teprve druhý, i když ho bylo více než v neolitu (T e m p í r 1966,1968,1969, W i 11 e r d i n g 1969, J a n u š e v i č , M a r k e v i č 1970, K l i c h o w s k a 1961, 1972, H j e l m q v i s t 1955, C l a r k 1957, H e l b a e k 1952,1961, J e s s e n 1951, R o t h m a l e r - N a t h o 1957, N a t h o 1957, W i š l a n s k i 1969, D e n n e l 1974, 1976, K r a s n o v 1971, H a j n a l o v á 1977a, b, O p r a v i l 1977a). Obdělávání půdy i sklizeň obilí byly jednoduché a primitivní. Do zkypřené nebo rozrušené půdy zaseli zrno a po dozrání sklízeli žatevními noži nebo srpy. Jak však půdu kypřili nebo rozrušovali a jakým způsobem ji zbavovali předcházejícího porostu? Tato otázka vyvolává mnoho diskusí a mnoho sporných názorů a její řešení může být zatím do značné míry jen hypo tetické. Nejstarší neolitičtí zemědělci neměli ještě oradlo. Dříve se někdy obje vovala snaha rekonstruovat tzv. kamenné kopytovité klíny jako radlice dřevěného rádla, avšak nebyla nikdy obecně přijímána. Egon Hennig provedl praktické pokusy s použitím těchto „kamenných radlic“ k orbě. Zjistil, že kopytovité klíny déle trvající orbou trpí a natolik se obrušují a mění, že ztrácejí svůj dobře známý a typický vzhled. Stopy opracování, které se na nich po orbě objevují, jsou jiné, než jaké známe z pravěkých kopytovitých klínů. Ty podle Hennigových dalších pokusů sloužily jako nástroj na opracování dřeva, nikoliv jako radlice u rádla ( H e n n i g 1961 1962 a, b, 1965). 20
4. Nářadí na ruční obdělávání půdy z etnografického a archeologického materiálu. 1: Turecko; 2: jihovýchodní Asie; 3: sídliště u vesn ice S tepnoje, Tatarská ASSR; 4,12: K otlovské pohřebiště, SSSR; 5 hradiště Kuzina gora, SSSR; 6: ok olí města Tetjuši, SSSR; 7: býv. Kazanská gubernie, SSSR; 8: Sirt, Afrika; 9: jižní Afrika; 10: sp odn í vrstva sídliště na Karašském rašeliništi, SSSR; 11: Lugovské pohřebiště, SSSR; 1, 2, 5, 6 železo; 3, 4, 7 bronz; 8 —12 roh a kost. Podle Krasnova, 1971. 4. W erkzeuge für die H andbearbeitung des B odens aus ethnographischem und archäologischem Material 1: Türkei; 2: Südostasien; 3: S iedlung beim D orf S tepnoje, tatarische ASSR; 4, 12: Gräberfeld Kotlow, UdSSR; 5: Burgwall Kuzina gora, UdSSR; 6: Um gebung der Stadt Tetjuschi, UdSSR; 7: ehem. K asachische G ubernie, UdSSR; 8: Sirt, Afrika; 9: Südafrika; 10: untere Schicht einer Siedlung im Torfm oor Karacha. UdSSR: 11: Gräberfeld Lugow, UdSSR; 1, 2, 5, 6 Eisen; 3, 4, 7 Bronze; 8 —12 Horn und K nochen. Nach K rasnow 1971.
21
Kamenné radlice ovšem existovat mohly a také je máme v archeologie kých nálezech dobře doloženy. A. S t c e n s b e r g (1977) zpracoval a publikoval včtší počet takových kamenných radlic ze Sýrie, kde jsou datovány do doby bronzové. Byly to úplně jiné nástroje než typické neolitické kopytovité klíny a jsou také mnohem mladší (tab. VI: 1-3) Dosti plodnou teorií, která se rozšířila zejména v posledních dvaceti letech, je teorie tzv. ručních brázdiČů nebo ručních rydel na rozrývání půdy (Furchenstockbau). Měly to být dřevěné, popř. rohové či kostěné zahnuté hole, tlačené nebo tažené tak, aby lehce rozrývaly půdu a vytvá řely brázdy. Takové nástroje mohly existovat a jsou skutečně doloženy jak v archeologických, tak v etnografických dokumentech, avšak jsou vesměs mladší než nejstarší formy zemědělství vůbec. V. Boroneant nalezl po dobné nástroje v Rumunsku ve velmi staré vrstvě pozdně paleolitické nebo preneolitické (obr. 5: 1, 3). Sám mě však upozornil na skutečnost, že datování pomocí C14 zatím jeho závěry nepotvrdilo a že čeká na další výsledky ( B o r o n e a n t 1971,1973). Dřevěné brázdiče (Furchenstock) nalezené ve Švýcarsku jsou datovány do první poloviny 4. tis. př. n. 1. nebo podle korigovaného C u do konce 5. tis. př. n. 1. (obr. 5: 4—7), do pozdního neolitu ( M ü l l e r - B e c k 1965). Tito předchůdci oradel se dobře uplatnili na půdách již dříve vzkypřených a osévaných, nemohli však být dostačujícím a jediným nástrojem na drnovitých travnatých porostech, neboť by je dostatečně nerozrušili. Dřevěné brázdiče (Furchenstock) však nebyly jediným nástrojem, určeným tehdy k vyrývání brázd na poli. A. S t e e n s b e r g (1973, 1976) publikoval dřevěný lopatovitý nástroj nalezený na sídlišti kultury Ertebolle v jižním Šlesviku (Satrup Moor). Šlo o kulturu jen zčásti země dělskou, sídliště bylo datováno podle kalibrovaného C14 do konce 5. tis. př. n. 1. Nástroj měl dlouhou štíhlou násadu a na lopatce u středu dva kruhové otvory (tab. V: 3). Zároveň s touto lopatou byla nalezena jiná, s kratší násadou, bez otvorů. Prof. Steensberg dal zhotovit přesné napo dobeniny obou nástrojů a pracoval s nimi. Kratší lopata se dobře hodila na přehazování obilí, buď k provívání a čištění, nebo k nakupení obilí na hromadu. Lopata s delší násadou a s otvory však byla určena k něčemu jinému. Otvory v lopatě sloužily k protažení nějakého provazu nebo řemene. Tímto způsobem jeden člověk lopatu táhl a druhý tlačil do země (tab. V: 1). Lopata dobře vyrývala brázdu 5—6 cm hlubokou a 13,5—16 cm širokou (tab. V: 2). A. Steensberg s ní takto pracoval asi 1/2 km. Používal ► 5. Ruční brázdiče z archeologických nálezů. 1—3: Icoana, Rum unsko (2: motyka); 4: Seeberg-Burgäschisee-Süd, Švýcarsko; 5 —7: Egolzwil 3, Švýcarsko; 1—3 jelení paroh, 4 —7 dřevo; 1—3 podle Boroneant, 1971,1973, 4 - 7 podle M üller-Beck 1965. 5. Furchenstöcke aus archäologischen Funden. 1—3: Icoana, Rum änien (nr. 2 H acke); 4: SeebergB urgäschisee-Süd, Schw eiz; 5 —7: Egolzwil 3, S chw eiz; 1—3: H irschgew eih, 4 —7 H olz; 1—3 nach Boroneant, 1971, 1973, 4 - 7 nach M üller-Beck 1965.
22
23
jí však ne k rozrytí půdy před setbou, ale na zahrnování setby na pude již dříve zkypřené. Předpokládal, že se pole pečlivě obdělávalo motykou, rýčem nebo jiným nástrojem a setba se potom rychle a dobře zahrnula do brázd tak, aby se obilí mohlo plít. Je nepochybné, že tvrdá, zadrnělá půda se takovou lopatou, podobně jako brázdiči, obdělat nemohla. Za hrnování setby bylo leckdy velmi důležitou prací, takže např. stará sumerská oradla byla někdy opatřena násypkou na setbu; byla to pak secí rádla, která setbu zaorávala ( Šach 1961). Je však otázkou, zda se pravěké pluchaté pšenice plely podobně jako později proso nebo oko paniny. Analogie z tropických oblastí, kde se pěstovaly úplně jiné plodiny než obilniny, nejsou vždycky pro způsob zemědělství v pravěké Evropě směrodatné. Naprosto nesporné je používání různých kopacích nástrojů — motyk, rýčů a lopat ze dřeva, rohů či parohů. Tyto nástroje však neměly funkci jednoznačně zemědělskou, byly použitelné při všech pracích, při nichž se rozrývala nebo přemísťovala zemina. Kopaničářství jakožto forma obdělávání půdy může mít, jak známo, různé formy. Může jít o zemědělství velmi intenzívní, zahradnického typu, které známe např. z Číny. Takové zemědělství však vyžaduje velmi dobrou půdu, přírodní náplavy nebo umělé zavodňování, hnojení nebo jiné vylepšování půdy, což ve středoevropském neolitu předpokládat ne můžeme. Myslím, že teorie o malých stálých, pečlivě udržovaných po líčkách je pro neolitické zemědělství neudržitelná. Extenzívní forma předpokládá častou změnu polí a obnovování původní úrodnosti půdy přírodními silami. Obilniny půdu vyčerpávají a ničí její přirozenou struk turu. Silné zaplevelení, které je průvodním zjevem obilnářství, zne možňuje trvalé osévání jednoho pozemku. Nechá-li se však někdejší pole ležet delší dobu ladem a zarůst původním porostem, plevel prová zející obilní kulturu postupně zanikne a půda se zregeneruje. Při dostatku volné půdy je to velmi výhodný a pracovně poměrně nenáročný systém. Hustota neolitického osídlení takovému systému odpovídá. V neolitu mohla být půda obdělávána dvěma způsoby: překopáváním travnaté a zadrnělé půdy pomocí ručních kopacích a rycích nástrojů nebo pomocí ohně. Ruční rozrývání a překopávání půdy je zejména v prvním roce velmi pracné a podle etnografických analogií můžeme usuzovat, že se taková práce zejména v počátečních fázích nedělala v rámci jednotlivých rodin, ale pomocí širších kolektivů. Obdělávání v dalších letech již nebylo tak pracné a náročné, leckdy se mohlo sít přímo do předešlého strniště, jindy se strniště spálilo a selo se do slabé vrstvy popele po něm, jindy naopak bylo určité překopání nebo přerytí nutné. V této fázi, na polích již dříve obdělávaných, by se již ruční brázdič mohl uplatňovat. Byly-li žně opožděné a hodně zrna při nich vypadalo, vzklíčilo 24
mnohdy samo a dalo bez výsevu určitou úrodu. Pole se mohlo osévat a využívat tři nebo čtyři roky, ale také šest i více let, podle kvality půdy a podle péče, která se obdělávání věnovala. Půda potom mohla odpočívat několik let; čím méně let odpočívala, tím snáze se znovu vzdělávala, ale úroda byla vždy menší a menší. Odpočívala-li půda dlouho, 15 i více let, nabyla znovu svou původní úrodnost a strukturu, avšak obdělání bylo opět velmi pracné (obr. 2—4). Pomocí ohně se mohla půda vzdělávat dvěma zásadně odlišnými způ soby: spalováním lesa a spalováním husté vysoké trávy spolu s horní vrstvou drnu. Postup práce a výhody i nevýhody jsou objasněny v hlavě 3. Vypalování trávy velmi usnadnilo prvotní obdělání půdy na rozsáhlých stepních porostech, zejména tam, kde byla těžší, velmi zadrnělá půda. Do kultury se tak mohla vzít větší prostranství než při práci s rycími a kopacími nástroji a práce byla snazší. S. A. S e m e n o v (1974) přikládá tomuto způsobu v počátečních fázích zemědělství obzvláště velkou dů ležitost. Častější požáry však půdu velmi ničily a posléze mohla vyhořet celá horní úrodná vrstva a bývalá úrodná step se mohla změnit v poušť a pustinu. Na prostranstvích porostlých lesem se spaloval les. Ve střední Evropě bylo v neolitu lesnatých prostranství nepochybně více než těch, které měly charakter stepi. Dlouho se soudilo, že žárové zemědělství ve větší míře mohlo být provozováno až v době, kdy bylo rozšířeno železo a kdy byla vynalezena železná sekera. Pokusy, které prováděli v Dánsku, Finsku a v Sovětském svazu, jasně prokázaly, že i kamenná sekera ke kácení lesa dostačovala ( S t e e n s b e r g 1955,1957, J o r g e n s e n 1953, I v e r s e n 1956, S e m e n o v 1968). Nebylo možno pracovat silnými údery s velkým rozmachem, ale krátkými energickými údery vedenými přede vším předloktím. Velmi dobře se kácely mladé tenké stromky. Při experi mentálním ověřování byla olše o průměru 10 cm sovětskými studenty poražena za 1 minutu. Čím silnější byl strom, tím delší a náročnější byla práce. Borovici o průměru 25 cm bylo možno pokácet za 15 minut, borovici o průměru 40 cm až za 1 hodinu. Dub o průměru okolo 30 cm káceli experimentálně v Dánsku a Finsku půl hodiny až hodinu. Velké silné stromy nebylo nutno kácet. Stačilo oloupat v pásu kůru kolem dokola, aby strom časem uschl a působením povětrnostních vlivů sám spadl. Takto bylo možno připravit k pálení celý vzrostlý les. Po vykácení nebo po „kácení větrem“ se dřevo nechalo potřebnou dobu vyschnout a nejčastěji na jaře se zapalovalo. Dřevo nesmělo být zcela syrové, ale také ne úplně suché, protože bylo zapotřebí pozvolného několikadenního doutnání. Jarní čas svou přirozenou vlhkostí tomu výborně vyhovoval. Selo se přímo do popela, často ještě teplého. Dalších agrotechnických zásahů nebylo zapotřebí, kořeny stromů při setí ani 25
při sklizni nevadily. Oheň, který spálil nejen dřevo, ale i mnohaletou vrstvu zetlelého listí, humus a horní vrstvu půdy, sám půdu obdělával a rozrušoval a popel sloužil jako hnojivo. V dalších letech probíhal postup jako u divoké trávopolní soustavy: selo se buď přímo do strniště nebo do spáleného strniště nebo do půdy určitým způsobem zkypřené či zkopané. Doba osevu a vyhovující úrody byla 2—3 roky, někdy i více. Roz dílná však byla doba potřebná k regeneraci lesa. 15-20 let bylo příliš málo, za tu dobu mohl vyrůst jen nepříliš kvalitní lesní porost a vrstva humusu a listí byla příliš malá. Také popele ze spáleného dřeva bylo málo. Ideální doba k novému návratu na původní pole byla asi 50 let, což také odpovídá výsledkům pylové analýzy. Výnosy jak při divoké trávopolní soustavě, tak při žárovém země dělství byly značné a poměrně jisté, neúrodná léta na nových půdách prakticky neexistovala. Při divoké trávopolní soustavě bylo zmnožení výsevku asi deseti- až patnáctinásobné (10—15 zrn z jednoho zasetého), při žárovém zemědělství v prvním roce výsevu až padesátinásobné, někdy i větší, avšak v dalším roce výnosy silně poklesly. Absolutní výnosy z hektaru je těžko odhadnout, protože neznáme hustotu setby. Lze počítat s tím, zč za příznivých okolností se dosahovalo až 15—20 q z hektaru. Při spalování lesa bylo pracovně nejnáročnější kácení, ať již sekerou nebo „větrovalem“ nebo obojím způsobem dohromady. Kácení však bylo možno rozložit na delší dobu a provádět je tehdy, kdy jiných zemědělských prací nebylo. Práci s kácením lesa bohatě vynahrazovaly vysoké výnosy zejména v prvním roce osevu a skutečnost, že další obdělávání pole nebylo nutné. Zaseté zrno se mohlo, jak ukazují etnografické analogie, vláčet pomocí větví, avšak v neolitickém žárovém zemědělství to nebylo nutné. Pracnost tohoto zemědělství se často jak v etnografických, tak histo rických či archeologických pracích přeceňuje a jeho efektivnost se ne doceňuje. Historik i etnograf se s ním nejčastěji setkávají na tom vývo jovém stupni, kdy již nebyly vhodné podmínky k jeho uplatnění. Půdy se při větší hustotě obyvatelstva nedostávalo, žárové zemědělství bylo vytlačováno na méně úrodné pozemky. Na úrodnějších půdách se zkra coval regenerační cyklus a půda se tím příliš vyčerpávala. Přestože tedy šlo o žárové zemědělství, jak se někdy uvádí, zintenzívněné, při němž se vynakládalo více lidské práce i používalo vyspělejší techniky, jeho výsledky mohly být a většinou i bývaly podstatně horší než o několik tisíciletí dříve. Skutečnost, že se spalování lesa v evropském neolitu a eneolitu skutečně provozovalo, a to zejména na severu, potvrzují i výsledky pylo vých analýz. Na pylových diagramech v určitých obdobích slábne podíl pylů stromů a silně vzrůstá podíl pylů trav a objevují se pyly kulturních 26
rostlin a plevelů, krátce nato se objevují pyly těch stromů, které jsou charakteristické pro paseky a žároviště, tj. břízy, olše, osiky, a pyly travin a bylin typických pro louky a pastviny. V dalších obdobích dochází k ob novení dřívějšího porostu ( I v e r s e n 1941, 1949,1956, T r o e l s - S m i t h 1953, C l a r k 1957, F e d o r o v a 1962, v a n Z e i s t 1960, W i š l a ň s k i 1969). Pro naše země však bezpečné důkazy zatím chybějí. Doba potřebná k regeneraci půdy při divoké trávopolní soustavě byla tedy asi 20 let, při spalování lesa 50 let. Tento rozdíl do určité míry vyrovnávaly relativně vysoké výnosy v prvním roce po vypálení lesa. K vý živě stejného kolektivu bylo zapotřebí menší pole než při trávopolním zemědělství. Při obou systémech se v průběhu určité doby začalo ne dostávat vhodné půdy v nejbližším okolí sídliště. Protože obydlí byla lehká a nepříliš stavebně náročná, nebylo těžké, aby se všichni přestěhovali na jiné místo, postavili novou osadu a starou nechali svému osudu. Stavba nových domů byla ostatně nutná i z důvodů technických, protože domy dlouho nevydržely a bylo nutné je po čase opustit a postavit nové. Archeologické výzkumy prokázaly, že se v neolitických osadách sídlilo někdy i celá staletí, jako např. v Bylanech u Kutné Hory, avšak nešlo 0 osídlení stálé, nepřerušované. V Bylanech se např. předpokládá, že jedna sídlištní fáze trvala asi 15 let, potom byla osada opuštěna a přestěhována na jiné, nepříliš vzdálené místo. Za dobu trvání osady bylo rozlišeno více vývojových fází, obyvatelstvo mnohokrát odešlo a znovu se vrátilo ( S o u d s k ý 1964, 1966). Zemědělci neopouštěli tedy svá pole natrvalo, ale po určitém čase, po úplné regeneraci původního porostu a původní úrodnosti půdy, se opět vraceli. Poměrná hustota neolitických sídlištních nálezů nesvědčí o skutečné hustotě osídlení, protože blízké osady ne bývaly zcela současné, nýbrž o pomalém posunu sídel z ekonomických důvodů. Do starého sídliště se vracela možná druhá nebo třetí generace, která z různých důvodů dávala přednost bývalé osadě svých otců a dědů — nebo lépe řečeno svých matek a babiček, protože posloupnost byla tehdy po matce — před místy neznámými. Ostatně bývala to asi místa k osídlení nejvhodnější. Nálezy z Bylan naznačují, že nejstarší neolitické zemědělství v našich zemích bylo stěhovavé zemědělství cyklického charakteru. Nedávají však bohužel možnost zjistit, o jakou formu zemědělství šlo, zda o divokou trávopolní soustavu, o zemědělství žárové nebo o kombinaci obojího. 1 když se vedení výzkumu přiklání k pravidelnému spalování lesa, nelze to zatím považovat za podložené. Rozbory plevelů ani pylové analýzy nejsou zatím z Bylan k dispozici. Plevele v obilí mohou napovědět velice mnoho. Jak známo, typické obilní plevele jsou průvodním jevem obilnářské výroby. Vyvíjely a roz šiřovaly se zároveň s obilím. Existují typické plevele obilí ozimého 27
a jarního ( B e r a n o v á 1962, N a t h o 1957), typické plevele polí déle obdělávaných. Na nově získaných polích při zemědělství žárovém bývá obilí nejčastěji velice čisté nebo obsahuje příměs plevelů a travin křovinatých a lesních porostů. Při pálení lesa převažují jaře, při divoké trávopolní soustavě se pěstují ozimy i jaře. V neolitických kulturách pravěké Evropy byla situace dosti složitá. Na území dnešní NDR na sídlištích naprosto převažovaly plevele obilí ozimého, přičemž obilí bylo tak silně zapleveleno, že sotva mohlo jít 0 obilí získané na rovině ( R o t h m a l e r - N a t h o 1957, N a t h o 1957). 1. Natho uvádí na sídlišti Burgliebenau 17 °/o příměsi plevele, především stoklasy-sveřepu rolního (Bromus secalinus L.). To je velice vytrvalý plevel ozimého obilí, který byl největší metlou zejména středověkého a časně novověkého obilnářství. Silné zaplevelení tímto plevelem bylo 1 na neolitických sídlištích na území NSR. K.-H. K n o r z e r (1967b) do konce uvažuje, zda tento plevel nebyl záměrně pěstován za účelem konsumpce, protože jinak si jeho tak častý výskyt těžko umí vysvětlit. Chléb s příměsí sveřepu je však hořký ( T e m p í r 1975b) a působí za žívací potíže, jimiž by určitě bylo postiženo i neolitické obyvatelstvo. Spíše je pravděpodobné, že obilí vysévané jako ozim bývalo mimořádně zapleveleno v důsledku toho, že se pole osévala po mnoho let za sebou. Část plevele se dostávala do půdy s osivem, druhá část se v ní udržovala (kořeny) anebo se do ní dostávala samovolně (vysemeňováním). V teh dejší době mohl být plevel v půdě potlačen jedině tím, že se pole nechalo na delší dobu odpočívat a zarůstat původním porostem; jiné pomoci nebylo. Na našem území uvádí Z. Tempír tak silné zaplevelení až z pozdějšího období, z pozdní doby kamenné, ze sídliště lidu s kanelovanou keramikou v Hlinsku ( T e m p í r 1975b). Také v tomto případě šlo o sveřep (Bromus secalinus L.) (srv. s. 45). Jinde v našich zemích bývala plevelová příměs minimální. Tak např. v Třticích (okr. Rakovník) činila na sídlišti lidu s volutovou keramikou, tedy na sídlišti našich nejstarších zemědělců, ve dvou vzorcích cca 0,5 % plevelů co do množství, co do váhy jenom 0,1 %. Na sídlišti téhož lidu v Žimuticích, okr. České Budějovice, bylo ve vzorku č. 2 jen 0,4 % plevelů a travin, vzorek č. 1 byl úplně čistý ( T e m p í r 1973). Na sídlišti želiezovské kultury ve Štúrově na Slovensku bylo v několika vzorcích 1,2—6,8 % plevelové příměsi, tedy mnohem více. Byly to nejčastěji plevele jařin ( H a j n a l o v á 1975). Také na neolitickém sídlišti v Mohelnici na Moravě byly plevele jařin ( O p r a v i l 1977a). Dostatečně velkých, v relativní úplnosti získaných a dobře určených vzorků není zatím v Evropě mnoho. S definitivními závěry je proto nutno vyčkat. Zatím lze jen konstatovat, že situace pravděpodobně nebyla všude 28
stejná. Někde pěstovali na jednom poli obilí hodně dlouho, jinde se zaměřovali více na kratší osévání a půda potom odpočívala, ať již jako les nebo pastvina. Je úkolem paleobotaniků, aby se pokusili v relativně čistých vzorcích určit míru pravděpodobnosti, jde-li o pole získané na úkor lesa nebo travnatých celin. I tam, kde se pole hodně dlouho osévala, existovalo kromě obilí sklizeného z polí silně zaplevelených také obilí relativně nebo úplně čisté. Rostlinná výroba se tedy i v takových případech přeru šovala, a to na hodně dlouhou dobu. Obilí dozrávalo ke sklizni asi ve stejné době jako dnes. Při žárovém zemědělství v prvním roce po vypálení, kdy se selo přímo do teplého popelu, se zkracovalo vegetační období mezi setbou a zráním. Primitivní pluchaté odrůdy pšenice, které se v neolitu nejčastěji pěstovaly, měly proti později převažujícím měkkým pšenicím několik výhod. Byly odolné vůči podnebním změnám, vůči suchu, nebyly náročné na obdělání, vý borně rostly jak na tvrdých, z našeho hlediska nedostačně zkypřených stepních půdách, tak při zemědělství žárovém. Po dozrání lépe držely v klasu a nevysýpaly se tak snadno jako nahé měkké pšenice,takže dávaly pravěkým zemědělcům větší možnost k prodloužení doby žní (o nevý hodách nahých měkkých pšenic S o v e t o v 1867). Prodloužení doby žní bylo umožněno také pěstováním ozimů a jaří a různou dobou dozrávání při žárovém zemědělství. Obilí zaseté hned po vypálení dozrávalo na různých polích různě v závislosti na tom, kdy bylo pole vypáleno a oseto, a obilí zaseté v dalším roce nebo v dalších letech dozrávalo jindy než obilí na poli nově získaném. Obilí bylo nižší než dnes. Uřezávalo se žňovými noži nebo srpy blíže klasu, sláma se ponechávala na poli. Množství obilí, které neolitičtí zemědělci pěstovali, nebylo určeno jenom množstvím půdy a možností obdělat tuto půdu a zasít, ale tím, kolik ho mohli sklidit v době ještě únosné. I když nelze souhlasit s názorem, že bylo nutno sklízet během několika dnů nebo nejvýše dvou týdnů (E. N e ú s t u p n ý 1967), nebylo možno žně pŤotahovat. Protože výnosy, jak jsme výše uváděli, byly relativně značné, byla i hustota obilí dostatečná k tomu, aby se mohlo pracovat při žních produktivně a úsporně. Podle praktických pokusů, podle etnografických analogií, tvaru žňových ná strojů a podle stop po práci na nich nalezených je možno rekonstruovat pracovní postup. Žnec nebo žnečka uchopili levou rukou malou hrst klasů a pravou rukou ji podřízli, takže odřízli klasy a nejhořejší část stébel. Podle pokusů S. A. S e m e n o v a (1954) bylo možno odříznout hrst o 20 stéblech jediným nebo dvěma údery, jen výjimečně bylo zapotřebí tří. A. S t e e n s b e r g (1943) sklidil obilí z plochy 50 m2jednou za 76 minut, podruhé za 101 minutu. Nebylo možno uřezávat větší hrsti, protože řezná plocha neolitického žňového nástroje se pohybovala od 5 do 12 cm. 29
Teprve v eneolitu (pozdní době kamenné) a na počátku doby bronzové se pracovní ostří srpů zvětšovala na 15 až 20 cm. Pracovalo se jednak srpy, jednak žňovými noži ( M ü l l e r - B e c k 1965, B e h m - B l a n c k e 1963, B i b i k o v 1962, S e m e n o v 1954). Srpy jsou v Evropě doloženy již v nejstarších neolitických kulturách. Jejich typickým představitelem jsou srpy z bulharského naleziště Karanovo z vrstev I a II, tedy vrstev, které časově předcházely středoevrop skému neolitu, reprezentovanému kulturou s lineární keramikou (Ge o r g i e v 1961). Základem srpů byla kostěná, parohová nebo dřevěná obloukovitě zahnutá násada, do níž se zasadily kamenné čepelky. V Karanovu byly čtyři. Upevňovaly se nejčastěji smolou. Každá čepelka vyčnívala asi jednou třetinou z násady a byla posazena šikmo tak, aby čepelky vy tvářely zuby (obr. 6: 7, 8). Ta část, která vyčnívala, během užívání srpu nabývala zrcadlového křemičitého povlaku. Semenovovy pokusy ukázaly, že takového lesku nabývají čepele srpů teprve po dlouhodobém po užívání. Zahnutý hrot srpu daleko přesahoval tu část, která byla opatřena čepelkami, tedy vlastní ostří srpu. Bylo to proto, aby se srpem dobře hrsťovalo a aby se urychlovala a ulehčovala práce. Mladší srpy z pozdní doby kamenné bývaly někdy opatřovány souvislou lehce zahnutou ka mennou čepelí (obr. 6: 5,9; 7:10), která mohla být v celku nebo složená z více čepelek tak, aby nebyla zubatá. Žňové nože, jak je známe z archeologických nálezů, neměly na rozdíl od srpů čepel a pracovní část srpu obloukovitě zahnutou, ale byly v podstatě rovné (sr. s. 46). Nejstarší zemědělci v naší vlasti pracovali především obloukovitými srpy se zubatým ostřím (tab. III: 2—4). Žně byly časově i fyzicky náročnou prací. Mohly být zvládnuty jedině pomocí celého kolektivu. Obdělávání polí i sklízení obilí mělo tehdy vyhraněně společenský charakter, přičemž nelze uvažovat o sousedské výpomoci jako v dobách mnohem pozdějších, ale o pracovně i příbu zensky stmeleném kolektivu. Pracovali všichni, muži, ženy i děti. Jen tímto způsobem bylo možno zajistit sklizeň dostačujícího množství potravy pro celý budoucí rok. V archeologickém materiálu neexistují ani náznaky toho, že by již v neolitu u nás existovaly skupinky nebo ► 6. Srpy (7 —9) a žň ové nože (1—6) z mladší a pozdní doby kam enné. 1: Polada, Itálie; 2. 3: Egolzwil 3, švýcarsko; 4; Stenil, Anglie; 5: Anglie, rekonstrukce zasazeni zobák ovité čepele podle Curwena a Hatta; 6: Fayum, Egypt, predynastický neolit; 7, 8: Karanovo 1, II, Bulharsko; 9 Solferino, Itálie, Vaysonova rekonstrukce; 1 - 3 , 6 podle M üller-Beck, 1965, 2 - 5 , 7 - 9 p odle B ehm -B lancke. N 63 6. Sicheln (7 —9) und Erntem esser (1—6) aus der jüngeren und späten Steinzeit. I; Polada, Italien; 2. 3: Egolzwil 3, Schweiz; 4: Stenil, England; 5: England, R ekonstruktion des E insetzens einer Schnabel artigen Klinge nach Curwen und Hatt; 6; Fayum, Ägypten, vordynastisches N eolith iku m , 7, 8: Karanowo I, II, Bulgarien; 9: S olferino, Italien, Rekonstruktion Vaysons; 1 - 3 , 6 nach Müller Beck 1965, 2 —5, 7 —9 nach B ehm -B lancke 1963.
30
31
jednotlivci společensky a hospodářsky výrazné privilegovaní, kteří by se na kolektivní práci nepodíleli. Požívání obilí, zejména pšenice, však vůbec nebylo vázáno na jeho uzrání a žně. Zužitkovalo se už daleko dříve a zejména v počátečních fázích se asi snědlo hodně obilí už v časném lété před „velkou“ sklizní, jejíž výsledky — plně uzrálé obilí — sloužily jako zásoby na zimu a časné jaro a určité množství — při tehdejších relativné vysokých sklizních snad asi jedna desetina — na setbu. Měkké a zelené klasy na počátku zralosti neolitičtí zemědělci uřezá vali nebo utrhávali a hned jedli; nemohli je však přechovávat. Žluté klasy předtím, než zrna docela ztvrdla, zpracovávali několika způsoby. Mohli je sníst tak, jak byla, ale také pražit na ohni, ať již pro okamžitou spotřebu, jako polotovar pro další přípravu nebo k dlouhodobému uchovávání. Někdy opražené zrno roztloukali na krupici a tu pak vařili na kaši. Pražení se podle etnografických analogií provozovalo třemi způsoby: Na poli dali klasy nad otevřený oheň nad plameny; sláma shořela, z opražených klasů setřeli pomocí prstů plevy a ty odfoukli. Doma, pro potřeby rodiny, pálili svazeček klasů také nad otevřeným ohništěm, ale potom je mnuli a třeli na hrubém sítu. Při větším množství mlátili ohořelé snopky na mlatu ( A v i t s u r 1975). O způsobu mlácení zralého obilí nejsme informováni, sotva však můžeme předpokládat existenci takových nástrojů, jako jsou desky, cepy nebo i kyje. Není vyloučeno, že zrno se z klasů prostě vydrolovalo rukama. Při tom bylo možno zbavit zrno nejen plev, ale i pluch, což jinak byl úkol dost obtížný a běžným způsobem mlácení nedosažitelný. Vý hoda pluchatých pšenic při žních, poměrně pevné držení obilek v klasu, se tady objevovala ve světle zcela opačném, nepříznivém. Protože se však při vhodném uložení klasů nemuselo s mlácením a „odpluchováním“ zdaleka tak pospíchat jako se žňovými pracemi a protože tuto práci byli schopni vykonávat všichni členové rodiny včetně dětí, mohl se tento, jak se zdá časově nejnáročnější úkol, zvládnout poměrně snadno. O fyzickou námahu v pravém slova smyslu nešlo. Méně výhodné se zdá mlácení tlučením hrstí obilí o tvrdou stěnu nebo hranu a „vyšlapávání“ zrní nohama. Problém pluch se tím totiž nevyřešil a ztráty na nevymláceném ► 7. 1: dřevěné jho z Vinelz, Švýcarsko; 2 —9: ruční brázdiče z etnografického materiálu (2: Súdán, 3; Palestina, 4: Skotsko, 5: N ové Hebridy, 6: Japonsko, 7: Čad, 8: N orsko, 9: ostrov H okkaidó); 10: srp z Kahun, Egypt, 12. dynastie. 1 podle Tschum i, 1949, 2 —9 p odle Krasnova, 1971. 10 podle M üller-Beck, 1965. 7. 1: H olzjoch aus Vinelz, Schw eiz; 2 - 9 : F u rchenstöcke aus ethnograp h ischem Material ( 2: Sudan. 3: Palästina, 4: Schottland, 5: N eue H ebriden, 6: Japan, 7: Republik Tschad, 8: N orw egen, 9: Insel H okkaidó); 10: Sichel aus Kahun, Ägypten, 12. Dynastie. 1 nach Tschum i 1949, 2 - 9 nach K rasnow 1971, 10 nach M üller-Beck 1965.
32
1
33
obilí mohly být vzhledem k charakteru klasů pro neolitické zemédélce ménč únosné. Velmi zajímavý doklad z pozdního neolitu našli ve Švý carsku na sídlišti Thayngen „Weier“ ( Gu y a n 1976). Bylo tam jakési prostranství, kde patrně mlátili obilí pomocí speciálního nářadí, po dobného tzv. brázdičům (Furchenstock). Plně zralé obilí se už bez kuchyňské přípravy pojídat nedalo. Zpraco vávalo se opět několika způsoby. Buď se pražilo na ohni nebo snad i na peci nebo nějaké míse a hned teplé jedlo. Značná část obilí se po stupně podle potřeby drtila na ručních drtidlech buď hrubě na krupici nebo jemněji na mouku. Tyto pravěké „mlýnky“, jak se někdy nazývají, se skládaly ze spodní kamenné ploché desky a z horního „tříče“, „těrky“. Spodní deska se dlouhým opracováním ve středu omílala a prohlubovala (tab. IV: 4). Horní kámen býval kulovitý, pro jednu ruku (tab. IV: 2), nebo podlouhlý, pro obě ruce (tab. IV: 1, 5). Drcení obilí se většinou považuje za denní práci žen. Při drcení („mletí“) žena pravděpodobně klečela na zemi. Obilí se mohlo drtit na hrubo také ve stoupách, v našich zemích je však zatím nemáme doloženy; snad byly ze dřeva, avšak jejich existence je sporná, protože stejnou práci bylo možné vykonat i na oby čejném drtidle ( St okar 1951). Z mouky se pekly placky, původně chléb ještě nekvašený. Na neoli tických sídlištích stavěli za tím účelem pece (tab. III: 1), ty však byly víceúčelové, nejenom na chleba. Placky se mohly péci také bez pecí, přímo na ohništi. Velmi rozšířené byly kaše a jiná vařená jídla na způsob polévek. Zkvalitňovali je mlékem, ovocem nebo snad ovocným sirupem, možná i tukem apod. Byly slané nebo nasládlé. Krupice na kaše se mohla získávat dvojím způsobem: buď přímo ze syrového, otlučeného či hrubě rozdrce ného zrna, nebo z klasů, které se nejdříve uvařily, potom nechaly na slunci usušit a teprve potom se na ručních drtidlech hrubě zešroto valy (A v i t s u r 1975). O ukládání obilí jsme dobře informováni z výzkumu neolitické vesnice Bylany u Kutné Hory. Tam bylo nalezeno větší množství jam o kruhovém průměru, které byly hluboké kolem 150 cm, s kolmými stěnami. Ostatní zemědělské plodiny, zejména luštěniny (v Bylanech je doložen hrách a čočka — T e m p í r 1971, H a j n a l o v á 1977), přispívaly k rozhoj nění a zkvalitnění jídelníčku a zároveň zlepšovaly půdní strukturu a umožňovaly delší využívání pole. Byly pěstovány a sklízeny obdobným způsobem jako obilniny a pojídány syrové nebo vařené. Množství dalších rostlin bylo sbíráno (W i š 1a ň s k i 1969). Rostlinná výroba, tak jak byla neolitickými zemědělci provozována, nepotřebovala podporu ve výrobě živočišné. Hnojení chlévskou mrvou, tak důležité v intenzivnějších formách zemědělství, se nepraktikovalo 34
a nebylo ani zapotřebí. K obdělávání a sklizni stačila ruční práce, nebylo tedy ani zapotřebí práce potažní. Přesto však živočišná výroba existovala a její produkty byly důležitou složkou ve výživě neolitických zemědělců. liž výše jsme uváděli, že neolitičtí rolníci chovali hovězí dobytek, ovce, kozy. vepře a psy. Psi, nejméně početně zastoupení, byli především ochránci domovů a stáda nebo společníky na lovu. Podle H. -H. M ü 11 e r a (1964) nesloužili u zemědělců s lineární keramikou za jateční zvířata, i když tomu tak bylo v dřívějších i pozdějších obdobích. Nejhojněji cho vaným domácím zvířetem středoevropského neolitu byl hovězí dobytek. Na většině nalezišť přesahuje podíl jeho pozůstatků v nálezech osteologických pozůstatků domácích zvířat 60 %, v Bylanech u Kutné Hory v Čechách je dokonce 87 % ( M ü l l e r 1964, Cl as o n 1967b, T a b a c z y ň s k i 1970). Obdobná situace byla i ve východní Evropě (C a 1k i n 1970. T r i n g h a m 1969) a v Rumunsku (Cl a s o n 1967a). Zdá se však, že převaha hovězího dobytka v neolitických kulturách je především zá ležitostí osobitého vývoje středoevropského a že rozsáhlý chov těchto domácích zvířat byl podmiňován jak vhodnými geografickými pod mínkami, tak možností rozšiřovat stáda pomocí domestikace divokých populací a křížením domácího skotu s divokým. Není vyloučeno, že i pohyblix é zemědělství se vhodně slučovalo s chovem skotu. Pokud jde o ovce a kozy, hrály významnou roli zejména v nejstarším evropském neolitu ( B ö k ö n y i 1969, 1974), který zasáhl do našich zemí jen okrajově, v jihovýchodní části území. Je možno říci, že chov ovcí a koz je typický právě pro tento nejstarší neolit. V Řecku je sice díky vhodným geografickým podmínkám poměrně hojně chovali i v pozdějších neolitických obdobích, avšak podíl hovězího dobytka se neustále zvy šoval. Ve středoevropských neolitických kulturách — vzhledem k jiho východní Evropě patří nejstarší středoevropské neolitické kultury střed nímu neolitu — se ovce a kozy významněji uplatnily jen na území střed ního a východního Německa (NDR), kde byly druhým nejčastěji cho vaným a zabíjeným zvířetem po hovězím dobytku, a to zejména v mladším období kultury s lineární keramikou ( Mü l l e r 1964, T a b a c z y ň s k i 1970). V pozdním neolitu i tam ustoupily do pozadí. Ovce a kozy, na rozdíl od hovězího dobytka a vepřů, byly středo evropskému prostředí cizí, nebylo tedy možné doplňování stáda čerstvou krví. Také středoevropské geografické podmínky jim plně nevyhovovaly (srv. dále). Ať z toho či onoho důvodu, nebyly v novém prostředí příliš oblíbeny. Ovce a kozy v jejich neúplných kosterných pozůstatcích, tak jak jsou při archeologických výzkumech nalézány (jde vesměs o zbytky masité potravy), rozlišujeme jen s obtížemi. Pokud je bylo možno bezpečněji rozlišit, byly to podle M ü l l e r a (1964) častěji ovce než kozy. 35
Vepř byl v průmčru druhým nejčastčjším domácím zvířetem, i když vesměs zůstával daleko za hovězím dobytkem. Také hojnější chov vepřů, podobně jako chov hovězího dobytka, souvisí nepochybné se středo evropskými geografickými podmínkami a s domestikací místních popu lací. V pozdním neolitu význam vepřů ještě poněkud vzrostl O způsobu chovu jsme informováni jen velmi neurčitě. Podle skuteč nosti, že výrazným rysem domestikace je zmenšování velikosti všech druhů dobytka, můžeme usuzovat, že péče o dobytek nebyla velká a že množství a kvalita píce dobytku poskytované nebyly valné. Všechna domácí zvířata byla vytrvalá, odolná a nenáročná. Pokud můžeme soudit podle novějších etnografických analogií, mohla a pravděpodobně také byla tato zvířata odkázána po větší část roku na okolní přírodu. Geo grafické podmínky ve střední Evropě byly v neolitu k tomu obzvláště vhodné. Klima bylo mírné, zimy nebyly kruté a značnou část krajiny pokrývaly smíšené dubové lesy, které byly přirozeným prostředím jak pro vepře, tak pro hovězí dobytek. Divocí předkové těchto domácích zvířat zde nacházeli potravu po celý rok. Stejná potrava byla k dispozici i stádům domácích zvířat, s tím rozdílem, že se muselo těchto zvířat ve stejné oblasti uživit více než divokých. Trpěl tím pochopitelně vzrůst a kvalita stáda; kromě toho člověk musel v zimě zvířatům pomáhat vyhledávat a možná i pro určité kratší období předem připravovat a zabezpečovat potravu. O skutečném zimním ustájení dobytka nemůže být pochopitelně ani řeči. Pro ovce, na rozdíl od hovězího dobytka a vepřů, nebylo prostředí tak ideální ( T a b a c z y ň s k i 1970, H ig h h am 1967,1968). Ovce se totiž živí hlavně trávou, a tu zabezpečit bylo pro neo litického člověka dosti obtížné, zejména v zimních měsících. Snad právě proto byl ve středoevropském neolitu chov ovcí a koz na ústupu. Část stáda byla na podzim zabíjena, aby zbytek snáze přezimoval a vystačil s potravou. Pravděpodobně se to dálo v menší míře, než se dříve soudívalo ( H i g g s - W h i t e 1963, T a b a c z y ň s k i 1970). Podle H. H. M ů 11 e r a (1964) bylo mezi zvířecími kostmi téměř 40 % pozůstatků nedospělého hovězího dobytka, 50 % nedospělých ovcí a koz a 49 % nedospělých vepřů, přičemž menší telata, jehňata, kůzlata a selata pře vládala. Zbývající zvířata byla zabíjena v dospělém věku, ale mladá, ve věku, kdy měla nejvíce kvalitního masa. Proti letnímu stavu přezi movala asi dobrá polovina hovězího dobytka, možná jen čtvrtina vepřů, ale o něco více ovcí a koz, tedy tolik zvířat, kolik bylo schopno zabezpečit reprodukci stáda na jaře zhruba ve stejné velikosti jako v předešlém roce. Část domácích zvířat byla pravděpodobně zabíjena uprostřed zimy, když bylo jasné, že zimu nepřežijí, nebo v době, kdy docházely zásoby rostlinné potravy pro lidi. Věk, v němž byla zvířata porážena, a skutečnost, že starých jedinců 36
je doloženo jen velmi málo, nasvědčuje tomu, že zvířata byla chována především pro maso. Mléčné hospodářství pravděpodobně existovalo, ale nemělo základního významu. Polodivoké krávy dávaly mléko v malém množství a s obtížemi. Získat mléko bylo možno jen v době, kdy kráva měla tele, zejména tehdy, když tele brzy zabili. Krávě bylo nutno pravdě podobně svazovat nohy, jak je to vyobrazeno na staroegyptském reliéru (obr. 8) ( Wys s 1969). Do jaké míry se praktikovaly pozdější způsoby zvyšování dojivosti, tj. přivádění telete ke krávě v době dojení, foukání do rodidel apod., nelze odhadnout. Při výzkumu neolitické vesnice v Bylanech u Kutné Hory nalezli archeologové na sídlišti ohrady, které interpretují jako ohrady pro do bytek. Podle velikosti těchto ohrad odhadují, kolik dobytka se asi v té které fázi chovalo. Odhad počtu dobytka je velmi důležitý, ale skutečně nesnadný. I kdy bychom přijali výklad, že v Bylanech jde skutečně o ohrady pro dobytek, nevíme, byly-li to jediné ohrady pro všechen dobytek, nebo zda byl nějaký dobytek chován volně mimo osadu. Dále nevíme, zda tyto ohrady sloužily dobytku jenom v zimě, kdy byl jeho početní stav menší a dobytek
37
musel být z určité části vyživován za pomoci človéka, nebo na noc po celý rok. Zdá se, že představa o pasení kolektivního stáda dobytka v bez prostředním okolí sídliště a shánění stáda každou noc do ohrady ve ves nici je pro neolit příliš anachronická. Nebezpečí, které hrozilo od divoké zvěře, nebylo větší než pro volně žijící zvířata, která se ve stádech většinou snadno ubránila. Pokud jde o zloděje, tj. v podstatě o nepřátelské sou sední kmeny nebo rody, museli bychom důkladně prostudovat neolitické hospodářství a společenské a náboženské zvyklosti, abychom uvážili, do jaké míry bylo takové nebezpečí reálné a časté. Mléčné hospodářství, jak jsme výše uváděli, nebylo v neolitu ještě příliš na výši. Dobytek sloužil především jako živá zásoba masité potravy. Je možné, že ohrady byly užívány především pro krávy s telaty nebo pro krávy se zabitými telaty, pokud se dojily. Není bohužel známo, zda v místě domnělých ohrad bylo větší nakupení hnoje nebo chemických zbytků hnoje v půdě ( S o u d s k ý 1966). Ve výživě neolitických kultur střední Evropy vesměs převládá podíl masa chovných zvířat nad podílem masa lovné zvěře, a to velmi vysoko a výrazně. Již z této skutečnosti je možné vzhledem k charakteru země dělství a okolní krajiny usuzovat, že maso z domácích zvířat muselo být k dispozici v relativním dostatku, takže se nemuselo doplňovat lovem. Velikost ohrad v Bylanech, do nichž by se vešlo po 20 až 40 kusech hovězího dobytka, by takovému relativnímu dostatku pro celou osadu nenasvědčovala. V neolitu, v období lidu s keramikou lineární, se již praktikovala kastrace hovězího dobytka (Mii 11 e r 1964). Za jakým účelem se kastrace prováděla, zda proto, aby se získalo více a lepšího masa, nebo proto, aby z chovatelských důvodů byli vyřazeni méně vhodní jedinci pro repro dukci stáda, aby se někteří jedinci a stádo celkově zklidnili a nedocházelo k častým bojům mezi samci, anebo konečně proto, že voli byli lépe použitelní k zápřahu, nevíme. Poslední důvod je nejméně pravděpodobný, protože skutečné doklady o zapřahání dobytka máme až z pozdní doby kamenné. Není vyloučeno, že právě kastrace dobytka, zpočátku zřejmě motivovaná jinými důvody, upozornila na možnosti pracovního využití kastrátů. Nástroje specializované na shromažďování píce pro dobytek, ať již jde o nástroje na uřezávání listnatých větví nebo o nástroje na sklizeň trav natých porostů, z neolitu nemáme. Listnatá píce se mohla shromažďovat lámáním, pomocí běžných řezacích nástrojů nebo i ručním shrabáváním. Z nářadí užívaných v mléčném hospodářství je možno jmenovat kvedlačku z pozdního neolitu. Dřevěné nářadí a nádobí se dochovalo jen za pří hodných místních podmínek, a proto je známe málo. Také jiné předměty ze dřeva a organických hmot se dochovaly vzácně, jako např. provaz 38
používaný snad při dojení nebo hůl na pohánění dobytka (Švýcarsko, Wyss 1969). Nepřímým dokladem pro chov dobytka jsou zbytky hnoje a kukly much doprovázejících dobytek, známé opět z pozdního neolitu ze Švýcarska ( G u y a n 1976). Již výše jsme uváděli, že rostlinná a živočišná výroba byla doprová zena sběrem, lovem a rybolovem. Význam sběru planých rostlin pro středoevropský neolit lze posoudit jen těžko, protože počet dokladů je téměř zanedbatelný. Lov hrál ve výživě roli minimální. V Bylanech např. bylo jen 3,5 % kostí lovné zvěře (C la s o n 1967a, b), ve středním a vý chodním Německu 6,4 % ( M u l l e r 1964), větší podíl lovné zvěře byl jen na některých nalezištích maďarských (Cl as o n 1967, B o k o n y i 1974), kde někdy v nejstarším a středním neolitu dosáhl více než 50 %, a ve východní Evropě ( C a l k i n 1970, T r i n g h a m 1969). Pokud jde o rybolov, kosti ryb se většinou špatně dochovaly. Význam nálezů zvířecích pozůstatků, především kostí, pro posuzování významu chovu v životě pravěkých lidí je jen relativní. Kostí se totiž zachová z každého jedince málo nebo žádná, takže součet nalezených kostí představuje jen nepatrný zlomek toho, co na sídlišti kdysi skutečně bylo a co se tam snědlo nebo pohodilo. Vzájemný poměr jednotlivých druhů a lovné a domácí zvěře však je i tak možno zachytit se značnou pravděpodobností, pokud máme k dispozici větší počet kostí. Za mini mální počet, který lze ještě s určitou pravděpodobností pro určení tohoto poměru použít, je možno považovat alespoň 100 kostí (srv. B e r a n o v á 1966). Z počtu nalezených kostí však nelze usuzovat na velikost stáda, když zdaleka ne všechny kosti se dochovaly a na každém sídlišti byly rozdílné podmínky pro zachování určitelného kosterného materiálu. Víme tedy jen to, jaký význam měl ten či onen druh ve výživě oby vatelstva, nikoliv to, kolik zvířat se chovalo. Ještě obtížnější je určit podle archeologických pozůstatků podíl rost linné a živočišné potravy na výživě. Také pro neolit můžeme jen konsta tovat, že obě složky zemědělské výroby se na výživě neolitického člověka podílely a že zabezpečovaly podstatnou část jeho spotřeby. Nároky byly nepochybně skromné, na úrovni udržení a reprodukce pracovní síly. Pokud jde o rozdělování produktů zemědělské výroby, odpovídalo pravděpodobně společenskému vlastnictví a společenskému způsobu výroby. Každý pracoval podle svých schopností a možností a každý dostával svůj spravedlivý podíl. Zda docházelo k nějakému zvýhodňování vedoucích, stařešinů či jiných organizátorů, nevíme, avšak rozhodně nešlo o výrazné zvýhodnění, které by se projevovalo ve větší majetkové diferenciaci.
39
II. PRAVĚKÉ ZEMĚDĚLSTVÍ OD POZDNÍ DOBY KAMENNÉ
1. Pozdní doba kamenná Eneolit, pozdní doba kamenná, je období velmi složité, nejen pokud jde o samotné archeologické kultury, jejich vzájemné souvislosti a rela tivní i absolutní chronologii, ale především pokud jde o hospodářské a společenské problémy těchto kultur. V posledních dvaceti letech došlo k prudkému rozmachu archeologických poznatků i jejich vědeckého zpracování a zhodnocení ( P l e s l o v á - Š t i k o v á 1977). Eneolit se nyní jeví jako jedno ze základních pravěkých období, v němž proběhly pře vratné změny hospodářské i společenské, které podstatně ovlivnily další vývoj lidstva. Základní změna se udála právě v zemědělství, a to jak v rostlinné, tak v živočišně výrobě. S ní souvisely změny výrobních a vlastnických vztahů a společenských (rodových) poměrů. V mladší době kamenné existovala relativní hospodářská a společenská jednota, založená na kolektivním způsobu zemědělské výroby a kolektiv ním přisvojování a rozdílení zemědělských výrobků. Příbuzenský systém byl pravděpodobně matrilineární. Podle výzkumů neolitických sídlišť, zejména sídlišť lidu s lineární keramikou (v Čechách Bylany u Kutné Hory), existovaly párové rodiny, které —jak vidíme v Bylanech —bydlely v oddělených místnostech velkého domu s vlastním ohništěm pro každou párovou rodinu. Zemědělské produkty byly rozdělovány jednotlivým pá rovým rodinám, avšak pociťovalo se silně ještě širší příslušenství k větší rodině, pravděpodobně příbuzenství sester z jedné matky. Tyto sestry bydlely ve společném domě a podle etnografických analogií byly teoreticky manželkami manželů svých sester, kteří nebyli navzájem pokrevně příbuzní, ale byli stejným způsobem manžely všech sester v domě a v rodině ( Enge l s ) . I tady však existovaly určité rozpory mezi společenským a rodinným postavením muže na jedné straně a jeho hospodářským a společenským významem na straně druhé. Zemědělské práce, ač byly ve své podstatě kolektivní, vyžadovaly organizátorskou a vedoucí činnost pravděpodob ně jednoho muže, a nadto těžké práce, ať již kácení lesa nebo obdělávání panenské stepní půdy, byly především mužskou záležitostí. Přitom mužští potomci z rodu a vesnice odcházeli a ženili se jinam, takže vedení a orga nizace zemědělských prací nemohly být dědičné v mužské linii. Rozpor mezi společenským a rodovým postavením muže a jeho skutečným hospo dářským významem se prohloubil ještě více, když se objevila možnost 40
individuálního přisvojování zemědělských přebytků nebo individuálního vlastnictví některých výrobních prostředků. V pozdním neolitu a zejména v eneolitu došlo k výraznému vzestupu zemědělské výroby. V pozdním neolitu a protoeneolitu jsou bezpečně doloženy tzv. brázdiče (Furchenstock švýcarské kultury Egolzwill a Cortaillod, obr. 5 :4 —7), které umožňovaly rychlejší a snadnější obdělávání půdy v předešlém roce rozrušené a oseté a zároveň pravděpodobně při spívaly k prodlužování doby, po kterou se využívalo pole. I když nelze říci, že tyto Furchenstocky byly technickým výdobytkem skutečně až pozdního
9. Křížová orba pod mohylou v Aldrupsgaarde, Dánsko. 9. Kreuzackerung unter dem Grabhügel in Aldrupsguarde, Dänemark.
41
neolitu (srv. výše s. 22), můžeme alespoň pro pozdní neolit považovat za prokázané, že se neselo druhým a dalším rokem přímo do předešlého strniště nebo do spáleného strniště, ale že i tato pole byla obdělána. Již od staršího eneolitu je doložen dokonalejší a dlouho nepředstižitelný nástroj na obdělávání polí, dřevěné oradlo tažené dobytčaty. Nejstarším dokladem o existenci oradla v pravěké Evropě nejsou sa motné nástroje, ale stopy orby, brázdy, datované tím, že nad nimi jsou jiné pravěké vrstvy a památníky, především mohyly. Brázdy musely být vyorány před tím, než vznikly tyto vrstvy nebo mohyly, např. jako rituální orba před pohřbem. Po dlouhých diskusích se dnes již běžně přijímají jako věrohodné doklady skutečného potažního oradla. Jsou totiž příliš hluboké, než aby mohly být vytvořeny ručním brázdičem, a někdy jsou i v těžkém, pro ruční brázdič nevhodném terénu. Nejstarší dosud známé brázdy pocházejí ze Sarnowa č. 1 (pow. wloclawski) v Polsku. Byly pod mohylou z wiórecké fáze kultury nálevkovitých pohárů. Podobné brázdy byly objeveny pod násypem dolmenového megalitického hrobu v Steveng v Jutsku a uvnitř hrobové komory v Lundehoj (Mon) také v Dánsku. Tam byly překryty vrstvou s keramikou tzv. středního neolitu (MV) II—IV stupně kultury nálevkovitých pohárů2. O něco mladší jsou brázdy pod mohylou kultury se šňůrovou keramikou v Aldrupsgaarde (gm. Hvorslev) v Dánsku (obr. 9), v Zandwerven (gm. Opmeer) v severozápadním Holandsku, kde souvisí s osadou kultury Vlaardingen, a v Ostenfelde (Kr. Husum) ve Šlesvicku-Holštýnsku. Do koncové fáze severského neolitu (eneolitu) patří také brázdy z Norska a Anglie ( T a b a c z y ň s k i 1970, F o w l e r , E v a n s 1967, tam další lite ratura). Podle absolutní chronologie patří tedy nejstarší brázdy do sa motného počátku 3. tis. př. n. 1. a dále průběžně až do konce 3. tis. př. n. 1., podle korigovaných dat C14 již do druhé poloviny 4. tis. př. n. 1. a do 3. tis. n. 1. Jak vypadala nejstarší evropská oradla, nevíme. Dřevěné nástroje, které se dochovaly v dosti značném množství, byly vesměs nalezeny v bažinách nebo rašeliništích a nemohou být přesněji datovány. Pokud byly v posled ní době určovány pomocí C14 (průběžné zprávy jsou uveřejňovány v ča sopise Tools and Tillage), nikdy nepatřily tak starému období jako brázdy, ale nejdříve 2. tis. př. n. 1. Protože však jde o tvary velmi jednoduché, účelné a užívané dlouhá tisíciletí, je pravděpodobné, že i eneolitická rádla byla v podstatě stejná (tab. IX: 2; obr. 8,10—12). Zajímavým nástrojem datovaným do eneolitu, patřícím kultuře Gumelni^a v Rumunsku, je „radlice“ z parohu jelena nalezená na sídlišti Cáscioarele^ Pochází ze staršího období koncové fáze této kultury (Dumitrescu, Bánateanu 1965). Tento nástroj, známý autorce jen z publikace, není nesporný, avšak s ohledem na obdobné části brázdičů rovněž 42
z území Rumunska (sr. výše obr. 5: 1,3) může být pokládán za součást oradla i přesto, že nemá pozdější etnografické ani historické analogie. „Radlice“ z Cascioarele je o něco málo starší než nálezy brázd v sever nějších částech Evropy. Více podobných nástrojů („radlic“) především z pozdního eneolitu v Bulharsku publikovala Ch. T o d o r o v a (1973), ale takc nejsou nepochybné. Nejstarší brázdy, dokládající nepřímo existenci oradla v Evropě, velmi překvapují svým stářím. Časově se výskyt těchto nepřímo prokázaných oradel shoduje s dosud nejstaršími známými doklady o oradle ve světě vůbec. Jsou to piktografické nápisy z vrstvy IV v Uruku z konce 4. tisíci letí př. n. 1. v Babylónu a protoelamské hliněné tabulky a pečetní obrazy (Siegelbildem) z doby kolem roku 3000 př. n. 1. ( S a l o n e n 1968). Podle Salonena bylo však oradlo ve starověké Mezopotámii pravděpodobně používáno již dříve, než v době, z níž pocházejí piktografické doklady o něm. Vynález oradla klade do ubaidského stupně nebo nejpozději do přechodu mezi ubaidským a uruckým stupněm kolem roku 4000 př. n. 1. Nasvědčuje tomu zejména starobylost sumerského názvu oráče engar, který patří ke starým kulturním slovům asi z doby počátku závla hového systému. Pokud jde o Egypt, nejstarší doklady oradla jsou z po čátku 3. tis. př. n. 1. ( L e s e r 1931, Š a c h 1961), samo oradlo je však pravděpodobně starší. Ze stejné doby jako nejstarší doklady o oradlech pocházejí i nejstarší evropské doklady o zapřahání hovězího dobytka. Bezpečně datovaným nálezem, patřícím kultuře nálevkovitých pohárů v Polsku, je vyobrazení páru rohatého dobytka ve jhu z lokality Kr^žnica Jara (pow. Lublin). Byl vymodelován na uchu nádobky z této kultury. K témuž okruhu patří pravděpodobně i měděné figurky dobytka ve jhu z Bytyně, pow. szamotulski (tab. VII: 1; T a b a c z y ň s k i 1970, W i š l a ň s k i 1969). Oba páry byly zapřažený do jha nárožního šíjového, upevněného vzadu za rohy. Stejné jho bylo nalezeno v nákolních stavbách ve Vinelz (Fénil) na Bielersee (kanton Bern) ve Švýcarsku. Jde o starý nález, který lze jen rámcově zařadit do eneolitu; podle E. Neústupného pochází s největší pravdě podobností ze starší fáze kultury se šňůrovou keramikou, tedy z mladého eneolitu ( G a n d e r t 1964, T s c h u m i 1949). Jho je zhotoveno z javo rového dřeva (Acer pseudoplatanus L.), měří 142 cm, ale je zapotřebí počítat s určitým, pravděpodobně nepříliš významným seschnutím (obr. 7: 1). Lehká stavba jha, ploché oblouky a nedostatek otvorů na svědčují tomu, že šlo skutečně o nárožní (hlavové) jho šíjové, určené pro dva kusy hovězího dobytka malého vzrůstu. Kohoutkové jho z Petersfehn u Oldenburgu, často uváděné v souvislosti s eneolitickým zápřahem ( G a n d e r t 1964), nelze datovat, pravděpodobně je mladší. Konstrukce je zcela odlišná. Ostatní někdy uváděné doklady, např. rytiny 43
zapřaženého dobytka z Lohne (Zuschen), jsou příliš schematické, ne zřetelné a tudíž neprůkazné. Hlavový zápřah šíjový nepřímo dosvědčuje lebka hovězího dobytka z Góry (Guhrau) v Dolním Slezsku, u níž byly na rozích zjištěny de formace, které mohly podle O. F. Gandcrta vzniknout v důsledku tlaku jha na rohy mladého dobytka. Chronologie nálezu není opét zcela bez pečná, nejpravděpodobnější je datování do období nálevkovitých pohárů, i když na nalezišti byly i starší neolitické kultury (T a b a c z y ň s k i 1970) Patologické změny na nohách hovězího dobytka, vzniklé nejspíše pře těžováním mladého dobytka v zápřahu, uvádí v relativně starobylých vrstvách z Rumunska C. M a t e e s c u (1975). Velký význam, který byl hovězímu dobytku přikládán, prokazují i pohřby těchto zvířat v páru, rituální odraz jejich hospodářského vý znamu ( N e ú s t u p n ý 1967, T a b a c z y ň s k i 1970, W i š l a ň s k i 1969). Kastrace hovězího dobytka se prováděla od neolitu. Potažní síla dobytka nebyla omezena jen na oradla, ale zvířecí síly se využívalo i k tahání vozů ( B o n a 1960, Kl i s k ý 1967, P i g g o t t 1968). Je pochopitelné, že u vozu, podobně jako u oradla a jha, jsme odkázáni jenom na náhodné, velmi vzácné nálezy, které nemohou doložit skutečný význam vozu v eneolitickém období. Hliněný model čtyřkolového vozu s plnými koly a korbou z pohřebiště v Budakalász v Maďarsku, patřící kultuře bádenské ze střed ního eneolitu ( Bo n a 1960), tedy první polovině 3., popř. podle korigo vaného datování přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. 1., modely kol v Bibikovu v Bulharsku z doby kultury Gumelnita ze 4. tisíciletí př. n. 1. ( P i g g o t t 1968), stejně jako nálezy plných kol v holandských bažinách, hypoteticky spojované s kulturou se šňůrovou keramikou z pozdního eneolitu ( Wa a l s 1964), ukazují, že vozy v eneolitu skutečně existovaly, a to vozy se čtyřmi plnými koly bez loukotí. Je pravděpodobné, že byly užívány i v zemědělství, snad ke svážení úrody. Používání oradla pravděpodobně nevedlo k zvětšování absolutního výnosu toho či onoho pole, zejména ne v prvním roce užívání, protože ručním způsobem bylo možno obdělat půdu stejně kvalitně, ba pravdě podobně lépe. Práce s oradlem však byla značně rychlejší a bylo ho možno použít i k obdělávání novin při trávopolním zemědělství, což bylo do té doby vyhrazeno jenom motykám, lopatám či rýčům a podobným nástrojům (obr. 2—4). Ruční brázdič, jak už bylo výše řečeno, nebyl pro tuto práci dostačující. Výnos se tedy za pomoci oradla zvětšoval ne abso lutně, ale relativně, tj. obděláváním většího množství půdy. Oradlo umožnilo i zemědělské využívání méně hodnotných půd, protože prvotní rozrušování celiny nebylo již tak náročné. Posun eneolitického obyva telstva i na území méně úrodná (srv. P l e s l o v á - Š t i k o v á 1977) do 44
kazuje, že se tak skutečně dálo. Pokud jde o zemědělský systém, mělo oradlo význam především při divoké trávopolní soustavě. Orba je totiž žárovému systému cizí a její zavedení v tomto systému je věcí zcela novodobou. V eneolitické Evropě všude tam, kde se oralo, tedy nejspíše převládalo trávopolní zemědělství. Jak konkrétně takové zemědělství vypadalo? Dokladů je zatím dosti málo. Plevelová příměs v obilí na sídlišti lidu s kandovanou keramikou v Hlinsku (okr. Přerov) ze středního eneolitu ukazuje, že se vysévalo jednak na novinách, jednak na polích dlouho obdělávaných a osévaných, kde plevelová příměs dosahovala zcela neúnosné míry. Některé vzorky s větším množstvím obilí byly úplně čisté, jiné obsahovaly 50 %, 37,7 % a 67,5 % plevele. Vždy to bylo ozimé obilí a plevelovou příměs tvořil hlavně sveřep stoklasa (Bromus secalinus L.) ( T e m p í r 1975b). Z toho by vyplývalo, že se v této době projevovala tendence využívat půdu co nejdéle a že se nechávala ležet ladem až tehdy, kdy už nebylo jiného východiska. Později,v mladém a pozdním eneolitu, mohlo snad dojít k určité změně, Zatím nečetné doklady na svědčují tomu, že sídliště lidu se šňůrovou keramikou a se zvoncovými poháry byla méně trvalá a jejich kultura více pohyblivá než dříve. Z toho důvodu se dříve zejména lid se šňůrovou keramikou pokládal za dobytkáře. Dnes bezpečně víme, že šlo o zemědělce (E. N e ú s t u p n ý 1967, 1969a). První doklady o eneolitické orbě se našly právě pod mohylami šňůrové kultury a teprve později byla orba prokázána i u nositelů starší, časně eneolitické kultury nálevkovitých pohárů. Stejné kultuře patří pravděpodobně eneolitické dřevěné nárožní jho z Vinelzu ve Švýcarsku (obr. 7: 1). Na šňůrové keramice jsou poměrně hojné otisky obilí ( Ma t t h i a s , S c h u l t z e - M o t e l 1967,1969,1971, H j e l m q v i s t 1962). Extenzívní zemědělství může být velmi pohyblivé zejména tehdy, jestliže zemědělci využívají především noviny a méně obhospodařují přílohy. Zdá se, že u lidu se šňůrovou keramikou tomu tak bylo. Rozšíření oradla v tomto případě nevedlo k intenzifikaci, ale naopak k určitému uvolnění, možno říci k extenzifikaci. Stále však bylo nutno dávat přednost sypkým lehkým půdám před půdami těžkými, protože oradlo bylo jenom dřevěné a potah nepříliš kvalitní. Zavedení oradla přineslo důležité změny do organizace zemědělské výroby. Obdělávání půdy se stávalo čím dále tím více záležitostí malého kolektivu. Tažná dobytčata se stávala nejenom předmětem kultovního uctívání, ale i důležitým osobním majetkem, a to osobním majetkem muže Mužská pracovní síla se sice významně uplatňovala již dříve, zejména při žárovém zemědělství (srv. S t e e n s b e r g 1976), byla to však tehdy práce kolektivní a žena v ní našla rovnoprávné zařazení při dalším osévání a udržování vypáleného úseku. V pozdní době kamenné již 45
vystupoval do popředí silný jedinec, muž, který tažný dobytek krotil, učil práci a opatroval. V eneolitu se také zlepšovaly nástroje na sklizeň úrody, srpy a žňové nože s čepelí z kamene a s dřevěnou, kostěnou či parohovou násadou. Oproti neolitu bývala pracovní řezná plocha delší. Ostří bylo rovné nebo téměř rovné, ne zubaté. Mohlo být složeno z menších kamenných čepelek, zasazených rovně vedle sebe (obr. 6:1,6; obr. 7:10), nebo ho tvořila jedna velká masivnější čepel (obr. 6: 2—5, 9). Srpy měly násadu obloukovou (obr. 6: 9; obr. 7: 10), žňové nože rovnou (obr. 6: 6). Za žňové nože se považují i takové tvary, které měly celistvou masivnější kamennou čepel zasazenou příčně šikmo do násady (obr. 6: 2—6). Ty byly rozšířeny v celé Evropě od protoeneolitu (švýcarské naleziště Egolzwil 3, obr. 6:2,3) až do pozdního eneolitu (kulturase šňůrovou keramikou, E. N e ú s t u p n ý 1969a) na západě, na východě, na jihu i na severu ( S e m e n o v 1954, B e h m - B l a n c k e 1963, M ů l l e r - B e c k 1965). Méně dokladů je o ta kových žňových nožích, jejichž ostří bylo složeno z čepelek a přední část násady ohnuta v pravém nebo tupém úhlu (obr. 6: 1). Na první pohled připomínají srpy, odlišují se však od nich výrazně tím, že tento ohyb není pokračováním ostří, ale je naopak od ostří odkloněn a směřuje vzhůru. Podle H. Můllera-Becka takto zahnuté ostří sloužilo k lepšímu vnikání do obilí, zřejmě hustého; při řezání obilí bylo nutno nástroj pootočit. Srpem či žňovým nožem pracovali muži, jak ukazují nálezy čepelí žňových nožů v hrobech mužů se šňůrovou keramikou (E. N e ú s t u p n ý 1969 a), pravděpodobně však také ženy. Nálezů v hrobech, které jedině mohou dosvědčit, jaké pohlaví tu či onu práci vykonávalo, je zatím málo. Podobně jako v neolitu, i v eneolitu se pěstovaly různé kulturní plodiny, především obilniny, některé luštěniny a len. Skladba pěstovaných plodin byla stejná, jenom s tím rozdílem, že v eneolitu se stále více kladl důraz na pěstování ječmene. Pšenice byly nadále pluchaté, velmi nenáročné a odolné. Pokud máme k dispozici plevele a tudíž možnost určit, zda šlo o obilí ozimé nebo jarní, zjišťujeme, že se v eneolitu stejně jako v neo litu pěstovalo obojí (T e m p í r 1966,1968,1969,1975b; H a j n a 1o v á 1975, 1977a, b; W i š l a ň s k i 1969; H j e l m q v i s t 1958,1 9 6 2 ;H e lb a e k 1952a, b, 1961; K l i c h o w s k a 1961, 1972, 1975; W i l l e r d i n g 1969, 1971; J a n u š e v i č , M a r k e v i č 1970; J e s s e n 1951; D e n n e l 1974, 1976; H o p f 1973, 1974, 1975; S c h u l t z e - M o t e l 1969, 1972; M a t t h i a s , S c h u l t z e - M o t e l 1967,1969,1971; N e ú s t u p n ý 1969a aj.). V eneolitu, díky brázdám pod mohylami, máme poprvé možnost získat určité informace o tvaru polí. Protože se setkáváme s orbou křížovou, např. v Aldrupsgaarde v Dánsku (obr. 9), je nejpravděpodobnější čtver 46
cový tvar polí, podobný tzv. celtic fields v západní a severozápadní Evropě. Zásoby se skladovaly, podobně jako dříve, nejčastěji v podzemních sýpkách, což byly v podstatě kruhové jámy vymazané hlínou a vypálené ( P o d k o w i ň s k a 1961). Nositelé některých eneolitických kultur, např. kultury se šňůrovou keramikou, však dávali pravděpodobně přednost sýpkám nadzemním, protože obilní jámy u nich nejsou doloženy (E. N e ú s t u p n ý 1969a). Eneolitické období položilo základy rozvoji pravěkého ovocnářství. Smíšený dubový les, který převládal a v němž rostly plané jabloně, hrušně, třešně, trnka, líska, ořešák vlašský a pravděpodobně slíva třešňová, dával již v neolitu dobré možnosti ke sběru jejich plodů. Přirozeným křížením a změnami klimatu se vytvářely nové formy a odrůdy, z nichž nejdůle žitější byly různé odrůdy švestek a slív (Prunus insititia, Prunus domesticá), vzniklé snad křížením trnky a slívy třešňové (myrobalán — Prunus cerasifera L.). Sbírány byly také hrozny lesní vinné révy. Doklady patřící protoeneolitickému a časně eneolitickému období jsou takového charakteru, že nás opravňují k závěru, že ovoce, zejména jablka, bylo nejen v dosti hojném množství shromažďováno, ale ovocné stromy byly již záměrně pěstovány a určitým způsobem kultivovány. Ovoce bylo sbíráno a pěstováno nejen pro okamžitou spotřebu, ale i konzervováno sušením. Z eneolitu pochází nález 4 semen jabloně na sídlišti u Mohelnice na Moravě a fragment malvice jabloně z Hlinská u Lipníku. Zachovaný zbytek je neúplná polovina, z níž se dá odvodit přibližná výška celého plodu: 21—22 mm v zuhelnatělém stavu ( O p r a v i l 1975d). V našem blízkém sousedství, v Zar^bowě v Polsku, byla nalezena zásobnicová jáma, z níž bylo získáno mj. 7 polovin, 100 úlomků a 67 semen sušených jablek ( W i š l a ň s k i 1969). Nález patří wiórecké fázi kultury nálevkovitých pohárů, tedy časnému eneolitu. Ovoce se začalo objevovat i na severu Evropy, v Dánsku a Švédsku ( H j e l m q v i s t 1955, H e l b a e k 1952b, O p r a v i l 1975d).2 Kromě jablek, která byla zřejmě nejoblíbenější, jsou v nálezech zastoupeny především slívy, třešně, hrušky a v jižnějších oblastech vlašské ořechy (přehled a literatura srv. T e m p í r 1966; B e r a n o v á 1969a, b, 1972b; O p r a v i l 1971,1975c, 1975d, 1977b). Na jihozápadě SSSR je v raně tripolském období zhruba z poloviny 4. tis. př. n. 1. na sídlišti Novyje-Rusešty 1doložena meruňka ( J a n u š e v i č , 2 V této souvislosti je nutno znovu připomenout, že archeologická terminologie, pokud jde o neolitická a eneolitická období, je velmi různorodá a zatím nejednotná. Tak např. eneolit je často označován jako mladší nebo pozdní neolit, na severu Evropy je vše, co se zahrnuje pod pojmem neolit, vlastnč eneolitické, takže severský časný neolit je z hlediska středoevropského protoneolitem nebo časným eneolitem, střední neolit středním eneolitem atd
47
M a r k e v i č 1970), což je vůbec nejstarši známý nález z území Evropy. Do střední Evropy se dostala podle dosud známých dokladů až v 1. stol. n. 1. Z eneolitu máme také doklady o zelenině, především o česneku nebo česnekovitých rostlinách (J. N e ú s t u p n ý 1952), mrkvi a pastináku ( Wi š l a ň s k i 1969). Nevíme ovšem, zda jde o zeleninu sbíranou nebo pěstovanou. O chovu dobytka v eneolitu je vzhledem k obrovskému časovému rozpětí a dynamičnosti tohoto období příliš málo dokladů k tomu, aby bylo možno dospět k syntetizujícím a hodnotícím pohledům. Podle toho, co dosud známe, nedošlo v eneolitu k hlubším proměnám ve složení stáda, avšak začínal se rýsovat jistý významný rozdíl mezi střední Evropou a většinou okrajových oblastí. Ve střední Evropě zůstával hovězí dobytek nejhojnějším domácím zvířetem a poněkud se zvyšoval význam chovu vepřů, i když někde místo vepřů chovali více ovcí (C1a s o n 1967, C a 1k i n 1970, W i š l a ň s k i 1969, A m b r o s 1968, C l a r k 1957, E. N e ú s t u p n ý 1969 a B ok o n y i 1974). Naproti tomu v jižní, jihovýchodní, jihozápadní a také v severozápadní Evropě se na rozdíl od Evropy střední velký důraz kladl na chov ovcí (koz), přičemž hovězí dobytek byl chován v množství zhruba stejném anebo i menším. Chov vepřů byl v některých oblastech téměř zanedbatelný. Tak tomu bylo na některých nalezištích v Jugoslávii ( D r o b n é 1973, 1975), ve Francii ( G u t h e r z 1975), na sídlišti cortaillqdské kultury St. Aubin ve Švýcarsku ( H i g h a m 1968), ve střední Itálii ( B a r k e r 1975), na některých nalezištích tripolské kultury na Ukra jině ( C a l k i n 1970) a jinde ( Cl a r k 1957, Cl as o n 1973). V eneolitu má svůj počátek i chov koní. Nejstarší bezpečné doklady domestikovaného koně pocházejí ze stepních oblastí východní Evropy, a to z kultur Srednij Stog, dněpro-doněcké a staré jámové. Významné jsou především nálezy z Derejivky na středním Dněpru, kde bylo ze 3 713 kostí 2 255 kostí koně, tj. téměř 61 %. Toto naleziště, patřící k sredněstogovské kultuře (G. N o b i s 1971 píše omylem o kultuře tripolské) z druhé poloviny 4. tis., dosvědčuje nejen existenci domestikovaného koně, ale též rozvinutý chov koní pravděpodobně kočovnického charak teru. O tom, že šlo skutečně o koně domácího a nikoliv o lovná divoká zvířata, svědčí shodný názor badatelů sovětských ( B i b i k o v a 1969, C a l k i n 1970) i západoněmeckého specialisty G. N o b i s e (1971), který měl možnost v Kyjevě nálezy z Derejivky podrobně prostudovat. V. I. Bibikova shledává, že dobytkářské kultury s rozvinutým chovem koní převažovaly na celém území východně od Dněpru. Konkrétně uvádí kromě sredněstogovské kultury (druhá pol. 4. tis.) kulturu dněprodoněckou (1. pol. 4. tis.) a starou jámovou (počátek 3. tis. př. n. 1.). Nálezy publikované V. I. Bibikovou a V. I. Calkinem však nedokládají zcela 48
jednoznačně převahu koní nad jinými domácími zvířaty v kultuře dněprodoněcké. Sovětští badatelé právem pokládají koně této kultury za do mácí, avšak chov koní v ní nepřevažoval a snad ani dobytkářství nebylo pro celou kulturu charakteristické. K tomu došlo až asi o půl tisíciletí později, v kultuře Srednij Stog II. Zatímco v neolitu zemědělská výroba, v podstatě jednotná, zahrnovala dvě na sobě nezávislé, avšak zároveň provozované složky — výrobu rostlinnou a živočišnou, v eneolitu se poprvé rozvinulo dobytkářství jakožto základní výrobní odvětví. Tehdejší dobytkáři chovali buď koně a hovězí dobytek, nebo ovce (kozy) spolu s koňmi a hovězím dobytkem. Tyto dobytkářské kultury se soustřeďují ve stepních oblastech východní Evropy na východ od Dněpru, kdežto ve střední a západní Evropě do loženy nejsou. Kůň, domestikovaný ve východnější oblasti, byl postupně chován i západně od Dněpru v kulturách Gumelnita, ve všech fázích tripolské kultury aj., ale vesměs v mnohem menší míře. Během eneolitu a na počátku doby bronzové se postupně rozšířil do celé Evropy, nikde však nepřevládl. V oblasti západně od Dněpru se nadále rozvíjelo zemědělství založené jak na rostlinné tak na živočišné výrobě. Bylo-li konstatováno, že se v zemědělských kulturách eneolitu přes pozvolné pronikání koně nikterak výrazně nezměnilo složení stáda, ne znamená to, že by živočišná výroba nezaznamenala pokrok. Změny lze pozorovat především v technice a formách chovu. Nejdůležitější z nich byly vyvolány chovem a výcvikem tažného dobytka. V neolitu představovala stáda domácího dobytka především živou zásobárnu masité potravy. I když tato funkce byla jistě důležitá, nezále želo konec konců na tom, bylo-li o jeden kus více nebo méně, a značná část stáda byla vybíjena na podzim a během zimy, aby se chovatelský zbytek snáze uživil. Proto také nebylo zapotřebí zvlášť velké péče na hlídání dobytka ani před dravou zvěří, ani před zloději. Nebezpečí těchto ztrát ostatně nebylo velké. Tažná zvířata však měla značnou cenu a nebylo lhostejné, zda z přírodních či jiných příčin přijdou ke zkáze. Bylo proto nutné chovat je blízko sídliště nebo přímo na sídlišti, hlídat a zejména vyživovat je během zimy relativně dostačujícím způsobem. Tažná zvířata bylo nutno chránit před dravou zvěří, protože ve své většině byla mírnější a méně schopná obrany než polodivoké stádo chované pro maso; bylo nutno střežit je před cizími uchvatiteli, jichž v souvislosti s postupující sociální diferenciací nepochybně přibývalo a pro něž se právě dobytek stával přitažlivý. Je pravděpodobné, že podobná péče a ochrana se rozšířila i na některá další zvířata, především asi na dojné krávy, ovce a kozy v období laktace (dojivost i doba, po níž dávaly mléko, se během staletí zvětšovala) nebo 49
na některé kusy zvlášť vhodné k dalšímu chovu. Badatelé zabývající se eneolitickým obdobím uvažují dokonce o možnosti sezónních sídlišť letních nebo zimních, umožňujících pasení stáda formou odpovídající do určité míry tzv. transhumanci. Předpokládají, že tato sezónní sídliště mohla být jen „pobočkou“ zemědělsko-dobytkářsky orientovaného síd liště hlavního ( T a b a c z y ň s k i 1970, W iš 1a ň s k i 1969, H i g h a m 1967, 1968). Tyto otázky však zatím nedozrály k řešení. Kromě rostlinné a živočišné výroby máme v eneolitu doložen lov zvěře pro maso a sběr planě rostoucích plodin. Zejména podíl lovné zvěře na masité potravě značně vzrostl, a to jak ve východní Evropě (C a 1k i n 1970), tak ve střední a západní Evropě (Cl as o n 1967, B ó k ó n y i 1974, P l e s l o v á - Š t i k o v á 1977), nikoliv však všude nebo ve stejném časovém období. I v téže kultuře ve stejném časovém období hrál na některých sídlištích lov významnou úlohu nebo dokonce převažoval nad chovem dobytka, jinde byl malý nebo téměř zanedbatelný. Naprostá převaha lovné zvěře v masité potravě byla zejména na některých nalezištích švýcarských nákolních staveb protoeneolitických a časně eneolitických kultur Cortaillod a Pfyn (nálevkovité poháry, C l a s s o n 1967), kde např. na na lezišti Seeberg Burgáschisee - Sud bylo až 94 % lovné zvěře ( B o e s s n e c k , J é q u i e r , S t a mp f l i 1963). Vysoký podíl lovné zvěře tam nepochybně souvisel s malými možnostmi chovu dobytka v místních podmínkách. Tradičně vyšší nebo vysoký podíl lovu byl na nalezištích východoevrop ských, avšak místní rozdíly byiy značné ( C a l k i n 1970). V jihopolských sprašových oblastech naprosto převládalo maso zvířat domácích, podíl lovu činil jen asi 10 %, avšak v severozápadním Polsku dosáhl podíl lovu v masité potravě až 40 % ( W i š l a ň s k i 1969). Příklady by bylo možno dále rozmnožovat ( T a b a c z y ň s k i 1970). Nejhojnější doklady o sbírání a shromažďování planě rostoucích plodů, rostlin či listí pocházejí ze švýcarských nákolních staveb, kde byly mimo řádné podmínky pro uchování dřeva, listí a bylin. Byly tam nalezeny rost liny sloužící podle pozdějších etnografických údajů v lékařství, jako doplněk obživy nebo jako potrava či stelivo pro dobytek. Nálezy byly tak hojné, že přiměly T. Wišlaňského vyslovit domněnku, že v pravěku hrálo sběračství mnohem větší úlohu ve výživě obyvatelstva než země dělství. Tento názor má vážné slabiny, nejeví se jako domyšlený. Vždyť zemědělství vzniklo a šířilo se do celého světa právě proto, že sběračství nemohlo zajistit dostatečnou obživu pro všechno obyvatelstvo. Množství pozůstatků polních plodin na jedné straně a množství listí a bylin, pokud se dochovaly, na straně druhé nelze navzájem srovnávat. Po rostlinné potravě, která byla zkonzumována, nezbudou na rozdíl od masité potravy doklady téměř žádné. Obilí, které se snědlo, zmizelo. Listí a rostliny, kterých si lidé příliš necenili, mohly být zachovány. 50
Změny v eneolitickém zemědělství a v chovu dobytka nutně vedly i ke změně výrobních, vlastnických i společenských vztahů. Mužův význam při zemědělských pracích, zejména při orbě, individuální přístup k obdělávání půdy, hospodářský význam tažných zvířat, vzrůst celkového bohatství společnosti, rozpor mezi společenským významem muže a ženy na jedné straně a individualizující se výrobou a kolektivním přisvojo váním na straně druhé, to byly základní příčiny vzniku patriarchátu. Nové práce o eneolitu docházejí ke shodným závěrům (E. N e ú s t u p n ý 1967, P l e s l o v á - Š t i k o vá 1977). Nastupující doba bronzová ještě více upevnila patriarchální vztahy a s nimi související individuální vlastnictví a majetkové rozdíly.
2. D oba bronzová Zavedení bronzu samo o sobě nemělo základní význam pro rozvoj země dělské výroby. Bronzové radlice prakticky neexistovaly, rádla zůstávala nadále dřevěná a měla nejspíše stejné tvary. Dochovala se celá dřevěná oradla. Nejstarší jsou rádla z Hvorslev v Dánsku (1490 ± 100 př. n. 1. — tab. IX: 2) a z Polissja na Ukrajině (1390 ± 100 př. n. 1.) (L e r c h e 1971—2, Š r a m k o 1973). Do žňových prací pronikaly bronzové srpy různých tvarů zpočátku jen pozvolna (o českých nálezech srv. K y t l i c o v á 1963, 1975); mohou být rekonstruovány jako skutečné obilní srpy, jako krátké kosy i jako zakřivené nože na osekávání listnatých větví pro dobytek nebo na vysekávání keřů a haluzí při žárovém zemědělství (tab. VII: 2; VIII: 4, 5). Bronzové srpy isou častým nálezem v celé Evropě teprve od střední doby bronzové. Pro svůj význam > pro četnost nálezů by si zasloužily speciálního zpracování z celoevropského hlediska v rámci doby bronzové a časné doby železné, jak pokud jde o chronologii, tak pokud jde o způsoby jejich užívání. Třicet let stará práce A .S te e n s b e rg a (1943) dávno již nemůže dostačovat. Při zkoumání eneolitu a doby bronzové na jedné straně a pravěkého zemědělství na straně druhé vyvstává zřetelně významná skutečnost. Ne zavedení bronzu pozvedlo zemědělství, ale naopak rozvoj zeměděl ství v eneolitu umožnil vznik a rozvoj doby bronzové. Jenom díky rela tivní nadprodukci v zemědělské výrobě bylo možné, aby se od zemědělců oddělila vrstva vysoce specializovaných řemeslníků a obchodníků. Jenom díky relativní nadprodukci mohli zemědělci získávat cenné bronzové výrobky a nástroje. Rostinná výroba v době bronzové se dále rozvíjela na základě rostlinné výroby eneolitické. Druhy pěstovaných rostlin byly stejné, poněkud se však měnil jejich vzájemný poměr. Podíl ječmene mezi obilninami dále 51
vzrůstal a na severu ječmen převládal nad pšenicí ( K r á s n o v 1971, C l a r k 1957, H j e l m q v i s t 1955, D e n n e l 1974, 1976 an). V dobé bronzové se rozmnožily doklady o obilovinách v pravěku méné obvyk lých. Žito, do té doby známé především z Rakouska ( W e r n e c k 1949, 1961) a z Polska ( G i ž b e r t 1960, K l i c h o w s k a 1961), je bezpečné doloženo i na našem území již ve starší době bronzové ( T e m p í r 1966, H a j n a l o v á 1973). Více se rozšířilo pěstování prosa ( T e m p í r 1966). Oves se objevil i na severu ve Svédsku ( H j e l m q v i s t 1955), ale všude byl velmi vzácný. Rozšířilo se pěstování bobu ( S c h u l t z e - M o t e l 1972). Velmi důležitá svědectví o životě v době bronzové podávají skalní kresby v přímořských a severoitalských Alpách, ve Švédsku a vyobrazení na stéle z mohyly v Bachči-Eli u Simferopolu. Přesnější datování skalních kreseb a jednotlivých vyobrazení na nich je velmi obtížné. Nyní se mu věnuje celý okruh badatelů, kteří mají k dispozici speciální periodikum
10. 1: orba s rohatým dobytkem . Scale di Cimbergo, Val Cam onica, Severoitalské Alpy, starší styl; 2: rohatý dobytek s bránami. M onte B ego, Přím ořské Alpy, cca 2 0 0 0 - 1 5 0 0 př. n. 1. 10. 1; A ckerung mit H ornvieh. Scale di Cimbergo, Val Cam onica, N orditalien isch e Alpen, älterer Stil; 2: H orn vieh mit Egge. M onte B ego, Maritime A lpen, etwa 2 .0 0 0 -1 .5 0 0 v. u. Z.
52
U: Orba s poháněčem, rozbíjení hrud motykou. Ponte di San Rocco, Val Camonica, Severoitalské Alpy, mladší styl. ÍL Ackerung mit einem Antreiber, Zerschlagen der Schollen mit der Hacke. Ponte di San Rocco, Val Camonica, Norditalienische Alpen, jüngerer Stil.
a publikační řadu Studi Camuni a Archivi-Centro Camuno di Studi Prcistorici Capo di Ponte (Brcscia). NČktcré kresby jsou velmi starobylé, z počátku doby bronzové a snad již z eneolitu (An a ti 1960,1975) Pokud jde o Švédsko, publikoval souborné vyobrazení oradel P. V. G I o b (1951) Stélou z mohyly Bachči-Hli a jejími vypovídacími možnostmi z hlediska dějin zcmčdčlství se podrobně zabývali B. A. Š r a m ko (1972) a ju. A. K r á s n o v (1975). V kresbách není z hlediska dějin zemědělství příliš velký rozdíl, i když technika a způsob vyobrazení jsou různé. Nejvý znamnější jsou vyobrazení volů s velkými rohy, kteří jsou zapřažení do jha a táhnou oradlo (obr. 10—12; 16: 1, 2) nebo vůz ( Be r g h O s t e r r i e t h 1972). Někteří badatelé se snaží rozpoznat, zda jde o jho nárožní, šíjové nebo kohoutkové, ale to lze vzhledem ke schematičnosti a jednoduchosti kreseb sotva rozhodnout. Voli jsou zapřažení v páru, někdy je jich snad i více, možná pět, ale nedá se to tvrdit bezpečně. U volů bývá vyobrazen poháněč, např. v Ponte di San Rocco (obr. 11). U oradla je nejčastěji oráč. Voli i oradlo jsou znázorněni při pohledu shora (obr. 10; 16: 2) nebo ze strany (obr. 11, 12). Zobrazení orby výjimečně doplňují kopáči s motykami, kteří snad rozbíjeli hroudy (Ponte di San Rocco) (obr. 11). Velmi důležité je vyobrazení brány z Mont Bego v Přímořských Alpách ( T s c h u m i 1949, S c h u l t z - K l i n k e n 1975/76). Bránu (nebo snad smyk?) táhnou dva rohatí voli, a to nikoli za sebou, ale mezi sebou (obr. 10: 2). Kresba patří ke staršímu okruhu. Skalní kresby rozmnožily a zvýraznily doklady o orbě a zápřahu, známé již od počátku eneolitického období. Dotvrdily, že orba jednoduchými dřevěnými rádly a zapřahání hovězího dobytka byly činností běžnou a široce rozšířenou. Někdy se uvažuje o tom, že se již v době bronzové na jihu Evropy provádělo umělé zavodňování polí pomocí kanálů. Do kladem k tomu má být tzv. „mappa dei campi“, zobrazená na skále v Bedolina —Val Camonica, Itálie (R á t z e 1 1972). Hodnověrnost výkladu lze těžko posoudit (srv. též S c h ů l e 1967). Chov dobytka se v době bronzové rozvíjel na stejných základech jako v eneolitu. Jediný větší rozdíl spočíval v tom, že se i ve střední Evropě více rozšířil chov koní. V Maďarsku na sídlišti Csepel-Háros je chovali dokonce nejvíce, na sídlišti Tószeg-Laposhalom byli na druhém místě hned za hovězím dobytkem ( Bok o n y i 1974). To však bylo výjimečné. Tu a tam byl zřejmě akcentován chov vepřů, zajišťujících rychlou produkci masa, avšak tak velký důraz na toto odvětví, jaký zjistil C. A m b r o s (1958d) na nalezišti Dvory nad Žitavou na Slovensku, kde měly kosti vepře vysokou početní převahu nad kostmi ostatních druhů domácích zvířat, byl neobvyklý. V eneolitu v kultuře Vlaardingen a v době bronzové se objevují do klady o chovu kúra domácího ( A m b r o s 1970), avšak vzhledem k tomu, 54
že právě na těch nalezištích, kde byly nalezeny pozůstatky kura domácího, jsou i mladší vrstvy, bývají badatelé opatrní při datování. S jistotou se proto píše o chovu drůbeže, především kura domácího, až na počátku doby železné, kdy začínal nabývat na významu a zpestřovat jídelníček masem i vejci ( G a n d e r t 1975). Lze však důvodně předpokládat, že v brzké budoucnosti najdeme kura domácího mezi nálezy z eneolitu nebo doby bronzové v souvislostech naprosto nepochybných. Pokud jde o využívání domácích zvířat, třeba poznamenat, že se množí doklady o výrobě tvarohu a snad sýra v době bronzové. Poměr domácích a lovných zvířat v masité potravě byl podobně jako v eneolitu na různých nalezištích různý. Někde bylo lovné zvěře více
i S j . v * **
mu
, \ * y
/.•-.V.
if §
»
1%
'■ r
tr » 12. Orba. B ohusiän, š v é d sk o , doba bronzová; 1: Valla Osterg&rd; 2: Litsleby, Tanums. 12. Ackerung. B ohusiän, S ch w ed en , Bronzezeit; 1: Valla Ostergárd; 2: Litsleby, Tanums.
55
než 20 % ( Kr y s i a k 1950, B ó k ó n y i 1974), daleko častéji však méné než 10 %. V lesní oblasti východní Evropy, kde se chov domácích zvířat začínal šířit až koncem 3. a ve 2. tisíciletí př. n. 1., převládal lov v masité potravě zpočátku zcela bezvýhradně. V průběhu 2. tisíciletí př. n. 1. se postupně dostávala do popředí domácí zvířata ( K r á s n o v 1971). Z hospodářských staveb a zařízení jsou v době bronzové nejrozšíře nější do země zahloubené kruhové zásobní jámy, v nichž se skladovalo obilí nebo jiné zásoby. Tyto zásobní jámy nebo obilnice byly budovány a užívány v neolitu, v eneolitu, u různých kultur doby bronzové i v mlad ších obdobích až do novověku. Bývaly kónické, válcovité nebo hruško vité, vymazané hlínou a vypálené, někdy také vystlané slámou nebo vylo žené proutím. Nejhojnější bývají na sídlištích knovízské kultury ( B o u z e k , K o u t e c k ý 1964). Někdy, zejména v únětické kultuře, se kromě nich nalézají také velké nádoby zapuštěné do země. Není dosud zcela jasno, zda v době bronzové existovaly vedle kmenů zemědělských kmeny a skupiny dobytkářů, kteří se rostlinnou výrobou vůbec nezabývali. Podle rázu krajiny i málo četných sídlišť např. u kultury mohylové v jihozápadních Čechách se často soudí, že nositelé této kultury byli kočovní dobytkáři. Důkaz pro to však není. O eneolitické kultuře se šňůrovou keramikou, která byla obdobně charakterizována, se pro kázalo, že byla zemědělská. Mechanické analogie ovšem konstruovat nelze, protože je zřejmé, že kmeny zabývající se chovem dobytka jakožto hlavním výrobním odvětvím v době bronzové ve střední Evropě existovat mohly. Tak např. složení stáda na sídlišti Csepel-Háros a TószegLaposhalom v Maďarsku, kde chovali ve velkém počtu koně pro maso zároveň s hovězím dobytkem, naznačuje možnost stejného způsobu chovu dobytka, jaký známe např. u pozdějších Avarů. Tuto otázku by bylo potřeba rozpracovat ve speciálních studiích, opírajících se o dosti četný a kvalitní materiál, který však zatím bohužel většinou chybí. S rozvojem řemesel a obchodu, růstem počtu obyvatelstva i se zvět šováním a prohlubováním sociálních rozdílů vzrůstaly nároky na země dělskou výrobu. Zejména na konci doby bronzové a ve starší době halštatské musíme předpokládat zintenzivňování zemědělské výroby na stra ně jedné a snahy po využívání hůře obdělávatelných a méně přístupných půd na straně druhé. Rozklad prvobytně pospolné společnosti, který začal již v eneolitu a pokračoval v době bronzové, se dostával na vrcholu doby bronzové a na počátku doby železné do konečného stadia. Není naším úkolem sledovat a dokládat společenské rozdíly. Z hlediska zemědělské výroby je důležité zejména to, že určitá vrstva lidí se odlučovala od jakékoliv výroby a začínala vytvářet vrstvu ochránců nebo bojovníků. Základní příčinou byl vzrůstající majetek jednotlivců i společnosti a s tím sou 56
visející loupeže a války, z nichž některé se vedly pravděpodobně o půdu, jestliže se jí rodu nebo kmeni začalo nedostávat nebo jestliže na něj útočily cizí kmeny nebo rody. V době míru se vrstva bojovníků nevěnovala práci, ale spíše lovu, který mj. udržoval jejich dobrou tělesnou kondici a bojeschopnost. Proto se stává, že zejména v bohatých hrobech doby halštatské bývají jako milodar divoká zvířata, ačkoliv v masité potravě všeho obyvatelstva nebylo maso lovných zvířat tak důležité. Lov se stával spíše společenskou výsadou a ztrácel povahu skutečné potřeby společ nosti.
III. POČÁTEK DOBY ZELEZNE A ZEMEDELSTVf Železo se v Evropě rozšířilo v době, kdy zemědělství bylo na poměrně vysokém stupni rozvoje. Téměř v celé Evropě převládalo orné země dělství; oralo se rádly vyrobenými ze dřeva, bez železných součástí. Tak tomu bylo v jižní, střední, západní, východní Evropě i v části severní Evropy. Jenom v některých oblastech severní a severovýchodní Evropy
13. 1: etruská radlice z muzea v Certoze, podle Braungart 1912; 2: radlice z K is-K öszeg (Batina), Jugoslávie, Naturhistorisches M useum Vídeň. 13. 1 etruskische Pflugschar aus dem M useum in Certoza, nach Braungart 1912; 2: Pflugschar aus Kis-Köszeg (Batina), Jugoslawien, Naturhistorisches M useum Wien.
57
byl způsob zemědělské výroby jiný: zemědělství nebylo orné, ale žárové nebo „kopaničářské“. Žárové se provozovalo na širokých lesních pro stranstvích známým způsobem (srv. hlava 3), kopaničářské se omezovalo na malé plochy nezalesněné půdy, zejména v povodí řek. Tak tomu bylo v kaliningradské oblasti SSSR, v některých částech Běloruska a pobalt ských republik, v horním Povolží, v lesní části středního Povolží, Přikamí a ve východní části Volžsko-Okského meziříčí ( K r á s n o v 1971). Rozšíření železa se z počátku v oblastech od pravěku intenzivněji osídlených a zemědělsky využívaných nijak významně neprojevilo. Že lezná sekera, jejíž zavedení urychlilo a usnadnilo kácení stromů, se tam příliš neuplatnila, protože žárové zemědělství tam mělo obvykle již jenom funkci doplňkovou. Mnohé kraje byly již tehdy dosti odlesněny nebo měly spíše lesostepní nebo vysloveně stepní charakter. K rozšiřování země dělského osídlení do méně úrodných oblastí docházelo již dříve a po stupně, takže nelze mluvit o nějaké nové železné zemědělské revoluci. Železná sekera nebyla k provozování žárového zemědělství a ke kácení stromů nezbytná (srv. s. 25 n.), avšak mohla zrychlit, zjednodušit nebo zintenzivnit pracovní postup, např. mohlo odpadnout pomalé usýchání stromů po odloupnutí kůry, větroval nebo jiné jednoduché, ale zdlouhavé postupy. K podstatnému uplatnění železné sekery v zemědělství, jak o tom mluví B. Engels, došlo až při středověké kolonizaci, kdy byly trvale odlesněny a vzdělány nové velké oblasti. Zlepšené obdělávání půdy především díky nové orební technice zjišťu jeme zpočátku, v mladším halštatském období, jen ve dvou oblastech; v jižní Evropě, zvláště v Itálii a na Sicílii, a ve východoevropské leso-
14. Rádlo z Arezzo, Itálie, p odle M icaliho, 1821, etruské. 14. H akenpflug aus Arezzo, Italien, nach Micali 1821, etruskisch.
58
15. Nejstarší radlice a další zem ěd ělsk é nářadí z Palestiny. 1,5: Tel-bet-M irsim; 2: M egiddo; 3, 4: T el-a-Necaba (M itzpa); 6, 7, 13, 14: Lakiš; 8,10,11: Tel D žem a (Gerar); 9: Haj; 12: G ezer. 1—7, 9 ,1 0 radlice, 8 otka? 11 rýč? 12 motyka? 13, 14 kováni rýče n ebo lopaty. 8, 9, 12 z bronzu, ostatní železo; 8, 10, 11: 1 2 .-1 0 stol. př. n. 1.; 2: 1 0 .-8 . stol. př. n. I. 15. Älteste Pflugscharen und w eiteres landwirtschaftliches Gerät aus Palästina. 1, 5: Tel-bet-Mirsim; 2: M egiddo; 3, 4: T el-a-Necaba (M itzpa); 6, 7, 13, 14: Lakisch; 8, 10, 11: Tel Dshem a (Gerar); 9: Haj; 12: Gezer. 1—7, 9, 10 Pflugscharen, 8 Reute?, 11 Spaten?, 12 H acke?, 13, 14 Spaten- od er Schaufelbeschlag; 8, 9, 12 aus B ronze, das übrige Eisen; 8, 10, 11: 1 2 .-1 0 . Jh. v. u. Z.; 2: 10 —8. Jh. v. u. Z.
59
stepní skytské oblasti, která etnicky pravděpodobně nebyla jenom skytská. Změny na oradle byly v obou oblastech zcela odlišné, i když smysl těchto zlepšení a konečný výsledek byly patrně velmi blízké. V prvním případě šlo o železné radlice, v druhém o železná krojidla. O zemědělství v 7 .-5 . stol. př. n. 1. v jižní a jihozápadní Evropě jsme informováni zatím málo. Z votivních modelů a jiných vyobrazení víme, že rádlo bylo dvou typů, plazové a rýlové ( Wh i t e 1967, L e s e r 1931, S e r g e j e n k o 1958). Známé etruské rýlové rádlo z Arezzo bylo opatřeno velkou radlicí, připevněnou kovovými kruhy (obr. 14). Radlici hodící se k tomuto typu rádla známe z etruského hrobu, objeveného již v r. 1833 ( B r a u n g a r t 1912). Je to velká a těžká (7,5 kg) radlice, dlouhá více než 40 cm (obr. 13:1), uložená podle Braungarta v muzeu v Certoze. Železné radlice poněkud jiného tvaru byly nejpozději v 1. pol. 6. stol. př. n. 1. rozšířeny i v jiném kulturním prostředí, na Sicílii. R Orlandini publikoval dvě takové radlice ze svatyně v Betlemu u ústí řeky Gely ( O r l a n d i n i 1965). Vyobrazení není bohužel příliš instruktivní. Radlice měřily 26 a 20 cm a vážily 2,2 a 1,5 kg; byly tedy o polovinu menší a lehčí než starobylá radlice etruská. Na větší radlici byl připevněn železný srp (tab. X: 1), do menší byla zastrčena otka (tab. X: 2). Zároveň s radlicemi byly nalezeny železné srpy, motyky a jiné nářadí. Na rozdíl od radlice z muzea v Certoze byly sicilské radlice hranatější. Železné radlice nebyly vynalezeny v Itálii ani jinde v Evropě, ale na Předním východě. Nejstarší doklady o nich máme z konce II. tisíciletí př. n. 1. a z počátku I. tisíciletí př. n. 1. z Palestiny, z Tel Džema-Geraru z 12.—10. stol. př. n. 1. (obr. 15: 10) a z 10.—8. stol. př. n. 1. z Megiddo (obr. 15:2). Stejné tvary se používaly celé první tisíciletí př. n. 1. (obr. 15:1, 3—7, 9) ( Wi t t e r 1942, R i e t h 1942, J o p e 1957, A v i t s u r 1965). Kromě radlic byly nalezeny také předměty, které mohly sloužit spíše jako rýče, motyky nebo jako železné či bronzové konce otky (obr. 15: 8, 11—14). Etruská radlice z muzea v Certoze je velmi blízká radlicím z Palestiny, které jsou vesměs velmi štíhlé, ve tvaru protáhlého trojúhelníka; oproti palestinským nálezům je však velká a svou značnou velikostí a váhou nemá mnoho obdob ani v mnohem pozdějším materiálu evropském. Obě radlice z Betlemu u Gely na Sicílii jsou stejně velké jako palestinské, avšak jejich čepel není tak špičatá. Štíhlé radlice, jak bude zřejmé níže z výkladu o Keltech, se později v Evropě velmi rozšířily. Původ železných radlic a některých jiných železných zemědělských nástrojů (rýče, motyky) z Palestiny je nepochybný, avšak dosud není úplně jasné, jakým způsobem se dostaly do Itálie, kde jsou nejdříve doloženy. P. O r l a n d i n i (1965) uvažuje o prostřednictví řeckém a o tom, že že lezné radlice a jiné železné zemědělské nářadí přišly na Sicílii s řeckou kolonizací, avšak zatím není doloženo, že by Řekové sami železné radlice 60
užívali. Studium tohoto problému je však teprve v samém počátku a archeologických nálezů je málo. Důležitým nálezem je železná otka, vlastně železný hrot této otky, za strčený do jedné z radlic z Betlemu na Sicílii (tab. X: 2). Otka byla určena k pohánění dobytka a k seškrabávání hlíny přilepené na radlici. Nemusela být ze železa. S. A v i t s u r (1965) uvádí, že v Palestině se „bodce“ otek vyráběly z bronzu v době, kdy již samy radlice byly železné, a z etno grafického materiálu známe otky dřevěné. Pěkná otka i s kovovým „bodcem“ je patrná na starém vyobrazení známé skulptury z Arezzo, tak jak je publikoval v r. 1821 G. M i c a l i (obr. 14). Dnes, po více než 150 letech, je tato skulptura poškozená, takže na současných fotografiích vi díme jen oráče s rukou trčící vpřed, bez otky. Původ železných nákončí otky je nutno hledat také v Palestině, kde se zhotovovaly jednak z bronzu, jednak ze železa ( A v i t s u r 1965). V 7 .-5 . stol. př. n. 1. se půda zpracovávala také motykami, buď samo statně nebo po orbě. Obilí se žalo jednoduchými srpy (tab. X: 3). Další poznatky teprve očekáváme. Zemědělství lesostepní východoevropské oblasti jsme v posledních letech dobře poznali zásluhou soustředěné práce B. A. Š r a m k a (1961, 1964,1972,1973) a rozsáhlých terénních výzkumů sovětské archeologie. Oralo se dřevěným plazovým rádlem bez železné radlice. Takových rádel, vesměs blíže nedatovatelných, bylo nalezeno více. Dva záchytné body pro dobu jejich výskytu tvoří datování rádla u vesnice Polissja na Ukrajině pomocí C14 do r. 1390 ± 80 př. n. 1. a vyobrazení stejného rádla na minci z Pantikapeion z 2. stol. př. n. 1. ( Š r a m k o 1972, 1973). Nejsou to však data hraniční. Jedno z těchto rádel, rádlo ze Sergejevska, které B. A. Šramko řadí do skytského období, má plaz v těch místech, kde vybíhá z hřídele, vyšší a zároveň na jedné straně lehce prohloubený tak, že tato koncová část plazu tvoří samostatnou odvalovou desku (obr. 16: 3). Bylo tedy uzpůsobeno k obracení půdy na jednu stranu, podobně jako italské rádlo z Telamone (tab. XX: l ) ( S e r g e j e n k o 1958). Celodřevěná rádla však k požadavkům na obdělávání půdy již nedostačovala, a proto byly vynalezeny nové nástroje, krojidla. Krojidlo je dlouhý masivní železný nůž, který je u oradla upevněn kolmo v hřídeli před radlicí (obr. 66:1). Jeho úkolem je rozřezávat půdu a usnadňovat tak podříznutí a obrácení plástu půdy. Krojidlo však nemusí být umístěno jenom na oradle před radlicí, ale může být pracovní částí samostatného nástroje, předkroje, Rissu ( Šach 1961). Železná krojidla ze skytského období v lesostepní východoevropské oblasti rozpoznal B. A. Š r a m k o (1961). Protože neznáme železné radlice a krojidlo se k dřevěnému oradlu příliš nehodilo, musíme se domnívat, že nejstarší krojidla byla samostatnými nástroji. Půda se nejprve rozrušila „před61
16. 1, 2: kresby rádla a dobytka na stéle z Bachči-Eli (Sim ferpol), k on ec 3 .—poč. 2. tis. př. n .l.; 3: rádlo ze Sergejevska; 4 —10: Z ásobn í jámy „skytské“ lesostep n í kultury, L ubotinskoje gorodišče. 16. 1, 2: Z eich nu n gen ein es Pfluges und von R indvieh auf der S tele aus Bachtschi-Eli (Sim ferpol), Ende des 3 .—B eginn des 2. Jahrtausends v. u. Z.; 3: Pflug aus Sergejew sk; 4 —10: Vorratsgruben der „skythischen“ W aldsteppenkultur, L ub otinskoje gorod isch tsch e.
krojem“ a hned za ním zorala dřevěným rádlem, které snad půdu aspoň zčásti obracelo. „Rozkrojená“ půda se snáze orala. Význam krojidla se projevil především na zadrnělých a ulehlých půdách. Na lehčích a pra videlně oraných půdách s kratšími přílohy jeho potřeba nebyla tak nalé havá.
fM
Ä
iiP A
B
17. A, B: pec na sušení ovoce, rekonstrukce, B elskoje gorodišče; 1—6: skytská krojidla, 1: Brovarki, 2, 3: Aksjutincy, 4 Blaški, 5: Časlyje Kurgany, 6: V olkovcy. 17. A, B: O fen zum O bsttrocknen, Rekonstruktion. B elskoje gorodischtsche; 1—6: skythische Pflug messer; 1: Brovarki, 2, 3: Aksjutincy, 4: Blaschki, 5: Tschastyje Kurgany, 6: Volkovcy.
63
Krojidla ze skytského období byla poměrné malá fobr. 17: 1—6), rozkrajovala půdu nejvýše do hloubky 15 cm. Také orba dřevěnými rádly byla mělká, rozrušovala jenom slabou vrstvu půdy. O skytské nebo tzv. skytské lesostepní oblasti jsou díky archeologii k dispozici i četné další údaje, podle nichž je možno dospět k ucelenější představě o tamním zemědělství než podle dokladů z území Itálie. Nej častěji pěstovanou obilninou byla pšenice obecná (Triticum aestivum). Ostatní druhy pšenice, pšenice shloučená (Triticum compactum) a pluchatá dvouzrnka (Triticum dicoccum) byly mnohem vzácnější. Výjimečně je doložena i tvrdá pšenice (Triticum durum), kterou jinak z pravěkých nálezů prakticky neznáme. Je to značný rozdíl proti tomu, co víme o obil ninách v pravěké střední Evropě. Tam po celý pravěk až do počátků slovanského osídlení naprosto převažovala dvouzrnka a měkká pšenice obecná se podstatně rozšířila až ve slovanském období. Tato měkká pšenice se patrně vyvážela —o prodeji pšenice a pěstování obilí na prodej máme historické doklady. Domácí obyvatelstvo naproti tomu hojně kon zumovalo ječmen (Hordeum sativum), který byl druhou nejvíce pěsto vanou obilninou. Byl to především víceřadý ječmen nahý i pluchatý. Velký význam mělo proso {Panicům miliaceum). Vzhledem k tomu, že se prosné plevy využívaly při výrobě keramiky, zrno prosa se často otisklo na kera mice, takže dokladů o něm je nejvíce, avšak, jak usuzuje B. A. Šramko, jejich počet nemusí být právě z tohoto důvodu souměřitelný s frekvencí ostatního dochovaného obilí. Pěstování prosa ve skytské oblasti a ve vý chodní Evropě vůbec je doloženo i prameny historickými. Důležitou, i když zdaleka ne přední úlohu mělo žito, a to kulturní (Secale cereale), kdežto doklady o ovsu (Avena sativa) jsou vzácné. Z luštěnin Skytové pěstovali a konzumovali nejčastěji hrách (Pisum sativum ), méně čočku {Ervum Lens), vikev {Vida sp.) a boby {Vida faba, Phaseolus vulgaris). Doložena je i řepka (Brassica rapa), z níž se lisoval olej. Z technických plodin je nutno uvést především len {Linum usitatissimum) a konopí {Cannabis sativa). Obilí se mlelo na primitivních pravěkých drtidlech: rotační žernovy nebo vyspělé mlýnky řeckého typu (obr. 19) se v leso stepní oblasti neužívaly, i když jinak ve východní Evropě i v některých jiných skýtských oblastech byly mlýnky řeckého typu dosti oblíbeny a dokonce přetvářeny, barbarizovány (obr. 19: 5, B e r a n o v á 1963b). Na mouku semílali nejen pšenici, ječmen a žito, nýbrž i proso, jehož jinak využívali jako jáhly k přípravě kaší. O významu mouky svědčí mj. hliněné modely zrn různého obilí určené k náboženským a magickým účelům, při jejichž zhotovování se do hlíny přimísila mouka toho kterého obilí. Potravu doplňovali ovocem, z něhož známe jablka a třešně. Obilí žali malými železnými srpy (obr. 18: 5—6, 9—12). Silně zakřivené srpy s kličkou na konci byly starší (obr. 18: 9), později se udržely jenom 64
srpy plošší. Hodily se dobře k uřezávání hrsti klasů těsně pod rukou, jejich záběr nebyl příliš velký. K usnadnění odříznutí tvrdých obilních stébel bylo jejich ostří někdy vroubkováno nebo nasekáváno podobně jako ještě ve středověku a v novověku. Obilí skladovali v jámách —obilnicích, kterých bývalo značné množství, jenom na Lubotinském hradišti bylo nalezeno více než 200 takových jam (obr. 16: 4—10). Snopy před mlácením nebo obilí před uložením do obil nice sušili na speciálních hliněných pánvích, přizpůsobených k umístění na kopuli pece. Také ovoce sušili, a to ve speciálních pecích (obr. 17: A, B). Taková pec byla zapuštěna do země tak, aby byl z jedné strany přístup k topeništi. Pec byla hliněná, opatřená množstvím kulatých otvorů. Nad pecí na okrajích jámy byla umístěna proutěná mřížka. V peci udržovali slabý oheň, aby se ovoce, umístěné na mřížce nad pecí, pozvolna sušilo. Skytské nebo tzv. skytské zemědělství se provozovalo nejspíše ve formě vyspělé divoké trávopolní soustavy (srv. hlava 3). Osévaly se jednak pří lohy, na nichž se dařilo zejména poměrně náročné pšenici obecné, jednak celiny. Celiny se obdělávaly pomocí „předkroje“ se železným plužním nožem a vysévalo se na nich především proso. Charakter plevelové obilní příměsi, jak ji publikuje B. A. Š r a m k o (1973), svědčí o tom, že přílohy bývaly někdy velmi krátké a pole odpočívala jen několik málo let za sebou. Jinde v Evropě jsou bezpečné doklady o používání železných součástí oradla až z pozdější doby, ze 4.—3. stol. př. n. 1. Jsou to nálezy z Frilfordu v Anglii (s. 74), z Ledců na území Československa (s. 128) a radlice thrácko-dáckého typu na pohřebišti u Kolojanova v Bulharsku (s. 96). V 6 .-4 . stol. př. n. 1. byly ve většině Evropy ze železa jenom srpy. Měly různé tvary, byly vesměs dosti malé, někdy silně zakřivené (je to tvar velmi starobylý, obr. 18: 9), avšak nejčastěji dosti ploché (obr. 18). Nic nenasvědčuje tomu, že by tyto nejstarší železné srpy byly určeny k uře závání obilních stébel hluboko pod klasy, ale dobře se hodily k uřezávání klasů s menším množstvím slámy. Jejich výkonnost a nejvhodnější způsob použití by musely ověřit četné pokusy, mající na zřeteli zvláštnosti jednot livých tvarů. Grafické znázornění, jak je pro východoevropskou lesní a lesostepní oblast provádí v poslední době zejména Ju. A. K r á s n o v (1971), o tom mnoho nepoučuje, je do značné míry samoúčelné. Železných srpů ze 6 .-4 . stol. př. n. 1. neznáme zatím mnoho. Na sídlišti se najdou jenom za výjimečných okolností, do hrobů se vesměs nedávaly; na rozdíl od bronzových depotů jsou hromadné nálezy železných výrobků ojedinělé. 1tyto vzácné exempláře srpů však svědčí o značném rozrůznění tvarů. Ve východoevropské lesostepní a lesní oblasti nejstarší železné srpy napodobují tamní bronzové srpy s háčkem, jsou malé a půlobloukovitě zakřivené. Typický je exemplář z doby skytské, který byl nalezen na Širjajevském hradišti na řece Sejmu (obr. 18: 9) ( I l l i n s ’ka 1953). 65
Železné srpy s háčkem nebo kroužkem na místě trnu se udržely dosti dlouho, avšak jejich tvar se měnil, zplošťovaly se (obr. 18: 10,11). Zároveň s nimi a ještě dlouho potom se žalo obilí málo zakřivenými srpy s trnem na upevnění rukojeti ( Š r a mk o 1973, G r a k o v 1954 a další; obr. 18:5, 6, 12). Poměrně hojné jsou nálezy z Polska. Tamní srpy byly buď silné se širokou čepelí, podobné nožům na usekávání větví, což je spíše tvar severní (obr. 18: 7, 8), nebo tenčí a rovnoměrně zakřivené, ukončené u násady kroužkem zahnutým nahoru nebo háčkem obráceným dolů (obr. 18: l , 2 ; G o d l o w s k i 1960, G a r d a w s k i , W i e l o w i e j s k i 1964). Na Kubáni u meoto-sarmatských kmenů známe železné srpy zatím až ze 4. stol. př. n. 1. Byly to spíše žatevní nože než srpy (obr. 18: 3; A n f i m o v 1951). Na území Československa můžeme k srpovitým ná strojům zařadit železné zakřivené nože, snad nože žatevní, známé z nálezů kultury platěnické. Skutečné srpy byly ve dvou hromadných nálezech z různých oblastí naší republiky, z Nižní MyšFe na východním Slovensku ( E i s n e r 1933) a z Vráže u Písku v jižních Čechách ( D u b s k ý 1949). Šest srpů z depotu Nižní Myšfe připomíná východoevropské „skytské“ srpy, (tab. XI A: 2—4 ,6 —8), dva další byly spíše krátkými kosami (tab. XI A: 1,5). Srp z Vráže u Písku je tvarově velmi vyspělý, je velký a silně zakřivený a připomíná půlobloukovité srpy laténské (tab. XI B: 1). Železné srpy máme doloženy také z homérského Řecka, kde jsou, jak vyplývá z předchozího výkladu, jedinými železnými pozůstatky země dělské techniky, která se vcelku neodlišovala od většiny ostatního evrop ského území ( R i c h t e r 1968, S c h i e r i n g 1968). Dříve se často uvažovalo o tom, že se v době halštatské podstatně změnil sortiment zemědělských plodin v tom ohledu, že se pěstovalo více žita a ovsa. Nové nálezy však posunují pěstování těchto obilnin stále hlouběji do pravěku a jejich relativně větší rozšíření již do doby bronzové. Jak v mladší době bronzové, tak v době halštatské byly však vysévány mnohem méně než pšenice a ječmen. Základními obilninami i v této době zůstávaly pšenice dvouzrnka a ječmen, s výjimkou některých oblastí východní Evropy, kde se hodně pěstovala pšenice obecná ( K r á s n o v 1971, Š r a m k o 1973). Také ovocnářství navazovalo plynule na staré pravěké tradice. Jenom v Řecku můžeme mluvit o velkém rozvoji vi nařství a ovocnářství; především se pěstovaly fíky, olivy, hrušky, jablka a granátová jablka ( R i c h t e r 1968), avšak ani tam nejsou staré tradice zanedbatelné a nové řecké obyvatelstvo se z nich mnohému naučilo. Vinařství a ovocnářství v Řecku bylo umožněno velmi příznivými kli matickými poměry a situaci v ostatních částech Evropy nijak neovliv ňovalo. Hlavní zemědělské plodiny — pšenice dvou druhů a ječmen — byly stejné jako v ostatní Evropě. Obilí se semílalo nejčastěji na drtidlech pravěkého typu. Skládala se 66
18. Nejslar&í železné srpy ze stfední a vých od ní Evropy. Folsko- 1: W arkocz; 2: Koluda Mala; 7, 8: Biskupin Kubáň, m eoto sarm atské — 3: Jelizavetinskaja stan., 4. —1. století př. n. I.; 4: vyspélý tvar 1 3 století n I Skytské a tzv skytské - 5: K am enskoje gor.; 6 B askovsk oje gor.; 9. širjajevskoje gor 10 sídliSté Selkovaja; II í.ereinuSny, 12: B elskoje gor. 18. Älteste hisensicbeln aus Mittel und O steuropa. Bolen 1: Warkocz; 2: Koluda Mala; 7, 8: Biskupin Kuban m eolosarm atisch 3 jelizavetinskaja stun , 4. 1 |h. v u. Z.; 4: entw ickelte Form 1 3 jh u /. S kylhische und sog skytliischc 3 K am enskoje gor ; b: B askow skoje gor.; 9: Schirja jewskoje gor 10 Siedlung Schelkow aja; II I schercm uschny, 12: B elskoje gor.
67
ze spodní větší ploché desky, která se po čase opracovala tak, že měla pracovní stranu prohnutou, a z horního tříče různých tvarů. V Řecku a v řeckém světě se od 5. stol. př. n. 1. začaly užívat mlýnky tzv. řeckého typu ( B e r a n o v á 1963b). Byla to zdokonalená drtidla. Spodní deska zůstávala v podstatě stejná, byl to velký plochý kámen obdélníkového tvaru, větší než u pravěkých drtidel. Horní kámen, výrazně menší než spodní, byl velice pečlivě opracován: byl vysoký, obdélníkový nebo vzácněji oválný, se zahloubenou násypkou na horní straně (obr. 19:1, 2).
19. Mlýnky řeckého typu a jejich barbarizované napod obenin y. 1, 2: horní kameny, Priene; 3: rekonstrukce řeckého mlýnku p odle vyobrazení na megarské číši; 4: siln ě barbarizovaný horní kámen z muzea v Žatci; 5: siln ě barbarizovaný sindský mlýnek ze sídliště blíže stanice Tamanská, SSSR. 19. M ühlen griechischen Typs und ihre barbarischen Im itationen. 1, 2: O bere Steine, Priene; 3: Rekonstruktion einer griechischen M ühle nach der A bbildung auf einem m egarischen Pokal; 4: stark barbarisierter oberer Stein aus dem M useum in Žatec; 5: stark barbarisierte sind isch e Mühle aus einer Siedlung in der N ähe der Station Tamanskaja, UdSSR.
68
Uprostřed násypky byla dlouhá obdélníková štěrbina, nahoře na bočních stěnách dvě protilehlá obdélníková zahloubení. V obdélníkových za hloubeních v bočních stěnách byla upevněna dlouhá osa, probíhající na jedné straně daleko za žernov a tvořící zároveň rukojeť — páku. Střed této osy byl umístěn mimo vlastní žernov a připevněn tak, aby se osou a tím i kamenem mohlo pohybovat sem a tam (obr. 19: 3). Při pohybu propadalo zrní z násypky v horním kamenu úzkou dlouhou středovou štěrbinou mezi mlecí plochy a střídavým pohybem se rozemílalo. Práce byla značně namáhavá, vykonávalo ji několik lidí (otroků) najednou, avšak obilí se semílalo relativně rychle a dobře. Žernovy řeckého typu se rozšířily do všech oblastí, kam dosahoval řecký vliv, a byly někdy zjednodušovány a „barbarizovány“ tak, že byly uzpůsobovány k práci bez excentrické osy, k prostému pohybu pomocí menších držadel dopředu a dozadu. Zahloubeniny pro držadla byly umístěny na rozdíl od původ ního vzoru uprostřed delších stran. Další barbarizování mělo za následek zmenšení a posléze úplné vymizení násypky (obr. 19: 4, 5). Pro držadla byly do bočních stěn vyvrtá vány protilehlé kruhové otvory. Takové žer novy se potom šířily i z druhotných středisek. Nalézáme je na nejrůzněj ších místech v Evropě, známe je i z našeho území ( B e r a n o v á 1963b). Ani žernovy řeckého typu, ani jejich barbarizované napodobeniny nebyly nikdy mlecím nástrojem jediným; mimo řecký svět byly spíše okrajovou
20. Starovéký způsob záprahu koní pom ocí m čkkčho pásu kolem krku a jařma. Podle Matuszews k é h o .1953,1954 20. Antike Einspannungsart der Pferde unter Z uhilfenahm e ein es w eichen Streifens um Hals und Joch Nach M alus/cw ski 1953, 1954.
69
záležitostí. Užívaly se od 5. stol. př. n. 1. do konce starého letopočtu a někdy i do prvních století letopočtu nového. O mladším halštatském období se někdy uvažuje jako o době, v níž vznikly nejstarší mlýnky rotační ( Č e r n o h o r s k ý 1957). Nálezy však nejsou dosti průkazné ( B e r a n o v á 1963b). Nejstarší hodnověrné doklady o tomto nářadí patří až do laténského období; laténské rotační žernovy, jak dále uvidíme, byly ovlivněny tvarem a konstrukcí mlýnků řeckého typu, které dále zdokonalovaly. Vývoj živočišné výroby pokračoval bez velkých výkyvů.Ve složení stáda převažoval nejčastěji hovězí dobytek, vepř vystupoval do popředí jenom někde, např. na pozdně halštatském knížecím sídle v Heuneburgu ve Wůrtembersku ( J a n k u h n 1969). Řecko se odlišovalo, velkou roli tam měl chov ovcí a koz ( R i c h t e r 1968). Zatím jen ojediněle lze pozorovat snahu o zlepšení péče o dobytek. Nejstarší železné kosy na trávu patří právě mladšímu halštatskému období, počátku vlastní doby železné.3 Byly nalezeny na hradišti Kuzina Gora ve skytské oblasti ( Š r a m k o 1973) a ve výše zmíněném depotu Nižná MyšFa na východním Slovensku (tab. XI A: 1,5). Více dokladů tohoto druhu patří až laténskému období.
IV. ZEMĚDĚLSKÁ VÝROBA V DOBĚ KOLEM ZLOMU LETOPOČTU V posledních stoletích starého letopočtu a na počátku nového tisíciletí zaznamenala zemědělská výroba další rozvoj. Archeologický materiál, především nálezy železného zemědělského nářadí nebo železných částí tohoto nářadí, výrazně ukazují, že se nové vynálezy a pokroky v země dělské technice rozšířily daleko za oblast svého původního ohniska. Byla to především jižní a střední Evropa, kde se zemědělství nejvíce rozvíjelo, avšak ne jednotně a ne ve stejných formách. Zatím můžeme prokázat samostatný vývoj zemědělství keltského a dácko-thráckého, určité fakty mluví o důležité úloze ilyrského zemědělství. To byly, spolu s Itálií, nejvyspělejší oblasti tehdejší Evropy. Na Kubáni, na Krymu a v severním Přičernomoří vůbec žili ve vzájemných vztazích různého charakteru zemědělci a kočovní dobytkáři. Specifické rysy mělo zemědělství severní 3 Ve starší době halštatské bylo železo jenom exkluzivní záležitostí, někdy se používalo i jako drahý kov. Větší rozšíření železa a zavedení železných předmětů a nástrojů do hospo dářského života a denní praxe obyvatelstva, tedy počátek vlastní doby železné, patří právě až do mladšího halštatského období.
70
a severozápadní Evropy, jiná byla zemědělská kultura v oblasti baltských a ugrofinských kmenů. Pokud jde o staré Slovany, jejich tehdejší sídelní oblast je stále do určité míry sporná. Nejvíce se badatelé shodují v názoru, že se Slovany je možno spojovat tzv. zarubiněckou kulturu, rozšířenou na dnešní Ukrajině a v Bělorusku. Zemědělství této archeologické kultury se nám proto stane příkladem slovanského zemědělství v době kolem zlomu letopočtu. Budeme si však stále vědomi toho, že zarubiněcká kultura a Slované nejsou pojmem zcela totožným. Slované žili patrně i na sousedních územích a naopak, okrajové části zarubiněcké kultury mohly zahrnovat i obyvatelstvo jiné, např. baltské. Tyto otázky musí řešit archeologie sovětská a polská. Na území naší vlasti Slované původně nesídlili, přišli k nám postupně z východu.
1. Keltské zem ědělství Pod pojmem keltské zemědělství rozumíme nejenom zemědělskou výrobu a techniku vlastních Keltů, ale také zemědělství v těch oblastech, keré byly keltskou civilizací a kulturou ovlivněny a možno říci „keltizovány“, i když etnická příslušnost jejich obyvatel byla jiná. Zahrnuje tedy značnou část Evropy: od Anglie, Francie, Švýcarska přes střední Evropu až na Za karpatskou Ukrajinu. Keltské zemědělství z pozdní doby laténské přežívá dosud v povědomí našich archeologů a historiků jako základ a výchozí bod celého středoevropského zemědělského vývoje. Tento názor však dnes platí jen ve velmi omezené míře. Nové nálezy a nová interpretace starších památek jak z doby laténské, tak z časného středověku umožňují lépe charakterizovat to, co bylo pro keltské zemědělství typické, a roz poznat další vývoj a nové rysy v pozdějších stoletích. Je sice pravda, že jak v pozdní době laténské, tak později v časném středověku byla rádla opatřována železnou radlicí, lopaty a rýče okovávány železnými pásy, obilí žato srpy, tráva sklízena pomocí krátkých kos a ovce stříhány že leznými ovčáckými nůžkami, to však byly nástroje mnoha zemědělských kultur po tisíciletí. Keltské a slovanské nástroje nebyly stejné. Také způsob zemědělské výroby byl pravděpodobně jiný. Kontinuita keltského a slo vanského osídlení neexistovala a keltské dědictví, pokud o něm lze mluvit, dostalo se ke Slovanům složitým prostřednictvím.
Pole Literatura o tzv. keltských polích je velmi rozsáhlá. Na našem území se tyto pravěké relikty nedochovaly, publikované doklady pocházejí ze zá padní a severozápadní Evropy. 71
Pod pojmem keltská pole rozumíme malá ohraničená políčka různých tvarů, někdy čtvercová nebo obdélníková, jindy ve tvaru nepravidelného čtyřúhelníka nebo víceúhelníka, jejichž seskupení dává dohromady ne pravidelný nebo pravidelnější obrazec (tab. IX: 1, obr. 38). Pole jsou od sebe oddělena kamennými nebo hliněnými valy — mezemi, nebo tvoří terasy. Jejich velikost se většinou pohybuje mezi 200—7000 m2. Některé parcely byly druhotně děleny na menší části. Meze bývaly několik metrů široké a nejenom ohraničovaly a oddělovaly pole od ostatních, ale též sloužily jako cesta k jednotlivým parcelám a jako místo k obracení potahu. Místem a ornou půdou se tu nešetřilo. Rozsah celé plužiny byl různý, od 2 do 100 ha, výjimečně i 500 ha, malé plužiny však převládaly. Tato pole byla rozšířena na britských ostrovech, především v jižní Anglii a na severozápadě a severu země, dále v severozápadním Holandsku, v severní části Šlesvicka-Holštýnska, na jutském poloostrově, na dánských ostrovech a na Gotlandu. Nejstarší pole tohoto typu souvisí patrně již se sídlišti z eneolitu a doby bronzové, bezpečně je můžeme datovat do počátku 1. tis. př. n. 1. (Plumpton Plain, Sussex a další). Hojně byla rozšířena koncem 1. tis. př. n. 1. a v první polovině 1. tis. n. 1. Jejich zánik není zcela jasný ( M ü l l e r - W i l l e 1965, 1968—9, J a n k u h n 1969, H a t t 1949, C u r w e n , H a t t 1953, B o w e n 1963, V o s s 1965/6, F o w l e r , E v a n s 1967, M a n n e k e 1974, B r o n g e r s 1976). Keltská pole (celtic fields) je tedy vžitý tradiční název označující určitý charakteristický typ polí a plužiny (tzv. bloková plužina), nikoli jev cha rakteristický pro určitou etnicitu nebo pro kratší časový úsek. Ve své starší fázi a v Německu a Dánsku s Kelty vůbec nesouvisí, Keltové je však také znali. Byla typická pro určitý stupeň zemědělské výroby. Byla to stálá nebo relativně stálá pole a byla patrně v soukromém držení (nemuselo jít o vlastnictví). Předpokládala obdělávání polí pomocí rádla, povětšině dřevěného, bez železných součástí. Archeologové se snaží zjistit, jaký byl asi rozsah polností připadajících na jeden dvůr. Dospívají k závěru, že byl poměrně malý. V Skörbaek Hede v Jutsku sice na 4 dvory připadlo 60 ha polí, tedy v průměru 15 ha polí na jeden dvůr ( J a n k u h n 1969), to však bylo celkem výjimečné. 30 % známých plužin bylo menších než 5 ha. I kdyby taková plužina patřila jedinému dvoru, nebylo by to mnoho. Musíme totiž počítat s tím, že pole nemohla být obdělávána nepřetržitě. Jestliže se měla bez hnojení a jiného zlepšování půdy udržet úrodnost (hnojení v tehdejší době není doloženo a není ani pravděpodobné), jestliže se měl vyhubit plevel, musela půda dlouho odpočívat, např. po 2—4 letech využívání 3—8 roků nebo ještě více. Každým rokem mohla být tedy osévána nejvýše polovina, ale pravdě podobně jenom třetina nebo i méně plužiny. Na zbylých pozemcích, za růstajících v prvním roce hustě plevelem a později trávou, se pásl dobytek, 72
a tu se výrazné, vysoké a široké ohraničení parcel dobře osvědčovalo. Široké meze mohly také do určité míry bránit zaplevelování jednoho pole od druhého. Jestliže tedy rozsah polností, které v tom či onom roce připadly na osev, byl malý, je třeba předpokládat buď velký podíl dobytkářství ve výživě obyvatelstva, nebo kultivaci další půdy, celiny. První předpoklad, jak ještě bude blíže osvětleno, lze aplikovat, byť ne důsledně, na Germány na severu Evropy, kdežto druhý má své opodstatnění u Keltů v pozdní době laténské. Nasvědčuje tomu jejich nářadí na obdělávání půdy.
21. Ž elezné radlice z oppida Manching, NSK. 21. F.iserne Pflugschartn aus dem O ppidum M anching, NKI).
Obdělávání půdy Půda se u Keltů obdělávala především rádlem. Železné radlice, doložené nejprve na Předním východě a pak v 6. stol. př. n. 1. na území Itálie a Sicílie, se v keltské kultuře hodně rozšířily a právě prostřednictvím Keltů se jejich znalost spolu s jinými keltskými civilizačními prvky šířila i jinam. Dnes již známe téměř 150 keltských radlic. Nejstarší doklad pochází z Frilfordu v Anglii z doby před rokem 300 př. n. 1. (Iron Age A). Je to velmi štíhlá radlice o délce necelých 20 cm a šířce cca 5,5 cm (obr. 49: 4). Obdobné, o dvě až čtyři století mladší a také menší radlice pocházejí z lokalit Caburn (tab. XIII:2) a Hunsbury (5 radlic), větší radlice velmi štíhlého tvaru známe z Bigbury a Bloxham ( P a y n e 1948). 9 takových radlic bylo nalezeno na oppidu Manching v NSR (obr. 21; J a c o b i 1974), 43 radlic většinou z pozdní doby laténské, ale možná již také ze staršího období, bylo objeveno na oppidu Steinsburg u Römhildu v NDR (S p e h r 1971, D é c h e l e t t e 1927), 32 radlic na sídlišti Hališ-Lovačka u Mukačeva v okrajové sféře keltského vlivu ( B i d z i l j a 1964, 1971; obr. 22; 23; 26:17—22). Další radlice pocházejí z Körner v Durynsku ( G ö t z e 1900), více radlic z různých lokalit v Maďarsku (tab. XIV: 1; XV: 2, 3 ; H u n y a d y 1942, 1944; B a l a s s a 1975), ze Švýcarska ( Wys s 1974; tab. XII: 5, 6) ze Santpoort v Holandsku ( M o d d e r m a n 1960—61), z Kelty ovlivněných částí Jugoslávie ( Ma r i c 1962) a odjinud ( J a c o b i 1974). Vesměs jde 0 dlouhé úzké radlice různé velikosti, které mají někdy tulejku (část s la loky na upevnění radlice) rovnou nebo lehce zúženou (obr. 21, 22 aj ). Vzácnější jsou širší, víceméně klínovité radlice, jejichž větší šířka a kratší čepel (vlastní pracovní část radlice) vznikly možná druhotně, silným opracováním radlice (radlice z Port, tab. XII: 5). Obdobné radlice známe 1 z našeho území. Všechny tyto úzké, štíhlé radlice, přes poněkud odlišný tvar jednotli vých kusů, měly společnou funkci. Nebyly určeny k podřezávání půdy, ale k rozrývání půdy v šikmé poloze. Nejčastěji se patrně nasazovaly přímo na rýl bez plazu. Mohly dobře trhat kompaktní půdu. Bývaly proto často ze silnějšího železa bez ostří po stranách čepele a jejich tulejka bývala dosti uzavřená. Dobře se hodily na noviny a k trhání těžších půd. Na trvale obdělávaných sypkých lehkých půdách mohly dobře vyrývat rovné rýhy, ale přitom by se přednosti kovu příliš neuplatnily a nebylo by nutné za tím účelem rádlo železnou radlicí zdokonalovat. Je pravděpodobné, že Keltové a zemědělští obyvatelé jimi ovlivněných oblastí opatřovali ► 22. Ž elezné radlice ze sídlištč H ališ-Lovačka u M ukačeva, muzeum U žhorod, Zakarpatská Ukrajina. 22. Eiserne Pflugscharen aus der Siedlu ng H ališ-Lovačka bei M ukačevo, M useum Užhorod. Karpatoukraine.
74
75
rádlo železnou radlicí zejména proto, aby získali průbojnější a trvanlivější nástroj na noviny a dlouholetý ulehlý příloh, nebo proto, aby mohli obdělávat také těžší, hůře oratelné půdy. Orba, jak ukazuje velmi roz dílná délka radlic, byla různě hluboká, velmi mělká i hlubší. Při obdělávání půdy hrály důležitou úlohu také ruční nástroje, jednak na prvotní obdělání půdy při zahradnickém způsobu pěstování některých plodin, při ovocnářství, pěstování vinné révy apod., jednak druhotné, při drcení hrud, rozmělňování půdy po orbě a zejména při zahrnování osevu. Práci s motykou v souvislosti s orbou ukazují již starší skalní vyobrazení (obr. 11), velmi ji zdůrazňují římští agronomové (srv. dále). V laténských nálezech je velké množství nástrojů s hranatou nebo ovál nou tulejkou, které byly někdy sekerkami nebo nástroji pro práci s dřevem vůbec; velice často šlo však o nástroj určený k práci s půdou, zejména v zemědělství. Mohly mít přímou násadu a pak pracovaly jako jakési malé rýče (obr. 24: 1), nebo zahnutou násadu, která vytvářela z uvedeného předmětu motyčku (obr. 24: 4). Kromě toho byly rozšířeny i skutečné velké rýče, obdobné pozdějším etnografickým, které byly celé ze dřeva, ale jejichž okraje byly opatřeny železným ostřím (obr. 24: 2; 47: 6).
23. Ž elezné radlice, motyka a ovčácké nůžky ze sídliště H ališ-Lovačka u M ukačeva, muzeum U žhorod, Zakarpatská Ukrajina. 23. Eiserne Pflugscharen, H acke und S chäferschere aus der S iedlu ng H ališ-Lovačka bei M ukačevo, Museum U žhorod, Karpatoukraine.
76
Ostří bylo složeno ze dvou pásů želez na okraji k sobě zkovaných a upro střed rozevřených podle šířky dřeva. Takové rýče byly zhruba stejně velké jako dnešní, takže proti tehdejším miniaturním radličkám působí velmi mohutným a impozantním dojmem. Nakovaný pás býval u laténských rýčů obvykle vyšší než u pozdějších slovanských (obr. 72: 2, tab. XXVIII). Nástroji na ruční obdělávání půdy se nejnověji zabýval Ju. A. K r a s n o v (1971), který shromáždil mnoho etnografických dokladů o používání
24. Rýče a motyčky z pozdní doby laténské, rekonstrukce, Jacobi, 1974. 24. Spaten und Hacken aus der späten La-Téne-Zeit, R ekonstruktion, nach Jacobi 1974.
77
rozličných kopačkovitých a rycích kůlů a holí (obr. 2—4), z nichž nčkteré byly opatřovány kostčnými nebo kovovými konci. Hledal k nim archeo logické paralely z lesní oblasti východní Evropy. Některé z jeho dokladů připomínají laténské motyčkovité nástroje (obr. 4: 1—7), jiné laténské radlice (obr. 3: 9—14). Podoba hrotů rýlového rádla a rycí tyče je zákonitá, takže někdy jejich železné konce navzájem těžko odlišíme. Při jejich po suzování a rekonstrukci musíme vycházet z celkového charakteru míst ního zemědělství. V oblastech se starobylými tradicemi zemědělství orného a tam, kde mezi polními plodinami převládaly obilniny, to byly spíše součásti rádla. Kopačkovité a rycí hole se uplatňovaly především při zahradnickém způsobu zemědělské výroby a při pěstování takových rostlin, které se nesely, ale sázely do jamek a hnízd, jako jsou okopaniny, zelenina, různé tropické rostliny aj. Nevíme dobře, zda Keltové používali brány, ať už tažené člověkem nebo dobytkem. Pokud je znali, byly to jednoduché brány z proutí, ose kané větve atp., jaké známe z etnografických dokladů z různých zemí.
Polní plodiny Keltové v době laténské pěstovali všechny tehdy známé obilniny, tj. pše nici dvouzrnku, jednozrnku, pšenici obecnou, proso, žito, oves a zejména ječmen, nahý i pluchatý, dvouřadý i víceřadý. J. F i l i p (1959) uvádí, že u irských Keltů byl ječmen dlouho hlavní obilninou. Dělali z něho kaši, chléb i pivo. Z luštěnin pěstovali boby, hrách i čočku, kulturní plodinou byl patrně i merlík bílý. Seli a zpracovávali len a zejména konopí, ze kte rého tkali látky ( T e m p í r 1966, 1968, 1969, 1973; H a j n a l o v á 1975; W i l l e r d i n g 1969). Podle J. F i l i p a (1959) pěstovali kromě toho bílou a žlutou řepu, cibuli, česnek, některé další druhy zeleniny a rostliny potřebné k barvení. Doklady a nálezy však zatím nejsou natolik zpraco vány a publikovány, abychom mohli stanovit, která obilnina nebo která plodina byla nejvíce pěstována, co mělo v hospodářství a výživě Keltů největší význam a jestli existovaly nějaké místní rozdíly nebo zvláštnosti.
Sklizeň obilí Sklizeň byla důležitou a namáhavou součástí polních prací. Bylo nutno sklidit včas a tudíž co nejrychleji. V laténském období byly proto zdoko nalovány železné srpy. Zvětšovala se jejich velikost a zakřivení (obr. 25; 26). V laténském období nacházíme srpy dvou základních tvarů, bez od sazené rukojeti (obr. 25: 3, 4; obr. 26: 1—9,11—13) a s rukojetí ohnutou 78
v úhlu jako u dnešních srpů (obr. 25: 1, 2, 6; obr. 26: 10). První srpy nazval A. S t e e n s b e r g (1943) typem A, druhé typem B. Srpy typu A byly rozšířeny po celém keltském a Kelty ovlivněném světě. Srpy typu B byly vzácnější. Známe je, i když jejich celkový počet je zatím menší, především ze Švýcarska, z naleziště La Těne, které dalo jméno celému období ( Vo u g a 1923, obr. 25: 1, 2, 6). Srp z Benken patřil spíše až do I. stol. n. 1. ( T s c h u m i 1930, obr. 25: 5). V obou případech byly nalezeny společně se silně zahnutými srpy typu A. Z dalších nálezů je třeba
25. Srpy z doby latčnské a starší doby římské ze Švýcarska. 1, 2, 4, 6: La Téne; 3, 5: Benken. 25. Sicheln aus der La-Téne-Zeit und der älteren röm ischen K aiserzeit aus der Schw eiz. 1, 2, 4, 6: La-Těne; 3, 5: Benken.
79
zmínit srp z Křenovic na Moravč (obr. 48: B; Č e r v i n k a 1914), z Guntramsdorf v Rakousku ( P i t t i o n i 1930; tab. XV: 1) a ze Steinsburgu ( J a c obi 1974). Z Hališ-Lovačky známe jeden takový srp oproti převa žujícím srpům typu A (obr. 26:10; B i d z i 1j a 1971). Srp z Benken ve Švý carsku (římský) (obr. 25: 5) byl obdobný pozdějším slovanským. Ostatní laténské srpy typu B měly ostře ohnutou čepel a svým tvarem se od pozděj ších slovanských výrazně odlišovaly, podobaly se spíše pozdějším, středo věkým. Laténský a slovanský srp ve střední Evropě zaměnit nelze. Srpy byly typickými žňovými nástroji a již svým základním tvarem se na jinou práci, např. na žnutí trávy, nehodily.
Skladování obilí Obilí a jiné potraviny uchovávali Keltové nejčastěji tak, že pro ně vy kopávali v zemi zásobní jámy. Podle F i l i p a (1959) bývaly takové jámy v sousedství domu nebo přímo v ohradě u domu. Velký počet jam známe z oppid, zejména z Manchingu v Bavorsku. Na jihu dnešní Francie byla sila vyhloubena ve vápencové spodině, později v languedocké oblasti nahrazena velkými kameninovými nádobami. Otázku nadzemních skla dovacích prostorů bude možno zkoumat teprve na základě nových výzkumů.
Mletí obilí Pro keltskou kulturu pozdní doby laténské jsou typické ruční rotační mlýnky charakteristického tvaru (obr. 27, tab. XVI). Na východních hra nicích keltské oblasti užívali rotační žernovy méně než jinde. Širokého uplatnění zde došly mlýnky barbarizovaného řeckého tvaru, zmíněné v předcházející kapitole. V nálezech z Hališ-Lovačky na Zakarpatské Ukrajině, uložených v muzeu v Užhorodě, jsem našla 37 horních kamenů barbarizovaných řeckých mlýnků, dva jejich polotovary a jenom jeden kruhový žernov, jehož příslušnost nebyla jistá. Kromě řeckých mlýnků tam byla jedna stoupa na výrobu krup a jáhel. Keltské rotační mlýnky lze snadno rozpoznat od mlýnků časného středověku ( B e r a n o v á 1963b). Horní kámen byl kruhový, většinou značně vysoký, a vyznačoval se kruhovou, miskovitě zahloubenou ná-
26. Srpy (1 -1 3 ), krátké kosy (1 4 -1 6 ) a radlice (1 7 - 2 2 ) ze sídliště H ališ-Lovačka u Mukaěeva, muzeum U žhorod, Zakarpatská Ukrajina. 26. S icheln (1—13), kurze S en sen (14 —16) und Pflugscharen (17—22) aus der S iedlung H ališ-Lovaěka bei M ukačevo, M useum U žhorod, Karpatoukraine.
80
sypkou na horní straně (obr. 27; tab. XVI: 1). Boční strany žernovu byly pečlivě opracovány a asi uprostřed byl zahlouben otvor pro postranní rukojeť. Později býval místo postranního otvoru obdélníkový výřez v horní straně žernovu (obr. 27: 2) (Manching, J a c o b i 1974; některá naleziště v Anglii, C u r w e n 1937,1941). Spodní, mlecí strana byla vydutá a sklon pracovní plochy býval značný. Kruhový otvor uprostřed, kterým procházela osa a kterým se zároveň sypalo obilí mezi mlecí plochy, býval často opatřován protilehlými výřezy ve tvaru půlelipsy nebo trojúhelníku; tyto výřezy procházely celou tloušťkou kamene (obr. 27; tab. XVI: 1; XVII: 1). Velikost i hloubka horní miskovité násypky se u jednotlivých kamenů různila (obr. 27). Také spodní kámen byl charakteristický. Stře dový otvor neprocházel celou tloušťkou kamene, ale byl zahlouben někdy jen mělce, jindy hlouběji, nikdy však přes polovinu tloušťky kamene. Horní mlecí plocha se svažovala směrem k okraji a bývala někdy značně strmá. Také spodní kámen působí masívním dojmem, především díky vysokému středu a ostrému sklonu mlecích ploch (tab. XVI: 2). Pokusila jsem se takový žernov doplnit předpokládanými dřevěnými částmi a mlít na něm (tab. XVII; XVIII). Pokusy byly velmi úspěšné, mletí probíhalo lehce, bez větší námahy. Kameny bez obilí těsně na sobě přilehlé se po hybují obtížně, avšak jakmile se dostane mezi mlecí plochy obilí, otáčí se horní kámen lehce, bez velkého vynaložení síly. Chceme-li mlít na hrubo, šrotovat, otáčíme kamenem s naplněnou násypkou a obilí neustále do plňujeme. Chceme-li jemnější mouku, je dobře horní kámen ještě zatížit. Zkoušela jsem také semlít pšenici dvouzrnku i s pluchami. Ukázalo se, že mletí probíhá pomaleji než u pšenice obecné, ale při půlkruhovitém pohybu horního kamene tam a zpět se rozetřou i pluchy. Mouka je dosti tmavá, ale jemná, s mírnou příměsí hrubších částí zrna. Zatížení horního kamene, vhodné při semílání pšenice obecné, nebylo u dvouzrnky nutné. Vznik laténského rotačního mlýnku je nutno spojovat s mlýnky řeckého typu, které nebyly rotační, ale pohybovaly se sem tam pomocí dlouhé tyče (obr. 19: 3). Prototypem horního kamene je nález z Priene (obr. 19: 2). Základním zlepšením byl spodní kámen, v jehož středu byla zapuštěna osa. Je možné, že vznikl již v samotném Řecku a neuplatnil se tam, avšak je to málo pravděpodobné, protože v Řecku i ve východní Evropě řeckým světem ovlivněné se dlouho udržovaly řecké mlýnky, často barbarizované (srv. výše). G. C h i l d e (1943) zná spodní kámen ze Sicílie z 5. stol. př. n. 1. Na Iberském poloostrově existovaly spodní
27. H orní žernovy latén sk éh o typu, různé varianty střed ovéh o otvoru, okrajové lišty a otvoru pro u pevnění rukojeti. 27. O bere M ühlsteine latenezeitlichen Typs, versch eid en e Varianten der mittleren Öffnung, Rand leiste und Ö ffnung zur B efestigung des Griffes.
82
83
i horní žernovy rotačního mlýnku ve 4.—3. stol. př. n. I. ( Ch i l d e 1943, N o rd s tom 1967). Ibcrský rotační mlýnek, zobrazený Childem, má horní kámen zcela analogický vyspčlčmu řeckému drtidlu z Priene. Z jihozá padních, řeckým svčtem nebo Féničany ovlivněných oblastí se rotační žernovy dostaly do Itálie a do Říma, kde daly základ velkému těžkému mlýnu (oslímu mlýnu), známému např. z Pompejí. Ze Španělska se po stupně rozšířily do celého keltského světa a byly přetvořeny na typický produkt keltského života v pozdní době laténské.
,
Ovocnářství vinařství Ovocnářství se v Evropě rozvíjelo od pozdního neolitu a eneolitu. Vinař ství je poněkud mladší než záměrné pěstování ovocných stromů. I když také vinná réva, podobně jako ovocné stromy, byla přirozenou sou částí smíšeného dubového lesa a v neolitu a eneolitu byly její plody sbírány ( O p r a v i l 1977b), nejstarší doklady o jejím pěstování patří až do pozdní doby bronzové ( S c h i e m a n n 1953, N e g r u l 1960, W e r n e c k 1956). Důležité doklady pocházejí z doby laténské; jsou to zejména nálezy z Piperbůhlu u Bolzana ze 2. stol. př. n. 1. a z Nussdorfu u Vídně z let 50 př. n. 1. - 50 n. 1. ( W e r n e c k 1956). Ovocnářství a vinařství v keltské kulturní oblasti navazovalo na starší domácí tradice a dále je rozvíjelo. K jeho velkému rozkvětu došlo zejména v době kolem zlomu letopočtu a v 1. stol. n. 1. V té době už byly nejvyspělejší keltské oblasti včleněny mezi římské provincie, avšak ovocnářství se tam rozvíjelo dále bez podstatného přínosu římské kultury. Dosvědčují to, podle H. W e r n e c k a (1955a, b, 1956, 1960), nálezy pecek broskví a vzácně také pecky meruněk z let 18—80 n. 1. z Lince, tedy z doby, kdy toto ovoce bylo podle Plinia v Římě teprve zaváděno. Ke Keltům, kon krétně ke Keltům na území dnešního Rakouska, se dostaly přímými styky s jihovýchodem, bez římského prostřednictví. Také vinařství pokračovalo ve svém vývoji bez římského přispění, ale péče o vinnou révu nebyla na takové výši jako v Římě; zlepšila se až pod římským vlivem někdy v průběhu 3. stol. n. 1. Důležitými, i když ne vždy průkaznými doklady o vinařství u Keltů jsou nálezy „vinařských nožů“ ( D é c h e l e t t e 1927, fig. 614, F o u e t 1969, J a c o b i 1974, F r o l e c 1972). Jsou to nože bez sekerovitého výčnělku na hřbetě, zvaného securis (tab. XIII, srv. dále s. 122 n.). Tyto nože se používaly nejen při práci na vinici, nýbrž i při pěstování ovoce a v hojné míře, zejména v severnějších částech Evropy, se s nimi osekávaly větve listnatých stromů na zimní krmení pro dobytek. Právě u Keltů, kde se vyskytují současně s pecičkami vinné révy, lze mít za to, že se některé z nich používaly při jejím pěstování. 84
Chov dobytka. Složení stáda a využití zvířat Rasy O chovu dobytka svědčí jednak nálezy zvířecích kostí, ve své většině odpadky z masité potravy, jednak nálezy nářadí, nástrojů a předmětů po užívaných při chovu dobytka. Nálezy kostí bývají nejpočetnější a jejich výpovědní hodnota, jsou-li podrobeny náležitému rozboru, je značná. V laténském období máme k dispozici unikátní soubor téměř 400 000 zví řecích kostí z oppida Manching v Bavorsku. I když závěry na základě nálezů z jedné lokality jsou vždycky problematické —situace jinde mohla být dost odlišná a možnost srovnání centra s neopevněným zázemím neexistuje —jsou věrohodnější než srovnání tak početného souboru s ně kolika stovkami nebo jen desítkami kostí odjinud. Nálezy z Manchingu byly zpracovány a zveřejňovány postupně různými badateli a posléze shrnuty v syntetické publikaci ( B o e s s n e c k , D r i e s c h , M e y e r - L e m p p e n a u , W e c h s l e r - O h l e n 1971). Byly podrobeny zkoumání jak z historického, tak ze zoologického hlediska. Badatelé zjišťovali a konfrontovali počet kostí, počet minimálního počtu jedinců, jimž tyto kosti náležely, váhu kostí a teoretickou váhu masa, která jim odpovídá. Váha a počet kostí, jak se ukázalo, je důležitějším ukaza telem než počet jedinců. Největší úlohu v produkci masa měl hovězí dobytek, jehož kosti byly nejčastěji nalézány, i když do počtu jedinců ho bylo o něco méně než vepřů na jedné a ovcí a koz na druhé straně. Z hovězího dobytka je totiž mnohem více masa. V průběhu let 1955—1961 bylo nalezeno 162307 kostí hovězího dobytka patřících 2 315 jedincům, 125 723 kostí vepře z 2 600 jedinců, 77 798 kostí ovce nebo kozy (při roz borech kostí je nelze vždy odlišit) ze 2 400 jedinců, 18 345 kostí koně, které patřily pravděpodobně 230 koním, a 3 071 kostí psa ze 318 psů. Ostatní druhy byly zastoupeny méně; kura domácího představuje 32 je dinců, husu (domácí nebo divokou) 6 jedinců, kachnu (spíše divokou než domácí) 3 jedinci a kočka (divoká nebo domácí) byla na celém na lezišti identifikována jen jedna. Lov zvěře nehrál velkou roli, lovná zví řata tvořila v nálezech kostí jen 0,2 %. Prozkoumáno bylo asi 5 % nale ziště, badatelé předpokládají na základě nálezů z různých míst, že kostí bylo všude zhruba stejně a že tedy nálezy představují asi 5 % skutečného stavu. Hovězího dobytka bylo tedy asi 46 300 kusů, vepřů 52000, psů 6 000 atd., a to v rozmezí sta nebo více let. Ročně by bylo zabíjeno a zkonzumováno asi 500 kusů hovězího dobytka, 500 ovcí nebo koz, 500 vepřů, 50 koní a také několik psů. Podle průměrného stáří jatečních zvířat se odhaduje průměrná velikost stáda na 200 koní, 2 000 krav, 1500 ovcí a koz (ovce nad kozami naprosto převládaly), 1000 vepřů a 150 psů. Průměrná denní spotřeba masa byla asi 422 kg. Mezi kuchyň skými odpadky ve stavu charakteristickém právě pro tyto odpadky byly 85
nalezeny lidské kosti. Tento doklad kanibalismu v tak pozdním období a u relativně vyspělého etnika je velmi zajímavý. Mohlo jít o kanibalismus převážně rituální, nebo se snad k lidskému masu uchylovali ve výji mečných dobách nouze a hladu, způsobených snad válkou nebo jinými katastrofami. Odhady a výpočty Boessneckova vědeckého kolektivu o chovu a spo třebě masa na oppidu Manching, i když nejsou vždy nesporné, zcela jasně dokládají velkou úlohu chovu dobytka a masité potravy u Keltů. O tom, že chov byl do značné míry provozován především za účelem získání masa, svědčí průměrný věk zabíjených zvířat. Vepři byli nejčastěji zabíjeni ve věku okolo dvou let, kdy dospívali a dávali nejvíce masa a sádla. Většina hovězího dobytka byla zabíjena buď těsně před dosažením zralosti nebo v době plné dospělosti, tedy v době, kdy na nich bylo nejvíce masa. Jen část hovězího dobytka, asi 1/3 dospělých zvířat, byla určena k jiným účelům, k mléčnému hospodářství nebo tahu, a byla za bíjena až ve vyšším věku, kdy ztrácela svou produktivitu. Jinak tomu bylo u ovcí a koz. Koz bylo jen asi 4—5 %, ovce naprosto převládaly. Jen málo jich bylo poráženo jako jehňata, asi 10 % ve stáří jednoho roku a 20 % ve dvou letech. Dvě třetiny ovcí patřily zvířatům značně starým, chovaným především pro vlnu a mléko. Vlna keltských ovcí byla proslulá i v Římě (Fi l i p 1959). K pravidelné stříži sloužily ovčácké nůžky (obr. 23: 6; tab. XXI: 4). Ovčí mléko a výrobky z něho byly zřejmě ceněny výše než mléko a mléčné výrobky hovězího dobytka. Analogii známe z homérského Řecka, kde se dojily jenom ovce a kozy ( R i c h t e r 1968). Není vyloučeno, že se získávalo i kobylí mléko. Vejce domácích ptáků větší úlohu ve výživě neměly: domácích ptáků bylo málo. Domácí zvířata patřila vesměs primitivním, odolným a málo náročným rasám, které pozdě dospívaly a nebyly produktivní, avšak jejich chov byl dosti výnosný, protože nedal mnoho práce. Dobytek se většinu roku pásl. Protože však bývalo chovaného dobytka více než kdysi divoce žijícího, dostalo se na něj méně potravy. I když člověk přispíval k výživě stáda a divocí přežvýkavci a prasata byli asi postupně u okolí stád vy tlačeni, projevovala se horší výživa v postupném zmenšování tělesných proporcí, takže domácí zvířata v pravěku se velikostí značně lišila od di vokých. Také keltský dobytek byl malý. Průměrná kohoutková výška u krav byla 95—105 cm, u býků 100—120 cm a jenom voli někdy přesaho vali 120 cm. Vepři byli svou tělesnou stavbou blízcí divočáku, měli vysoké nohy a štíhlé tělo a méně tuku než dnes. Díky vysokým nohám dosahovali kohoutkové výšky mezi 60—80 cm. Ovce byly v průměru 60 cm vysoké, rozmezí kohoutkové výšky se pohybovalo mezi 50—75 cm, horní hranici se přibližovali nejčastěji berani. Kozy naproti tomu byly dosti velké. 86
Pokud jde o koně, většina z nich měla v kohoutku výšku mezi 112—138 cm. Několik jedinců měřilo v kohoutku až 155 cm, což byla na tehdejší dobu výjimečná výška. Psi byli dvou ras: středně velké až velké, ke které patřila většina manchingských psů, a malé; malých psíků bylo málo.
Krmení dobytka Primitivní rasy dobytka dosvědčují, že se dobytek většinu roku pásl a byl odkázán výživou sám na sebe. Větší koncentrace dobytka vyžadovala však postupně jistou péči o opatřování potravy pro stáda alespoň po kri tičtější část roku. V mladším a pozdním laténském období se objevuje velké množství kos na trávu; nikoliv kosa sama, ale velké množství kos je novinkou této doby. Péče o dobytek se zřejmě zintenzivňovala a po četní stavy stád mohly značně vzrůstat. Nejtypičtější a ve střední Evropě nejrozšířenější tvar kos se vyznačo val tím, že ostří bylo nasazeno ještě před ohybem kosy a řap končil před tímto ohybem (obr. 26:14—16; 28; 47:4). Čepel kosy pak pokračovala plynule, bez podstatnějšího zakřivení. Tyto kosy se ve střední Evropě udržely ještě na počátku I. tis. n. 1., později úplně vymizely. Nebyl to tehdy jediný tvar, některé kosy měly širší list nebo část u hrotu více zahnutou dolů (obr. 47: 2, 3), ale to bylo vzácnější. Kosiště se upevňovalo pomocí zděře nebo tzv. kruhu, který však nebyl kruhem, ale kruhovou úsečí (obr. 26:16; 28; 47:1, la). Tyto kruhy jsou pro mladší a pozdní laténské období typické. Pozdější slovanské kosy kruh vesměs neměly, ale kosiště bylo upevněno organickou látkou, lýkem nebo provazem. Keltské kosy patří k tzv. krátkým kosám nebo polokosám, tj. kosám s kratší, poloviční rukojetí. Čepel těchto kos bývala také kratší než u kos současných. Krátké kosy byly typické pro laténské, římské i slovanské období, i když jejich tvary bývaly trochu odlišné. Z etnografických ana logií víme, že se jimi nepracovalo tak jako dnes s kosami dlouhými, ale držely se pravděpodobně oběma rukama a sekalo se jimi střídavě napravo a nalevo. Práce byla dosti rychlá, ale hodně trávy zůstávalo. Z laténského období se naštěstí dochovaly nejenom čepele těchto krátkých, polovičních kos, ale celé kosy s dřevěnou násadou, a to na eponymním nalezišti La Těne (V o u ga 1923). Násady byly na rozdíl od slovanských téměř rovné a mě řily cca 80 cm (obr. 47: 1, la; 89: 4, 5). Pokosená tráva se na zimu sušila. Kromě trávy sloužily ke krmení větve listnatých stromů, osekávané zakřivenými srpovitými noži, které často měly laloky na upevnění držadla (tab. XIII, obr. 48: C). Byly to nástroje širšího upotřebení, některé z nich se užívaly také při pěstování vinné révy (srv. výše s. 84). 87
Zintenzivňování chovu dobytka O snahách po zintenzivnění chovu dobytka svědčí velké rozšíření kos na trávu a příprava kvalitního krmení na zimu. V důsledku rozvoje ře mesel a obchodu i v důsledku válečných událostí se objevila nutnost zlepšené péče i o ta zvířata, která obchod a přesuny na větší vzdálenosti nejlépe umožňovala, o koně. Koně sloužili k jízdě, jakou soumaři na nošení nákladů i k tahu lehkých vozíků. Naprosto výjimečné bylo použití osla, jehož kosti se našly na oppidu Závist u Zbraslavi. V důsledku většího zatížení koně se stávalo, že se jeho kopyta opotřebovala silněji, než bylo obvyklé, a kůň začal kulhat nebo onemocněl. Patrně proto začali Keltové koně okovávat, ale činili to výjimečně ( B e r a n o v á 1970). Keltové možná podkovu nevynalezli, mohli ji převzít od Ilyrů (srv. dále), ale to není rozhodující. O existenci podkov u Keltů v mladším a pozdním laténském období se vedly dlouhé spory. Nejvíce dokladů se snažil snést M. H e l l (1950,1953,1959,1963, 1966), ale ne všichni jeho doklady přijímali, protože povětšině nejsou úplně bezpečné. Podkova ze systematického výzkumu v Hrazanech, o níž nemůže být sporu ( J a n s o v á 1965), všechny pochybnosti vyvrací (obr. 45: 3). Římané na rozdíl od Keltů znali jen jakési železné boty pro muly a mezky (obr. 45: 4, 5), avšak kování koní pokračovalo v římských provinciích. Zdá se, že Keltové povznesli chov koní i jinak. Na oppidu Manching byli zjištěni zvláště velcí koně, kteří dosahovali v kohoutku 155 cm výšky ( Bo e s n e c k , D r i e s c h , M e y e r - L e m p p e n a u , W e c h s l e r - O e h l e n 1971). Nelze předpokládat, že tu mohlo jít o import z římského impéria, protože tu je u koní doložena kohoutková výška jen 135—140 cm, a je tedy třeba mít za pravděpodobné, že si Keltové velké koně vypěstovali sami a že jejich chovatelské znalosti a zkušenosti byly značné.
Způsob zemědělské výroby V posledních stoletích starého letopočtu provozovali Keltové volnější způsob zemědělství, v němž rostlinná i živočišná výroba hrály úlohu pravděpodobně rovnocennou. Při obdělávání půdy kladli nemalý důraz na vzdělávání celin nebo nechávali pole velmi dlouho odpočívat. Výnosy byly zřejmě velké; ukazuje na to zavádění dokonalejších srpů na obilí ► 28. Krátké kosy a kruhy na u p evnění kosiště. Síd liště H ališ-Lovačka u M ukačeva, muzeum U žhorod. Zakarpatská Ukrajina. 28. Kurze S en sen und Kreise zur B efestigung des S en sen stiels. Siedlu ng H ališ-Lovačka bei M ukačevo, Museum U žhorod, K arpatoukraine.
88
a ruční rotační mlýnky, které Keltové zlepšili a hodně rozšířili. Pěstovali vinnou révu a ovoce, zaváděli vzácné ovocné stromy (broskvoně). V ži vočišné výrobě se zaměřili na lepší výživu dobytka během zimního období a připravovali pro něj seno v množství dosud nebývalém. Zrychlovali a zlepšovali stříž ovcí. Povznesli chov koní. O něco později, po začlenění do římských provincií, došlo pravdě podobně ke změně zejména v obilnářské výrobě. Upouštělo se od obdě lávání celin. Oralo se jiným rádlem, vhodným pro půdy pravidelněji vzdělávané. Nové rádlo, původem patrně ilyrské, Keltové zdokonalili přidáním koleček. Vynalezli žací stroj. Keltské zemědělství se dále roz víjelo v rámci římsko-provinciální zemědělské kultury a jeho specifické rysy postupně mizely.
2. Ilyrské zemědělství Na severu Jugoslávie, na jihu Maďarska a snad i zčásti na území Rakouska se v době kolem zlomu letopočtu objevují zvláštní, ale přitom velmi typické zemědělské nástroje. Jsou to široké klenuté radlice — radlice toho tvaru, které F. Š a c h (1961) nazývá pro předslovanské období u nás raménkovými a v době hradištní listovitými (obr. 29: 4, 5; obr. 31: 3, 4; tab. XIV: 2), dále krojidla (obr. 29: 6, 7; obr. 31: 5), polní hrábě (obr. 31:2), srpy s laloky (obr. 30: 2, 3, 10) a železné kosy, které se vyznačují obloukovitě ohnutým ostřím a zahnutým odsazeným řapem (obr. 30: 4, 5; obr. 31: 1). Svým celkovým tvarem se tyto kosy blíží více srpu typu B než kose, ale na srp jsou příliš velké, měří až 90 cm. Odlišnosti těchto nástrojů si všiml již S. G a b r o v e c (1955), avšak jeho zjištění zapadlo, takže ani speciální práce A. S t i p č e v i č e (1962), věnovaná nářadí v bý valé ilyrské oblasti, nepřináší o závěrech S. Gabrovce informace. Nálezy jsou rozšířeny na území, které můžeme spojovat s původním ilyrským etnikem, i když otázka etnické příslušnosti, jak vhodně upozorňuje K. K u r z (1968), není bezpečně rozřešena. Původní ilyrskou oblast pře vrstvili a kulturně ovlivnili Keltové. Tak vznikla smíšená kultura, ve které se substrát patrně právě v oblasti zemědělské techniky silně projevoval. V době, kdy bylo keltské zemědělství a jeho archeologický projev ještě málo známé, byly na pohřebišti Idria di Bača ( S z o m b a t h y 1903) nalezeny starobylé listovité radlice, kosy a jiné nářadí (obr. 29; 30), da tované od střední doby laténské do časné doby římské. Vzhledem k sou vislostem s keltskou kulturní sférou se tyto krásné nálezy dostaly do všech přehledů o keltské kultuře a keltském zemědělství a v myslích archeologů se spojily s Kelty. Ještě dokonce G. J a c o b i (1974) uvádí radlice z Idrie na tabulce keltských radlic, i když ani v Manchingu ani na jiném typicky 90
keltském nalezišti tento tvar nebyl. Stejně tak krojidla, u Keltů jinak neznámá, byla díky nálezům z Idrie považována za keltskou technickou vymoženost. K prvnímu omylu se přidružil další. K. B i t t e l (1934) se ve svém přehledu o Keltech ve Wůrtembersku zmiňuje o radlici nalezené s pozdně laténskými střepy v Kornwestheim. Taková radlice byla skutečně nalezena a publikována ve Fundberichte aus Schwaben, NF 1,1921, s. 62; byla 16,3 cm dlouhá a 12,6 cm široká. K. Bittelovi se však do obrazové části připletla úplně jiná radlice, nejspíše římská, mnohem větší, nalezená ve stejném okrese v Stammheim, Kornwestheimer Strasse bez nálezových souvislostí. Tato radlice, kterou K. Bittel omylem označil lokalitou Kornwestheim, byla 40 cm dlouhá a 24 cm široká a celkovým vzhledem úplně jiná (Fundberichte aus Schwaben, NF 5,1928—30, s. 55, obr. 29).
29. Radlice „ilyrského“ tvaru (4, 5), krojidla (6, 7) a krátké kosy z p o h ř eb išti Idria u Bači, Jugoslávie. 29. Pflugscharen „illyrischen“ Typs (4, 5), Pflugm esser (6, 7) und kurze S en sen aus dem Gräberfeld Idria bei Bača, Jugoslawien. •
91
Shodou okolností se podobala radlicím z Idrie di Bača, a tak osud rozvoji poznatků o keltském zemědělství nepřál. Nálezy na většině rozsáhlého keltského území neznámé a nepoužívané se staly reprezentanty keltského zemědělství, kdežto typické keltské zemědělské nástroje, především úzké štíhlé radlice, unikaly téměř úplně pozornosti, i když jich bylo všude plno a pronikaly i do ilyrsko-keltské oblasti, do Maďarska (značný počet jich souborně publikoval I. B a l a s s a 1975) i do vlastní Jugoslávie (Vir kod Posušja, Ma r i c 1962).
Obdělávání půdy Ilyrští nebo ilyro-keltští zemědělci orali rádlem opatřeným širokou kle nutou radlicí upevněnou na plazu a krojidlem. Je pravděpodobné, že toto rádlo mělo také dřevěné odhrnovačky na částečné obracení půdy. Při pojení krojidla, původně samostatného nářadí lesostepní „skytské“ oblasti, bylo velmi účelným a užitečným zdokonalením a ukázalo se pro další vývoj vysoce perspektivní (obr. 2 9 :4 —7; obr. 31: 3—5; tab. XIV: 2). V 1. století n. 1. byla tato rádla opatřována kolesným předkem, který byl připojen tzv. hřídelovým řetězem nebo železnou houžví (obr. 31: 6). Kolesný předek byl podle Plinia připojen k oradlu jakožto důležité zdo konalení někdy na počátku I. tisíciletí n. 1. v Raetii. Nejstarší archeolo gické doklady o tomto kolesném předku, hřídelové řetězy z Guriny a z hromadného nálezu Unec pri Rakeku, pocházejí z ilyrského nebo ilyro-keltského území již z počátku 1. století n. 1. Nový důležitý vynález byl tedy na území bývalé Ilýrie využit okamžitě s velkou pohotovostí. K drobení hrud po orbě a k ničení plevelů byly určeny velké polní hrábě, nalezené v Uneci pri Rakeku (obr. 31: 2). Jsou analogické římským hrábím „rastrům quadridens“ ( Wh i t e 1967), a tak je pravděpodobné, že se do Ilýrie dostaly až po nastolení římské moci. Keltové je neznali, dácko-thrácké hrábě byly jiné. Římské hrábě „rastrům quadridens“ před cházely v Itálii vynálezu bran (K o 1e n d o 1968) a byly určeny ke stejným pracím jako brány.
Žňové nástroje Srpy neměly odsazenou rukojeť, část na upevnění násady byla však vý razně ohnuta (v pravém nebo dokonce v ostrém úhlu) a přitažena směrem k ostří (obr. 30:1). Na upevnění násady sloužily často laloky, které bývaly někdy téměř do kruhu vykovány a vytvářely téměř souvislou tulejku (obr. 30: 2, 3,10). 92
JO. Kosy (1, 4, 5), srpy (2, 3, 10) a „vinařské“ n ože (6 —9) z p ohřebiště Idria u Bači, Jugoslávie. JO. Sensen (1, 4, 5), Sicheln (2, 3, 10) und Rebm esser (6 —9) aus dem Gräberfeld Idria bei Bača, Jugoslawien
93
Kosy byly velké a štíhlé. Měly v ohbí u trnu výrazné obloukovité zakřivení (obr. 30: 4, 5; obr. 31: 1). Nejstarší doklady o nich patří již do střední doby laténské (obr. 30: 4), později se délka čepele některých exemplářů ještě silně zvětšovala (obr. 30: 5; 31: 1). Téměř hybridní za křivení vykazují čtyři exempláře ze Szalaczky v Maďarsku ( H u n y a d y 1944, J a c o b i 1974). Tento typ kosy byl rozšířen v Jugoslávii, v Maďarsku a zčásti i v Rakousku. Zároveň s nimi se někdy vyskytly také kosy kelt ského typu (obr. 29:2,3), které do těchto oblastí přinesli Keltové. Velkého územního rozšíření doznaly v římských provinciích, kde se šířily daleko za oblast svého původního výskytu (obr. 44: B). Jim příbuzné byly kosy dácké (obr. 35), U ilyrských ani dáckých kos není jistoty, mají-li být po čítány ke kosám krátkým nebo dlouhým. Složitá rekonstrukce na obr.
31. Radlice „ilyrského“ tvaru (3, 4), krojidlo (5), hřídelový řetěz (6), poln í hrábě (2) a kosa (1) z lokality U n ec pri Rakeku, Jugoslávie. 31. Pflugscharen „illyrischen“ Typs (3, 4), Pflugm esser (5), G rindelkette (6), Feldrechen (2) und S en se (1) aus der Lokalität U nec pri Rakeku, Jugoslaw ien.
94
44: B jim přiřkla normální dlouhou rukojeť. Votivní modely kos z pozd ního římského období, jejichž čepele byly analogické, však měly násadu kratší a přímou (obr. 41: 1,12). Toto nářadí mohlo být poměrně výkonné a efektivní, avšak porovnáme-li je s dnešními a etnografickými analogiemi, jeví se jako neohrabané. To byl asi důvod, proč nepřečkalo římské období.
Polní plodiny Paleobotanických dokladů z území Ilýrie z doby kolem zlomu letopočtu je málo. Písemné zprávy vypovídají, že na severozápadě se dařilo špaldě (dvouzmka) a prosu, na severu se pěstoval ječmen a proso. Paleobotanické pozůstatky doplňují, že se pěstovaly také luštěniny, a to boby, čočka a hrách ( Ku r z 1968).
Způsob zemědělské výroby Nálezy zemědělského nářadí svědčí o naprosté odlišnosti ilyrské a ilyrskokeltské oblasti od vlastního keltského zemědělství. Obilnářství se narozdíl od dobytkářství soustřeďovalo především do severních částí Ilýrie a bylo tam vyspělejší a intenzivnější než na rozsáhlém území keltské sféry. Zvlášť pokročilá byla technika obdělávání půdy. Oradlo, opatřené širokou kle nutou radlicí, krojidlem a nějakými odvály nebo odhrnovačkami, půdu zespoda podřezávalo a obracelo; keltské rádlo jenom půdu trhalo a rozrývalo. Keltové v této oblasti nebyli učiteli, jak se často bez hlubších znalostí předpokládá (srv. S t i p č e v i č 1962), ale pilnými a chápavými žáky. Ty pická keltská orební technika na počátku I. tisíciletí n. 1. postupně zani kala. Ilyrský způsob obilnářské produkce nabyl naproti tomu v celé oblasti římských provincií velkého významu.
Ovocnictví, vinařství Vinné révě a olivám se dařilo především na pobřeží a přilehlých ostro vech, avšak vinnou révu pěstovali např. i dalmatští Panoniové ve vnitro zemí, i když víno bylo horší jakosti. Z ovocných stromů jsou doloženy jabloně, hrušně, dřínky, různé odrůdy slivoní a švestek, ze sbíraných plodin ostružiny a maliny ( Ku r z 1968). Ve vinařství, v ovocnictví a při usekávání větví všeho druhu se dobře uplatnily speciální nože (obr. 30: 6 -9 ). 95
Chov dobytka Velký význam mělo dobytkářství. Archeologických dokladů o něm ne máme zatím mnoho a jsme odkázáni především na zprávy psané. Zejména důležitý byl chov ovcí, který umožňoval produkovat sýr a vlnu také na vývoz. Zároveň s nimi byly hodně rozšířeny také kozy. Vepř z Ilyrika si zasloužil pozornosti Pliniovy pro vlastnost svých paznehtů. Hovězího dobytka byla naproti tomu méně. Velmi důležitou úlohu měl chov koní; kůň zaujímal významné postavení v ilyrských náboženských představách. Koně byli patrně velmi malí ( Kur z 1968). O péči o koně může svědčit také nález podkovy z lokality Slovenica ze střední doby laténské ( St a ř e 1950). Je to vůbec nejstarší podkova; keltské podkovy patří až do pozdní doby laténské. Šlo však o výjimečný jev bez hlubšího hospodářského významu. Způsob chovu dobytka, zejména důraz na ovce a kozy, staví ilyrské dobytkářství do výrazného protikladu s dobytkářstvím Keltů, kteří pěstovali nejvíce hovězího dobytka, a to pro maso. Ovčí mléko a sýry měly i u Keltů určitý význam, avšak ovčí maso jedli málo a chov koz byl naprosto bezvýznamný.
3. Dácko-trácké zemědělství Ve 4.—3. stol. př. n. 1. se na území Bulharska objevují železné radlice, které nemají nic společného s radlicemi používanými do té doby na Před ním východě a v Itálii. Tyto radlice nemají tulejku nebo laloky na upevnění na dřevěném plazu nebo rýlu, ale násadu. Násada je poměrně krátká, ale dosti široká, šikmo ohnutá. Směrem nahoru se zužuje a je ukončena nazpět ohnutým výčnělkem (tab. X: 4, 5; obr. 32: 1, 2; obr. 39: 8, 9). Celý nástroj není vykován v jedné rovině, ale čepel a násada svírají široký tupý úhel. Čepel je lehce klenutá a uzpůsobená k práci ve vodo rovné poloze. Mírně šikmo zvednutá násada byla položena na plazu na způsob známého modelu rádla z Kolína nad Rýnem (tab. XX: 3) a výčnělek na konci zaražen do dřeva plazu; pak se radlice upevnila ještě nějakým železným kruhem nebo organickým materiálem. Nejstarší dosud známá radlice tohoto tvaru byla nalezena na pohřebišti u Kalojanova (tab. X: 5), kde je datována do 4. stol. př. n. 1. ( Č i č i k o v a 1969). Tři radlice ze 4.—3. stol. př. n. 1. byly nalezeny v osadě Mirkovo ( Mi l č e v 1961, V a k a r e l s k i 1971—72), další v thráckém městě Sevtopolis (tab. X: 4, Č i č i k o v a 1969) atp. Stejné radlice jsou doloženy od 2. stol. př. n. 1. v Rumunsku (obr. 32: 1, 2; obr. 39: 8, 9). Rumunští badatelé, kteří systematicky prozkoumávají 96
archeologický odkaz Dáků, je považují za typický nástroj dáckého země dělství (C r i § a n 1960, R o s e 11 i 1960, B e r c i u , P o p a 1963, G 1o d a r i u , C i m p e a n u 1966, G l o d a r i u , Z r i n y i , G y u l a i 1970). Je však zřejmé, že nebyly jenom dácké, ale obecně thrácké. V Bulharsku jsou zatím starší než u Dáků. a tak má M. Č i č i k o v a (1969) důvody k závěru, že Dákové tyto radlice nevytvořili, ale převzali z vlastní thrácké oblasti. U Dáků se však staly skutečně typickými. Byly spojovány na jednom nástroji spolu s krojidly (obr. 39: 7, 8), i když ne vždycky. Krojidlo přišlo z východu a Dákové je využili stejně produktivně jako Ilyrové, obohatili jím a zdokonalili své oradlo. Přesné zjištění, kdy nejdříve byla krojidla v dácké oblasti užívána, není zatím možné; jejich datování je vesměs rámcové, mezi 2. stol. př. n. 1. — 1. stol. n. 1. Zcela jistě se však rozšířila v době svobodné Dácie, před podmaněním Římany. Jsou úplně stejná jako na ilyrském území a přinejmenším stejně starobylá. Radlice dácko-thráckého typu se v hojné míře udržely i po podmanění Dácie Římany, od. 2. stol. n. 1. Zároveň s nimi se však začaly užívat
32. Radlice dácko-thráckého tvaru s širokou oh nu tou násadou (1, 2) a tzv. veslovité nebo šípovité radlice s d louhou rovnou násadou (3, 4). 1: Pope$ti, 2: Cetätenii din Vale, Rum unsko, 2.stol. př. n. I. — 1. stol. n. I.; 3, 4: Hunsbury, Anglie, I. stol. př. n. I. — 1. stol. n. I. 32. Pflugscharen dakisch-thrakischer Form mit breitem gebogenen Stiel (1, 2) und sog. ruderförmige oder pfeilförmige Pflugscharen mit langem geradem Stiel (3, 4). 1: Pöpe§ti, 2: Cetätenii din Va Rumänien, 2. Jh. v. u. Z. — 1. Jh u. Z.; 3, 4: H unsbury, England, 1. Jh. v. u. Z. — 1. Jh. u. Z.
97
velké a široké klenuté listovité radlice (tab. XV: 5), známé nejdříve z ilyrského nebo ilyrokeltského území a později rozšířené do celé oblasti římských provincií. Římský původ těchto radlic v Dácii je nesporný a rumunští badatelé je na svém území právem nazývají římskými, i když termín římsko-provinciální by pro tu dobu byl výstižnější. Také na území Bulharska se radlice s kratší širší násadou, která byla lehce šikmo zdvi žena, udržely v prvních stoletích n. 1. Byly objeveny např. na nalezištích Bolgarin ( A l a d ž o v 1965), Argatovo u Preslavi ( D r e m s i z o v a 1959), Mogilec ( O v č a r o v 1969) a jinde ( D e t e v 1950). Převzali a používali je i noví slovanští obyvatelé (nálezy srv. Č a n g o v a 1962), udržely se ve stře dověku ( G e r a s i m o v 1955) a v lidové kultuře novověku ( V y ž a r o v a 1956a).
33. D ácké zem ěd ělsk é nářadí ze sídla krále Decebala, Grädi§tea M uncelului, Sarm izegetuza Regia, Rum unsko, 1. stol. n. 1.; 1, 2: poln í hrábě, 3: nůžky, 4: krojidlo. 1 m uzeum Cluj, 2 —4 muzeum Deva. 33. D ak isch es landw irtschaftliches Gerät aus dem Sitz des K önigs O ecebal, Grädi§Jea M uncelului, Sarm izegetuza Regia, Rum änien, 1. Jh. u. Z.; 1, 2: Feldrechen, 3: Schere; 4: Pflugmesser. 1 Museum Cluj, 2 —4 M useum Deva.
98
V 1 —4. stol., ale zejména od 3. stol. n. 1., se dácko-thrácké radlice rozšířily daleko za oblast svého původního výskytu. Na východním Krymu máme takovou radlici na sídlišti 1.—3. stol. u vesnice Semenovka ( K r u g l i k o v a 1960), na Tamanském poloostrově v pevnosti Batarejka 1 ( Sok oTs k i j 1963) a jinde ( K r u g l i k o v a 1967). Vývoj zemědělství v bosporské oblasti ovlivnily velmi silně, jiné železné radlice se tam málo uplatnily. Na západě byl touto radlicí opatřen známý kolínský model z pozdní doby římské (tab. XX: 3; obr. 41: 9).
Deva, 4 —6 muzeum Cluj. 34. D akische Hacken 1. Jh. v. u. Z. — 1. Jh. u. Z., GrÖdi?|ea M uncelului, Rumänien. 1—3, 7 Museum Deva, 4 —6 Museum Cluj.
99
Typickým d á c k ý m zemědělským nářadím z doby před podmaněním Dácie, z 1. stol. př. n. I. — 1. stol. n. I., jsou velké těžké polní hrábé (obr. 33:1,2). Grádi§tea Muncelului, odkud nejznámější exempláře pochá zejí (Santierul Grádi$tea Muncelului 1952,1953) je původní Sarmisegetuza, sídlo krále Decebala, vyvrácené Římany r. 106 n. 1. Na nalezišti bylo vy kopáno více než 1000 kg železných výrobků, nálezy však byly zatím málo publikovány. Měla jsem možnost studovat je v Rumunsku v muzeích v Kluži a Devě. Dácké polní hrábě se odlišovaly jak od římských (Wh i te 1967, Fig. 32 na s. 52, P. 5), tak od ilyrských (obr. 31: 2). Byly určeny k polním pracím, podobně jako polní hrábě nebo hrábová brána římská, které byly předchůdcem bran ( K o l e n d o 1968). Měly více zubů, které sloužily k odstraňování plevele z polí a k rozbíjení hrud. Byly taženy buď voly nebo lidmi. Právě tyto těžké polní hrábě svědčí, že se dácké zemědělství v době kolem zlomu letopočtu velmi zintenzívňovalo. Primi tivní, velmi extenzívní zemědělství se může obejít bez nářadí na ničení plevelů a ponechat tuto starost přírodě. Také rozbíjení hrud po orbě není nutné, i když, jak ukazují skalní kresby (obr. 11), po orbě se hroudy rozbíjely motykou již v době bronzové. Práce s motykou, kterou dokládají četné ikonografické i písemné prameny ( K o l e n d o 1968), byla sice velmi úspěšná, ale zdlouhavá. Dákové pocítili nezbytnou potřebu provádění a zrychlování těchto prací zhruba ve stejné době jako Římané a řešili ji obdobným, ale úplně samostatným způsobem. Železné kosy měly často tvar velikého srpu a byly podobné ilyrským (obr. 35: 7—9). V ohybu byly tupé, ostří začínalo až za ohybem. K čemu sloužila tato zahnutá část kosy, není zatím zcela jasné. Kosiště se upev ňovalo podobně jako u keltských a ilyrských kos kruhem, k upevnění sloužily ještě dlouhé silné hřeby nebo nýty, jejichž zbytky se našly u ně kterých kos z Grádi§tea Muncelului (obr. 35: 7, 8). Kromě těchto kos existují i velké, rovnoměrně zakřivené nástroje, které mohly být buď kosou nebo velkým srpem (obr. 35:4, 6). Jsou podobné nejrozšířenějšímu typu kos keltských, ale byly více a přitom rovnoměrněji zakřiveny. Srpy byly malé a proti keltským trochu plošší (obr. 35: 1, 2, 5, 10). Neměly ohnutou odsazenou rukojeť, řap byl ukončen malým, vzhůru obráceným hrotem, který byl zaražen do dřevěné rukojeti. Pro lepší upevnění této rukojeti byl někdy v řapu malý otvor pro hřeb nebo nýt (obr. 35: 2). Soubor zemědělských nástrojů doplňují motyčky (obr. 34), nejčastěji jednoduchého tvaru, někdy s jakýmisi zaoblenými ostny u otvoru pro ná sadu. Zajímavá je dvoustranná dvouzubá motyčka z Grádi§tea Muncelului (obr. 34: 7, Santierul Grádi§tea Muncelului 1952) která se dobře uplatnila zejména na vinici. Obdobné motyčky se užívaly i v římském období ( G l o d a r i u , Z r i n y i , G y u l a i 1970). Vinařské nože jsou dosti časté. 100
1— 6, 7, 9,kosy 10 muzeum 55.4,Dácké (4, 6 —9)Cluj a srpy (1—3, 5, 10) z G r ä d iftc a Muncelului, Rumunsko. 5, 8 mu
55.8 Dakische Sensen (4,6,67,—9) und Sicheln (1—3, 5, 10) aus Grftdiftea Muncdului, 5, Museum Deva, 1—4, 9, 10 Museum Cluj.
101
Trácké zemědělství v Bulharsku známe zatím mnohem méně než dácké. Víme, že orební nástroje byly v obou oblastech stejné. Doložen máme jednodušší typ krátkých kos s rovnoměrně zakřiveným ostřím ( De t e v 1968); velké kosy se zpět zakřivenou čepelí ilyrského i dáckého typu tam byly rozšířeny v římském období, ale zatím nelze říci, zda také dříve. Je úkolem bulharských archeologů, aby nálezy z tohoto období, které jistě existují, zpracovali a publikovali. Paleobotanického a osteologického materiálu o tráckém a dáckém zemědělství je zatím tak málo, že nelze doložit ani nejdůležitější obilniny a polní plodiny vůbec, ani hlavní domácí zvířata, chovaná pro maso a jiný užitek. Je to škoda, protože srovnání s keltským, ilyrským i římským zemědělstvím by bylo i v tomto směru velmi užitečné.
4. Germánské zem ědělství O germánském zemědělství v době kolem změny letopočtu se již odedávna mnoho píše a diskutuje, především na základě informací Caesara a Tacita. Caesar uvádí, že Germáni si polního hospodářství nijak zvlášť nehledí, ale že jedí více mléko, sýr a maso. Ornou půdu nemají v trvalém vlast nictví, ale úřady a náčelníci přidělují vždy jen na rok tolik pole, kolik uznají za dobré, a to rodům a příbuzenstvu i sdružením jednotlivců, kteří se za tímto účelem spojili. Za rok je nutí přejít zase jinam. Důvodem k tomu je prý především válečný způsob života a udržování jednoty a spokojenosti všeho lidu ( C a e s a r VI 22). Nej významnější kmen, Suébové, polní hospodářství organizují tak, že část jich hospodaří doma a živí sebe i bojovníky, druhou část vysílají za hranice na válečné výpravy. Příštím rokem se skupiny vystřídají, a tak se nepřerušuje ani polní hospo dářství, ani znalost a cvik v boji. Soukromé vlastnictví půdy u nich není; nikomu nebylo dovoleno hospodařit déle než rok na jednom místě ( C a e s a r IV 1). Hodně pozornosti věnují všichni Germáni lovu, který považují za dobré cvičení. Tacitova zpráva je trochu stručnější, ale zato vyvolala mnohem více diskusí a sporů. Podle něho Germáni střídají pole každým rokem, a kromě toho zůstává neobdělaná půda. Půda je společ ným majetkem a dělí se, přičemž existují určitá privilegia. Dělení není obtížné, protože polí a půdy je dostatek. Vysévá se jenom obilí; ovocné sady a zahrady Germáni nemají ( Mu c h 1967, 331 n.). Půda je úrodná, ale nepříliš intenzívně využívaná. Dobytka je hojnost, hovězí dobytek ► 36. Půdorysy germ ánských „stájových d om ů“, Ezinge, prov. G ron ingen, H oland sko. 1, 2: „stáj“ a obytný dům z vrstvy IV, 2 .—1. stol. př. n. 1.; 3: „stájový dům" z vrstvy V, 4 .—3. stol. př. n. 1. 36. Grundriß germ anischer „Stallhäuser“, Ezinge, Prov. G roningen, H olland. 1, 2: „Stall" und W ohnhaus aus der Sch icht IV. 2 .—1. Ih. v. u. Z., 3: „St?llhaus“ aus der Sch icht V, 4 .—3. jh. v. u. Z.
102
О
1
2
З
4
5m
103
jc krátkorohý ( Muc h 1967, 107 n.). Obč zprávy jsou v mnohém shodné, rozdíl je hlavně v tom, že se podle Caesara uměie udržovala rovnost v zemědělských přídělech, aby se z mužů nestali více zemědělci než bojovníci. Podle Tacita již taková rovnost neexistovala, naopak, výše postavení měli při přídělu půdy privilegia, Tacitus však konkrétně neuvádí jaká. Caesar i Tacitus mluví o extenzívním zemědělství, střídání polí a o vel kém důrazu na chov dobytka. O převaze chovu dobytka nad pěstováním obilí svědčí i pylové analýzy ( L a n g e 1971, 1976). Je s podivem, že část historiků Tacitův údaj — arva per annos mutant et superest ager — vy kládala jako doklad o trojpolním hospodaření, střídání ozimu, jaře a úhoru ( D o p s c h 1923). Výklad téměř absurdní měl velkou životaschopnost, protože vyhovoval šovinistickým představám o Germánech jakožto no sitelích všeho pokroku, kteří již v 1. stol. n. 1. provozovali takový systém zemědělské výroby, který se jinde uplatnil až ve vrcholném středověku, kdy se to ostatní, méně schopní, díky kolonizaci od Germánů naučili. Starší německá historiografie vykládala Tacita úplně jinak (srv. např. H a n s s e n 1880 a další) a současní historici i archeologové se k tomuto výkladu vrátili ( S c h r ó d e r - L e m b k e 1963, M u c h 1967, M . Mů 11 e r Wi l l e 1965, 1968—69, J a n k u h n 1969 a další). Germáni provozovali nějakou formu divoké trávopolní soustavy, k jejímuž bližšímu poznání mohou sloužit nové archeologické doklady. Germánské území nebylo zatím prozkoumáno všude stejně, těžiště výzkumů leží v severním a severozápadním Německu, v severním Holandsku, v Dánsku a ve Skandinávii. Protože i v této oblasti existují značné místní rozdíly, není možné přenášet tamní situaci např. na naše území. Mnohá zjištění mají však širší platnost.
Chov dobytka Na germánském území, pokud bylo prozkoumáno, se zatím rýsují tři hospodářsky poněkud odlišné oblasti. V severním Holandsku a se verním a severozápadním Německu bylo více rozvinuto pastvinářství a chov dobytka. Byly tam prozkoumány velké dlouhé domy se stájemi pro dobytek, kde bylo možno umístit 30—50 kusů dobytka (obr. 36); ustájen byl jenom hovězí dobytek a koně, ovce a kozy zůstávaly i v zimě venku. Také na území dnešní NDR se Germáni podle výzkumů a pylových analýz ( L a n g e 1971, 1976) věnovali více chovu dobytka a méně pěsto vání obilí. Na jutském poloostrově naopak kladli větší důraz na rostlinnou výrobu a dobytka chovali méně. Obytné domy se stájemi byly menší, stáje byly určeny nejvýše pro 16—18 kusů dobytka. Ve třetí oblasti, v Norsku, 104
v hornatých částech na jihu a jihozápadě země, převládal chov dobytka, ale není vyloučeno, že v rovinách tam byla pole větší (J a n k u h n 1969, M ü l l e r - W i l l e 1965, 1968-69). Hlavním domácím zvířetem byl hovězí dobytek. Pokud máme k dispo zici rozbory kostí nalezených na sídlišti, kosti hovězího dobytka vysoko převažovaly. Dobytek byl, v souhlasu s Tacitovou zprávou, skutečně krátkorohý. Hovězí dobytek kryl z největší části spotřebu masa, avšak byl chován také pro mléko a mléčné výrobky a k tahu. Ve Feddersen Wierde bylo 61,3 % hovězího dobytka starší tří let. Byl s největší pravdě podobností využíván při mléčné produkci a k práci a teprve potom zkonzumován ( R e i c h s t e i n 1972). Výrobu másla dokazuje unikátní dřevěné víko máselnice z Emden (obr. 37, Ja n k u h n 1969). Na druhém místě bývaly často ovce nebo kozy, ale jenom tam, kde byl dostatek luk a pastvin a málo listnatých lesů. V oblastech hojně zalesněných naopak byli na druhém místě vepři, kteří se v těchto lesích pásli, a chov ovcí a koz byl dosti malý. Koně, jejichž pozůstatků nebývalo příliš mnoho, se chovali také na jídlo. Ve Feddersen Wierde bylo 41 % koní zabito ve věku do 1 roku, tedy pro maso ( N o b i s 1955, J a n k u h n 1969, 1976a, R e i c h s t e i n 1972,1973). Chov koní pro maso je u dobytkářských kmenů obzvláště charakteristický, kmeny s převahou rostlinné výroby si to vesměs nemohly dovolit.
37. Víko m áselnice z I.mden a rekonstrukce m áselnice Podle Junkulmu, 1969 37. Occkel eines Hutterfasses aus hm den und H ekonstruktion des llutlerfasscs. Nach jankuhn 1969.
105
V rozporu s Caesarovou zprávou o tom, že Germáni často loví, se v archeologických nálezech objevují kosti lovné zvěře jen v malém počtu, v průměru asi okolo 2 % ( J a n k u h n 1969, 1976a). Nejspíše lovili při delším pobytu mimo osadu a ulovenou zvěř na místě zkonzumovali. Kožešinovou zvěř nejedli, na sídliště přinášeli jen kožešiny, takže ne máme možnost z archeologických pramenů zjistit rozsah tohoto lovu. Rostlinnou výrobu a rostlinnou potravu dokládají makroskopické po zůstatky kulturních plodin, které bývají i v žaludcích mrtvol z bažin, dále otisky rostlin na nádobách, pylové analýzy, pravěká pole a v neposlední míře zemědělské nářadí, především oradla.
Pole Dokladů o polích je mnoho; někdy jsou dokonce datovány, a to do předřímského nebo římského období ( J a n k u h n 1969, M ü l l e r - W i l l e 1965). Jsou to typická tzv. keltská pole (srv. s. 71 n.). Jejich význam pro po znání germánského zemědělství je neocenitelný. Byla to totiž nepochybně stálá pole, i když podle historických zpráv nebyla v soukromém majetku a jejich dočasní uživatelé se střídali. Odlišnost od plužiny středověkého úhorového (trojpolního) hospodaření je výrazná (obr. 38). Kromě těchto tzv. keltských polí zakládali Germáni patrně svá pole i jinde na volných plochách, jak naznačují stopy brázd, někdy na germánském území na lézané. Známe je zatím z oblastí blíže Severního moře ( M ü l l e r - W i l l e 1965, J a n k u h n 1969, v a n d e r P o e l 1960—61, N i e l s e n 1970).
,
Obdělávání půdy hnojení Oradlo bylo dřevěné, bez železných pracovních částí. Na germánském území se díky přírodním podmínkám dochovalo velké množství celých dřevěných oradel nebo částí oradla. Jejich datování je však vesměs obtížné ( Gl o b 1951). Některé z nich byly podrobeny datování C14. Nejstarší je zatím rádlo z Hvorslev v Dánsku, datované do r. 1490 ± 100 př. n. 1. ( L e r c h e 1968). Je to plazové křivohřídelové rádlo toho typu, který byl v době bronzové a v časné době železné rozšířen v celé Evropě (tab. IX: 2). Známé rádlo z Vebbestrup v Dánsku je datováno do r. 910 ± 100 př. n. 1. Kolem poloviny 1. tis. př. n. 1. se na germánském území užívala kromě ► 38. Pole a plužina z doby železn é, a: N oord se Veld, Z eijen, Gem. Vries, Drenthe; b: Skurbaek H ede, Kirschspiel Ejdrup, Amt Aalborg. Podle M üller-W ille, 1 9 6 8 -1 9 6 9 . 38. Acker und Flur aus der Eisenzeit, a: N oord e Veld, Z eijen, Gem. Vries, Drenthe; b: Skarbaek H ede, K irchspiel Ejdrup, Am t Aalborg. Nach M üller-W ille 1 9 6 8 -1 9 6 9
106
с?
107
tohoto tvaru také složitější rádla typu rádla z Destrup v Dánsku (tab. XIX: 3). Zakřiveným hřídelem procházela jediná kleč, rozšířená na dolním konci v šípovitou (veslovitou) radlici nebo takovou dřevěnou radlicí opatřená (tab. XIX: 1, 2). Byla to spodní radlice, opatřená drážkami, do nichž zapadala vrchní úzká tyčovitá radlice krycí, rovněž ze dřeva ( Gl o b 1951). Rádlo z Destrup je datováno do r. 610 ± 100 př. n. 1. ( L e r c h e 1969), rádlo stejného typu z Hendriksmose v Dánsku do r. 350 ± 100 př. n. 1. ( L e r c h e 1968), z Mors do r. 160 t 100 př. n. I ( L o e g d s m a n d 1968). Do 3.—2. stol. př. n. 1. patří snad rádla z Nerre Smedeby ( Gl o b 1951). Rozšířilo se i v nynějším Skotsku, známe je z Lochmaben, 80 ± 100 př. n. 1. ( L e r c h e 1972) a z Milton Loch, 400 ± 100 př. n. 1. ( L e r c h e 1969). Radlice patřící tomuto typu rádla byly někdy nalezeny samostatně ( Gl o b 1951, v a n d e r P o e l 1960—61). Některé z nich je možné datovat do druhé poloviny I. tisíciletí př. n. 1., např. radlice z Erm (tab. VIII: 3) a Echt v Holandsku ( M ú l l e r - W i l l e 1965). Příslušnost dřevěných „šípovitých“ radlic k rádlu typu Destrup nebývá však zcela jistá, protože leckteré z nich mohly být součástí křivohřídelového rádla typu Dobrohošť (obr. 63). Dřevěná radlice typu Dobrohošť z konce laténského období byla nalezena v Berlíně-Rudow (Ko th e 1974, pozn. 5). Dalším dokladem o rádlu a orbě jsou výše zmíněné stopy brázd. Většinou jsou to stopy orby prostým rádlem, ale je doloženo i obracení půdy oradlem plužního typu. Nejstarší „plužní“ brázdy byly nalezeny pod sídlištěm z pozdní doby laténské ve Feddersen Wierde. Brázdy byly převrstveny 3 cm silnou vrstvou navátého písku, na němž vzniklo sídliště, takže jsou starší než pozdně laténská osada. Doklad z této doby je zatím ojedinělý, další nálezy, jmenovitě v Haamstede a Ostermoor, patří do 2. stol. n. 1. ( M ů l l e r - W i l l e 1965, J a n k u h n 1969, v a n d e r P o e l 1960/61). Díky příznivým přírodním podmínkám je tedy doloženo, že Germáni v druhé polovině I. tis. př. n. 1. a na počátku nového letopočtu měli různo rodá oradla a poměrně vyspělou orební techniku. Kromě rádel znali a někdy užívali vyspělejší oradlo blízké oradlu plužního typu, jímž zora nou půdu obraceli. Podobu tohoto oradla neznáme, nejspíše to bylo oradlo složitější konstrukce typu Dostrup nebo Dobrohošť s dřevěnou šípovitou radlicí, u něhož byl nějakým způsobem upraven jednostranný odval. Železných radlic ani jiných železných součástí oradla Germáni neužívali. Přesto byla jejich oradla dostatečně účelná. Dřevěné šípovité nebo tyčovité radlice, na severu Evropy často nalé zané, mohly být vzorem pro pozdější radlice železné, označované v litera tuře jako šípovité ( Gl o b 1951, Š a c h 1961), veslovité ( L e s e r 1931) nebo lopatkovité ( P o d w i ň s k a 1962). Kdysi jsem uvažovala o tom, že 108
šípovité nebo veslovité radlice ze železa jsou germánského původu ( B e r a n o v á 1960), avšak situace není tak jednoduchá. Nejstarší nálezy železných radlic tohoto typu patří do pozdní doby laténské a do doby římské.4Z té doby jsou doloženy na rozsáhlém území od Anglie (Hunsbury, obr. 32: 3, 4, P a y n e 1948) přes Německo (Gettenau, obr. 39: 5, 6, A n t h e s 1915, 1918, K r e t s c h m a r 1940 a Trifels, S p r a t e r 1938), Maďarsko (Aquincum, B a l a s s a 1975), Bulharsko ( D e t e v 1950, V y ž a r o v a 1956a, B a l a s s a 1975) do Jugoslávie (Široko, D e s i c 1957) a na severovýchodě Evropy až po území Baltů (Szwajcaria, A n t o n i e w i c z 1962). Územní rozšíření těchto radlic je příliš velké a etnická příslušnost jejich uživatelů příliš rozmanitá, než abychom je mohli považovat jenom za germánské. To, že nejstarší dřevěné vzory jsou právě na germánském území, může být náhodné, protože na ostatním území se celá dřevěná oradla a dřevěné radlice málo dochovaly. Od 3.—5. stol. se na území Germánů, mimo oblast římských provincií, začaly šířit římsko-provinciální zemědělské vymoženosti, především tulejkovité radlice a krojidla ( S p e h r 1966, G r i n g m u t h - D a l l m e r 1975, G e i s l e r 1976). Ve stejné době se začaly šířit i ke Slovanům. Důležité jsou doklady dřevěných hrábí k polním pracím ( J a n k u h n 1969, v a n d e r P o e l 1960/61), v jednom případě datované do roku 270 ± 60 n. 1. Jak dokládá Plinius a jak naznačují archeologické prameny, staří Ger4 P. W e i e r s h a u s e n (1942) velmi záslužně upozornil na skutečnost, že některé předměty, označované jako Eisenbarren, taleae fereae atp., byly radlicemi. Větší část nálezů jím uváděných však pravděpodobně radlicemi nebyla. Také jeho datování nálezů není příliš spolehlivé, většinou je nelze kontrolovat. Z. P o d w iň s k a (1962) jeho teorii převzala se vším všudy, jeho doklady nekontrolovala, a tak došla k závěru, že veslovité-šípovitélopatkovité radlice byly vyráběny ze železa již v 6. stol. př. n. 1. Ověřitelné nálezy bohužel neexistují. I. B a la s s a (1975) datuje radlice z Hunsbury již mezi 1. 700—500 př. n. 1. Zřejmě mu uniklo, že samo naleziště je datováno od 4. stol. př. n. 1. do 1. stol. n. 1. (F e 11 1936). V Anglii se vůbec doba železná třídí jinak než ve střední Evropě, její počátek — doba A, patří mezi léta 500 (550)-350 př. n. 1., doba B 350-150 (125) př. n. 1., do b aC 150 (125) př. n. 1. až 43 n. 1. Vlastní doba keltská patří až do železné doby B a C. F. P a y n e (1948) radlice z Hunsbury přímo nedatuje, řadí je však k radlicím doby železné A a B, přičemž na s. 89 výslovné uvádí, že do doby železné A patří jenom radlice z Frilford. Podle Payna by tedy radlice z Hunsbury patřily mezi 1. 350—150, protože však hlavní těžiště nálezů z Hunsbury je až 1. stol. př. n. I —1. stol. n. 1. a nikde se mi nepodařilo zjistit, že by radlice patřily právě k tomu nejstaršímu horizontu, datuji je do železné doby C. V této souvislosti bych chtěla upozornit, že v práci P. Weiershausena obrázky a popisy nálezů v textu neodpovídají. V Glauberg byla nalezena 1 železná radlice keltského typu, 22,2 cm d., nejvyšší š. 6,2 cm; na část s laloky připadlo 7,3 cm. Popsána je na s. 91, vyobrazena je na obr. 6 pod loka litou Trifels. 5 radlic z Trifels, dlouhých v průměru 90 cm, s čepelí v průměru 6 cm širokou, bylo vyobrazeno na obr. 10, pod názvem lokality Glauberg. Publikoval je již dříve F.S p ra te r (1938), zařadil je do 3. stol. n. I. Byly součástí hromadného nálezu 32 předmětů.
109
méni znali a praktikovali minerální hnojení, a to zejména hnojení pomocí půdy obsahující vápno. Pravdčpodobně již v předřímském a také v řím ském období provozovali hnojení drny a kompostem (J a n k u h n 1969). Pokud jde o dobytčí hnůj, vyhazovalo se ho v zimě ze stájí mnoho, ale zů stával na sídlištích. V zemědělství zřejmě nebyl využíván ( J a n k u h n 1969).
Polní plodiny Nejdůležitější obilninou byl ječmen, nahý i pluchatý, ale pluchatý převa žoval ( La n g e 1971,1976, Ja n k u h n 1969,1976a). Dále se pěstovala pše nice dvouzrnka, jednozrnka, pšenice obecná i proso. Plinius (Hist. Nat. XVIII, 149) uvádí jako důležitou obilninu oves, který Germáni požívali na rozdíl od jiných v podobě kaší, avšak archeologicky výrazně zastoupen není. Pokud jde o žito, na většině území je doloženo, ale vesměs jen v nepatrném množství, a tak vzniká otázka, zda ho v té době Germáni skutečně pěstovali, nebo zda bylo jenom plevelovou příměsí (H e 1b a e k 1970, L a n g e 1976). Větší množství žita můžeme doložit až na sídlišti z pozdní doby římské ze 3.—4. stol. n. 1. v Kablow ( S c h i e m a n n 1957) na území dnešní NDR, ale i v té době bylo výjimečné. Z olejnatých a technických rostlin je nutno uvést len, z něhož Germáni využívali semena i vlákno, lničku olejnou (Camelina sativa), konopí, z luštěnin bob a hrách. Pěstování čočky, jak se zdá, se omezovalo na střední Evropu a dál na sever se nešířilo. Germáni konzumovali a v omezené míře i pěstovali merlík bílý (Chenopodium album), známé byly i barvířské rostliny.
Žňové nářadí Žňové nástroje Germánů v době kolem zlomu letopočtu byly ze železa. Byly to malé, nepříliš zakřivené srpy, připomínající halštatské ( O x e n s t i e r n a 1945). V římském období se objevují také srpy se silněji zakřivenou čepelí ( S t e e n s b e r g 1943). Kosy se širokou čepelí a krátkou rukojetí jsou doloženy teprve v době římské v Dánsku ( S t e e n s b e r g 1943), jinde u Germánů nebyly podle H. J a n k u h n a (1969) známy. Dobytek krmili Germáni spíše listím ze stromů, k osekávání větších listnatých stromů měli zvláštní zakřivené nože podobné vinařským; jsou známy především z Dánska a ze Skandinávie ( S t e e n s b e r g 1943, J a n k u h n 1969). 110
,
Ovocnářství vinařství Pěstování ovoce ani vinné révy není u Germánů doloženo.
Způsob zemědělské výroby Zemědělství bylo zřejmě dosti výnosné, ale podle historických zpráv nesneslo srovnání se zemědělstvím v Římě a v římských provinciích. Archeologické nálezy dokládají, že postupně docházelo ke snahám o zintenzívnění polní výroby. Zdokonalovala se orba, objevují se doklady o obracení půdy oradlem plužního typu. Úsilí o zintenzívnění zemědělství, pro něž nebyly hnojením chlévskou mrvou ani agrotechnickou úpravou půdy vytvořeny náležité předpoklady, mohlo mít a zvláště na lehkých písčitých půdách zřejmě mělo nepříznivý vliv na kvalitu a výnosnost půdy. Je doloženo zvyšování podzolu v půdě, což negativně ovlivňovalo rostlinnou výrobu i výživu dobytka. Pole zanikala a v důsledku jejich vyčerpanosti se na nich neobnovoval původní porost, ale šířila se vře soviště. Mezi dobytkem přibývalo onemocnění, až posléze v mladší době římské zanikala celá stáda, což bylo, jak se usuzuje v literatuře, způsobeno nedostatkem kobaltu a mědi v krmivu (souhrn J a n k u h n 1969). Germánské zemědělství se tedy v době kolem změny letopočtu a v prvních stoletích nové éry podle všeho dostávalo do slepé uličky, oslabovalo a ničilo svou vlastní základnu. Setkáváme se tu zřejmě s jedním z dokladů silného negativního vlivu člověka na jeho životní prostředí. Toto zemědělství proto mohlo dalšímu vývoji odkázat v nejlepším případě jen některé dílčí prvky, nemohlo se však stát jeho základem. Časný středo věk navazoval na jiný odkaz, a to na dědictví římských provincií. Také Germáni ve svém dalším vývoji, podobně jako Slované, toto dědictví pře jímali a osobitým způsobem rozvíjeli a přetvářeli.
V. ZEMĚDĚLSTVÍ ŘÍMSKÝCH PROVINCIÍ Zemědělství na území evropských římských provincií vyrůstalo na zá kladě tradic místního zemědělství. Zejména zemědělství keltské, dácké a ilyrské (nebo lépe řečeno zemědělství v oblasti ilyrského etnika) bylo velmi vyspělé. Rozšiřování římské moci a připojování dalších provincií k impériu bylo provázeno dalším vzrůstem zemědělské výroby a změnami v její organizaci. Zemědělská půda byla přidělována vojenským vete 111
ránům, kteří zakládali dvorce —vily různé velikosti a hospodařili na nich nebo je pozdčji pronajímali i prodávali. Vily se svou výstavností, životní úrovní a množstvím umčleckých předmčtů výrazně odlišovaly od vesnic domácího obyvatelstva. Půdu dostávali městské kolonie a jejich obyvatelé, existovaly i císařské statky. Značná část půdy byla převedena do správy legií ( Ol i v a 1959, J a n k u h n 1969, A l f ó l d y 1974, D r a c k 1975, H o š e k , S a k a ř 1975, tam další literatura). Vlastní zemědělskou výrobu však provozovalo domácí usedlé obyvatelstvo, ať jako závislí pracovníci na velkých statcích, nebo svobodní zemědělci v osadách. Vily, města, vojsko — to vše záviselo na práci domácích zemědělců, z této práce dobře žilo, a ještě zbývalo obilí na vývoz. Již z toho je zřejmé, že země dělství v římských provinciích bylo značně produktivní. Není možné, abychom se podrobněji zabývali římským zemědělstvím ve vlastní Itálii, tomu by bylo potřeba věnovat samostatnou monografii. Na základě neobyčejně bohaté literatury a hlavních pramenů, Catona, Varrona, Columelly, Vergilia, Plinia a Palladia, je pro nás postačující naznačit jen hlavní vývojové tendence římského a italského zemědělství. Koncem 2. a zejména v 1. stol. př. n. 1. nastal rozvoj a zintenzivňování italského zemědělství. Půda se obdělávala velmi pečlivě, několikrát se orala, velmi se rozšiřovalo a zkvalitňovalo hnojení, postupně se zvětšoval sortiment polních plodin ( S e r g e j e n k o 1958, K u z i š č i n 1966, K o l e n d o 1968). V 1. stol. n. 1. naproti tomu došlo k velkému poklesu a úpadku, zejména v obilnářství. Úpadek byl nepochybně zapříčiněn politickými událostmi, válkami a úbytkem obyvatelstva ( S e r g e j e n k o 1958). Velkou roli hrála skutečnost, že otrocká práce, na níž tehdy země dělství především záviselo, byla málo produktivní ( K u z i š č i n 1966). To však nebyla a ani nemohla být jediná příčina. Římští autoři hledali vysvětlení hlavně v tom, že půda — podobně jako stará žena — zestárla a přestala rodit nebo že se vyčerpala příliš intenzívním hospodařením (přehled pramenů K u z i š č i n 1964,1966). Není důvodu druhé vysvětlení odmítat. Zintenzivňování zemědělství nezáleží totiž jenom na vůli člo věka, ale na technických možnostech, které má k dispozici. V hlavě 3 ukazuji na historickém a etnografickém materiálu, jak zintenzivňování žárového zemědělství a divoké trávopolní soustavy vedlo postupně k sni žování výnosů a někdy i k dlouhodobé ztrátě úrodnosti půdy v celých oblastech. Římští zemědělci ve 2.—1. stol. př. n. 1. neměli k intenzifikaci zemědělství takové technické možnosti jako v pozdním středověku. Jejich oradlem bylo prosté plazové nebo rýlové rádlo, a tak ani dvojí nebo trojí pečlivá orba nemohla být stejně efektivní jako několikerá orba velkým, těžkým středověkým pluhem. Římští autoři prakticky i teoreticky zkou mali, jak, kdy a čím nejlépe hnojit, ale nikdy se nehnojilo tolik, kolik by bylo skutečně zapotřebí. Na většině hospodářství bylo hnoje i na tehdejší 112
požadavky málo. Pole se plela a okopávala, ale tato práce byla časově velmi náročná a nebylo ji možno kvalitně provádět na skutečně velkých plochách. Varro informuje, že v 1. stol. př. n. 1. byla průměrná úroda 10, někdy i 15 zrn. Ve 20. —30. letech 1. stol. n. 1. se výnosy snížily takovou měrou, že — podle informací Columelly — 4 zrna byla dobrým výnosem a byly obvyklé ještě menší výnosy. Tehdejší praktikové i teoretikové znali dvě řešení: buď obdělávat půdu ještě pečlivěji, lepšími nástroji, lepším po tahem a dražšími a spolehlivějšími otroky, nejlépe snad pod osobním dozorem majitele (Columella), nebo naopak vracet se k extenzívnímu způsobu hospodaření, který sice za současného stavu půdy nedával naděje na vyšší úrodu, ale alespoň byl jednoduchý a lacinější (Plinius a další). Zlepšení úrodnosti půdy dlouhým odpočinkem a vysoké výnosy žárového zemědělství byly dobře známy. Méně intenzívní a lacinější hospodaření se ukázalo realističtější a Columellovy dobré snahy a rady se příliš neuplatňovaly. Nebylo to pro nevzdělanost zemědělců nebo pro nepo chopení toho, jak důležitá je intenzifikace výroby (v podstatě tak to chápe Kuziščin), ale v důsledku historických okolností, které vyplývají na jedné straně ze stavu půdy a zemědělské techniky, na druhé straně z ekono mického ústrojí tehdejší společnosti. K regresu italského zemědělství nesporně přispěl i ten moment, že pro ně obilnářská velkovýroba přestá vala být aktuální. Poptávka po obilí ve městech se do značné míry kryla dovozem z provincií. Zatímco zemědělství v římské Itálii upadalo, rostlinná výroba v řím ských provinciích rozkvétala. V zemědělství římských provincií existovalo všechno to, co měli Keltové, Ilyrové a Thráko-Dákové v době kolem zlomu letopočtu. Římská nadvláda, promíšení etnik a čilé obchodní styky však přispěly k tomu, že různé oblasti navzájem přejímaly své vymože nosti. Kromě toho docházelo k celé řadě vynálezů, které máme doloženy psanými prameny i archeologicky nebo jenom archeologicky.
Obdělávání půdy Zemědělci v římských provinciích obdělávali půdu rádly se železnou radlicí několika typů. Nejrozšířenější byla rádla s listovitou nebo raménkovou radlicí, jejíž původ můžeme sledovat v někdejší ilyrské oblasti (tab. XV: 5). Tato rádla se stala tak typická pro římsko-provinciální kulturu, že náhodně nalezené kusy zařadí každý archeolog jako římské nebo pravděpodobně římské. Místo přečetných archeologických nálezů odkazujeme jen na známé votivní modely z Rodenkirchen u Kolína nad Rýnem (obr. 41: 6) a ze Sussexu v Anglii (tab. XX: 2), na nichž jsou 113
radlice ilyrského tvaru (Ko 1e n d o 1968, Wh i te 1967). Ve všech západořímských provinciích se objevily až v době římské okupace. V Rumunsku je nazývají římským tvarem právě proto, že se objevují po pokoření Dácie v souvislosti s římskou invazí. Mimo oblast římských provincií se ojediněle vyskytly jedině v pohraničních oblastech, jako např. v Brati slavě (obr. 49: 3). Rádla s radlicemi dáckého typu se rozšířila daleko na západ (obr. 41: 9, tab. XX: 3). Radlice keltského tvaru byly naproti tomu v římském období málo oblíbené, více jich známe především z Anglie ( Pa y n e 1948, M a n n i n g 1964), kde se užívaly zároveň s ilyrskými. Z jiných nálezů těchto radlic je třeba uvést dlouhou štíhlou radlici z Marbergu v Pomořanech ( Kl e i n 1897) z 1.—poč. 2. stol. n. 1. Rozmanitost římsko-provinciálního orebního nářadí však není uve denými tvary vyčerpána. V Gettenau (obr. 39: 5, 6) bylo nalezeno 10 radlic s dlouhou úzkou násadou, označovaných podle různé terminologie jako veslovité, šípovité nebo lopatkovité radlice, které byly spolu se 6 krojidly v hromadném nálezu 75 železných předmětů ( A n t h e s 1915), 5 obdob ných radlic bylo v hromadném nálezu z Trifels (v literatuře někdy mylně označováno jako Glauberg) spolu se 32 železnými předměty ze 3. stol. n. 1. (S p r a t e r 1938). Radlice z Trifels měly kromě dlouhé rovné úzké násady ještě malé laloky nahoře na čepeli. V Saalburgu ( J a c o b i 1897) a ve Vinkovici ( B r a t a n i č 1954) byly objeveny radlice se širokou lopatkou a dlouhou úzkou tulejkou, které se velmi podobaly radlicím dáckothráckého typu, ale odlišovaly se od nich důležitým znakem — úzkou dlouhou kruhovitou tulejkou namísto násady (obr. 39: 3, 4). Spolu s nimi se našla krojidla, takže patřily oradlům dokonalejšího typu. Radlici zvlášt ního tvaru s dlouhou úzkou hranatou násadou známe z vily Box v Británii (obr. 40:1, P a y n e 1948, M a n n i n g 1964). Po celém území římských provincií se rozšířila krojidla. V archeo logických nálezech jsou železná krojidla provázena všemi tvary římskoprovincionálních radlic s výjimkou radlic keltských. Pozoruhodné je spo jení 10 veslovitých nebo šípovitých radlic z Gettenau a 6 krojidel v jednom hromadném nálezu. Jiné radlice v nálezu nebyly, a tak se musíme domní vat, že některé veslovité radlice mohly být umístěny na jednom nástroji spolu s krojidlem, což je neobvyklé, nebo že tamní velká krojidla mohla být samostatnou pracovní částí nástroje typu Riss (srv. s. 61 n). Pliniův popis římského oradla z 1. stol. n. 1. (XVIII, 171—173) může být s velkou pravděpodobností vykládán tak, že i v Itálii byly známy nástroje typu Riss s krojidlem, bez radlice. Oradlo bývalo opatřováno kolesným předkem. Archeologicky jsou tato kolečka doložena typickými hřídelovými řetězy (obr. 31: 6), vyskytujícími se na celém římsko-provinciálním území ( B r a t a n i č 1954, Ba la s s a 1971 aj.), historicky informací Plinia, který uvádí, že nedávno — tedy 114
39. Nčkteré tvary radlic a krojidel z římských provincií ( 1 - 6 ) a dácké radlice a krojidla z 2. stol. „ i n. „ I. i - 1. i stol. n i isiřiri n př n i1. í(77 _- 9u)».'. i1, 92: Lisičici u K K oniice. onjice, luiíoslávic; Jugoslávie 3 ,4 : Vinkovtci, Jugoslávie; 5, b. G ettenau, ecko; Str'imhu, li c i i a u , N l-Nčm f l llC L r u , 7, / , o8:. o u n m m , »Rum u m uunsko; n a n o , 9: Poptali, Rumunsko. en aus den röm ischen Provinzen (1-fr) und daK isuu 39. Einige Pflugscharen- und Pllugm csserform ' ‘ ’ ugscharen iund Pflugmesser aus dem 2. Jh. v. u. Z. — 1 Jh. u. Z ( 7 —9); 1, 2: l.isiG u bei oniica, Pflugscharen oslaw ien, 3, 4: V inkovici, Jugoslawien; 5, 6: G ettenuu, D eutschland; 7, 8: Strimbu. Rumänien, Jugoslawien 9. Pope$ti, Rumänien.
115
t
.U»
v 1. stol. n. 1. nebo v době kolem zlomu letopočtu — byl v Raetii kolesný předek vynalezen. Rádla bývala malá a lehká i velká a těžká. Římští autoři uvádějí u rádla jakési odvály — aures nebo tabellae, které sloužily jednak k odhrnování půdy, jednak k zaorávání zrna po setbě ( Kol e nd o 1968, Wh i te 1967). Je možné, že šlo vlastně o rozšíření plazu za radlicí, jaké známe z různých římsko-provincionálních modelů (obr. 41:6,9; tab. XX; Ko I e n d o 1968). Nejpozději ve 3. stol. bylo vynalezeno dokonalejší oradlo, pluh s jedno stranným odvalem, jednostrannou asymetrickou radlicí a krojidlem. Krojidlo půdu kolmo rozřízlo, radlice podřízla a odvalová deska převrátila na jednu stranu. Bylo to oradlo typické pro pozdější zemědělskou výrobu vrcholného a pozdního středověku. Nejprůkaznějším dokladem existence skutečného pluhu v římském období v římských provinciích je asymetrická radlice a krojidlo z římské vily v Lisičiči u Konjice v Jugoslávii ze 3. stol. n. 1. (obr. 39:1, 2). Radlice je 22 cm dlouhá a její levé raménko chybí; hrana ostří po levé straně je záměrně zesílena. Krojidlo je 43,5 cm dlouhé a jeho hrot je dlouhým opracováním otupen ( Č r e m o š n i k 1955). Asymetričnost radlice je vý razná a celkový vzhled úplně shodný s plužními lemeši z Batňovic a Semonic ze 13.—14. stol. (obr. 76: 1, 4 a tab. XLV: 2), které jsou však větší. Asymetrickou radlici stejného typu publikoval I. B a l a s s a (1971) ze Szentgyórgyvár v Maďarsku. Radlice je 24 cm dlouhá a 18 cm široká.
0
5 10 ■> i_______ I
4 0 . Radlice z územ í Anglie. 1: B ox Villa, římská doba; 2: D in orben, 5 . - 6 . stol. n. 1. 40. Pflugscharen aus England. 1: B ox Villa, röm ische Kaiserzeit; 2: D inorben, 5 .- 6 . )h u Z.
116
Levá hrana ostří je také zesílena. Patří do římského období, bez bližšího určení. I. Balassa publikoval i jiné radlice s mírnější asymetrií, považuje je také za doklad pluhu, ale ty již nejsou průkazné. Svědčí spíše o tom, že se oradlo naklánělo na stranu a radlice se neopotřebovávala na obou stranách stejně; kovář tomu mohl radlici někdy již předem přizpůsobit. Další tři asymetrické radlice byly nalezeny v Anglii, dvě v římských vilách ve Folkenstone a Brading, kde jsou datovány do 2.—3. stol., jedna na hradišti v Dinorben, je datována do 5 .-6 . stol. (C 1e e r e 1958, P ay n e 1957, M a n n i n g 1964). Všechny radlice jsou dosti štíhlé, což není u plužních radlic obvyklé, radlice z Dinorben je levostranná (obr. 40:2). F. Š a c h (1961) uvažuje o možnosti rekonstruovat anglické radlice jako zuby oradla typu východoevropské sochy. To je však trochu násilné. Sošníky sochy jsou ostatně mnohem užší, vypadají úplně jinak (obr. 84: 4—11, srv. dále s. 264). V bezprostředním sousedství římsko-provinciálního území, v Čáčově na Slovensku, byla nalezena šestá asymetrická radlice z římského období, datovaná do počátku 3. století n. 1. (tab. XXIII: 2). Radlice byla silně poškozena a dnes již neexistuje, takže to nelze považovat za bez pečný doklad. Podrobně se jí budeme zabývat dále. B. B r a t a n i č (1954) pokládá za další doklady o existenci pluhu krojidla s háčkem nebo kroužkem na hřbetě (obr. 39: 3) nebo s otvorem v horní části držadla (tab. XV: 4). Podle něho byla tato krojidla užívána jedině u pluhů, a to takových, které měly symetrickou radlici a jednu odvalovou desku, která byla volně upevněna a mohla se překládat podle potřeby k té či oné straně radlice. Krojidla u těchto pluhů nebývají totiž zasazena napevno, ale mohou se posunovat střídavě nalevo či napravo před hrot radlice podle toho, jak se přemisťovala odhrnovačka. Háček nebo otvor ve hřbetu sloužil u těchto krojidel k navlečení řetězu nebo provazu, kterým bylo krojidlo připevněno ke hřídeli. Otvorem v horní části držadla byl provlečen nad hřídelí hřeb nebo klín, kterým se regulovala výška zasazení. Krojidlo s kroužkem na hřbetu spolu se symetrickou radlicí, nalezené ve Vinkovici v Jugoslávii, jsou tedy podle Brataniče železné pracovní součásti pluhu s překladnou odhrnovačkou (obr. 39: 3, 4). Římští autoři informují o tom, že se po orbě půda ještě překopávala, rozbíjely se hroudy a teprve potom se selo. Setbu Římané zahrnovali buď oradlem (rádlo s aures) nebo motykou, případně vláčeli branami nebo polními hráběmi (K o 1e n d o 1968). V římských provinciích se tyto práce asi příliš neodlišovaly od Říma. Těžké polní hrábě máme doloženy v Dácii (obr. 33: 1, 2), Ilýrii (obr. 31: 2) i jinde. V římských provinciích k tomu přistoupil další vyhález, rámové brány se železnými zuby (obr. 41: 5, 7, 10). J. K o l e n d o (1968), který se podrobně zabýval otázkou bran, dospěl k závěru, že brány v Itálii byly původně z větví a proutí; takové brány známe z etnografického materiálu z různých zemí. Brány se zuby, 117
crates dentatae, uvádí poprvé Plinius, a to v souvislosti s orbou těžkým rádlem, vynalezeným v Ractii (XVIII, 173). Železné rámové brány, známé z modelů v Kolíně nad Rýnem (obr. 41: 10), Rodenkirchen (obr. 41: 5, 7) a Brůhl ze 3.—4. stol. n. 1., představují vrcholný vzhled tohoto nářadí.
EWfrlfWejS ■
5
It
tf
1/
J
li
_____________
Mi a
□
nj= >
|OOQ OOO [O O O
o o
oa
m
41. V otivní m odely zem ěd ělsk éh o nářadí z K olína nad Rýnem, 3 —4. stol. (9 —12) a z R odenkirchen u Kolína n. Rýnem, p ozdní doba římská (1—8). 41. V otivm odelle landw irtschaftlichen Geräts aus K öln a. Rh., 3 .—4. Jh. (9 —12) und aus Rodenkirchen bei Köln a. Rh., späte röm ische Kaiserzeit (1—8).
118
,
Žňové nářadí žací stroj Také žňové nástroje byly velmi rozmanité a vykazovaly znaky všech částí římských provincií. Keltské srpy s odsazenou rukojetí pronikly daleko na východ (srv. např. nálezy, které publikovala C. D r e m s i z o v a 1959 a V. A n t o n o v a 1973 v Bulharsku nebo R. V u l p e 1953, G. F l o r e s c u 1957, G l o d a r i u , Z r i n y i , G y u l a i 1970 v Rumun sku). Na této odsazené rukojeti se někdy objevovaly laloky ( G l o d a r i u , Z r i n y i . G y u l a i 1970) jakožto nekeltská varianta původního kelt ského nástroje. Ilyrské a dácké kosy se dostaly na západ, dokonce až do Anglie (srv. např. Great Chesterford, W h i t e 1971—2, obr. 44: B).
42. 1: rekonstrukce keltského (gallo-řím ského) žacího stroje 11 a základé zlomku reliéfu z Trevíru podle Cíipperse, 1964; 2: žací stroj na reliéfu v B uzenol 42. 1: Rekonstruktion einer keltischen (gallorom anischen) E rntem aschine aufgrund des T orsos eines Reliefs aus Trier, nach Cüppers 1964: 2: Erntem aschine auf enem Relief aus Buzenol.
119
Ke sklizni obilí vynalezli v Galii již v 1. století n. I. žací stroj. Toto zařízení se skládalo ze zubaté čepele, upevnéné vpředu, z dřevěné korby na dvou kolech a z postraněk, do nichž bylo zapřaženo zvíře — osel, kůň nebo vůl. Zvíře bylo zapřaženo tak, aby korbu před sebou tlačilo (obr. 42:1, 2). Zubatá čepel odřezávala klasy, které padaly do korby. O tomto žacím stroji se poprvé zmiňuje Plinius, lépe ho popisuje ve 4. stol. Palladius ( K o l e n d o 1960, W h i t e 1967, další literatura B e r a n o v á 1969b). K lepšímu poznání máme dnes k dispozici již 4 reliéfní vyobrazení: v Remeši ve Francii, v Arlon a Buzenol v Belgii a v Trevíru v Německé spolkové republice ( Wh i t e 1967). Žňový stroj na nich vyobrazený není vždy úplně stejný, ale jeho funkce je v podstatě shodná. Žací stroj se dobře hodil k rychlému uřezávání klasů a zejména na velkých polích latifundií sklizeň velmi urychloval. Jeho nevýhodou však bylo, že sláma zůstávala na poli; pokud ji chtěli zemědělci získat (ke krmení, k podestýlce, do kompostu, ke krytí střech nebo k jiným potřebám v hospodářství), museli žít ještě jednou, nejspíše kosami s dlouhou, silně zakřivenou čepelí (obr. 44: B; 41: 1, 12). Proso a mohár (bér) sklízeli v Galii podle Plinia (XVIII 297) ručním hřebenem klas za klasem, podobně asi jako dnes borůvky (o tom srv. Š m e l h a u s 1960).
Polní plodiny Za současného stavu bádání není možno říci, nakolik se skladba polních plodin ve všech oblastech evropských provincií shodovala. Víme jen, že se všude pěstovaly všechny tehdy známé obilniny: pšenice obecná, pše nice dvouzrnka, špalda, ječmen, proso, méně žito a oves, dále různé luště niny a olejnaté a technické rostliny. Někde, jako např. podle písemných zpráv v Panonii ( Ol i v a 1959), se kladl velký důraz na pěstování ječmene a prosa. Všude muselo být dosti rozšířené pěstování pšenice obecné, protože ta byla důležitým obchodním artiklem pro vývoz do Říma.
Způsob zemědělské výroby Osevní postupy, způsob a doba odpočinku půdy a rozsah organického nebo minerálního hnojení jsou otázky, na něž zatím nelze bezpečně odpovědět. Podle neustálého zdokonalování zemědělského nářadí mu síme usuzovat na stále větší snahu po lepším a dokonalejším obdělávání půdy a s tím související zintenzivňování zemědělství, při němž výnosy na rozdíl od vlastní Itálie byly stále vysoké. Jinak by totiž nenalezl uplat nění žací stroj. Zintenzivňování zemědělství, vyvolané nepochybně 120
nutností uživit více obyvatelstva a dodávat obilí na vývoz, se opíralo o nové vynálezy a o rozšíření relativně dokonalé zemědělské techniky. Zároveň s tím docházelo k rozšiřování orné půdy mýcením lesů a odvod ňováním bažin, např. v Panonii v době císaře Galeria (293—311) ( Ol i v a 1959) aj.
Mletí obilí Obilí se v té době semílalo v Římě na velkých těžkých rotačních mlýnech otáčených zvířaty. Začaly se šířit i mlýny vodní (F o rb es 1955, 1965, M o ř i t z 1958). Tyto technické vymoženosti se ujímaly v římských pro vinciích, avšak archeologické nálezy dokládají daleko častěji ruční ro tační mlýnky. Tvary těchto mlýnků byly rozmanité ( B e r a n o v á 1963b). Někdy můžeme sledovat rozvíjení tradic keltských mlýnků pozdní doby laténské, jindy jsou mlýnky úplně jiné. Nálezy jsou četné, ale jejich publi kace a zpracování není zatím v takovém stavu, aby bylo možno podat celkový obraz. Některé tvary jsou vyobrazeny na obr. 54: 1—4. Mlýnky mívaly dřevěné osy a papřice, ale i železné osy a příčky ze železa (obr. 54: 1, 2 ).
Pěstování ovoce a vinné révy Pěstování ovoce v římských provinciích je doloženo četnými prameny archeologickými. Není úkolem této kapitoly podávat soupis nálezů z římských provincií, uvádím proto jenom hlavní zjištění. Jabloně, hrušně, třešně, ořešák vlašský, různé slívy a švestky byly na území řím ských provincií pěstovány od pravěku. V pozdní době laténské a zejména v době římské došlo k velkému rozvoji pěstování ovocných stromů právě v této oblasti. Nálezy zbytků ovoce jsou častější a četnější, sortiment druhů a odrůd bohatší. Nejpozději v 1. stol. n. 1. se začaly pěstovat broskvo ně a v malé míře také meruňky (W e r n e c k 1955a, b, 1956, L a B a u m e 1961). Broskvoně a meruňky se do provincií dostaly přímým stykem z jiho východu, nikoliv římským prostřednictvím. V Římě totiž, jak dosvědčuje Plinius, byly broskvoně zaváděny právě v 1. stol. n. 1., tedy ve stejné době, jako jsou archeologicky doloženy z římských provincií. Nejstarší po zůstatky broskví —jejich pecky —byly nalezeny v Linci, kde jsou datovány mezi r. 18—80 n. 1., a v Penzendorfu na území dnešního Rakouska z 1—2. stol. n. 1. Jde o nálezy velmi bohaté. Pecky meruněk byly nalezeny jen dvakrát, a to v Linci; starší je datována do období kolem r. 35 n. 1. ( W e r n e c k 1955 a, b). 121
Na rozdíl od ovocnářství se vinařství opíralo o římské vlivy a zkušenosti. Znalost pěstování vinné révy byla sice na území římských provincií prastará ( W e r n e c k 1956, N e g r u 1 1960), ale péče o ní dosti primitivní a jakost vína nevalná. Také v Římě původně nebylo víno nejlepší jakosti a teprve ve 2. a zejména v 1. stol. př. n. 1. došlo k velmi podstatnému zlepšení. Zintenzivňování zemědělství, které se v obilnářské výrobě příliš neosvědčilo, mělo ve vinařství výsledky potěšitelné. Římané zpočátku nebyli příliš nakloněni předávat své znalosti a poznatky v římských provinciích, ale naopak tamní vinařství potlačovali. Císař Domitianus vydal dokonce zákaz, podle něhož se nesměly zakládat nové vinice. Zákaz ovšem nebyl úplně dodržován, ale vína asi nebyla kvalitní. O panonském vínu mluví Dio Cassius s opovržením ( Ol i v a 1959). Obrat nastal v druhé polovině 3. stol., kdy za vlády císaře Proba (276—282) bylo povoleno pěstování vinné révy v Panonii, Galii a patrně i v jiných provinciích ( O l i v a 1959). Oficiální povolení přispělo nepochybně nejenom k roz šíření vinic, ale také k zkvalitnění péče podle římských vzorů, popř. k ší ření kvalitnějších odrůd. Základním nástrojem pro práci na zahradách i vinicích byly motyčky, lopaty a rýče. Kování rýčů a lopat, motyky a motyčky byly vyráběny všude podle starých keltských, ilyrských a dáckých tradic a jejich tvarové a funkční bohatství dále vzrůstalo. Za zmínku stojí celé železné rýče, které zčásti nahrazovaly rýče jenom okované. Byly nalezeny např. v Márculeni v Rumunsku ( G l o d a r i u , Z r i n y i , G y u l a i 1970). Pro práci na vinicích byly určeny speciální dvouzubé motyčky (obr. 34: 7). Velmi se rozšířily vinařské nože. Původně měly formu nože s obloukovitě ohnutým koncem (obr. 43:1—5). Rukojeť se připevňovala buď na jedno duchý trn (obr. 43:4,5) nebo pomocí laloků (obr. 43:1—3). Jsou doloženy již v řecké kultuře, např. v Priene (obr. 43:1, 2), užívaly se od laténského období v keltské kultuře (Fr o 1e c 1972, J ac o b i 1974), v ilyrské kultuře (obr. 30: 6—9) i u Dáků (Vu 1p e 1959). Byly rozšířeny i tam, kde se vinná réva nepěstovala, např. v severním Polsku ( A n t o n i e w i c z 1962), v Dánsku a ve Skandinávii ( S t e e n s b e r g 1943) a jinde ( B e r a n o v á 1972b). Jejich užití bylo rozmanité: na vinnou révu, na ovocné stromy i na větve listnatých stromů, určené pro krmení dobytka a na podestýlku. V římském období se z nich vyvinul specializovaný nástroj jen na vinnou révu, který měl na hřbetě sekerovitý výběžek, tzv. securis (obr. 43: 8). Tyto vinařské nože jsou doloženy ve všech evropských římských provin ciích i v severním Přičernomoří a jejich rozšíření se kryje s rozšířením vinařství ( B e r a n o v á 1972b). Maďarský etnograf 1. V i n c z e (1958) upozornil, že nože se securis se nejvíce osvědčovaly v horších klimatic kých podmínkách, kde byla pěstována vinná réva níže u země. Z toho by mohlo vyplývat, že jejich původ je třeba hledat právě v římských pro122
43. Nejstarší vinařské n ože a n o že na osekávání vétví. 1, 2: Priene, M. A sie, 5 . - 4 . stol. př. n. I.; 3 ,4 : Bulgarin, Bulharsko,římské; 5: D obříchov-Píčhora, Čechy, římské; 6 —8: muzeum Speyer, NSR, římské 43. Alteste Rebm esser und M esser zum Abhauen von Ä sten. 1, 2: Priene, K leinasien, 5 . - 4 . Jh. v. u. Z.; 3, 4 Bulgarin, Bulgarien, röm isch; 5: Dobřichov-Píčhora, B öhm en, röm isch; 6 —8: Museum Speyer, BRD, römisch.
123
vinciích, kde byly horší klimatické podmínky než ve vlastní Itálii, ale není tomu tak. Columella v 1. stol. n. 1. velmi podrobně popisuje právě tento typ vinařského nože; jeho zobrazení se zachovalo ve starém ruko pisu ( Wh i t e 1967, Fig. 69). Tento falx vinitoria byl vynalezen nejspíše v průběhu 1. stol. př. n. 1., v době zlepšování a zkvalitňování vína a vinař ství. Cato ve 2. stol. př. n. 1. znal jenom falx silvatica, tedy nůž na ořezávání větví všestrannějšího použití, bez securis. Vinařské nože se securis se postupně rozšířily do všech římských provincií, ale nikdy nevytlačily jednodušší nože bez securis. Oba typy jsou dodnes známy v etnografickém materiálu.
Chov dobytka O živočišné výrobě víme zatím daleko méně. Můžeme předpokládat, že se rozvíjela v různých oblastech na základě dřívějších tradic, ale vzájemné ovlivňování nebo nějaké podstatnější změny doložit nemůžeme. Tráva pro dobytek se sklízela pomocí kos. Byly to kosy různých tvarů, navazující na kosy keltské, ilyrské a dácké, které se rozšířily po celé římskoprovinciální oblasti. U kos dáckého a ilyrského tvaru, které došly zvláště hojného použití, zjišťujeme často místo trnu tulejku, do níž se zasazovalo kosiště. Zpětně zakřivené velké kosy ilyrského a dáckého typu bývají někdy rekonstruovány po způsobu dlouhých kos s normální dlouhou rukojetí ( S t e e n s b e r g 1943). Rekonstrukci podle W h i t e h o (1971—72) srv. na obr. 44: B, není však nesporná (srv. s. 95). Možná, že se dobře hodily také ke žnutí obilních stébel po sklizni klasů pomocí žacího stroje (srv. s. 120). Více dokladů je pro zlepšenou péči o koně. Na základě nových nálezů a rozborů dnes již nelze považovat větší, těžší koně s kohoutkovou výškou okolo 150 cm za import z Říma (N o b i s 1973d). Vyvinuli se ve své většině selekcí z menších primitivnějších domácích koní té doby, rasově se ne odlišovali. Domácí obyvatelé římských provincií jezdili na těch i na oněch. G. N o b i s (1973d) uvádí u koní z druhé pol. 1. stol. n. 1. z Krefeld-Gellep kohoutkovou výšku od 117 do 154 cm, avšak větší koně převažovali. Koně v římských provinciích někdy okovávali. Na rozdíl od keltských podkov z pozdní doby laténské, které měly často vlnovitý okraj a bývaly bez ozubů (obr. 45: 3), jsou římsko-provincionální podkovy širší a ma sívnější (obr. 45:1, 2). Protože jsou určeny pro větší těžší koně, bývají také větší než laténské. Mají ozuby a vzácně i hmatec. Římsko-provinciální podkovy svým tvarem připomínají podkovy středověké. Kování koní se objevuje jenom v římských provinciích, nikoliv ve vlast ním Římě. Římané koně nekovali. Pro mezky a muly však vyráběli někdy 124
44. A: votivní model étyřkolovčho vozu a pár dobylka se jhem, Rodenkirchen u Kolína nad Rýnem, p ozdní doba římská B: rekonstrukce římské kosy z Great Chesterford, Anglie, podle Whitea, 1971-1972. 44. A: Votivm odell eines vierrädrigen W agens und Rindviehpaar im Joch, Rodenkirchen bei Köln a Rh , späte röm ische Kaiserzeit B: Rekonstruktion einer röm ischen S en se aus Great Chesterford, Kngland, nach White 1971-1972.
125
jakési boty z lýka a kůže, opatřené železnými podrážkami (obr. 45: 4, 5), které byly připevněny na spěnkách pomocí řemenů ( Mü l l e r 1962). Protože Římané koně nekovali, domnívají se někteří nearcheologové mylně, že tomu tak muselo být i v římských provinciích. Kování koní však bylo u „barbarů“ starobylé, i když nikoliv časté (srv. s. 88 a 96). Nálezy podkov z římských provincií jsou zatím vzácné, takže kování koní nebylo zřejmě obvyklé a nutné. Přesto jsou doloženy ve všech nebo skoro ve všech provinciích. Podkovy byly nalezeny v Bavorsku ve Straubingu ( W e r n e r 1951), v Saalburgu ( M a n d e r a 1956), v Augsburgu-Oberhausenu ( H ü b e n e r 1973), v Ennsu ( R u p r e c h t s b e r g e r 1975), v Bulharsku na území bývalé Moesie ( D r e m s i z o v a 1960), na území Španělska, Francie i Anglie ( M a n d e r a 1956, M ü l l e r 1962) a jinde. Železné podkovy se vyskytují zároveň s „botami“ nebo „sandály“ pro mezky a muly, které mohly být někdy určeny i pro koně (tzv. hipposandály, R u p r e c h t s b e r g e r 1975), někdy i na jednom nalezišti. Hipposandály římského původu —možná importy —jsou četnější, převaha však může být jenom zdánlivá, protože o každé podkově bez úplně bezpečných nálezových okolností se pochybuje, zda byla skutečně římská a ne středo věká. Hipposandály římské období nepřečkaly, a tak i náhodný nález je bezpečně římský. V Itálii chovali ovce, vepře, hovězí dobytek, některé statky nebo ně kteří jedinci se specializovali na chov dobře prodejných ptáků — slepic, pávů, drozdů, holubů, hus ( S e r g e j e n k o 1958) nebo i hlemýžďů ( B e r a n o v á 1972c). Taková specializace v římských provinciích ne existovala, ale můžeme předpokládat, že v chovu dobytka provincie dosahovali dobré výsledky. Historické prameny nejsou v tomto ohledu úplně vyčerpány; archeologické, zejména osteologické prameny slibují do budoucna velmi mnoho, bude je však potřeba zpracovat a zhodnotit, což se do značné míry vymyká možnostem archeologa.
VI. ZEMĚDĚLSTVÍ V DOBĚ LATÉNSKÉ A ŘÍMSKÉ NA ÚZEMÍ ČSSR 1. Laténské období V době laténské patřilo území našeho státu do okruhu keltské kulturní sféry, i když Keltové etnicky nepřevládali a posléze naši zemi opustili. Doklady o zemědělství nejsou vzácné, ale také ne příliš početné. 126
Obdělávání půdy Na území Československa známe zatím 9 radlic k rádlu a 2 nálezy nejisté datované. Nejstarší jsou dvě různě dlouhé štíhlé radlice z Ledců, okr. Kladno (obr. 46), které nalezl V. Moucha na sídlišti z 5 .- 4 . stol. př. n. I Malá úzká radlička z Hostimi, dlouhá 12 cm a široká 5 cm, patří do druhé poloviny 3. stol. př. n. 1. (obr. 49: 2, B u d i n s k ý 1971). Hrot radlice je silně opracovaný. Kdybychom neznali stejné malé radličky např. z Anglie (Caburn, tab. XIII: 2; Hunsbury, P ay n e 1948), mohli bychom pochybovat o tom, že to byla radlice. Slovanské radlice, i když stejně krátké, bývají širší. Úzké štíhlé radlice, užší a štíhlejší než pozdější slovanské, jsou však právě pro keltskou kulturu laténského období obzvláště charakte ristické. Obdobného tvaru i velikosti jako radlička z Hostimi byla radlice z Nového Bydžova, ze sídliště ve Šrolově cihelně ( Fi l i p 1946a, b, R y b o v á 1964). Sídliště trvalo od 4.—3. stol. př. n. 1., mladší nálezy tvořily převážnou část nalezeného materiálu. Také radlice souvisí nejspíše s nejmladší fází osídlení tohoto sídliště (obr. 49:1). Je dlouhá 11 cm a široká 5 cm, oproti radličce z Hostimi je nepatrně menší a špičatější. Pozdně laténské radlice z Brníčka (obr. 47:3) a z Jaroměřic na Moravě ( M e d u n a 1964) byly stejně štíhlé, ale delší. Stejný tvar má i radlice z Uherského Brodu (obr. 47: 7), jejíž nálezové okolnosti nejsou jasné ( Ša c h 1961), avšak vzhledem k tomu, že radlice tohoto tvaru z hradištního období neznáme, je pravděpodobně také laténská. Šach nazývá tyto radlice oštěpovitými a jeho termín je docela vhodný. Radlice ze Stradonic (tab. XXII: 4) je podobná, ale více uzavřená. Je 13,5 cm dlouhá, hrot je ulomen. Radlice z hromadného nálezu v Kolíně ( Fi l i p 1946a, b, Š a c h 1961) patří k těm několika málo laténským exemplářům, které mají po někud širší klínovitý tvar. Tulejka radlice se nazad rozšiřuje, čepel je užší. Čepel i tulejka jsou ve středu po celé délce lehce zesíleny. Radlice je dlouhá 17,1 cm, největší šířka tulejky je 11,2 cm, největší šířka čepele 9,1 cm (obr. 47: 5; tab. XXI: 3). Všechny tyto radlice patřily asi rýlovému rádlu bez plazu, pracovaly pod strmým úhlem a byly určeny spíše k trhání kompaktnější půdy než k vytváření rýh v lehké kypré půdě. Na území našeho státu se ujímaly dosti brzy. Z počátku byly určeny jenom k velmi mělké orbě, jak to bylo tehdy zřejmě obvyklé. Radlice, ve své původní podobě mimo oblast střední Evropy vesměs větší, se zmenšily. Možnosti hlubšího proniknutí do půdy, kterou železné radlice skýtaly, bylo využito až později, a radlice se v dů sledku toho opět pomalu zvětšovaly. Ojedinělým nálezem v celém laténském materiálu je radlice z Lipan u Českého Brodu, uložená v Národním muzeu — pravěké oddělení v Praze (tab. XXII: 3). Byla nalezena na sídlišti a pochází z 2.—1. stol. př. n. 1. 128
46. 46.
Radlice z 5 . - 4 slol. př. n I., l.ed ce, Čechy. Pflugscharen aus dem 5 —4. Jh. v. u. Z., Lcdcc, Böhm en
129
Má dlouhou úzkou tulejku, původně patrně kruhovou, dnes silně poško zenou, a malou rozšířenou trojúhelníkovou čepel. Její zvláštností je, že čepel je ohnuta v úhlu od tulejky tak, aby mohla pracovat ve vodorovné poloze, zatímco tulejka byla nasazena na mírně šikmý sloupek. Celkový tvar i ohnutí lopatky připomíná radlice dácko-thráckého typu (srv. s. 96 n., obr. 32: 1, 2; 39: 7—9), ty však neměly pro upevnění na oradle tulejku, ale širokou masívní násadu. Byla to plazová rádla, s radlicí polo ženou na plazu, jak to vidíme u známého římského modelu z Kolína nad Rýnem (obr. 41: 9, tab. XX: 3). Je pravděpodobné, že radlici z Lipan můžeme rekonstruovat podobně. Radlice je dlouhá 23 cm, z toho na čepel připadá 8,5 cm, největší šířka čepele je 5,7 cm. Pracovní část radlice byla stejně malá jako u ostatních laténských radlic z našeho území. Analogii k této radlici známe z halštatského pohřebiště v Kis-Köszeg (dnešní Batina) v Jugoslávii (obr. 13: 2). Příslušnost radlice k pohřebišti ani její datování nejsou pochopitelně zcela jisté. Radlice je uložena v Naturhistorisches Museum ve Vídni, č. inv. 40048. Vývojově je velmi starobylá. Na Slovensku zatím bezpečně datované radlice z laténského období neznáme. Za laténskou se někdy považuje větší radlice z Kútov u Skalice, nalezená v r. 1944 při stavbě hráze řeky Moravy ( P a u l í k 1970). Tato radlice však patří k tzv. listovitým nebo raménkovým radlicím ( Šac h 1961), které Keltové původně neměli (obr. 60: 3). Proto se mi zdá pravdě podobnější datovat tuto radlici do pozdějšího období, nejspíše do 8. až 9. stol., kdy bylo na uvedené lokalitě sídliště. Radlice je také nejčastěji mezi slovanské radlice počítána ( Ša c h 1961). Výčet tedy zatím není obsáhlý. Není však vyloučeno, že radlic bylo nalezeno více, avšak zatím nebyly mezi ostatními předměty rozpoznány, protože badatelé považují za radlice nejčastěji předměty širší a klenutější, obdobné pozdějším slovanským. O keltských radlicích se totiž zatím psalo málo, většina nálezů (např. nálezy ze Steinsburgu u Römhildu a další) nebyla řádně publikována a zhodnocena. Je na specialistech pro laténské období, aby se otázkou laténských radlic podrobněji zabývali a zhodno tili různé další radlicové předměty, např. ze Stradonic (tab. XXII: 2), Hrazan ad. Podobný předmět z Port (Bern, Švýcarsko) považuje R. W y s s (1974, tab. XII: 6) za radlici a rekonstruuje ji dokonce jako součást plazo vého rádla (tab. XII: 4). ► 47. Různé zem ěd ělsk é nářadí z doby laténské. 1—4: kosy; b: kování rýče; 5, 7. 8: radlice; 1. la: La Těne, Švýcarsko; 2, 3, 6: Stradonice, Čechy; 4: Hrazany, Čechy; 5: Kolín, Čechy; 7: Uhersky Brod, Morava; 8: Brníčko u Z ábřehu, Morava. 47. V ersch ied en es landw irtschaftliches Gerät aus der La-Těne-Zeit. 1—4: Sensen ; 6: Spatenbeschlag; 5, 7, 8: Pflugscharen; 1, la: La-Těne, Schw eiz; 2, 3, 6: Stradonice, B öhm en; 4: Hrazany, Böhm en; 5: Kolín; 7: Uherský Brod, Mähren; 8: B rníčko bei Zábřeh, Mähren.
130
131
Nčkdy je tčžké odlišit, co mohlo být radlicí rádla a co nákončím rycí tyče nebo nčjakého kopačkovitého nástroje. Tyto ruční zemědělské nástroje, o nichž shromáždil v poslední dobč etnografické doklady ju. A. K r á s n o v (1971, obr. 2—4), se užívaly především k pěstování téch plodin, které se nesely, ale sázely do jamek, tedy především okopanin, kukuřice, zeleniny, různých tropických plodin a dalších. Podoba hrotů rýlového rádla a rycí tyče je zákonitá. Musíme však vycházet z předpo kladu, že Evropa byla již dlouhá staletí doménou zemědělství orného, spojeného s pěstováním obilnin. Za těchto okolností by se asi přeceňoval význam rycích tyčí a různých kopačkovitých nástrojů, kdyby se vycházelo z předpokladu, že byly zdokonalovány železným nákončím a užívány mnohem častěji než rádlo. Rýl rádla i hrot rycí tyče měly v podstatě stejný tvar a bylo stejně náročné okovat to i ono. Motyček bylo v laténském období mnoho, měly vesměs laloky nebo tulejku na upevnění násady a předpokládaly ohnutou násadu (obr. 24: 4, tab. XXI: 5). Užívaly se k různým sadařským pracím, v zahradnictví, ale také při obdělávání polí, k rozbíjení hrud po orbě. Podrobně se jimi za bývat nebudeme. Kromě toho byly rozšířeny rýče velikostí i tvarem ob dobné etnografickým. Okovávaly se dvojitým železným pásem, který v laténském období býval ve středové části vysoký (obr. 24). Jsou doloženy především dvěma nálezy ze Stradonic (obr. 47: 6), v hromadném nálezu z Kolína aj. Protože byly v podstatě stejně velké jako dnes, vypadají proti malinkým radličkám mohutně.
Polní plodiny Na Slovensku zjistila E. H a j n a l o v á (1975) nejvíce pšenici dvouzrnku, na druhém místě je víceřadý ječmen, na severním Slovensku bylo také dosti prosa. Ostatní obilniny, pšenice jednozrnka, pšenice obecná a shloučená, žito a oves a dvouřadý ječmen se pěstovaly méně. Z luštěnin byl nejčastější a nejhojnější hrách ve dvou formách, s hranatými a okrouhlými semeny, kdežto čočka byla výjimkou. Pokud jde o boby, uvažuje E. Haj nalová, že nebyly možná pěstovány jako polní plodina, ale jako zahradní plodina u obydlí. O českých zemích toho víme zatím daleko méně, protože rozbory, které Z. T e m p í r (1966, 1968) provedl a publikoval, nejsou dosti reprezentativní. Větší množství obilnin bylo nalezeno na oppidu Závist u Zbraslavi (výzkum L. Jansová, K. Motyková) a na sídlišti v Radovesicích (výzkum J. Waldhauser), nálezy se však teprve zpracovávají. Na ostatních nalezištích byl nejhojnější ječmen (Vliněves — Posadovice I, Planá —Rudná I —halštatolatén), pšenice obecná (Vliněves —Posado vice II) a proso (Komořany —mladší doba železná, Planá —Rudná II, 132
halštatolatén). Důležité jsou doklady o pěstování technických rostlin, především konopí. V Modlešovicích byla nalezena vlákna a semena, v Praze-Záběhlicích konopné plátno. Z luštěnin jsou doloženy hrách, bob a čočka; hrachu je nejvíce ( T e m p í r 1966, 1968).
Sklizeň obilí Obilí se žalo železnými srpy, jejichž nálezy kupodivu nejsou četné. Většina srpů byla silně zahnutá a měla neodsazenou rukojeť (tab. XXI: 2). Druhý typ měl rukojeť odsazenou, avšak přitom se tyto srpy, jako vůbec většina srpů v oblasti keltské kultury laténského období, snadno rozeznají
48. A: část kosy s tulejkou, N ow a Huta — Mogila, Polsko, 4 . - 5 . stol.; B: srp, pozdní doba laténská, Křenovice, Morava; C: srpy nebo n ože na osek áván í větví, p ozd ní doba laténská, Staré Hradisko na Moravě. 48. A: Teil einer Sen se samt Tülle, N ow a Huta-M ogila, Polen, 4 . - 5 . Jh.; B: Sichel, späte La-TěneZeit, K řenovice, Mähren; C: Sicheln oder M esser zum Abhauen von Ä sten, späte La-Těne-Zeit, Staré Hradisko na Moravě.
133
od slovanských. Mají nižší, pravidelněji zakřivený oblouk, anebo jsou hranatější a podobají se srpům středověkým. V našich zemích byl nalezen takový srp v Křcnovicích na Moravě (obr. 48: B, Č e r v i n k a 1902).
Mletí obilí Žernovy na našem území byly stejné jako jinde u Keltů (srv. s. 80 n., tab. XVI-XVIII).
Ovocnářství a vinařství Dokladů je velmi málo. V Jaroslavicích u Znojma byla nalezena pecka švestky ( T e m p í r 1968). V Šárovcích na Slovensku byly nalezeny dvě hrušky; Z. T e m p í r (1969) předpokládá, že původní maximální průměr plodů nebyl větší než 5 cm. Z Moravy známe tzv. vinařské nože (F r o 1e c 1972), které však neměly vyhraněný vinařský tvar a mohly sloužit k osekávání větví listnatých stromů.
Chov dobytka O chovu dobytka jsme zatím z archeologických nálezů na našem území informováni nevalně. Podrobnější údaje přinesou rozbory velkého množ ství osteologického materiálu, který byl nalezen na oppidech i na ven kovských sídlištích, ale zatím byl zpracován jenom zčásti. Nejvíce in formací čekáme od oppida Závist u Zbraslavi. Zatím máme k dispozici zejména přehled o chovu zvířat v laténském období v Čechách od E. Z i k m u n d o v é (1972) a osteologický rozbor nálezů z laténských pohřebišť na Slovensku odC. A m b r o s e (1957,1960,1977). E. Zikmundová ve své ne dost konkrétní stati došla k závěru, že se na území Čech tehdy nejvíce choval hovězí dobytek, méně ovce nebo kozy a prasata. Hovězí dobytek byl krátkorohý, průměrná kohoutková výška, vypočítaná na základě nálezů z kultovního objektu v Libenicích, byla 127,4 cm, tedy na svou dobu značně velká. Koně náleželi podle E. Zikmundové drobné formě typu koně nordického, tzv. nordickému nebo keltskému ponymu. Kohoutková výška, která mohla být vypočtena v jediném případě, v Hrazanech, byla opět mimořádná: 142,6 cm. Velkou vzácností byl tehdy ve střední Evropě osel, jehož pozůstatky se našly na oppidu Závist u Zbraslavi (ústní sdělení L. Jansové). Na pohřebištích, a to nejenom na pohřebištích na jihozápadním Slovensku, ale i v Čechách a na Moravě, v karpatské kotlině a v Dolním 134
Rakousku, bylo podle zjištění C. Ambrose nejvíce pozůstatků prasete; převaha tohoto zvířete oproti ostatním byla velká. Je zřejmé, že šlo o rituální důvody a ne o skutečný význam ve výživě. Důležité jsou doklady o huse (Anser cfr. fabalis Lath.), která byla na pohřebišti HurbanovoBacherov majer ve 4 hrobech. S velkou pravděpodobností to byly husy domácí, které se v té době chovaly i jinde. Římské husy jsou z literárních památek obecně známé. Kur domácí naproti tomu nebyl úplně běžný. Dobytek v zimě, podobně jako jinde v Evropě, Keltové na našem území krmili senem a větvemi listnatých stromů. Kosy na trávu patřily k tzv. krátkým kosám s poloviční rukojetí (polokosy). Nejčastěji měly typický laténský tvar, jako kosa z Kolína (tab. XXI: 1), z Hrazan (obr. 47: 4), Lhotice (NM Praha), Pohanské ( P a u l í k 1970,1976) a další. Výjimečné jsou jenom dvě kosy ze Stradonic (obr. 47: 2, 3). Ta se silně zahnutou přední částí nebyla možná kosou, protože s kosou takového tvaru by se těžko pracovalo, ale srpem. Typický tvar srpu to ovšem také není. Po dobné nástroje z doby kolem zlomu letopočtu a z 1. tis. n. 1. známe z území pobaltských republik SSSR. Vzhledem k terminologickým nejasnostem, které se v naší literatuře někdy objevují, třeba znovu zdůraznit, že krátká kosa, polokosa nebo gorbuše jsou jedním a týmž nástrojem, který měl kratší rukojeť než sou časné kosy a jinak se s ním pracovalo. Laténské kosy se lišily od tehdejších srpů především rovnější čepelí. Srpy té doby bez odsazené rukojeti mohly být stejně velké nebo téměř stejně velké jako kosy, ale měly čepel zahnutou ve tvaru vysokého oblouku (tab. XXI: 2). Srpy jiných kultur, které byly někdy téměř stejně ploché jako kosy, nebyly u řapu zahnuty v tak výrazném oblouku, ale mnohem povlovněji (obr. 18, tab. XI: A); vesměs byly menší než kosy. K osekávání větví listnatých stromů byly určeny srpovité nože ( M e d u n a 1970) (obr. 48: C). Svým tvarem byly blízké nožům vinařským, odlišit je nelze. Svědectvím větší péče o koně je jejich podkovávání, i když bylo zatím velmi vzácné. Výhody i nevýhody podkovávání koní jsem vy ložila v části o slovanském zemědělství. Podkova z oppida Hrazany (obr. 45: 3), zatím v našem archeologickém materiálu jediný bezpečný doklad, je také nejlepším důkazem o podkovávání koní v laténském období vůbec; podepřela ostatní sice četné, ale méně dobře datovatelné nálezy. Ke stříhání ovčí vlny sloužily ovčácké nůžky (tab. XXI: 4). Výklad o zemědělství v našich zemích v pozdní době laténské lze uzavřít konstatováním, že se v podstatě shodovalo s keltským zeměděl stvím té doby. Odlišnosti pozorované např. u radličky z Lipan a u kos ze Stradonic byly, jak se zdá, víceméně nahodilé, protože i tu převažovalo nářadí typických keltských tvarů. O významu a příčinách těchto odlišností zatím nelze uvažovat. 135
2. Římské období Na počátku římského období se zemédělství v Čechách a na Slovensku začalo odlišovat. V Čechách došlo k výraznému regresu proti laténskému období, téměř všechny vymoženosti pozdního laténu jakoby rázem vymi zely. Jinak tomu bylo na Slovensku. Tam, v bezprostředním sousedství římských provincií a v přímém kontaktu s nimi, zaznamenalo naopak zemědělství značný rozvoj.
Obdělávání půdy Již v 1. stol. n. 1. se blíže jihozápadních hranic dnešního Slovenska začaly šířit větší, širší, klenutější radlice s raménky, uzpůsobené k práci v hori zontální poloze. Byly to radlice původně ilyrského, posléze římskoprovinciálního typu. Takovou radlici nalezla L. Kraskovská v blízkosti hrnčířské pece v Bratislavě z 1. stol. n. 1. (obr. 49: 3). Radlice je 32 cm dlouhá a 15 cm široká, po obou bocích má nakovány dva pásy, zřejmě po předchozím značném opotřebování radlice ( K r a s k o v s k á 1962, Š a c h 1961). Z římských provincií se na jihozápadní Slovensko dostala také krojidla k vyspělému rádlu. Byla nalezena na římských sídlištích Branč ze 2.—3. stol. n. 1. a Pobedim-Brunovce ( K o l n í k 1962). Podle
4 9. Radlice z doby laténské a římské. 1: N ový B ydžov, Čechy, 1. stol. př. n. 1.; 2: H ostim. Čechy. 2. pol. 3. stol. př. n. 1.; 3: Bratislava, S loven sk o, 1. stol. n. 1.; 4: Frilford, Anglie, před r. 300 př. n. 1 4 9 . Pflugscharen aus der L a-T ěne-Z eit und der röm ischen Kaiserzeit. 1: N ový Bydžov, B öhm en. 1. Jh. v. u. Z.; H ostim , B öhm en, zw eite Hälfte des 3. Jh. v. u. Z.. 3: Bratislava, Slow akei. 1. |h. u. Z ; 4 Frilford, England, vor dem J. 300 v. u. Z.
136
sdělení T. Kolníka posledně uváděné krojidlo pochází ze sběru v místě římského sídliště, pokračujícího z Pobedimi do Brunovců. Krojidlo je 24 cm dlouhé (tab. XXIII: 3). Keltské zemědělství krojidla neznalo. Velmi důležité jsou železné miniatury zemědělského nářadí, radlice, krojidla a motyky nebo radlice (tab. XXIII: 1) z pohřebiště z doby římské a ze za čátku doby stěhování národů u obce Čierny Brod, datované do 4. stol. n. 1. ( K o l n í k 1975). Jejich nejbližší analogií jsou známé miniatury na zlatém řetězu ze Szilágy-Somlyó (§imleul Silvaniei) v Sedmihradsku ( H a m p e l 1905, Bd. 2, s. 15—17; Bd. 3, tab. 1 4 ; H a b e r l a n t 1954). Miniatura radlice s raménky ilyrského či římsko-provinciálního typu měla asi — vzhledem k velikosti krojidla současně nalezeného — značně velký vzor. V. Šemmer nalezl a publikoval předmět, který byl patrně radlicí, z kostrového hrobu z poč. 3. stol. n. 1. v Čáčově ( Š e m m e r 1940—41, k datování hrobu srv. O n d r o u c h 1957). V bohatém hrobě byly kromě nádob, šperků a mincí železné předměty: kosa, železná radlice (tab. XXIII: 2) ve zlomcích, část motyky — klučovnice, a to v bezprostřední blízkosti kostry a pod ní. Na hrob se sice přišlo náhodou při otvírání štěrkovny, avšak V. Šemmer —archeolog amatér, byl při jeho odkrývání. Radlice byla zničena za války při bombardování, takže dnes máme k dispozici jenom fotografii v původní publikaci a náčrtek s rozměry v inventáři SNM. Radlice byla velmi malá, jen 12 cm dlouhá, a silně prorezivělá, rozpadlá na dva kusy (katalog Slovenského národného múzea č. inv. 9904). Byla výrazně asymetrická, analogická radlici z Folkestone v Anglii (srv. výše s. 117). Přesto však nelze tento nález z Čáčova považovat za bezpečný doklad záhonového pluhu na Slovensku již v římském období, neboť vzhledem k silnému prorezivění nelze vyloučit, že radlice byla původně symetrická a byla poškozena, i když se to nezdá příliš pravděpodobné. Na římské období je tato radlice malá, tak malé radličky bývaly časté teprve u Slovanů, zejména v 8 .-9 . stol. Na severu Slovenska na území púchovské kultury se oralo také rádlem se železnou radlicí (K. Pieta, referát na sympóziu O počátcích našeho zemědělství, Znojmo 1979); radlice připomínaly radlice keltské. E. B e n n i n g e r (1937) publikoval radlici z Púchova, uloženou ve sbírkách Přírodovědného muzea ve Vídni. Datoval ji do období púchovské kultury, nejspíše do 2. stol. n. 1. Jak však vyplývá z původní publikace a ze zápisků nálezce barona Emila Hoeninga ( H a l a š a 1903— 1905), radlice vlastně žádné nálezové okolnosti nemá; byla vykopána amatérem — milovníkem starožitností spolu s obrovským množstvím předmětů na púchovské Skalce, kde byly předměty od doby kamenné do středověku. Na Skalce bylo velké množství materiálu z doby púchov ské kultury — jméno kultury je ostatně právě od tohoto naleziště — byly tam však i doklady z doby hradištní a ze středověku. Můžeme 137
za tčchto okolností považovat radlici skutečné za púchovskou? Asi sotva, i když se toto zařazení díky autoritativnímu tvrzení E. Benningera běžné objevuje i v základních publikacích (srv. Š a c h 1961). Radlice se od běž ných radlic liší, má dlouhou úzkou tulejku a na horní pracovní straně vystupující lištu (srv. H a l a š a 1904, obr. 27: 5). Radlice je 28 cm dlouhá a podle nálezce 1,5 kg těžká (tab. XXIV). Datování na základě typologických kritérií je zatím nemožné, nejspíše bychom snad mohli uvažovat o pozdním středověku. Nálezce považoval předmět za píku nebo rýč. Podobná radlice, ale značně větší, s prohnutou čepelí, je uložena v muzeu v Martině ( Šac h 1961), nedatováno. F. Šach nazývá radlice tohoto tvaru kopinatými a srovnává je s radlicí na známém modelu z Kolína nad Rýnem (obr. 41: 9). Tam však byla typická radlice dácko-thráckého typu s kratší širší násadou. Dvě radlice z Palanky u Nitry, které uvádí L. S c h m i d t (1956) a které jsou uloženy v Přírodovědném muzeu ve Vídni, patří podle informace B. Chropovského nejspíše do doby hradištní. V římském období se tedy na Slovensku, na rozdíl od Čech, oralo nejenom rádlem úplně dřevěným, ale také rádlem se železnými sou částmi. Na jihozápadním Slovensku bylo oradlo velmi vyspělé, s rad licí pracující v horizontální poloze a také s krojidlem; půdu obracelo a odhrnovalo na dvě strany. Možná i tam existovalo již tehdy oradlo plužního typu, které půdu pomocí jedné odvalové desky obracelo na jednu stranu. K obdělávání půdy, buď při pěstování zahradních plodin a ovocných stromů nebo při doplňkových pracech na polích, sloužily různé motyky, nejčastěji ještě laténského typu s laloky; motyky s otvorem pro rovné topůrko byly vzácné.
Polní plodiny Paleobotanický materiál (srv. tabulku 1) ukazuje, že v době římské a v období stěhování národů se nejvíce pěstovala pšenice dvouzrnka a ječmen. Na druhém místě bylo proso, na třetím pšenice obecná, žito, oves a bér. Všechny tyto obiloviny měly důležitý význam v zemědělství a ve výživě. Pšenice obecná, žito a oves se však více dostávaly do popředí teprve ve 4 .-6 . století. Na materiálu z Března z doby stěhování národů se ukazuje, že určitou úlohu hrál merlík bílý, buď ve větším množství sbíraný nebo spíše záměrně pěstovaný. Spolu s merlíkem byla jako plevel nalezena knotovka noční. Také na sídlišti Nitra - Párovské Háje na Slo vensku bylo merlíku bílého tolik, že nemuselo jít o silné zaplevelení, ale spíše o záměrný sběr nebo pěstování. Z luštěnin je doložena jedině čočka, z olejnatých rostlin mák. 138
Sklizeň obilí Srpy z římského období známe zatím jen výjimečně. V publikacích o nich bývají nejvýše zmínky bez podrobnějšího popisu a vyobrazení (např. Sena III, L a m i o v á - S c h m i e d l o v á 1963; Košťany, P á s t o r 1962 a další). Datování hromadného nálezu z Bešeňova na Slovensku ( T o č í k 1951), v němž byl také srp, kolísá mezi pozdním laténem a římskou dobou; podle tvaru kosy bych hromadný nález považovala spíše za římský. Srp je silně zakřivený a nemá odsazenou rukojeť.
Mletí obilí Žernovy měly ve starším období násypku a boční rukojeť jako žernovy laténské; nejčastěji byly takové horní žernovy spojovány se spodním kamenem s nedovrtaným středovým otvorem. Později byly horní žernovy s násypkou a boční rukojetí nahrazeny horními žernovy s hranatým středovým otvorem, bez násypky a beze stop po upevnění rukojeti. Spodní žernovy měly jak naskrz provrtaný, tak nedovrtaný středový otvor ( B e r a n o v á 1963b). Kromě mletí na ručních rotačních mlýncích se obilí znovu drtilo na drtidlech pravěkého typu, na zrnotěrkách. Zejména v Čechách tomu tak bývalo velmi často ( M o t y k o v á - Š n e i d e r o v á 1961).
Chov dobytka Zatím nemáme k dispozici dostatečně velké reprezentativní soubory osteologického materiálu. Víme jenom, že chovali vepře, krátkorohý hovězí dobytek, ovce nebo kozy, a to pro maso i jiný užitek. Kůň většinou nebyl chován pro maso, a tak je v nálezech, které jsou nejčastěji kuchyň skými odpadky, zastoupen méně, stejně tak pes. Kur domácí byl podobně jako dříve dosti vzácný. Masitá potrava se vesměs získávala chovem a nikoliv lovem. O převaze lovné zvěře mluví jenom J. M a l i č k ý (1951) na mladořímském sídlišti ve Zdicích v Čechách; zdá se však, že jde spíše o jeho dohad a že soubor nebyl příliš početný. Dobytek krmili po určitou část roku senem. Ukazují na to krátké kosy na trávu (na obilí se nehodily, obilí by pod silnými šikmými údery vypa dávalo). Je ještě předčasné vypracovávat typologii kos z římského období na našem území, zdá se však, že byly silněji zakřivené než kosy laténské. Kosa z hromadného nálezu z Bešeňova na Slovensku ( T o č í k 1951) při pomíná způsobem nasazení řapu před největším ohybem kosy laténské, 139
ale je více zakřivena. Krátká kosa z počátku 3. století n. 1. z Čáčova, nalezená spolu s výše uvedenou asymetrickou radlicí (tab. XXIII: 2, Š e m m e r 1940—41), měla již řap prodloužený až za ohyb kosy a teprve tam bylo nasazeno ostří. Kosa je dosti zakřivená a velmi krátká, měří jen 24,2 cm (katalog Slovenského národného muzea č. inv. 9901). Část kosy z púchovského sídliště Tminy nad Velkým Bystercom se svým celkovým tvarem podobá srpu, a tak P. Č a p l o v i č (1960) těžko rozhodoval, zda ji má označit jako srp či kosu. Vzhledem k velké délce zachované části —
50. Nůžky z doby římské z Cech. 1: s oblou k ovým perem, D obřich ov, žárový hrob č. 55, NM Praha, 2: s prsténcovým perem, Třebusice, hrob V I/2 5 , NM Praha. 50. Scheren aus der röm ischen K aiserzeit aus B öhm en. 1: bogenförm ig, D obrichov. Brandgrab Nr. 55, NM Prag; 2: ringförmig, Třebusice, Grab V l/2 5 , NM Prag.
140
kosa měří 42 cm a není zachován hrot —to srp být nemůže. Na východním Slovensku byla nalezena část kosy s kruhem na připevnění v Šebastovicích (označeno omylem jako zlomek srpu, Pravěk ... 1966) a v Prešově ze 3 —4 stol n. 1. ( B u d i n s k ý - K r i č k a 1963). O krátké kose ze sídliště Štúrovo na západním Slovensku nevíme zatím nic bližšího, stejně tak jako o kose z Blučiny na Moravě, která pochází z depotu ze 3. stol. n. 1., nalezeného I. Peškařem ( N o v o t n ý B. 1969). O kose z Blížkovic na Moravě se zmiňuje I. L. Č e r v i n k a (1928). Z Čech kosy zatím neznáme. Větve listnatých stromů, vhodné ke krmení, uřezávali buď pomocí speciálních srpovitých nožů (obr. 43: 5) nebo jinými nespecializovanými nástroji. Ke stříhání ovcí sloužily tzv. ovčácké nůžky. Oproti ostatnímu země dělskému nářadí jich známe mnoho. Bývaly často v hrobech, tam však vesměs nebyly vloženy jako nářadí pro chov dobytka, ale jako toaletní předmět. Jiné nůžky neexistovaly, stejný tvar sloužil ke všemu. Nůžky pro osobní potřebu bývaly však často bronzové. Nůžky z římského období se od slovanských odlišují tím, že jejich raménka byla plochá (obr. 50), zatímco raménka nůžek z časného středověku byla ze silné tyče nejčastěji kruhového, vzácněji čtvercového průřezu (obr. 75). V obou obdobích se užívaly nůžky dvou tvarů, s pérem ve tvaru prostého oblouku (obr. 50:1) a s pérem v ohbí prstencovitě sevřeném (obr. 50:2). V římském období byly častější prvé, obloukové ( B e r a n o v á 1967a).
3. Otázka tradic laténského a řím ského zem ědělství u Slovanů v časném středověku V době laténské byla zemědělská výroba v našich zemích v podstatě stejná jako na ostatním keltském a Kelty ovlivněném území, i když existovaly některé zvláštnosti. Keltské zemědělství v pozdní době laténské bylo velmi svébytné. Ovlivnilo rozsáhlou část Evropy, ale do oblastí, kde tehdy sídlili Slované, se patrně nedostalo. Typické keltské zemědělství mizí v době kolem zlomu letopočtu nebo na začátku 1. tisíciletí nového letopočtu. Stalo se součástí vyspělé zemědělské kultury římských pro vincií. Tato zemědělská kultura se formovala na základě více etnických a kulturních složek, byla jejich syntézou. Velký rozvoj keltského země dělství a významné keltské technické vynálezy (kolesný předek u rádla, žací stroj) byly uskutečněny až v rámci římsko-provinciálního země dělství. Keltské zemědělské dědictví v době římské na našem území sledovat nemůžeme, s výjimkou žernovů, které určitou dobu přetrvávaly, ale pak 141
byly nahraženy jinými mlýnky. Slovanské a keltské zemědělské nářadí bylo navzájem odlišné. Typické keltské dlouhé úzké radlice se v 8 — 10. stol. na našem území nerozšířily, jedině známá radlice z hromadného nálezu v Kolíně je podobná radlicím z doby hradištní, ale tento tvar byl v laténské kultuře výjimečný. Krojidlo, širší tzv. listovité nebo raménkové radlice a asymetrické radlice a pluh Keltové v pozdním laténském období neznali. Většina keltských srpů byla jiná než typický srp slovanský. Jeho tvar, nazvaný B I, byl sice možná také keltského původu, avšak bez prostřední souvislost neexistuje. Keltské a slovanské ruční rotační mlýnky měly odlišný tvar a odlišnou konstrukci. Krátké kosy na trávu měly jinak formovanou čepel, kosiště se u keltských na rozdíl od slovanských velmi často upevňovalo pomocí železného kruhu a bylo pravděpodobně trochu delší a jinak zakřivené. Kování rýčů a lopat bylo jiné u Keltů a jiné u Slovanů. V době římské Čechy upadaly. Slovensko, zejména jeho jihozápadní část, naopak učinilo díky ovlivnění a poznatkům z římských provincií velký krok vpřed, takže zemědělství na jihozápadním Slovensku se velmi přiblížilo úrovni zemědělské výroby v sousedních římských provinciích. V době laténské v Čechách, podobně jako na ostatním keltském území, hrála velkou roli orba celiny pomocí oradla zlepšeného železnou radlicí. Na jihozápadním Slovensku naopak po celé římské období kladli důraz na lepší obdělávání stálejších polí pomocí vyspělého rádla, které mělo plaz, radlici pracující ve vodorovné poloze, krojidlo a dvě odhrnovačky; nelze vyloučit ani existenci oradla s jedinou odhrnovačkou, obracející půdu na jednu stranu, tedy pluhu. Slovensko se tak jeví jako jedna z prvních oblastí za Limes Romanus, kam se římskoprovinciální technické vymoženosti v zemědělské výrobě a pravděpodobně také znalosti a zkušenosti rozšířily. Ve 3., ale zejména ve 4 .-5 . století sledujeme ob dobný jev na celém rozsáhlém území, zabírajícím oblast černjachovské kultury, jižní část dnešního Polska a NDR (srv. dále s. 149 n.). Etnické poměry v tomto směru hrály minimální roli. Slovensko, zejména jeho jihozápadní část, bylo tedy oblastí, která dědictví římských provincií přijímala, uchovávala a dále předávala. Mohlo být jedním z ohnisek, z něhož se zemědělská technika římskoprovinciálního charakteru dostávala do kultury starých Slovanů.
142
H LA V A 2
SLOVANSKÉ ZEMĚDĚLSTVÍ
VII. ZEMĚDĚLSKÁ VÝROBA NEJSTARŠÍHO SLOVANSKÉHO OBYVATELSTVA Slované nebyli u nás původním obyvatelstvem, ale přišli k nám z východu. Zatím však není úplně jasné, kde původně ve východní Evropě sídlili. Se značnou pravděpodobností je zachycujeme teprve ve 3.—2. stol. př. n. 1. Tehdy byla na Ukrajině a v běloruském Polesí ve středním a horním Podněpří rozšířena tzv. zarubiněcká kultura, o níž se vesměs soudí, že jejími nositeli byly slovanské kmeny. Severní hranici této kultury tvořily přítoky Dněpru Pripeť, Sož a Děsná, jižní řeky Ros a Tjasmin. Námitky proti slavinitě této kultury jsou slabé a vesměs snadno vyvratitelné. Snad jenom V. V. Se d o v (1970) uvažoval o možnosti, že nositeli této kultury byly některé baltské kmeny, avšak L. D. P o b o F (1970), E. V. M a k s i m o v a V. P. P e t r o v (1975) přesvědčivě ukázali, že to není možné. Zarubiněcká kultura patří do období mezi 3.—2. stol. př. n. 1. a 1. stol. n. 1. Běloruští archeologové sledují ještě pozdní etapu této kultury od 2. do 5. stol. n. 1. ( PoboT 1970); tato pozdní etapa je však zatím málo známá. Slované sídlili v oblasti, kde je od 3.—2. stol. př. n. 1. archeologicky zachycujeme, zřejmé již dříve. Mnozí sovětští archeologové se s velkou pílí snaží sle dovat jejich archeologický odkaz, avšak k obecně přijímaným závěrům se zatím nedospělo. Zemědělstvím zarubiněcké kultury se podrobně zabývala v nedávné době S. P. P a č k o v a (1974). Ve své práci o hospodářství zarubiněcké kultury shromáždila všechen dostupný materiál, z něhož vycházím. Musíme si však být vědomi toho, že materiálu není mnoho a mnohé otázky zůstávají buď nezodpovězeny, nebo ve stadiu pracovní hypotézy. Základem hospodářského života byla rostlinná a živočišná výroba. Zemědělství bylo nepochybně orné, jako v té době ve větší části Evropy. Oradlo bylo dřevěné, bez železných pracovních částí; prokazatelně zaru biněcké doklady však zatím neexistují. Železná radlice byla nalezena v blízkosti západních hranic této kultury u vesnice Kruglik v černovické oblasti, na sídlišti kultury typu Pojanešty-Lukaševka. Protože typ Pojanešty143
Lukašcvka a zarubiněcká kultura jsou si dosti blízké, nelze vyloučit, že stejné radlice mohli užívat i slovanští nositelé zarubinčeké kultury. Zcela jisté by však šlo o jev výjimečný, naprosto netypický. Radlice ze sídliště Kruglik patří do okruhu keltských radlic, představovaných na východních hranicích svého rozšíření početným souborem z Hališ-Lovačky (obr. 22; 23; 26: 17—22), a nejspíše z tohoto výrobního a obchodního centra pocházela. Přímé doklady o pčstovaných plodinách, tj. nálezy zrn a semen, nejsou k dispozici, a proto S. P. Pačkova shromáždila poměrně rozsáhlý soubor otisků kulturních rostlin na nádobách. Otiskly se tam při výrobě keramiky a byly vypálením ve své negativní formě zvěčněny. Botanicky je určila Z. V. Januševičová. Z obilnin je nejvíce doloženo proso, potom pšenice, na třetím místě ječmen. Žito je ojedinělé, oves není vůbec doložen. Pře vaha prosa je značná, bylo na 88 zlomcích oproti pšenici na 19 a ječmenu na 16 úlomcích keramiky, žito bylo na dvou. Z pšenic se nejvíce pěstovala pšenice shloučená (Triticum compactum), potom pšenice obecná (Triticum aestivum), vzácně dvouzrnka (Triticum dicoccum). Složení kul turních plodin je úplně jiné, než jaké známe ze západní a střední Evropy. Tam všude převládala od pravěku dvouzrnka, později se vedle ní nebo i před ni dostal ječmen, ale nikdy ne nahé pšenice. Pěstování nahých pšenic na úkor pšenic pluchatých bylo pro východní Evropu charak teristické i ve starších obdobích a v jiných kulturách (Krasnov 1971) — sledovali jsme je i ve skytské kultuře východoevropské lesostepní oblasti (srv. výše s. 64). Naproti tomu však tak naprostou převahu prosa jinde neznáme. Obdobu lze hledat jedině v tom, jak slovanské zemědělství o půl tisíciletí později popisují historické zprávy: „Mají hojnost rozma nitého dobytka a plodin, na hromady složených, hlavně prosa...“ (srv. dále s. 167). Dosti četné jsou doklady o luštěninách, především hrachu, dále o konopí; otisků lněných semen je méně. Některé otisky jsou těžko určitelné, jde zřejmě o řepku olejnou, semena řepy a ředkve. Pěsto vání řepy u zarubiněckých plemen předpokládal již dříve P. N. T r e ťj a k o v (1959, s. 132). Na čaplinském hradišti našel totiž větší počet zásobních jam, na jejichž dně byla humusová vrstva o síle 8—9 cm, která se patrně utvořila v důsledku shnití nějakého rostlinného materiálu. P. N. Treťjakov se domníval, že mohlo jít nejspíše o řepu, případně o nějaké jiné kořenové plodiny, řepu však považoval za nejpravděpodobnější. Obilí se sklízelo malými srpy, většinou dosti málo zakřivenými. Nej častěji měly delší nebo kratší zúžený řap na připevnění rukojeti, méně často byla rukojeť připevněna pomocí háčku na konci srpu nebo pomocí laloků a háčku (obr. 51:1—6). Délka srpů se pohybovala od 10 do 24 cm, ty větší však byly vzácnější. Rukojeť srpů byla přímým pokračováním čepele, nebyla odsazena. Zakřivené srpovité nože o délce 12—16 cm byly 144
51. D oklady zásobní jámy. 51. B ew eise beide Hände,
o zem ědělství zarubinčcké kultury. 1—6 srpy, 7 drtidlo na obilí pro obě ruce, 9 —11 1: Subotiv; 2: M ochov; 3, 4: Počep; 5, 6, 9 —11: čap lyn . für die Landwirtschaft der Zarubinětskaja kultur. 1—6 Sicheln, 7 G etreidereibm ühle für 9 —11 Vorratsgruben. 1: Subotiv; 2: M ochov; 3, 4: Počep; 5, 6, 9 —11: čap lyn.
podle S. P. Pačkové určeny také ke sklízení obilí, avšak nelze vyloučit, že to byly jakési „mačety“ na osekávání větví, třeba i pro dobytek. Rotační žernovy nositelé zarubiněcké kultury neznali. Drtidla na obilí byla dvou druhů, s tříčem — horním kamenem — pro jednu ruku, který byl zaokrouhlen a měl v průměru asi 5—15 cm, nebo s tříčem pro dvě ruce, který byl podlouhlý a měřil po délce asi 15—25 cm (obr. 51: 7). Okrouhlé tříče byly častější a mohly mít více pracovních ploch. Stoupy, pokud existovaly, byly asi dřevěné, jak to bylo ve starších kulturách vůbec nejčastější. S. P. Pačkova stoupy vzhledem k velkému rozšíření prosa a vzhledem k existenci pluchatého ječmene a pšenice dvouzrnky předpokládá, ale tyto obilniny nemusely být nutně vylušťovány a zbavo vány pluch jen ve stoupách. Ke stejnému účelu se dobře hodily právě okrouhlé tříče, které jsou v zarubiněcké kultuře nejčastější. Zrno se s nimi nemuselo drtit, mohlo se otloukat na kroupy (Stokar 1951). Obilí a jiné plodiny skladovali v okrouhlých zásobních jamách, většinou dosti mělkých, z nichž některé — jak dokládají jamky pro kůly — byly zastřešeny a popř. opatřeny schůdkem (obr. 51: 9—11). V jamách se skla dovaly různé produkty, např. na čaplinském hradišti v takové jámě byly uloženy ryby, na Pilipenkové Gore různé maso, především hovězí, koňské a z losa, avšak nejčastěji v nich byly produkty rostlinné výroby všeho druhu. Byly to, jak se zdá, leckdy jakési sklepy nebo sklípky. Obilí a mouka se ukládaly také do velkých keramických zásobnic. Rostlinnou potravu doplňovali sběrem. Sbírali lískové oříšky, trnky, jejichž otisky se našly na keramice, a jiné plody. Fakt, že v zarubiněcké kultuře šlo o orné zemědělství, S. P. Pačkova dokládá i polohou sídel a jejich koncentrací v bazénech řek a v dolinách s úrodnou lehkou půdou, nezarostlých lesem. Prostorů, které nebyly zarostlé lesem, bylo dost nejenom v lesostepní oblasti, ale i v oblasti list natých lesů. Často nacházíme sídliště v takových místech, kterých se dotýkaly jarní záplavy. Semena plevelů, jejichž otisky se také našly na keramice, svědčí o stří dání polí, pastvin a luk, tedy o nějaké formě divoké trávopolní soustavy. Existenci žárového zemědělství nelze vyloučit, zejména v lesní oblasti, avšak šlo spíše o formu doplňkovou, ne převládající. V záplavových územích se naopak daly pěstovat polní plodiny i řadu let za sebou bez od počinku půdy, protože naplavené bahno půdu hnojilo. Význam záplav v tamním zeměpisném pásmu nesmíme ovšem z hlediska zemědělské výroby přeceňovat. V zemědělské výrobě zarubiněckých kmenů naprosto převažovalo vysévání jarních obilnin. Proso je typická jarní plodina, pšenice shloučená bývá také většinou jaří. Obilní plevele, pokud se jejich otisky dochovaly, patřily jařím. Sít proso bylo obzvláště vhodné na novinách 146
nebo na půdách krátce vzdělávaných, protože proso je náročné na živiny, ale zdaleka ne tolik na zpracování půdy. Nesnáší zaplevelení. Na stálých půdách při novodobějším způsobu obdělávání se musí několikrát plít, což jc pracovně a časově velice náročné, a tak se z prosa stává nej náročnější a nejdražší obilnina (srv. dále s. 197). Na novinách nebo jen několik let vzdělávaných půdách se naproti tomu uplatní vysoká úrodnost této obilniny, možnost řídké setby a mnohonásobné zmnožení výsevku. Silný důraz na jaře je typický pro velmi primitivní formy divoké trávopolní soustavy, při nichž bývá hodně celin. Pěstování jaří, zejména prosa, bylo nezbytností také v záplavových oblastech; proso má totiž velmi krátkou vegetační dobu a seje se pozdě. Velký důraz kladl lid zarubiněcké kultury na chov dobytka. Z domácích zvířat chovali nejvíce hovězí dobytek, jehož kosti jsou na sídlištích ve výrazné převaze, potom vepře, koně, ovce nebo kozy (v archeo logických nálezech se jejich kosti nesnadno rozlišují). Kostí psa je málo, protože ho nechovali pro maso. Vzácné jsou pozůstatky kura domácího; na čaplinském hradišti byla nalezena kost husy, ale nelze určit, zda šlo o husu domácí nebo divokou. Pozůstatky domácích zvířat na sídlištích se odlišují od toho, co se dávalo do hrobů zemřelým. Na pohřebištích jsou nejčastější kosti ovce nebo kozy, kterých na sídlištích není mnoho, o něco méně je kostí vepře. Hovězí dobytek, podle sídlištního materiálu naprosto nejhojnější, je na pohřebištích vzácný, kůň ojedinělý. Zaru biněcká pohřebiště jsou dalším dokladem toho, že pohřební zvyklosti neodrážejí vždy skutečný stav chovu dobytka a že úsudky o složení stáda a charakteru potravy podle hrobových nálezů nejsou spolehlivé. Dobytek byl v zimě pravděpodobně přikrmován, nejspíše větvemi list natých stromů, k jejichž osekávání mohly sloužit výše uváděné srpovité nože. O kosení trávy a sušení sena doklady nejsou, jenom na sídlišti Zarubynci byl nalezen masívní železný kruh, podobný kruhům na upev nění kosiště kosy v laténském období. Je-li to skutečný doklad o kose, těžko říci. Stáje a chlévy nebo jiné stavby sloužící chovu dobytka ne známe. Poměrně velkou roli ve výživě obyvatelstva hrál lov; kostí lovné zvěře je v nálezech na sídlištích okolo 20 %. Jsou to kosti takových zvířat, která dávala hodně masa, jako kanec, los a jelen. Lovilo se i pro kožešinu, ale to je v archeologických nálezech kostí, které jsou nejčastěji kuchyň skými odpadky, těžko postižitelné (srv. G o r j u n o v a 1950). Důležitou roli měl rybolov, a to především lov velkých ryb pomocí udic a harpun (ostí), ale i do sítí a čeřenů. Lov i rybolov dosvědčují, že na území zaru biněcké kultury bylo hodně lesů a slabší osídlení. Při intenzivnějším osídlení by již takový rozsah lovu a rybolovu nebyl možný. Na druhé straně však ani lov, ani rybolov nebyly natolik důležité, aby se bez nich 147
obyvatelstvo nemohlo obejít a nevystačilo s produkty své vlastní živočišné výroby. Zarubiněcké zemědělství bylo dosti nerozvinuté, nedosahovalo úrovně zemědělství v lesostepní oblasti ve skytském období. V něčem se s ním shodovalo, např. v základním tvaru a velikosti srpů na obilí, v hojném pěstování prosa a nahých pšenic a v omezeném rozšíření pšenic pluchatých, avšak mnohem závažnější byly rozdíly. Zarubiněčtí zemědělci ne užívali železná krojidla, vynalezená ve skytské lesostepní oblasti, ale orali nadále prostým dřevěným rádlem bez jakýchkoliv železných součástí. Chybějí doklady o ovocnářství a sušení ovoce, o vývozu obilí a vyspělém zemědělském kultu a magii. O kosení trávy, sušení sena a získávání píce pro dobytek můžeme zatím u kmenů zarubiněcké kultury činit jen dohady. O změně a úpadku v zemědělství svědčí i skutečnost, že se ve skytském období pěstovala nejvíce pšenice obecná a proso, v zaru biněcké kultuře proso a daleko méně něž proso pšenice shloučená. Pše nice obecná je velmi jakostní obilnina, má však značné nároky na půdu a její obdělávání, takže se jí na celinách nebo dlouhodobých přílozích nedaří. Pšenice shloučená je příbuzná pšenici obecné, je také bez pluch a její zrno lze snadno semílat na mouku. Oproti pšenici obecné má však tu přednost, že je mnohem méně náročná a lze ji vysévat i na hůře zpracované půdě nebo na novině. Prosu se daří velmi dobře na celinách, novinách nebo dlouhodobých přílozích. Zemědělská výroba tedy více využívala dlouhodobých přílohů a celin a ustupovala od přílohů krátkých, zemědělství bylo daleko volnější a méně intenzívní. Podobný proces jako v zemědělství probíhal i v železářství a kovářství. S. P. Pačkova využila metalografického rozboru celé řady železných předmětů a dovodila, že předměty byly většinou dobré jakosti, ale složi tější technologické postupy nebyly zřejmě známy. Nejstarší zprávy o slovanském zemědělství informují o tom, že Slované v 6. stol. měli hojnost dobytka a plodin, zejména prosa, že věci ukládali do jam v zemi a vedli stěhovavý život, podmíněný způsobem zemědělské výroby, nikoli dobytkářstvím. To úplně odpovídá tomu, co víme o země dělství zarubiněcké kultury. Velmi brzo však docházelo, jak dále uvidíme, k zásadním proměnám.
148
VIII. SLOVANSKÉ ZEMĚDĚLSTVÍ VE 3 .-5 . STOLETÍ N. L. Archeologie poskytuje o Slovanech ve 3.—5. století n. 1. kupodivu ještě méně spolehlivých poznatků než v období kolem změny letopočtu. Odedávna se usuzovalo, že Slovany reprezentuje tzv. černjachovská kultura, rozšířená na Ukrajině a v Moldávii. Intenzívní bádání o této kultuře, probíhající zejména v šedesátých letech, však vyústilo ve zjištění, že černjachovská kultura je víceetnická. Objevil se dokonce extrémní názor, že Slované jsou její slabší, těžko určitelnou složkou. Nedávná shrnující ukrajinská publikace uvádí, že centrální část černjachovské kultury ve středním a horním Podněpří byla slovanská; za neslovanské pokládá některé lokální skupiny, jež byly — jako např. skupina nazývaná podle pohřebiště v Dytynyči v západní Volyni — pravděpodobně ger mánské, gótské aj. (Archeolohija URSR 1975). Etnicita černjachovské kultury není však jediným problémem slovanské archeologie. Slované ve 3.—5. století sídlili na rozsáhlejším území, zcela jistě i na území dnešního Polska. Archeologické zpracování jejich odkazu v Polsku je však ještě složitější úkol, při jehož řešení dochází k různým sporům. Podle oficiálního názoru polských archeologů, vyjádřeného W. H e n s e l e m (1969,1974), obývali v prvních stoletích našeho letopočtu dnešní Polsko Slované, na severovýchodě Baltové a někde snad zbytky Keltů. Kromě toho pronikaly do Polska různé germánské kmeny. Hranice mezi etnickými skupinami nebyly ostré, takže tyto skupiny, kromě snad pozůstatků Gótů a Gepidů, archeologicky nerozeznáme. V Polsku tehdy sídlila tzv. kultura jámových hrobů se severozápadní menší skupinou oksywskou a větší, na většině území rozšířenou skupinou przeworskou. Celá skupina byla zřejmě etnicky různorodá. Skutečnost, že archeologická kultura a etnikum nejsou vždy pojmy totožné, je odborníkům dávno dobře známa. Pečlivým studiem se většinou podaří zjistit podíl různých etnic kých skupin uvnitř dané archeologické kultury, avšak na polském území jsou dosud značné nejasnosti. Tato práce nemůže řešit složitou problematiku etnické příslušnosti jednotlivých složek hmotné kultury na území Ukrajiny, Moldávie a Polska. Zkoumá černjachovskou kulturu a kulturu první poloviny I. tisíciletí n. 1. v Polsku z hlediska zemědělství v jejich celku, bez ohledu na jejich etnicitu. Ve 3 —5. století docházelo v oblasti černjachovské kultury k podstatné změně v zemědělské výrobě. Začínaly se šířit železné radlice k rádlu, které v předchozím pozdně laténském období byly zjištěny jen na Za karpatské Ukrajině, ležící na východní hranici keltského kulturního okruhu. Na Zakarpatské Ukrajině, která později svou kulturou tzv. 149
karpatských mohyl (Archeolohija URSR 1975, mapa 3) sousedila s černjachovskou kulturou, se dochovaly radlice výrazně keltského typu (srv. str. 74), od něhož se černjachovské radlice odlišovaly. To již nebyly dlouhé úzké nástroje s kruhovitou, dosti uzavřenou tulejkou, nýbrž typ, který se později, ve druhé polovině I. tisíciletí n. 1., uplatňoval na celém slovanském území (obr. 52). Všechny radlice černjachovské kultury byly velmi malé. Jejich délka se obvykle pohybovala mezi 12—16 cm a jen výjimečně dosahovala 30 cm. Dnes je již známo 16 takových radlic a dokladů stále přibývá (Archeolohija URSR 1975, R i k m a n , J a n u š e v i č 1966), ale není jich zase tolik, abychom se mohli domnívat, že nositelé této kultury orali jenom rádlem se železnou radlicí. Krojidla jsou vzácnější, zatím lze uvést tři (obr. 53: 7, Archeolohija URSR 1975). Zajímavé jsou doklady z Moldávie. Tato část černjachovské kultury se často spojuje s Dáky (srv. R i k m a n , J a n u š e v i č 1966), avšak v země dělství této oblasti nenajdeme nic dáckého. V Moldávii nejsou ani typické dácké radlice, ani velké, těžké tzv. římské radlice, ale malé radličky, shodné s radličkami na celém černjachovském území na jedné straně a pozdějšími slovanskými radlicemi z 2. poloviny I. tisíciletí na straně druhé. Pokud byla moldavská větev černjachovské skupiny skutečně dácká, její zemědělství se od dáckého odlišovalo. Černjachovské oradlo mělo tedy železnou radlici a vzácně železné krojidlo. Podle tvaru radlic třeba usuzovat, že rádlo bylo plazové. Radlice pro rýlové rádlo, rozšířené v pozdní době laténské na Zakarpatské Ukrajině a vůbec na celém území keltské kulturní oblasti té doby, v čern jachovské kultuře ve 3.—5. století nemůžeme doložit. V. I. D o v ž e n o k (1952) se svého času domníval, že právě rýlové rádlo bylo u černjachovských plemen jediným orebním nářadím a že teprve v druhé polo vině I. tis. n. 1. bylo nahrazeno novým vynálezem, rádlem plazovým, které považoval za oradlo plužního typu. K tomuto úsudku ho vedla mylná rekonstrukce úlomků několika radlic a přání najít kvalitativní rozdíl mezi zemědělstvím černjachovské kultury a pozdějším zemědělstvím slo vanským. Rozdíl v radlicích však neexistuje. Většina černjachovských radlic sice nepracovala v úplně horizontální poloze, byla připevněna šikmo na vysokém nosu zkoseného plazu, avšak umístění na rýlu bez opory plazu je nemyslitelné. V černjachovské kultuře byly rozšířeny nejméně 3 typy plazových rádel: a) rádlo s menší radličkou, Š a c h e m (1961) pro hradištní období na zvanou pětiúhelníkovou; byla umístěna šikmo na zkoseném nosu vy sokého plazu (obr. 52: 2, 4, 5); b) rádlo s horizontálně umístěnou radlicí raménkovou nebo listovitou, která půdu zespodu podřezávala (obr. 52:3); takové rádlo bylo výjimečné; c) rádlo s radlicí a s krojidlem (obr. 53: 7), 150
opatřené pravděpodobně dvěma od valovými deskami; také těchto rádel nebylo mnoho. V černjachovské kultuře se možná oralo i pluhem. Dnes již je v lite ratuře vcelku překonán názor, že plazové rádlo s radlicí, umístěnou hori zontálně je — zejména pokud bylo opatřeno také krojidlem — oradlem plužního typu nebo pluhem, a proto sovětští badatelé ( K r á s n o v 1970, 1971a, Č e r n e c o v 1972a, b), pokud berou v úvahu plazová rádla, právem usuzují, že zemědělci černjachovské kultury pluh neměli. Sporná však je asymetrická radlička ze sídliště Zagajkany v Moldávii (obr. 52:1), ve které na rozdíl od Krasnova spatřuji příslušenství oradla s jednostrannou odvalovou deskou, tedy pluhu. Je však nepochybné, že tento pluh byl, podobně jako v římských provinciích a v pozdější hradištní kultuře u nás, jevem okrajovým a že stav zemědělské výroby podstatně neovlivňoval (srv. str. 116, 187-192 a 249-253). Železné radlice černjachovské kultury nepochybně mají původ v řím ských provinciích. Zemědělci černjachovské kultury však nepřevzali všechny tvary radlic a všechny typy oradla, ale jen ty, které jim zřejmě nejvíce vyhovovaly. S ohledem na své potřeby je zmenšili a přizpůsobili k mělčí orbě. Preferovali při tom jakousi kombinaci ilyrských „listovitých“, horizontálně pracujících radlic s keltskými, pracujícími šikmo. Tento tvar se nejvíce uplatnil později, v časném středověku. Pokud jde o krojidlo, vynalezené v lesostepní oblasti ve skytském období (srv. s. 61), nevíme, zda se dostalo do inventáře černjachovské kultury přímo, na základě domácích tradic, které zatím prostřednictvím zarubiněcké kultury ani jiných kultur sledovat nemůžeme, nebo druhotně, spolu s radlicemi z římských provincií. Není to konec konců otázka zásadní a řešit ji mohou jenom sovětští archeologové. Obilí žal lid černjachovské kultury železnými srpy dvojího tvaru. Byly to jednak srpy typu A s rukojetí, která je přímým pokračováním oblouku (obr. 53: 3), jednak srpy typu B s rukojetí od oblouku čepele ohnutou, odsazenou (obr. 53: 2). Typ A navazuje na srpy zarubiněcké kultury, typ B je bezpochyby římsko-provinciálního původu. Zvláštním tvarem jsou tzv. kosáry, vinařské nože bez securis (obr. 53: 4), jejichž užití bylo všestranné — na vinnou révu, na ovocné stromy, na usekávání větví listnatých stromů pro dobytek a k jiným účelům. Při pěstování obilnin pravděpodobně existovaly oblastní rozdíly. V Moldávii ( R i k m a n , J a n u š e v i č 1966) nejvíce pěstovali pšenici obecnou (Triticum aestivum) a proso (Panicům miliaceum). Tvrdá pšenice (Triticum dururn) a dvouzrnka (Triticum dicoccum) tu byly vý jimečné. Ječmen (Hordeum vulgare) se vyskytl častěji, ale jenom jako příměs. Žito je doloženo jen jedním otiskem zrna na keramice, oves otiskem klásku. V Moldávii vystupuje do popředí další polní plodina, 152
jinde neobvyklá, a to drobnozrnný hrachor, jehož zrna jsou blízká dnešnímu hrachoru setému (Lathyrus sativus). Tento „moldavský hrách“ byl zřejmě v Moldávii starobylou kulturní plodinou a nedostal se tam, jak se někdy usuzuje, až v 18. století z Německa. Na sídlišti Komrat I byl po pšenici obecné (2850 zrn) a po prosu (2560 zrn) třetí nejvíce
i/
№
53. Různé zem ědělské nářadí černjachovské kultury. 1: H orní žernov s hranatým středovým otvorem , Kobleve, 2: srp, Velyki Viknyny; 3: srp, Ripnev II; 4: nůž na osek áván i větví, Delakeu; 5: nůž na osekáváni větví nebo srp, Zernešty; 6: zesílený hrot ob iln ího srpu, Petrikany; 7: krojidlo (z části poákozené), Ripnev II 53. Verschiedenes landwirtschaftliches Gerät der Černjachovskaja kultur. 1: O berer Mühlstein mit kantiger Ö ffnung in der Mitte, K obleve; 2: Sichel, Velyki Viknyny; 3: Sichel, Ripnew II; 4: Messer zum Abhauen von Ästen, Delakeu; 5: M esser zum A bhacken von Ästen oder Sichel, ZerneSty; 6. verstärkte Spitze einer G etreidesichel, Petrikany; 7: Pflugmesser (teilw eise beschädigt), Ripnev II.
153
zastoupenou plodinou (1505 zrn). Ječmene tam bylo jen 9 zrn, tvrdé pšenice 3—4 zrna. Trnka byla zastoupena sedmdesáti pozůstatky a dřín dvěma. Na jiných nalezištích černjachovské kultury mimo území Mol dávie byla také velmi často zjištěna pšenice obecná ( R i k ma n , Jan u š e v i č 1966). Pončkud odlišná situace byla na sídlišti Lepesovka ve Chmefnické oblasti ( J a n u š e v i č 1973), kde bylo nalezeno jednak zuhelnatélé obilí, jednak otisky obilí v mazanici a na keramice. Zuhelnatélé obilí bylo proso (Panicům miliaceum) s nepatrnou příměsí pšenice obecné (Triticum aestivum), shloučené (Triticum compactum), dvouzrnky (Triticum dicoccum) a špaldy (Triticum spelta), žita (Secale cereale), ovsa (Averta sativa), pluchatého ječmene (Hordeum vulgare) a hrachu (Pisum sativum). I když druhů je hodně, šlo vždy o 2—3 zrna, u žita o 7 zrn, což byla vzhledem k množství prosa příměs skutečně zanedbatelná, vzniklá nejspíše při mlácení nebo přechovávání zrna. V mazanici a na keramice se našly také otisky prosa, ale daleko více otisků pluchatého víceřadého ječmene, vzácně i ječmene nahého. Doložena je pšenice (obecná, shloučená, dvouzrnka, špalda), dále konopí (Cannabis sativa) a oves (Avena sativa). Proso, pšenice obecná a pluchatý ječmen byly tedy nejdůležitější obil niny černjachovců, avšak v různých oblastech převládala ta či ona obilnina. Rostlinné produkty černjachovci uchovávali v zásobních jámách hruškovité, zvoncovité nebo cylindrovité formy. Ne všechny jámy byly určeny ke skladování obilí a plodin. Jámy mívaly hloubku asi 1—1,6 m, průměr někdy poněkud větší. Připomínaly spíše zásobní jámy ze 6 .-8 . sto letí u nás než typické tzv. obilnice (srv. str. 206). V jámách byly někdy jamky po zapuštěných nádobách nebo přímo nádoby — zásobnice či amfory ( R i k m a n , J a n u š e v i č 1966). Byly to vlastně jakési sklípky, nejčastěji poblíž doinů, v nichž byly ukládány současně různé plodiny — trnky, dřín, obilí. Obilí semílali černjachovci na ručních rotačních mlýncích. To byl dů ležitý pokrok, podobně jako železné radlice v orební technice. Podle E. A. R i k m a n a a Z. V. J a n u š e v i č o v é (1966) v meziříčí Dněstr-Prut v prvních stoletích n. 1. úplně vymizela ruční pravěká drtidla a existovaly tam jen rotační mlýnky. Nebylo tomu tak všude, jinde se rotační mlýnky a drtidla vyskytovaly společně na týchž nalezištích (srv. např. M a c h n o 1955, K u c h a r e n k o 1955). Spodní kámen černjachovských žernovů měl, pokud lze usuzovat podle publikovaných popisů, nedovrtaný stře dový otvor jako mlýnky laténské. Horní kameny měly různý tvar, s hra natým (obr. 53: 1) nebo kruhovým otvorem, někdy s násypkou nebo náznakem násypky. Vcelku dobře zapadají do rámce žernovů z římských 154
provincií a z doby římské vůbec, které byly velmi různorodé a variabilní ( B e r a n o v á 1963b). Od pozdějších žernovů z doby hradištní a z časného středověku vůbec se odlišují. Jejich rekonstrukce není úplně jednoznačná, protože horní kameny nemívají stopy po upevnění rukojeti. P. I. C h a v l j u k (1977) se pokusil umístit silnou hranatou osu do horního kamene, tak aby se tenký špičatý konec osy otáčel v jakési „papřici“, umístěné
54. Mlýnky na obilí z 1. pol. I. tis. n. I. 1, 2: římský m lýnek se železn ou příčkou a železn ou osou zapuštěnou v nedovratném středovém otvoru sp od n íh o žernovu, NM Budapest; 3, 4: horní kameny z řím ského období, NM Budapest; 5. ř>: rekonstrukce čern jach ovsk éh o mlýnku podle Chavljuka. 54. G etreidem ühlen aus der ersten Hallte des I Jahrtausends u. Z. 1, 2: röm ische M ühle mit eiserner Querwand und eiserner, in der nicht ganz (lurchgebohrten Ö ffnung in der Mitte des unteren M ahlsteins ein gelassenen A chse, NM Budapest; 3, 4: obere S teine aus der röm ischen Kaiserzeit, NM Budapest; 5, 7; Rekonstruktion einer M ühle aus der Cernjachovskaja kultur nach Chavljuk.
155
v dolíku spodního kamene. Rukojetí byla dřevěná klika nasazená na dře věnou osu (obr. 54: 5, 6). Zajímavý doklad nalezl E. A. S y m o n o v i č (1952) na sídlišti ze 3 až 4. stol. mezi osadami Sinicevkou a Sabatinovkou. Přímo na zemi ležel spodní kámen žulového žernovu s nedovrtaným středovým otvorem. Byl obložen a upevněn kameny a střepy, mezi nimiž byly mezery vymazány hlínou, takže celek působil dojmem jakési okrouhlé plošinky. Nepo chybně šlo o jakousi mlýnskou stavbu, umístěnou pod přístřeškem u hospo dářské stavby. Horní kámen se nedochoval, takže o způsobu mletí lze činit jen dohady, avšak zdá se, že mleč pracoval vkleče, podobné jako s ručním drtidlem. Při této poloze nemohl otáčet horním kamenem kolem dokola, ale jen v půlkruhu doprava a doleva. Velmi nedokonalý a snad i trochu ztrátový musel být též způsob sbírání nebo vymetání získané mouky. Je škoda, že nebyla publikována fotografická dokumentace tohoto zařízení. I. S. V in o k u r (1970) nalezl jinou stavbu, také ze 3.—4. stol. n. 1., na sídlišti Ivankovcy. V dvouprostorové chatě byly dva hliněné okrouhlé podstavce ve tvaru komolého kužele, o výšce 0,35—0,40 m a průměru 0,6—0,7 m, vzdálené od sebe 0,7 m. Na podstavcích a blíže podstavců byly části žernovů, dále mělká jáma a žlábek. I. S. Vinokur se domnívá, že žernovům, ležícím na hliněných podstavcích, které by samy o sobě těžké kameny neunesly, skýtala podporu jakási dřevěná konstrukce, doložitelná ne zcela konkrétními stopami. Protože byly mlýnky dva, uvažuje o jakémsi kolektivním zařízení, pracujícím možná s využitím práce otroků pro širší okruh lidí nebo na prodej. Je to možné, ale spíše je pravděpodobné, že na prvním žernovu se mouka semílala na hrubo a na druhém znovu přemílala. Na žernovech laténského nebo černjachovského typu je totiž, jak ukázaly mé pokusy, druhé přemílání při zhotovování jemnější mouky často zapotřebí. Mlýnici mohly podle potřeby střídavě využívat jednotlivé rodiny. Nositelé černjachovské kultury však byli nejenom rolníky, ale také dobytkáři ( C a l k i n 1966, B e l a n 1977). Chovali hlavně hovězí dobytek. Na druhém místě, ovšem daleko méně než hovězí dobytek se chovaly ovce a kozy. O málo méně bylo vepřů, výjimečně byl poměr ovcí a koz na jedné a vepřů na druhé straně obrácený. Ovce a kozy, připomeneme to znova, nelze vždy rozlišit a proto se jejich pozůstatky uvádějí společně. Pokud se podařilo provést rozlišení, vesměs se ukazovalo, že ovce vysoko převažovaly nad kozami, jejichž význam v hospodářském životě byl nepatrný. V tomto směru se dobytkářství černjachovské kultury odlišo valo např. od dobytkářství severního Přičernomoří; zejména v antických městech a v Neapoli Skýtském měly kozy skoro stejný význam jako ovce a dosahovaly až 40 % celkového počtu ovcí a koz. Koní nebylo málo, 156
ale zdaleka jich černjachovci nechovali tolik jako v časné době železné, kdy se koně v lesostepní, stepní i lesní oblasti východní Evropy chovali také pro maso, často jako druhé nejdůležitější domácí zvíře hned za ho vězím dobytkem. Na konci I. tis. a na počátku II. tis. n. 1. se význam chovu koní alespoň ve středním Podněpří opět zvýšil. Hovězí dobytek černjachovské kultury byl velmi malého vzrůstu, čímž se výrazně odlišoval od hovězího dobytka lesostepní i stepní oblasti v předcházejících obdobích. V. I. Calkin označuje tehdejší hovězí dobytek dokonce jako zvláštní „černjachovskou“ odrůdu. Průměrná kohoutková výška byla 106,3 cm. Byl to skot krátkorohý. Kraniologicky i výškou těla se shodoval se skotem z druhé poloviny I. tis. a počátku II. tis. n. 1. Calkin považuje za pravděpodobné, že v obou případech šlo o stejnou odrůdu. Také vepři byli menší než vepři starších kultur a podobali se těm, které chovali východní Slované v časném středověku. Koně však byli stejní jako dříve ve stepi i v lesostepi. V časné době železné i v černjachovském období měli kohoutkovou výšku asi 135—137 cm. Byli tedy poměrně velcí, větší než koně chovaní v lesní oblasti, kteří v průměru dosahovali kohout kové výšky jen cca 126 cm (s dolní hranicí jenom 115 cm). Hovězí dobytek zabíjeli černjachovci často mladý. V. I. Calkin uvádí následující čísla: do 6 měsíců 5,4 %, 6—18 měsíců 17,6 %, 18—28 měsíců 13,5 %; starší 28 měsíců 63,5 %, z toho starší 36 měsíců 54,7 %. Téměř polovina hovězího dobytka se tedy porážela ve věku do 3 let, kdy vzhle dem k pomalejšímu dospívání primitivních ras dobytek ještě nebyl dospělý a nemohl dávat jiný užitek než maso a kůži. Mezi zbývajícími 54,7 % bylo volů a býků málo, z více než devíti desetin šlo o krávy, jejichž význam tak oproti starším obdobím podstatně vzrostl. Calkin se domnívá, že byly chovány pro mléko. U ovcí Calkin jehňata do 3 měsíců nezjistil, jehňat od 3 do 12 měsíců napočítal 12,3 %, od 12 do 24 měsíců 18 %, ovcí starších 2 let 69,7 %. I tu procento dospělých ovcí vzrostlo, což může skýtat oporu pro názor, že byl akcentován chov pro mléko a vlnu. Zajíma vé však je, že také u vepřů zjišťujeme značný odklon od zabíjení nedospě lých zvířat. Ve stáří 12—22 měsíců jich bylo zabito jen 37,8 %, zatímco 45,1 % přečkalo 22 měsíců, kdy zvířata dávala vysoký užitek v masu i v tuku. S ohledem na tuto skutečnost je třeba obezřetně posuzovat také užitkovost krav a ovcí, protože také tu mohl hrát jistou roli zájem o zvýšenou produkci masa. V zimních měsících černjachovci dobytek nějakým způsobem přikrmovali, i když výživa byla nedostatečná, jak naznačuje malá výška dobytka; dobytek mnohdy zřejmě hladověl. Archeologických svědectví o krmení dobytka není mnoho. Část krátké kosy byla nalezena např. na jižních hranicích černjachovské kultury na sídlišti Singirevskoje (S l a v i n 1954), kruhy od kosy na sídlišti Ripnev II (B a r a n 1964). Na osekávání větví list 157
natých stromů, jimiž sc také krmilo, sloužily zakřivené „vinařské“ nože (obr. 53: 4, 5). Zbývá ještě zaznamenat tzv. kalendáře na nádobách černjachovské kultury, které údajně vycházejí z polních prací a ze slavností spojených s kultem zemědělství a úrody. Jsou známy celkem tři. Dva z nich pocházejí z území, které patrně nebylo osídleno Slovany, jeden z území „starých Poljanů“, z vesnice Romaški na Kyjevsku. O jejich určení a dešifrování se pokusil B. A. R y b a k o v (1962). Na sídlišti Lepesovka nalezla M. A. Tichanova mísu s výzdobou na okruží, rozdělenou do 12 políček (obr. 55:1). Ve třech jsou šikmé kříže, které v pohanské slovanské symbolice byly znamením ohně nebo slunce; vlnité linie bývají symbolem vody. „Živý“ oheň se slavil u Slovanů třikrát v roce: koncem prosince a začátkem ledna v souvislosti se zimním slunovratem, koncem března v souvislosti s jarní rovnodenností a v létě na „Ivana Kupala“ (našeho sv. Jana Křtitele), 24. června. Kupalo-kupadlo je zároveň svátek spojený s vodou, s pouštěním figur nebo věnců po vodě, s koupáním atd. Na míse z Lepesovky jsou v jednom případě spojeny dva šikmé kříže (oheň, slunce) se znamením vody. Rybakov má tak rozluštěny 3 měsíce: leden, březen a červen a jejich hlavní svátky. Vedle března je vyobrazení podobné nejspíše rádlu s krojidlem; duben byl na staré Ukrajině měsícem jarní orby a hnojení. Na obrázku 8 jsou zobrazeny klasy, nejspíše pšenice; žně jarních obilnin spadají na Ukrajině do měsíce srpna. Výklad symbolů dalších měsíců je už více hypotetický; v měsíci září je vyobrazena veliká síť, do které na Rusi chytali ptáky při jejich stěhování právě v tomto měsíci. V říjnu jsou to dva pletence, připomínající svazky lněné nebo konopné příze; v říjnu se skutečně vláknité rostliny zpracovávaly. Spojení zbylých znaků na okraji mísy s příslušnými měsíci Rybakov domýšlí. Na jihozápadním okraji černjachovské kultury, na pohřebišti Malaješty, byl nalezen velmi zajímavý džbán s leštěným ornamentem (obr. 55: 2). Je na něm vyobrazeno 7 stromů — jedliček a uprostřed nich tři znaky: mladý stromek s větvemi vzhůru, dva šikmé kříže, spojené horizontální osou a šestiúhelník s malým kosočtverečkem, snad znak střely. Podle Rybakovovy hypotézy jsou to tři hlavní letní svátky: semik (dříve den Jařily, svátek plodnosti země, 4. červen), den Ivana Kupala (sv. Jan Křtitel, 24. červen) a Iljův (Il’in) den (Perunův den, 20. červenec). Sedm stromů které je obklopují, snad symbolizuje svátý háj, s nímž jarní a letní obřady a slavnosti u Slovanů vždycky souvisely. Na džbánu nalezeném r. 1899 u vesnice Romaški v Kyjevské oblasti byly dva výzdobné pásy a v nich malé kolkované čtverečky různě řazené a postavené, dále vlnité znaky vody, kompozice ze dvou křížů, tzv. hro mový šestiúhelný křížový znak, kompozice srpů a stromek. V dolním 158
159
pásu jsou především čtverečky, v horním čtverečky a další uvedené znaky. Dva pásy dolních čtverečků jsou vždycky nějakým způsobem přerušeny nebo změněny pod znaky horního pásu, které mají podle Rybakova a podle analogií z předešlých „kalendářů“ symbolizovat jarní a letní svátky: stromek Jarilu (4. červen), dva kříže Kupala (24. červen) a šesti úhelníkový hromový znak Peruna (20. červenec). Srpy a snopy symbo lizují sklizeň obilí. Čtverečky představují podle Rybakova znaky pro dny, které uplynou mezi jednotlivými svátky. 96 čtverečků v dolním pásu jsou dny od doby, kdy vzejde jarní setba; do svátků Jařily jich uplyne 32, potom jsou období kratší. Začíná se dnešním svátkem Borise a Gleba, 2. květnem, prastarým ruským pohanským svátkem, který byl církví přejat (obr. 55: 3). V horním pásu, v mezerách mezi znaky, je celkem 127 čtverečků —dní. Jsou to dny, které uplynou od orby a setí do konečné sklizně. Vlnité linie, to jsou symboly vody, deště, který byl v určitém období pro obilí nezbyt ností a za nějž se zemědělci modlili. Výklad Rybakovův je zatím hypotézou. Pro dějiny zemědělství je dů ležitý zejména tím, že všude klade hlavní důraz na jarní a letní polní práce, tedy na pěstování jařin. Jaký byl způsob zemědělské výroby u kmenů černjachovské kultury? Odpověď naznačuje plevelová příměs v obilninách. Obilniny, a z nich zejména proso, nebyly zapleveleny vůbec nebo tak málo a většinou ta kovými druhy plevelů, které svědčí o tom, že zrno bylo zaseto a vyrostlo na poli, které bylo do té doby celinou, případně dlouhodobým přílohem (Polygonům persicaria, Antericum ramosum aj.). Na sídlišti Komrat I, vůbec jediném sídlišti v Moldávii, kde byla nějaká plevelová příměs, figu rovalo mezi 6928 zrny polních plodin jenom 8 semen plevelů ( Ri kma n, J a n u š e v i č 1966). Na sídlišti Lepesovka, ve vzorku obsahujícím půl litru prosa, bylo 6 semen plevele ( J a n u š e v i č 1973). Na sídlišti Delakeu v Moldávii mezi 2 000 zrny prosa s příměsí 8 zrn jiných obilnin (pšenice obecná, ječmen, žito) vůbec žádné nebyly ( R i k m a n , J a n u š e v i č 1966). Není možno vyloučit, že obilí se nějakým způsobem čistilo, ale více zaplevelené obilí by se natolik vyčistit nepodařilo. Orba celiny a dlouhodobé přílohy nebyly však jedinou formou země dělství. Svědčí o tom vzácně se vyskytující otisky plevelů typických pro déle obdělávaná pole nebo krátkodobé přílohy, jako Sinapis arvensis, Panicům crus Galii, Setaria sp. aj. ( J a n u š e v i č 1973). Byly to plevele jaří, nikoliv ozimů. Zemědělci černjachovské kultury se tedy zaměřovali především na ob dělávání celinných a dobře odpočatých půd, na nichž se dobře dařilo prosu a ječmeni. Nová zemědělská technika, zejména oradlo se železnými součástmi, které poznali při svých stycích s římskými provinciemi, jim 160
umožnila obdělávat a zpracovávat tuto celinnou půdu tak dobře, že v dalších letech po obdělání mohli zasévat i pšenici obecnou, která vyžaduje měkkou, dobře zkypřenou půdu a jíž se přímo na celině hned po jejím prvním obdělání nedaří. Dávali přednost patrně lehčí půdě, ale díky oradlu sc jejich možnosti rozšířily. Některé radlice byly ve středu zesílené, a proto se obzvláště hodily na orbu tvrdších půd (obr. 52: 2). Výnosy byly velmi dobré, umožňovaly značnou nadprodukci obilí, ale celinných půd se posléze nedostávalo. Snad právě tato skutečnost vy volala a podmínila dalekosáhlou slovanskou expanzi. Teprve potom, když se možnosti expanze a rozšiřování sídel vyčerpaly, bylo nutno přejít k intenzivnější formě zemědělské výroby. Nové zemědělské nářadí, které Slované poznali a převzali z římských provincií, se ukázalo k zintenzivňování zemědělství obzvláště vhodné. Bylo ovšem nutno přejít z dlouhodobých přílohů a celinných půd na přílohy krátkodobé a jim věnovat větší péči. Zemědělství černjachovské kultury bylo velmi blízké slovanskému ze mědělství, jak je známe z historických pramenů ze 6. století, z doby expanze na balkánský poloostrov. K tomu se však vrátíme v následující kapitole. Ve vývoji zemědělské techniky v jižních částech Polska nacházíme mnoho analogií s vývojem černjachovské kultury ve 3.—5. století. Situace však nebyla a nemohla být naprosto stejná. Nejstarší železná radlice na území Polska, a to nikoliv na území slo vanském, nýbrž baltském, pochází z hrobu na lokalitě Szwajcaria v severo východním Polsku. Je datována do přelomu 2.—3. stol. n. 1. Jde o tzv. šípovitou, lopatkovitou nebo veslovitou radlici ( A n t o n i e w i c z 1962). Je to nález v té době v této oblasti výjimečný a zatím nemůžeme zjistit, zda šlo 0 nějaký širší, obecnější jev, který by podstatně ovlivnil stav a vývoj tamního zemědělství. Radlice tohoto tvaru se objevují od pozdní doby laténské v nejrůznějších částech Evropy, užívaly se v době římské 1 v časném středověku, ale nikdy — alespoň ve své železné podobě — nepřevládly (srv. s. 109). Rozhodně to není nález, který bychom mohli spojovat se Slovany. V jižních oblastech dnešního Polska, na území, kde podle názoru polských archeologů v době římské, zejména v její pozdní fázi Slované sídlili, se železné radlice objevují ve 4 .-5 . stol. n. I. Nebyly tam v pozdní době laténské a nedostaly se tam vlivem Keltů, ale teprve mnohem později. J. W i e l o w i e j s k i (1964) uvádí 7 radlic ze 4 .-5 . stol. a dalších 6 radlic, jejichž datování není jisté a které mohly popřípadě patřit i do období poněkud pozdnéjšího; jsou typologicky shodné s radlicemi černjachovskými a s pozdnéjšími radlicemi z časného středověku, takže určit jejich stáří v případě nejistých nálezových okolností není možné. 161
Zejména důležité jsou dva nálezy z osady Toporów pow. Wieluň a ze Zofipole pow. Proszowice (Igolomia — Zofipole). V osadé Toporów z přelomu 4 .-5 . stol. nebo z počátku 5. stol. n. 1. byl odkryt hromadný nález železného zemědělského nářadí ( K a s z e w s k i 1964). V jámě č. 17 byly spolu s keramikou a dalšími předměty objeveny 3 poměrné štíhlé a dlouhé radlice se zesíleným hřbetem, připomínající Šachový dýkovité radlice z doby hradištní v Čechách (srv. s. 178). Radlice měřily 24, 3 cm; 24,6 cm a 27,7 cm (obr. 56: 1, 2). Spolu s nimi byla nalezena dvé krojidla rozdílných typů, jedno ve tvaru velkého nože, což je nejobvyklejší tvar krojidel, druhé s ostřím, které je rovnoběžné s násadou a nevystupuje dopředu, což je vzácnější (obr. 56: 4, 5). Oba typy krojidla jsou stejně staré a vyskytují se spolu od 6. stol. př. n. 1. do středověku ( B e r a n o v á 1968). Krojidla byla na rozdíl od radlic malá, měřila jen 36 cm a 32,8 cm. V Zofipole byla nalezena železná radlice spolu s krojidlem v hrnčířské peci z pozdní doby římské — z doby stěhování národů ( B u r a t y ň s k i 1956). V obou nalezištích byly pospolu radlice a krojidla, radlice byly poněkud větší, než bylo obvyklé na nalezištích černjachovské kultury. Krojidla známe z oblasti dnešního jižního Polska čtyři; dvě další, která nejsou bezpečně datována, mohou být mladší ( W i e l o w i e j s k i 1964, K a s z e w s k i 1964, K a s z e w s k a 1966). Je otázka, zda v oblasti jižního Polska byly v té době, třeba jen výjimečně, známy také rámové brány s železnými zuby. Zub rámové brány je uváděn v hromadném nálezu z P^pic pow. Brzeg ( L a n g e n h e i m 1937, P o d w i ň s k a 1962). Takový nález by svědčil o dočasném přejímání i takového nářadí z římsko-provinciálního zemědělství, které se v časném středověku vůbec neuplatnilo, ale objevilo se až ve 13.—14. stol. (srv. B e r a n o v á 1975a). Po podrobnějším přezkoumání se mi však tento nález nejeví jako průkazný. Je to totiž jakýsi hrot, který sice mohl být spodní částí zubu od brány, ale mohl pocházet i z čehokoliv jiného. Hranatá horní část, kde by měly být zářezy, charakteristické pro zub brány, mu totiž chybí. Srpy na žnutí obilí měly tvar oblouku s rukojetí, která byla přímým pokračováním čepele ( P o d w i ň s k a 1962). Obilí se přechovávalo v podzemních zásobních jámách, kde, podobně jako v černjachovské kultuře, bývalo obilí uloženo v nádobách a pytlích. Zcela průkazné doklady o tom patří do doby poněkud starší, do pozdního laténského a časně římského období ( B u r a t y ň s k i 1959, B e r a n o v á 1965). Ze 3.—5. stol. jsou doklady vzácnější ( W i e l o w i e j s k i 1964). Obilí se mlelo na ručních rotačních žernovech již od pozdní doby laténské. Ruční rotační mlýnky se tedy v Polsku ujaly mnohem dříve než vyspělé oradlo opatřené železnými součástmi. Nejstarší ruční rotační mlýnky tam souvisejí s keltskou kulturou; spodní kámen měl nedovrtaný 162
56. Z em ědělské nářadí z jižního Polska, 4 . - 5 . stol. n. I. 1—3 radlice; 4 —6 krojidla; 7 kosa. 1, 2, 4, 5: Toporów; 3, 6, 7: Zadow ice. 56. Landwirtschaftliches Gerät aus Süd polen, 4 . - 5 . Jh. u. Z. 1—3 Pflugscharen; 4 —6 Pflugmesser; 7 Sense. 1, 2, 4, 5: T oporów ; 3, 6, 7: Zadow ice.
163
středový otvor (W i e I o w i e j s k i 1964), horní kameny — často publi kované dosti nedokonale —měly /cela jistě typický laténský tvar s misko vitou násypkou a postranním otvorem pro rukojeť, který byl později posunut k hornímu okraji. Užívaly se také horní kameny s hranatým středovým otvorem ( Na s z 1950, Wi e I o wi e js k i 1964). Ve 4 —5. stol. na nalezišti Nowa Huta-Mogila byly již užívány takové žernovy, jejichž spodní kámen mčl otvor jdoucí celou tloušťkou kamene. Ve stejné době se tam užívaly horní žernovy časně středověkého typu, které měly prostý kruhový otvor ve středu a jamky pro papřici na spodní mlecí straně u středového otvoru ( W i e l o w i e j s k i 1964). Velmi starobylé byly v Polsku také horní kameny mlýnku s prostým středovým otvorem, bez jamek pro papřici ( B e r a n o v á 1963b). Doklady o pěstování polních plodin nejsou na území Polska ve 3. až 5. století vzácné, avšak jsou poněkud rozporné. Podle starších výsledků M. K l i c h o w s k é (1961) byla v době římské v Polsku nejvíce pěstovanou obilninou pšenice (bez rozlišení), jíž bylo podle výpočtů M. Klichowské 37,95 %, potom ječmen s 20,7 %, proso se 17,25 %, žito s 13,8 % a oves s 10,35 %. Výsledky nejsou úplně směrodatné, protože se autorka řídila počtem nalezišť, na nichž byla ta či ona obilnina zastoupena, nikoliv množstvím a vzájemným poměrem obilnin na jednotlivých lokalitách. Její postup byl právem kritizován a závěry korigovány. J. W i e l o w i e j s k i (1967) vyšel z některých lokalit, u nichž měl k dispozici údaje o množství a poměrném zastoupení jednotlivých obilnin, a došel k překvapujícímu závěru, že v Malopolsku ve 3.—4. stol. mezi obilninami převažoval oves. Na nalezištích ho bývalo nejčastěji více než 50 %, zatímco všechny ostatní obilniny dohromady tvořily menší polovinu nebo jen třetinu či čtvrtinu. Je to snad jediný případ, kdy se archeologické doklady shodují s Pliniovou informací, že Germáni pěstovali oves jako důležitou obilninu a jedli velmi mnoho ovesnou kaši: „Primům omnium frumenti vitium avena est, et hordeum in eam degenerat, sieut ipsa frumenti fit instar: quippe cum Germaniae populi serent eam, neque alia pulte vivant. ...“ (Hist. nat. 18, 149). Ovšem etnická příslušnost obyvatel uvedené oblasti a jednotlivých nalezišť není jistá. Taková situace byla jenom v Malopolsku; jinde bylo ovsa málo. Ve Velkopolsku bylo hlavní obilninou patrně žito, v Mazovsku ječmen a proso ( L o s i ň s k i 1970). M. D e m b i ň s k a (1971) zkoumala období 2 —1. stol. jako celek a vzala v úvahu jak počet nalezišť, tak množství a procentuální zastoupení jednotlivých obilnin na nich. Bohužel neuvádí konkrétní údaje z jednotlivých lokalit, jenom celkové shrnutí pro jednotlivé oblasti, a její postup je pochybený i metodicky, protože jde o dlouhé, mnohými změnami poznamenané období. V Malopolsku, na rozdíl od Wielowiejského, Dembiňska uvádí převahu žita a pšenice, ve Velkopolsku jako hlavní obilniny žito a proso, v Mazovsku ječmen 164
a pšenici, v severovýchodním Polsku pšenici a ječmen a ve východním Pomoří ječmen. Co z uvedených údajů vyvodit? Zatím jen to, že v Polsku, jmenovitě v jeho jižní části, byly ve 3.—5. stol. velmi důležitými obilninami pšenice, žito, ječmen i proso. Hojnost prosa a žita tam byla zaznamenána již v časné době římské ( M o l d e n h a w e r 1959). Z pšenic se pěstovala dvouzrnka, jednozrnka, pšenice shloučená i obecná. Skladba obilnin se tedy značně odlišovala od skladby obilnin černjachovské kultury. Na rozdíl od černjachovské oblasti se v Polsku vysévalo hodně ovsa a žita a obecná pšenice mezi pšenicemi nepřevažovala. Jaký byl poměr ozimů a jaří, to zatím nevíme přesně, ale patrně sotva prokážeme takový důraz na jarní obilniny jako u černjachovské kultury. Doklady o chovu dobytka jsou velmi důležité. Vysvítá z nich totiž velký podíl chovu na výživě obyvatelstva. Nejvíce se v celém Polsku choval a jedl hovězí dobytek, jehož kosti tvořily v průměru asi 50 % kostí mezi kuchyňskými odpadky ( W i e l o w i e j s k i 1967, L o s i ň s k i 1970, D e m b i ň s k a 1975). Výrazný je velký podíl koní a značná konzumace koňského masa, zejména v Mazovsku a na některých nalezištích ve Slez sku a Malopolsku. Koně jsou tam na druhém až třetím místě za hovězím dobytkem, před ovcemi (kozami) a před nebo popř. těsně za vepři ( W i e l o w i e j s k i 1967, L o s i ň s k i 1970, P y r g a l a 1970, 1973, D e m b i ň s k a 1975). Jinde bylo hodně ovcí, ale málo vepřů. Vepři vůbec, na rozdíl od časného středověku, nehráli mezi domácími zvířaty výraznou úlohu. Výjimku tvoří jen jedno naleziště, Nowa Huta - Mogila u Krakowa, kde 54 % kostí patřilo vepřům a jen 40,3 % hovězímu dobytku. Chlévy nebo stáje známe zatím málo, ale patrně existovaly. J. P y r g a l a (1970) informuje o velkých nadzemních budovách v osadách Pošwi^tne a Kotoz^b v Mazovsku, pro něž jsou určitou, i když ne přesnou analogií stájové domy v severozápadním Německu a Holandsku (srv. výše s. 104, obr. 36). Dobytek se většinu roku pásl, ale v zimě měl píci, zejména seno. Krátké kosy na trávu nejsou neobvyklé. Mají různý tvar: exemplář ze 4 .-5 . stol. z naleziště Nowa Huta-M ogila ( W i e l o w i e j s k i 1964) má římskoprovincionální tvar, zdůrazněný ještě tulejkou na upevnění rukojeti (obr. 48: A). jaké tedy byly zásadní shody a rozdíly mezi oblastí černjachovské kultury a územím dnešního Polska (bez jeho severovýchodní části, kde sídlily baltské kmeny)? V obou oblastech se ve stejné době začalo rozšiřovat užívání železných radlic na oradle, někdy zároveň se železným krojidlem. V Polsku to však bylo jen v jižní části, v černjachovské oblasti všude. Původ radlic a krojidel byl v obou oblastech totožný, z římských provincií. Tvary a typy byly také v podstatě stejné, avšak na území jižního Polska bývaly radlice 165
o nčco větší než v oblusti černjachovskč kultury. Oradla se železnými součástmi v obou oblastech existovala a nebyla výjimečná, avšak patrné se oralo nadále i rádly bez železných součástí. Železné srpy a kosy navazovaly jednak na starší domácí tradice, jednak se v obou oblastech obohacovaly dokonalejšími typy z římských provincií. V oblasti černjachovské kultury to byly srpy s odsazenou rukojetí (obr. 53: 2), v jižním Polsku především krátké kosy s tulejkou (obr. 48: A). Obilí se mlelo na ručních rotačních mlýncích. Jejich tvary však nebyly zcela stejné a také původ byl jiný. V jižním Polsku se v tomto sméru navazovalo na starší domácí tradice nebo tradice keltské kultury, v oblasti černjachovské kultury byly rotační mlýnky naproti tomu úplnou novinkou, převzatou z římsko-provinciálního území. V obou oblastech skladovali obilí v pod zemních jámách, nebyly to však obilnice v pravém slova smyslu, ale podzemní zásobní prostory, spíše sklípkového typu. Obilí v nich bylo uloženo v pytlích, nádobách nebo podobně, přičemž bývaly v jedné jámě — sklípku různé plodiny pohromadě. Pokud jde o chov dobytka, sledujeme v obou oblastech velký důraz na chov hovězího dobytka, relativně dosti značný chov koní a konsumpci koňského masa. Obě oblasti se však navzájem v mnohém lišily. V jižním Polsku, přede vším Malopolsku a Slezsku, bývaly železné radlice k rádlu poněkud větší než u černjachovců. Ruční rotační mlýnky byly různé a měly jiný původ. Zásadní rozdíl byl ve skladbě polních plodin. V černjachovské kultuře se kladl větší důraz na jaře, zvláště na proso a na obecnou pšenici, a způsob zemědělské výroby tam byl patrně volnější než v jižním Polsku, s větším důrazem na celinu a na dlouhé přílohy. Můžeme v obou oblastech vysledovat něco specificky slovanského? Zemědělství černjachovské kultury mělo mnoho společného se země dělstvím druhé poloviny I. tisíciletí n. 1., a to jak ve tvaru a velikosti orebního nářadí, tak ve tvaru srpů s odsazenou rukojetí. Také zemědělské nářadí na území jižního Polska bylo v podstatě stejné jako ve slovanské kultuře I. tis. n. 1. Tyto skutečnosti lákají k tomu, aby se jim přiřknul etnický význam, ale podle mého názoru je to možné jen s velkými výhra dami. Germánské zemědělství ve 3.—5. stol., jak ukazují některé etnicky jistější doklady, bylo totiž v podstatě stejné, neboť i ono se obohacovalo technickými znalostmi a novými poznatky z římských provincií. Železné radlice a krojidla se šířily na sever ke Slovanům i Germánům (nové nálezy z pozdní doby římské a z doby stěhování národů srv. S p e h r 1966, G e i s l e r 1976, G r i g m u t h - D a l i m e r 1 9 7 5 , Wa r n k e 1973, ze starších M i l d e n b e r g e r 1945—1950). Obilí Germáni mleli na ručních rotačních mlýncích, jejichž spodní kameny měly jak nedovrtaný, tak naskrz pro vrtaný středový otvor (nálezy srv. S p e h r 1966, L i e s 1963, S c h m i d t 1961,1970) a horní kameny hranatý středový otvor ( S c h m i d t 1961,1970, 166
Li es 1963, G r i n g m u t h - D a l l m e r 1975, G e i s l e r 1976), později i kruhový, podobně jako žernovy z Nowe Futy-M ogily v Polsku. Velký důraz na chov dobytka zachycený dobře zejména pro starší období (srv. výše s. 104 n.) a doložený také pylovými analýzami ( L a n g e 1971, 1973, 1976), v té době buď ustupoval, nebo nebyl překážkou rozvoji obilnářské výroby. Archeologické doklady ze 3.—5. stol. tedy zachycují především cel kový trend tehdejší zemědělské výroby, způsob a cesty obohacování domácího zemědělství prostřednictvím římských provincií, a nikoliv etnické zvláštnosti. Odvážila bych se dokonce říci, že v této době právě v zemědělství vůbec neexistovaly. Postupně docházelo k jakési nivelizaci, která byla způsobena společným původem hlavních technických vymo žeností, ktere se tu dříve, onde později postupně šířily do celé Evropy.
IX. ZEMĚDĚLSKÁ VÝROBA NA ÚZEMÍ ČSSR V 6 .-7 . STOLETÍ Slované, jak již bylo řečeno výše, nebyli v našich zemích domovem, ale přišli k nám z východu. Doba, kdy osídlili území našeho státu, je před mětem výzkumu; jeho výsledky nejsou jednoznačné. Zatím můžeme bez pečně říci, že koncem 5. stol. a v západnějších částech, tedy ve vlastních Čechách, v 6. stol. Slované na našem území sídlili a vyráběli keramiku tzv. pražského typu, podle níž je toto období nazýváno. Není však vůbec vyloučeno, že zejména ve východních částech naší republiky sídlili Slované již dříve. Spojit archeologickou kulturu s určitým etnikem je vždycky velmi diskusní a na našem území, které bylo v 1. polovině 1. tisí ciletí n. 1. křižovatkou pohybu různých etnik a kmenů, je to tím obtížnější. Slovanská kultura v 3.—5. stol. n. 1. je vůbec málo prozkoumána a badatelé bývají při řešení této otázky velmi opatrní. Vlastně ani dobře neznáme původ kultury tzv. pražského typu nebo jí blízkých kultur, a tak se nám Slované koncem 5. a v 6. stol. objevují na rozsáhlém území, které trvale osídlují, skoro znenadání. Nerozšířili a nerozmnožili se však náhle, jenom naše znalosti jsou zatím nedostatečné. Slovanské zemědělství v 6. stol. n. 1. známe ze zpráv Prokopia a Maurikia ( N i e d e r l e 1911, P r a m e n e 1964). Podle Prokopia žili Slované v bíd ných chýších, roztroušeni daleko od sebe, „obyčejně proměňujíce všichni místo svého bydliště“. Svému bohu obětovali skot a různá obětní zvířata. Podle Maurikia měli hojnost rozmanitého dobytka a plodin na hromady 167
složených, hlavně prosa (dvou druhů). Věci potřebné zahrabávali na taj ném místě. Do země zakopávali i potraviny. Maurikios doporučoval, aby spíži, která se najde v zemi, nejbližší bez potřeby nespotřeboval, ale aby se usilovalo o dopravu těchto potravin po soumarech i na lodích do vlastní země. Muselo to být větší množství potravin, jinak by takové instrukce neměly smysl. O tom, že Slované dříve žili ve stavu kočovném, informuje i pozdější Leonova Taktika. Nebyli to však dobytkáři, ale rolníci, jejichž hlavní potravou bylo proso. Neradi prý těžce pracovali a oblíbili si spíše volnější způsob života než těžké rolnické práce. Tyto historické zprávy vcelku souhlasí s tím, co známe o zemědělství kultury zarubiněcké a černjachovské (srv. výše). Do značné míry souhlasí s doklady a představami o zemědělství lidu s keramikou pražského typu. Osady slovanského lidu s keramikou pražského typu byly vesměs ne velké. Bylo v nich několik málo čtvercových chat s ohništěm v rohu, zčásti zahloubených do země, a zásobní jámy (tab. XXV: 1). Zásobní jámy byly okrouhlé, různé hloubky a různého obsahu. I. Pleinerová, která pro zkoumala celou osadu tohoto lidu v Březně u Loun, vypočítávala, že objem 11 zásobních jam se tam pohyboval od 3 do 8 hl. V jámách se skladovalo obilí nebo jiné produkty. Jiné hospodářské budovy nena lézáme nebo neumíme identifikovat. Výskyt orebního a žňového nářadí je zcela výjimečný. Známe ho prakticky jenom z hromadného nálezu v Letech u Dobřichovic, kde byly kromě dalších předmětů, uložených ve dvou železných kotlích, 3 srpy, část krátké kosy a železná radlice. Nález je datován do 6.—poč. 7. stol. n. 1. Radlice (tab. XXVI: 5) je široká a plochá, dlouhá 12,4 cm a 13,2 cm široká, tedy širší než delší. Část s laloky je lehce zúžená, čepel rozšířená. Vzhledem k tomu, že železné nálezy byly špatně zachované a podle F. C. F r i e d r i c h a (1946) se na vzduchu rozpadaly, a vzhledem ke způ sobu konzervace, kterým byly úplně odstraněny všechny rzí narušené části, musíme předpokládat, že radlice byla původně větší, s delší čepelí. Radlice jsou ostatně vždycky delší než širší a radlice z Let nemůže být výjimkou. F. Š a c h (1961) ji řadí s výhradami mezi své pětiúhelníkové radlice. Výhrady jsou skutečně na místě. Radlice zřejmě byla původně nejméně o 5—6 cm delší a patřila, podle Šachova třídění, k radlicím listovitým, možná i dýkovitým, byla-li zkrácena rzí a konzervací ještě více než o předpokládaných 5—6 cm. Svým tvarem odpovídá radlicím velmi rozšířeným v římsko-provincionálním období a užívaným v menší míře také v době hradištní. Široké a krátké laloky (tulejka radlice) svědčí o připevnění radlice na plaz; mohla docela dobře pracovat ve vodorovné poloze. Jiné nálezy z tohoto období zatím nemáme. Velké rozšíření železných radlic nastává až o dvě století později, v 8 .-9 . století. V 6 .-7 . století 168
bylo rádlo se železnou radlicí výjimkou, nikoli pravidlem; většinou se ještě oralo dřevěným rádlem bez železných součástí. I takovým rádlem bylo možno, alespoň v počátečním stadiu, dobře obdělat lehké a sypké půdy. Jakmile se však relativně dobré obdělávání půdy stávalo nutností, zdokonalení oradla se začalo dostávat výrazně do popředí. V Letech u Dobřichovic byly také tři srpy a část kosy. Srpy a kosy z jiných nalezišť časně slovanského období u nás zatím neznáme. Srpy byly navzájem velmi odlišné. Dva z nich byly typu A, u něhož je rukojeť přímým pokračováním čepele (tab. XXVI: 2, 4), třetí byl typu B s od sazenou, ohnutou rukojetí (tab. XXVI; 3). První srp byl jen lehce zakři vený, řap měl výrazně zúžený (tab. XXVI: 4). Druhý srp typu A byl mnohem větší (tab. XXVI: 2), jeho čepel byla také lehce zakřivena; řap na upevnění rukojeti nebyl zúžen, ale naopak rozšířen, opatřen laloky a ohnut dolů. Třetí srp měl rukojeť odsazenou od čepele a na jeho řapu byly také zbytky laloků na upevnění rukojeti (tab. XXVI: 3). Všechny tyto srpy byly odlišné od srpu z pozdějších století. Hradištní ’ srpy neměly nikdy laloky na upevnění rukojeti. Srpy bez odsazené rukojeti se v hradištním období také vzácně vyskytly (obr. 68:1), byly však mnohem více a výrazněji zakřiveny. Srpy typu B byly svým tvarem a tvarem oblouku čepele úplně jiné. Srpy z Let byly vývojově méně dokonalé než typické hradišti srpy. Hodily se spíše k uřezávání obilí blíže klasů; práce s nimi byla pomalejší a hrst menší. Analogie k nim najdeme mezi některými srpy kultury zarubiněcké z konce I. tis. př. n. 1. — prvních stol. I. tis. n. 1. (obr. 51: 6) nebo mezi srpy jiných kultur východní Evropy z první poloviny I. tis. a z doby kolem poloviny I. tis. n. 1. (Kr a s n o v 1971). Laloky nebo výrazně zúžený řap tam byly také známy ( K r á s n o v 1971). Laloky nebo tulejka na upevnění rukojeti jsou u žňových nástrojů vůbec rysem velmi starobylým. Srpy z Let tedy představují starší vývojovou fázi slovanské žňové techniky, která brzy musela ustoupit dokonalejším nástrojům. Nové srpy bezpochyby odpovídaly požadavkům, které na prů běh žní kladly nově rozšířené obilniny (srv. dále s. 171). Pšenice obecná musela být požata co možno nejrychleji, aby nepřezrála, a její stébla vydržela silnější a větší záběr, takže mohla být odřezávána trochu níže ' Hradištním obdobím nazýváme dobu od 7. do 12. století. Název je odvozen od slova hrad iSté Budování hradiSť bylo pro tuto dobu typické. Dčlí se nu tři období: starší Í7.-8. stol.), střední (9 —pol. 10. stol.) a mladší (2. pol. 10. —12. stol.). K tomu dnes ještě obvykle připojujeme pozdní dobu hradištní (12 —13. stol ), která plynule navazuje na mladší dobu hradištní Na Moravě a na Slovensku se v poslední době častěji užívá dělení nu dobu před velkomoravskou, velkomoravskou a povclkomoruvskou; časově se v podstutě kryje s dělením doby hradištní, ovšem s tím rozdílem, že vclkomoruvské období končí již po čátkem 10 stol Bro Cechy není dobře použitelné, protože vliv Velké Moruvy v Cechách byl poměrné pozdní a krátkodobý
169
pod klasy. Urychlení žní i u ostatních druhů obilí bylo nejvýše žádoucí. Kosa z Let (tab. XXVI: 1) patří k tzv. kosám krátkým, jaké se užívaly v Evropě již v době laténské. Od kos z doby laténské se však odlišuje svým tvarem, a to jak od kos keltských (obr. 28), tak ilyrských (obr. 30) nebo dáckých (obr. 35). Přesnější analogie nenajdeme ani v kosách z mladšího období. Hradištní kosy měly čepel a ostří začínající až za ohybem kosy (obr. 73: a, b) a jejich čepel byla většinou výrazně oddělena od řapu. Kosa z Let je také větší, než obvykle hradištní kosy bývají, i když se jí zachovala jen část. Nález krátké kosy z Let ukazuje, že lid v období pražského typu pečoval o píci pro dobytek na zimu a že dobytek nebyl odkázán jenom na pastvu. Krmili ho také senem, nejen — jak bylo v pravěku obvyklé zejména na severu — větvemi listnatých stromů. Způsob práce s kosou z Let se nijak podstatně neodlišoval od způsobu práce s kosami keltskými nebo hradištními. Byly určeny na travnaté porosty nejrůznějšího druhu, práce s nimi byla dosti rychlá, ale tráva byla usekávána výše nad zemí a nebyla tudíž úplně využita. Travnatých ploch a trávy na nich muselo být hodně. Rozdíly mezi kosou z Let a staršími i mladšími krátkými kosami mají význam z typologického a chrologického hlediska; z hlediska výkonnosti a užitečnosti šlo o ná stroje vcelku rovnocenné. Protože kosu z období pražského typu známe zatím jenom jednu, musíme se domnívat, že se tráva kosila pro dobytek na zimu méně často a v menším množství než v době hradištní. Na sídlištích pražského typu se nacházejí někdy okrouhlé kameny z ručních rotačních mlýnků ( Z e m a n 1976). Na sídlišti v Březně se našly dokonce polotovary nebo zkažené výrobky ( P l e i n e r o v á 1975), takže je zřejmé, že byly vyráběny přímo ve vesnici. Ruční rotační mlýnek z tohoto období byl úplně stejný jako pozdější mlýnek z doby hradištní. Skládal se ze dvou kruhových jednoduchých kamenů; spodní měl pra covní stranu lehce vypouklou, horní vydutou. Středový otvor horního kamene byl kruhový a na spodní mlecí ploše býval někdy opatřen dvěma protilehlými jamkami pro dřevěnou příčku — papřici (tab. XXV: 2). Středový otvor spodního kamene byl trochu užší a procházel celou tloušťkou kamene. Stopy po upevnění rukojeti se nedochovaly (o žerno vech srv. dále s. 207 n.). Skutečnost, že nejstarší Slované u nás nedrtili obilí na zrnotěrkách pravěkého typu jako v kultuře zarubiněcké a jiných blízkých kulturách, je velmi důležitá. Obilniny a jiné polní plodiny byly určeny a publikovány zatím jenom ze sídliště v Březně ( P l e i n e r o v á 1975, T em p ír 1975). Není jich mnoho (tab. 2). Nejhojnější byla pšenice obecná; pluchaté pšenice jednozrnka a dvouzrnka, v pravěku ve střední Evropě velmi oblíbené, prakticky mizí. Není možné dělat závěry jenom z jednoho naleziště, přece je však zřejmé, že se zde výrazně signalizuje probíhající změna, odlišující země 170
dělství časného středověku od pravěkého zemědělství střední Evropy na jedné straně a od zemědělství nejstarších Slovanů na straně druhé. Tato změna začínala u nás právě v 6 .-7 . století. Nejstarší Slované a Slované 6. století podle Maurikiovy a Prokopiovy zprávy pěstovali nejvíce proso. To v Březně, snad náhodou, téměř chybí. Jinde se v pozdějších stoletích dělí o svůj význam právě s pšenicí obecnou. Pluchaté primitivní pšenice v Březně vystupují naposledy; v časném středověku se nepěstovaly. Jednozrnka a dvouzrnka byly úrodné a ne náročné, dávaly poměrně jistou a stálou úrodu. Pole nemuselo být příliš kvalitně obděláno, stačilo půdu rozrýt, bez valného nakypření. Těmto obilninám nevadilo přílišné sucho, ani tolik netrpěly jinými výkyvy po časí. Při žních zrno drželo v klasu, a jestliže dozrálo, nepadalo tak snadno. Klasy byly sice, jak uvádí Z. T e m p í r (1975), lámavé, avšak při ořezávání malými srpy blízko pod klasy to příliš na závadu být nemuselo. Jejich velikou nevýhodou však byla skutečnost, že to byly pluchaté pšenice, jejichž pluchy držely na zrnu velmi pevně. Při běžném mlácení se ne odstranily a bylo nutno buď se jich zbavovat zdlouhavou ruční prací, ručním vydrolováním, otloukáním nebo opražováním, nebo jíst zrno a mouku i s pluchami. Pšenice obecná dávala lepší a kvalitnější mouku, zrno bylo nahé, bez pluch, lépe se zpracovávalo. Tato pšenice však byla náročná na půdu a na její obdělávání, vyžadovala měkkou kyprou půdu. Výkyvy počasí ji více ohrožovaly. Při žních zrno snadno vypadávalo z klasu a nepožalo-li se včas, hrozily velké ztráty na výnosu. Změna základní obilniny tedy naznačuje změnu v celkovém způsobu zemědělské výroby. Namísto prosa, jemuž se nejlépe dařilo na novinách, a těch druhů pšenic, které nebyly náročné na obdělávání půdy, nastu povala pšenice obecná, jejíž rozšiřování bylo spjato s přechodem od dlouhodobých přílohů ke krátkodobým a s lepším obděláváním půdy. Na novinách a celinách se jí nedařilo; naopak prosu se nedařilo na stálých polích, kde trpělo zaplevelením. Z dalších plodin je v Březně doložena čočka a hrách, konopí a zbytky dřeva ze slivoně (pravděpodobně domácího) a lísky (tab. 5, 6 a 8). O chovu dobytka jsme informováni jednak nálezy kostí z kuchyňského odpadu a to zase především v Březně, jednak nálezy předmětů a nářadí k jeho chovu. V Březně konzumovali nejvíce maso hovězího dobytka, mnohem méně vepřů ( P l e i n e r o v á 1975, rozbory A. Novotný). Dobytek část zimy krmili nebo přikrmovali senem, čemuž nasvědčuje nález krátké kosy z Let u Dobřichovic (srv. výše). Další doklady nejsou zatím k dispo zici. Jaký byl tehdy způsob zemědělské výroby? I. Pleinerová, která se touto otázkou zabývala v souvislosti s výzkumem v Březně u Loun ( P l e i n e r o v á 1975), soudí, že šlo o dosti volný způsob, tzv. cyklické země171
dčlství, při němž obyvatelé sídlili na místě jen několik málo desetiletí V Březně vznikla osada kolem poloviny 6. století, zanikla ještě v druhé polovině 6. století. Obyvatelé se patrně přestěhovali do nové vesnice, o jejíž vzdálenosti a konkrétní podobě zatím nemáme přesnější před stavy. V 7. století vybudovali vesnici znovu, přibližně na témže místě (zachovala se však oproti vesnici z druhé poloviny 6. století málo), a potom ji zase opustili. V 8. století se znovu vrátili, ale teprve v 9. až na počát ku 10. století vznikla vesnice relativně stálá. Důvodem změny sídel bylo podle I. Pleinerové vyčerpání polí; když se úrodnost přirozenou cestou obnovila, obyvatelé se znovu vrátili na staré místo. Pravděpodobnost hypotézy o stěhovavém cyklickém z e m ě d ě l s t v í p o silují výše zmíněné zprávy Prokopia.Maurikia o stěhování sídel u Slovanů vůbec. V 6 .-7 . století u nás, jak naznačuje důraz na pšenici obecnou, užívání, byť ojedinělé, železných radlic k rádlu a rozšíření ručních ro tačních žernovů, tendence ke změně sídlišť nepochybně slábla. Od této změny sídlišť, podmíněné způsobem zemědělské výroby, je třeba odlišovat stěhování vyvolané např. rozpadem budov, zahmyzením příbytku apod.; toto stěhování, jak je tu a tam můžeme sledovat především v mladší době, se ovšem nejčastěji omezovalo na posun budov v rámci sídliště. Rozdíl mezi zemědělstvím lidu s keramikou pražského typu a země dělstvím kultury zarubiněcké shledáváme tedy v používání rádla se že leznou radlicí, v druzích pěstovaných obilnin, ve způsobu mletí obilnin a v používání kosy na získání sena pro dobytek v zimě. Zemědělství v období pražského typu bylo patrně stálejší, i když ne úplně stálé. Roz šíření ručních rotačních mlýnků na obilí je důležitým indikátorem zá sadních změn v produkci a požívání obilních výrobků. Jestliže bylo vhodné a patrně nutné zavést a užívat rychlejší a dokonalejší nářadí na mletí obilí a běžně toto nářadí na sídlišti vyrábět, jedlo se více mouky a moučných výrobků než dříve, a to chleba, nikoli kaše. Určité rozdíly vyplynou také ze srovnání zemědělství 6 .-7 . století se zemědělstvím černjachovské kultury i zemědělstvím pozdní doby římské a doby stěhování národů v jižním Polsku a na jihozápadním Slovensku. Tyto rozdíly však nebyly zásadního charakteru. Všude zachy cujeme počátek stejného vývoje, charakterizovaného železnými radlicemi stejného typu, vyspělejšími žňovými nástroji, a dále různými rotačními žernovy. Zemědělství časně slovanské kultury na území ČSSR bylo oproti výše uváděným nejvyspělejším oblastem poněkud opožděno a železné radlice byly z počátku méně časté. Teprve v 7 .-8 ., zejména v 8 .-9 . století se území dnešní ČSSR dostává více do popředí. V 7 .-8 . století došlo ve vyspělejších částech země, na Slovensku a na Moravě, k dalšímu zdokonalování zemědělské techniky. Rozšířením dokonalejšího srpu s odsazenou rukojetí, toho tvaru, který jsem kdysi 172
nazvala typem B I a který byl převládajícím tvarem srpu po celé hradištní období, se velmi zrychlily a zlepšily žně. Tyto srpy jsou u nás nejdříve doloženy na pohřebištích avarsko-slovanské kultury nebo v jejím okolí (nálezy: K r a s k o v s k á 1970, Kl a n i ca 1972, E i s n e r 1952, Č i l i n s k á 1966, 1973, T o č í k 1968a, b, C h r o p o v s k ý 1970 aj.). V Čechách je známe teprve v 8.—poč. 9. stol. ( B e r a n o v á 1972a, obr 68: 2, 3; 73: d, e). V průběhu 8. a někde ještě 9. století se nová zemědělská technika rozšířila a upevnila. Zemědělství koncem I. tisíciletí př. n. 1. a na počátku I. tis. n. 1. bylo všude tam, kde mohla být sídla slovanského obyvatelstva, prosté. Největší technickou vymožeností byly vesměs jednoduché železné srpy, ob dobné srpům z Let. Ze své domoviny si Slované mnoho zemědělské techniky nepřinesli, a to málo brzy opustili. Znali však dobře způsob, jak získat zemědělské produkty bez velkého vkladu práce, jednoduchým a zřejmě povrchovým obděláváním odpočinuté a nezaplevelené půdy. Zemědělských plodin tak získávali, jak dosvědčují výše uváděné zprávy, dostatečné množství. V jejich nejbližším sousedství, na území římských provincií, byla zemědělská výroba úplně jiná. Koncem I. poloviny I. tis. n. 1. na základě obchodních a vojenských styků začínala římskoprovinciální zemědělská technika pronikat daleko za hranice římského impéria. Také Slované patřili k těm kmenům, které se seznamovaly s vy spělejší zemědělskou technikou. Poznání nové techniky se ovšem časově nekrylo s jejím přijetím a úplným převládnutím na rozsáhlém území. Rozsáhlá slovanská expanze odpovídala extenzívnímu způsobu země dělské výroby a nově, zřejmě postupně osídlovaná území dávala mnoho možností právě pro velmi extenzívní zemědělství. Teprve po skončení expanze nastalo období, kdy bylo potřeba obdělávat půdu intenzivněji a vyhledávat možnosti, jak takové relativně intenzivnější zemědělství provozovat. Znalost dokonalejšího zemědělského nářadí našla svoje uplatnění a mohla se stát základem dalšího vývoje.
X ZEMĚDĚLSTVÍ NA ÚZEMÍ ČSSR V 8.-10. STOLETÍ 8 —10. století je obdobím, které máme archeologicky nejvíce prozkou máno a z něhož také pochází nejvíce dokladů o zemědělství. Je to doba, kdy zazářila Velká Morava svým politickým významem a velkolepou krásou všeho toho, co odkrývá dnešní archeologie. Je to doba, kdy se 173
pomalu a krvavě rodil český stát. Je to doba, v níž mizela volnost a beze zbytku se vytrácela někdejší rovnoprávnost obyvatelstva, doba v níž se rodila třídní společnost. Historicky tak bohaté období se v zemědělství jeví kupodivu jako po měrně jednotné a stálé, bez podstatných změn. V 8. století, v Čechách ještě v první polovině 9. století, byly dovršeny ty změny, které ve vyspělých oblastech se slovanským osídlením začaly ve 4 .-5 . století a u nás zřejmě až v 6 .-7 . století. Všude se oralo rádlem se železnou radlicí, opatřeným někdy ještě krojidlem; v nejvyspělejších oblastech se v menší míře uplat ňoval malý pluh a jednostranný odval. Obilí se žalo typickými obilními srpy s odsazenou rukojetí, žně byly na svou dobu rychlé a práce pro duktivní. Obilí se semílalo na ručních rotačních mlýncích s novou kon strukcí. Pro dobytek se získávalo na zimu seno pomocí krátkých kos, svým tvarem odlišných od kos starších. Již v této době začalo pěstování vinné révy a postupně se rozvíjelo ovocnářství. Oblastní rozdíly se projevovaly především v tom, že na jihozápadním Slovensku a na Moravě —tak jako vůbec v hospodářství i v politice —vše probíhalo dříve a rychleji než v Čechách. Základní změny v zemědělské výrobě byly dovršeny dříve než změny ve výrobních vztazích a v nadstavbě. Vznik třídní společnosti a státu byl rozvojem zemědělství umožněn a podmíněn. Třídní společnost, nebo přesněji potřeby vznikající vládnoucí třídy, daly v 9. století na Moravě a v 10. století v Čechách impulsy snad jedině k rozvoji ovocnářství a vinařství; rozvoj vinařství byl zřejmě spjat s přijetím nové ideologie — křesťanství, které potřebovalo víno pro svůj mešní rituál.
1. R ostlinná výroba
Pěstování polních plodin Příprava půdy Oradlo — orba Rostlinná výroba byla v 8.—10. století, podobně jako již hluboko od pra věku, založena na orném zemědělství. Z 8.—10. století máme však daleko více informací o oradle na území Československa než kdykoliv předtím. Keltských radlic z doby laténské známe sice již více než 100, ale jsou to radlice rozšířené na celém rozsáhlém území; na Československo jich z toho nepřipadá ani desetina. Ze slovanského období, a to především z 8.—10. stol., jsme nalezli zatím asi 80 těchto součástí oradla a jejich počet se neustále rozmnožuje. Nálezy se nejvíce soustřecfují na Moravu 174
57. Z em čdélské nářadí z hrom adného nálezu v M ikulčicích, 8. kostel, 9. stol. 1—4: kosy; 13: kruh ke kose; 5 —12: srpy; 14, 15: krojidla; 16—18; motyky; 19, 20: radlice. 57. Landwirtschaftliches Gerät aus dem M assenfund in M ikulčice, 8. Kirche, 9. Jh. 1—4: Sensen; 13: Ring zu einer Sense; 5 —12: Sicheln; 14, 15: Pflugmesser; 16—18: H acken; 19, 20: Pflugscharen.
175
a jihozápadní Slovensko; tam jsou také jejich tvary nejvíce rozmanité. Kromě radlic jsou v menším množství doložena krojidla. Celá dřevěná oradla z našeho území neznáme, jedině z mohyly 7 ve Skalici na Slovensku z 9.—poč. 10. stol. publikoval V. Budinský-Krička v r. 1959 část zahroceného plazu nebo šípovité radlice z dubového dřeva. Podrobným rozborem železných součástí a srovnáním s nálezy ze sou sedního území je však možno se značnou pravděpodobností typ a vzhled oradla rekonstruovat.
58. Radlice a m otyka z Moravy 1: Z áhlinice 2, 9. stol.?; 2 —4: Brankovice, 8. stol. 58. Pflugscharen und H acke aus Mähren. 1: Z ahlinicc 2. 9. Jh.?; 2 — 1: Brankov ice. 8. Jh.
176
Součásti oradla Železné radlice z 8 —10. stol. na našem území mají tři základní tvary: a) radlice s tulejkou (laloky) na upevnění (obr. 57:19, 20; 58: 2, 3; 59; 60), b) radlice s dlouhou rovnou úzkou násadou (obr. 62:1—3), c) asymetrické radlice určené k jednostranné orbě a k obracení půdy (obr. 65:1, 5; 58:1). První tvar naprosto převažuje. Radlice dáckého nebo dácko-tráckého typu, které měly poměrně krátkou, ale dosti širokou, šikmo ohnutou násadu, na našem území neznáme; v té době byly v užívání jedině v Bulharsku. Radlice s tulejkou, resp. s dvěma protilehlými laloky na upevnění, pro které se u radlice z typologického hlediska naprosto neoprávněně vžil název tulejka, se užívaly nejvíce. Protože je nálezů hodně, jsou podro bovány rozboru jak z hlediska tvaru, tak funkce ( B e r a n o v á 1959,1960, 1968, 1975a; Š a c h 1961). Podle Šachových rozborů patřily všechny tyto
59. Radlice z doby hradištní 1 l.íšcň u Hrna (M). 9 sto l.?: 2: Bylany u Kutné Hory (C). 12. stol.; 3 Klučov I fC), 8 stol ; 4 Klučov 2 (C), 8 .- 9 stol.; 5: Ivanovice na H ané (M), 9. stol.; 6: K ylešovicc ' " l II P'»č 13 stol.V; 7 Kuly 2 (S) 9 stol (M - Morava, 0 — Cechy. S — Slovensk o). 59. 1'lluKscliau ii aus di r l',ur^wall|)< rnidi I II. išcn u Brna ( M) . 9 )11 '’ ; 2 Bylany u Kutné Hory (B). 12 lli 3 K lu čov] (B), 8 |h ; 4: Klučov 2 (li), 8 —9. Jh.; 5: Ivanovice na H ané (M), 9. Jh.; 6: Kylešovice IM;, 11 Beginn des 13 Jh.V; 7: Kúty 2 (S), 9. Jh (M — Mähren, B — Böhm en, S — Slow akei).
177
radlice z hradištního období rádlu plazovčmu a žádná z nich rádlu rýlovému nebo rylcovému (háku). Pod pojmem plazové rádlo rozumíme takové rádlo, které je opatřeno po zemi se ploužícím trámkem —plazem, na němž je upevněna nebo o nějž je opřena radlice; ve starší době, před zavedením radlic, byl uzpůsoben k orbě bez radlice (tab. IX: 2; XXXII, obr. 63). Rýlové nebo rylcové rádlo plaz nemá, ale v jeho hřídeli je šikmo zasazen zespoda nepodepřený sloupek —rýl, na němž je upevněna radlice; ryl mohl být podobně jako plazové rádlo uzpůsoben k orbě bez radlice (tab. XXXIII: 1). Ani rýlové, ani plazové rádlo nemůžeme označit za do konalejší nebo naopak méně dokonalé. Oba druhy mají mnoho tvarů a variant, dobře vyhovovaly při orbě v různých podmínkách a oba vyústily po dlouhodobém vývoji v oradlo plužního typu, které půdu obracelo — první v pluh (obr. 66: 2) a druhé v dvouzubou sochu (obr. 85). Slované na našem území v 8.—10. století však rýlové rádlo, jak naznačuje Šachova pravděpodobná rekonstrukce, neužívali. Plazové rádlo, opatřené radlicemi s tulejkou, mělo několik tvarů. Nej rozšířenější bylo rádlo s malými, tzv. pětiúhelníkovými radličkami, které byly patrně umístěny v mírně šikmé poloze, na zkoseném nosu vysokého plazu. Všechny byly velice malé, měřily nejvíce 15 cm, ale nejčastěji 12—13 cm, i méně. Někdy měly raménka, tj. čepel přečnívající tzv. tulejku (obr. 59:1; 60: 5), jindy byla tato raménka nepatrná (obr. 59: 2, 4; 60: 2; tab. XXVII: 2), nebo byly vůbec bez ramének (obr. 59: 3; 60: 4). Velikost ramének i radlice se měnila při orbě. Raménka se opracovávala, zmen šovala se i délka radlice. Některé z radlic byly opracovány i asymetricky, pravděpodobně tím, jak se oradlo naklánělo na jednu stranu. Od těchto radlic je třeba odlišovat radlice s asymetrií úmyslnou, zhotovené jako asymetrické již při kovářské výrobě a určené k jednostranné orbě. Delší, úzké tzv. dýkovité radlice (obr. 58: 2; 59: 5; 60: 1; 73: c) byly nasazeny méně šikmo než radličky pětiúhelníkové, nikoli však vodorovně. Podle Šacha byly podepřeny dřevěnou násadou ještě kousek pod čepelí. Vy hovovaly zejména při práci na nejtužších půdách, na novinách a při pro hlubování ornice. Tzv. listovité radlice (obr. 58: 3; 59: 6, 7; 60: 3) byly nasazeny na plaz ve vodorovné poloze, jejich čepele, tj. vlastní pracovní části, jsou vyklenuté a svažují se k ostří a k hrotu. Také dýkovité a listovité
60. Radlice a krojidla z doby hradištní. 1, 4: Ivan ovice na H ané 2. 3 (M), 9. stol.; 2: Staré Město (M), 9. stol.; 3: Kuty 1 (S), 9. stol.?; 5: Petrov-H rúdy (M ). 11. stol.?; 6, 11; Sklabina (S). 9. stol.; 7; Č ingov-Sm ižany (S), 9. stol.; 8: Žabokreky (S). 8 . - 9 . stol.; 9: Gajary-Pustatina Vrablicova (S), 8 .—poč. 9. stol.; 10: Z adielsk é D vorany (S), 9. stol. 6 0. Pflugscharen und Pflugm esser aus der B urgwallperiode. 1, 4; Ivan ovice na H ané, 2, 3 (M), 9. Jh.; 2: Staré M ěsto (M), 9. Jh.; 3: Kuty 1 (S), 9. Jh.?; 5: Petrov - Hrudy (M), 11. Jh.?: 6.11: Sklabina (S), 9. Jh.; 7: Čingov-Sm ižany (S), 9. Jh.; 8: Ž abokreky (S), 8 . - 9 . Jh.; 9: Gajary-Pustatina Vrabli cova (S), 8 .—B eginn des 9. Jh.; 10: Z adielsk é D vorany (S) 9. Jh.
178
(П
%
61. Nálezy a vyobrazení celých rádel na slovansk ém územ í. 1—6: Pliska, B ulharsko, 1. pol. 10. stol., rytiny na kam eni p řekreslené K. Škorpilem ; 7: Tokari, Ukrajina, n ed at; 8, 9: Kamien Pomorski, P olsko, přelom 10.-11. stol., část rádla a rekon struk ce W. G arczyňského. 61. Funde und Abbildungen ganzer H akenpflüge auf dem slaw isch en G ebiet 1—6: Pliska. Bulgarien, 1. Hälfte des 10. Jh., von K. Skorpil um gezeich nete G ravierungen in Stein; 7: Tokari, Ukraine, undat.,; 8, 9: Kamen Pom orski, Polen, W ende des 10.-11. Jh., Teil des H akenpfluges und R ekon struktion von W. Garczynski.
180
radlice byly nejčastěji malých rozměrů pod 20 cm délky, i když se mezi nimi vzácně vyskytly velké exempláře (obr. 58: 3; 73: c). Všechny tyto tvary se vyskytují na celém území ČSSR, někdy pohro madě, a jejich výskyt v době hradištní není časově omezen. Diferenciace rádel byla účelová, nikoliv krajová. Podle velikosti nelze činit závěry o jejich stáří. Největší naše radlice z Brankovic na Moravě (obr. 58: 3) patří mezi velmi starobylé z 8.—poč. 9. století, stejně jako velká dýkovitá radlice ze Semic v Čechách (obr. 73: c, B e r a n o v á 1972a). Radlice s dlouhou úzkou násadou známe jenom dvě, jedna byla na lezena v Gajarech — role Stolička (obr. 62: 2; tab. XXIX: 1), další blíže nedatovaná radlice je uložena v muzeu v Přerově (obr. 62: 1). Radlici, uloženou v muzeu v Přerově, označil Fr. Šach jako šípovitou a pova žoval ji za předslovanskou, protože neznal žádné slovanské analogie. Dnes je nutno toto datování korigovat a podle radlice z Gajar a velkého množství obdobných dřevěných i železných radlic na sousedním slo vanském území ji považovat nejspíše za slovanskou. Šípovitou nebo podle Leserovy terminologie veslovitou radlici z Gajar — role Stolička nalezl J. Eisner spolu se známou asymetrickou radličkou, krojidlem, jinými železnými předměty a keramikou ( E i s n e r 1939—1946). Protože si nebyl jist, o jaký nástroj jde, nikdy ji nepublikoval, ale několik let před svou smrtí mě na ni upozornil a předal mi její fotografii. Radlice, uložená ve Slovenském národném múzeu v Bratislavě, je velmi malá, menší než radlice z Přerova. Část násady je ulomena, takže radlice působí ještě menším dojmem. Rozměry čepele však plně odpovídají rozměrům pracovních částí většiny radliček z hradištního období. Délka zachované části radlice je 18,5 cm, z toho na čepel připadá 10 cm. Radlice patří do 8.—poč. 9. stol. Rekonstrukce rádel s veslovitou (šípovitou) radlicí je poměrně snadná díky tomu, že se dochovalo celé dřevěné rádlo s úplně stejnou, i když dřevěnou radlicí. Je to známé rádlo z Dobrohošti (obr. 63). Šikmo po sazená radlice s dlouhou úzkou násadou procházela hřídelí a opírala se svou čepelí o plaz. Donedávna bylo časové zařazení tohoto nálezu proble matické — uvažovalo se, že patří spíše do doby před změnou letopočtu. Pomocí C14 se však prokázalo, že jde o nález slovanský, patří do 8. stol. n. 1., 733 n. 1. ±80, tedy o rádlo v podstatě stejně staré jako radlice z Gajar ( B e n t z i e n 1968). Železné šípovité radlice jsou doloženy i na jiném území osídleném Slovany, např. v Polsku, kde je nazývají lopatkovité ( P o d w i ň s k a 1962), v NDR ( B e n t z i e n 1972, H e r r m a n n 1973, Vo g t 1975), na Ukrajině (Rajkovecké hradiště — G o n č a r o v 1950, kde mylně označeno jako zuby sochy) i v jihoslovanské oblasti ( V y ž a r o v a 1956a). Všude jsou však zatím z časného středověku vzácné. Je možné, že rádel toho typu 181
f\
63. D řevěné rádlo z D ob roh ošti, N D R , 7 3 3 ± 8 0 n. 1. s d řevěnou veslovitou radlicí. 63. H ölzerner H akenpflug aus Dabergotz, D D R , 7 3 3 ± 8 0 u. Z. m it hölzerner ruderförmiger Pflugschar.
bylo více, ale že měly ponejvíce radlici dřevěnou. Velké množství dře věných radlic tohoto typu pochází z území NDR ( Vog t 1975, 1976). V Bulharsku se rádla s touto radlicí — palešnikem — dožila novověku a byla velmi rozšířená ( V y ž a r o v a 1956a, M a r i n o v 1973, V a k a r e l s k i 1971—72). Na našem území taková tradice není. Asymetrické jsou takové radlice, které mají jen jedno raménko, a to nikoliv vlivem jednostranného opracování, ale v důsledku toho, že byly takovým způsobem vykovány a určeny k jednostranné orbě. U nejstarších tvarů bývá ještě náznak levého raménka. Podrobněji se jimi budu zabývat v souvislosti s otázkou pluhu (s. 187 n.). Krojidla, plužní nože, mají tvar velkého těžkého nože s masívní ši rokou násadou. Byly zasazeny v hřídeli a umístěny kolmo tak, aby ostřím rozřezávaly půdu před radlicí, jejíž práce pak byla snažší. Užívaly se 4 62. V eslovité—šípové radlice. 1, 3: Přerov (M), hradištní?: 2: Gajary—role Stolička (S), 8 .—poč. 9. stol.; 4, 5: D obrohošť (D abergotz), NDR, dřevěná, 7 3 3 ± 8 0 n. 1. 62. Ruderförmige — pfeilförmige Pflugscharen. 1, 3: Přerov (M), burgwallzeitlich?: 2: Gajary — Acker Stolička (S), 8 .—Beginn des 9. Jh.; 4, 5: Dabergotz, DDR, hölzern, 7 3 3 ± 8 0 u. Z.
183
u vyspčlého rádla s oboustranným odvalem a u pluhu, ale byly také hlavní pracovní částí speciálního nástroje, předkroje, Rissu V nálezech z 8 —10. stol. jsou poinérnč častá, i když ne tak častá jako radlice Ob vyklejší jsou na Moravč a na jihozápadním Slovensku, v Čechách známe zatím jen jeden datovatelný nález, a to z hromadného nálezu ze Smolnice ( B e r a n o v á 1968). Typologicky můžeme krojidla rozdělit do dvou hlavních skupin. Nej početnější jsou krojidla s dopředu vystupujícím, ostře odsazeným břitem čepele (obr. 60: 8, 9, 11; 64: 1). Délka čepele i poměr délky čepele a násady se přitom různí. U druhého tvaru krojidel vystupuje čepel proti násadě jen málo nebo vůbec ne. I když čepel vystupuje, je přechod mezi břitem a násadou pozvolný, zaoblený, čepel není ostře odsazena (obr. 56: 5, 6). Oba tyto tvary se objevují od 6. stol. př. n. 1. (obr. 17:1—6) a trvají v časném středověku. První tvar byl u nás běžný, druhý výjimečný. V římském období máme na území římských provincií doloženy některé zvláštní tvary, např. krojidla s otvorem nebo háčkem na hřbetu (obr 39: 3), krojidla s otvory v horní části držadla (tab. XV: 4) aj. ( B r a t a n ič 1954). Tyto tvary se v Československu v době hradištní nevyskytly a pokud je mi známo v celé časně středověké Evropě také ne. Délka krojidel se pohybuje mezi 35—60 cm, menší krojidla jsou častější. Extrémně malá krojidla, např. krojidlo z Gajar — role Stolička, které měří jen 21,3 cm (obr. 65: 2), nejsou původní, ale vznikla opracováním nebo ulomením hrotu čepele. Hřídelový řetěz na připevnění kolesného předku k rádlu nebo pluhu není v 8.—10. stol. doložen. Známe ho z doby kolem zlomu letopočtu a z římských provincií (obr. 31: 6). Skutečnost, že se hřídelový řetěz v 8.—10. stol. v nálezech nevyskytuje, neznamená, že se kolesný předek tehdy neužíval. Kolesný předek se mohl upevnit houžví z organického materiálu, která se v našich podmínkách nedochovala. K čištění železné radlice od nalepené hlíny a k pohánění volů sloužila otka, v podstatě dlouhý silnější prut, opatřený někdy kovovým nákončím. Její výskyt lze sledovat od I. tisíciletí př. n. 1. (srv. s. 58, 61). Otky se železnými „bodci“ se velmi rozšířily v souvislosti se zaváděním těžkého záhonového pluhu, jehož nedílnou součástí byly až do novověku (obr. 66: 2). Středověké otky se nejlépe dochovaly ve tvrzi Semonice, kde byly nalezeny spolu se dvěma plužními radlicemi a krojidly (obr. 77:2, 3). Jako otky bývají často označovány železné předměty ve tvaru laténské motyčky s laloky (obr. 73: f). Nemyslím, že by takové označení, pokud jde
6 4. 6 4.
184
H rom adný nález ze Sm olnice. Čechy. 9. stol. M assenfund aus S m olnice, B öhm en. 9. )h.
185
o nářadí z 8.—10. stol. bylo oprávnčné. Radlice totiž byly tehdy vesměs jen nepatrně větší než předpokládané nástroje na jejich očištění, a to by nebylo výhodné. Tvar vůbec není typický, nálezy jsou často bez sou vislosti s radlicemi, např. v avarsko-slovanských hrobech (E i s n e r 1952). Taková nákončí by se výborně osvědčila u různých rycích a kopacích tyčí (obr. 3—4), motyček (obr. 24), mohla se uplatnit při zpracování dřeva a v tesařství při odstraňování kůry apod. J. E i s n e r (1952) uva žuje, zda nešlo o nástroje k ošetřování koňského kopyta, avšak nekovaní primitivní koně podobné ošetření kopyt nepotřebovali. Jako otky sloužily tehdy nejspíše jednoduché pruty bez kovového „bodce“. U lehkých oradel při velmi mělké orbě jiných otek bylo sotva zapotřebí. Otky se železným nákončím mohly existovat, mohly se uplatnit u vzácných těžších rádel s velkou radlicí a při hlubší orbě, avšak tva rovým rozborem nemohou být prokázány. Rekonstrukce oradla Z rozboru železných součástí oradla vyplývá, že naši slovanští předkové v 8.—10. stol. užívali nejméně 5 typů rádla: 1. Malé lehké plazové rádlo s tzv. pětiúhelníkovou radličkou, posa zenou na šikmo zkoseném nosu vysokého plazu. Vzhledem k miniaturním pracovním částem bylo nepochybně určeno k velmi mělké orbě. Tato rádla byla nejvíce rozšířena. 2. Plazové rádlo se silnější, někdy ještě uprostřed zesílenou štíhlou dýkovitou radlicí, upevněnou na plazu mírně šikmo. Bylo určeno k orbě zadrnělé tvrdé půdy nebo k prohlubování ornice. Vzhledem k tomu, že většina radlic je malých a velké radlice jsou ojedinělé, přichází spíše v úvahu orba zadrnělé noviny než prohlubování ornice. 3. Plazová rádla se širší klenutou „listovitou“ radlicí, určenou k hori zontální orbě. Existence odvalů nebo nějakých dřevěných odvalových „křidélek“ je u tohoto rádla nejvýše pravděpodobná. 4. Plazová rádla s veslovitou-šípovitou radlicí typu Dobrohošť (obr. 62; 63), buď železnou nebo dřevěnou. 5. Rádla s krojidlem a dvěma odvály. Radlice u těchto rádel byly buď pětiúhelníkové nebo listovité; krojidla a tyto radlice bývají v nálezech pohromadě. Velikost radlic a hloubka orby byly různé. Jak vypadala celá dřevěná kostra těchto rádel, to s výjimkou rádla typu Dobrohošť bezpečně zjistit nemůžeme. Je pravděpodobné, že hřídel byla spíše zakřivená než rovná, jak naznačují nálezy dřevěných rádel ze slovanského sousedství, např. rádla z Kamieňe Pomorskiego v Polsku (obr. 61: 8) z přelomu 10.—11. stol. ( G a r c z y ň s k i 1962), z Wiesenau ze 7 .-8 . stol. a Spandau z 10. stol. na území Polabských Slovanů západně od Odry ( K o t h e 1974, B u c k , G e i s l e r 1971). Ani rovná hřídel však 186
není vyloučena; pro území jižních Slovanů ji dokládají zobrazení v Plisce (obr. 61:1—5). Kleč byla nejspíše jenom jedna, protože všechny dostupné analogie mají jenom jednu. Kleč a plaz mohly být z jednoho kusu a vytvářet tzv klečový plaz, jako např. právě u výše zmíněných zobrazení v Plisce, která však nejsou příliš dobrým podkladem pro rekonstrukci oradel na našem území, protože tam jsou zobrazena také rádla rýlová, která se v 8 —10. stol. na našem území podle našich dosavadních informací neužívala. Některá rádla byla bez slupice, jiná — analogicky rádlu z Kamieňe Pomorskiego — slupici nejspíše měla. Nemůžeme vyloučit, že již v časném středověku byla u nás užívána rádla s rámovou čtyřúhelníkovou konstrukcí, známá z pozdějších ikonografických materiálů, konkrétní doklady pro to však chybějí. Oradla mohla mít kolesný předek, ale dokázat to nelze. Dalším typem orného nářadí mohl být předkroj —Riss. V. U r b a n c o v á (1960) rekonstruuje krojidla z časného středověku na území Česko slovenska právě jako pracovní část tohoto nástroje, patrně se však mýlí. Fr. Š a c h (1962) pečlivými propočty dokazuje, že se hradištní krojidla hodila velikostí k tehdejším radlicím. Většina krojidel byla nalezena spolu s radlicemi a jejich souvislost a vzájemné propojení je nepochybné. Přesto však exitují určité indicie, které by možnost samostatného nástrojepředkroje připouštěly. Někdy totiž bývají nalézána krojidla samostatně, bez doprovodu radlic. Tak tomu bylo např. v hromadném nálezu Gajary — Pustatina Vrablicova z 8.—poč. 9. stol., v hromadném nálezu Žitavská Tón z 8 .-9 . stol. na Slovensku, v depotu na hradišti v Rajhradě na Moravě z 9. stol. aj. ( B e r a n o v á 1968). Kromě toho existoval již tehdy pluh, opatřený asymetrickou radlicí, krojidlem a jednou odvalovou deskou. Problematika pluhu V etnografické literatuře vítězí názor, že pluhem je takové oradlo, které půdu oře a obrací na jednu stranu. Kostra oradla, tvar hřídele, existence koleček aj. dnes již není pro definici pluhu rozhodující ( B r a t a n i c 1954, 1960, Š a c h 1963, 1968, S t a r á 1958, 1959). Fr. Š a c h (1963) podal stručný přehled typů pluhů a oradel plužního typu v Evropě. Vzhledem k formě hradištních radlic přicházejí v úvahu tyto typy pluhů: A. Pluhy záhonové jednoradličné a) Pravé pluhy. Plužní těleso: zpravidla nesouměrná radlice, odhrnovačka, často krojidlo, plaz a slupice. Hlavní součástí je odhrnovačka: asymetricky postavená, jednostranná, různých tvarů. Způsob práce: verti kální a horizontální odříznutí půdní skývy, její nadzvednutí, rozdrobení a překlopení na jednu stranu. Stupeň rozdrobení a obrácení půdy bývají 187
k sobč v obráceném pomčru a jsou závislé na profilu odhmovačky. Mimo to závisí obrácení půdy na pomčru šířky záběru a hloubky orby (optimum 7 : 5). Pluh vykonává tzv. orbu do záhonu tím, že vytahuje brázdy střídavé od obou podélných stran pozemku nebo záhonu směrem ke středu (roz orání, orba do rozořu) nebo opačně od středu do stran (skládání, orba do skladu). b) Plužní rádla. Plužní těleso: jako u pravého pluhu s dřevěnou odhrnovačkou, ale radlice podélně symetrická. Způsob práce a užívání: jako u pravého pluhu, ale výkon nedokonalý, brázda nečistá, obracení půdy neúplné. B. Pluhy otočné jednoradličné a) S překladnou odhrnovačkou, s plazem. Plužní těleso: na plazu je vodorovně nasazena symetrická radlice a před ní krojidlo se zařízením k mírnému sklánční k oběma stranám. Ke svislé slupici je volné zaklesnuta odhrnovací deska, překladná na obě strany. Způsob práce: méně doko nalá plužní orba do roviny (otočná), vyžadující po dokončení každé brázdy přeměnu polohy odhrnovačky i krojidla. K pluhům — lépe řečeno oradlům plužního typu — zařazuje F. Šach dále tzv. pluhy bezplazové, tj. dvouzubé sochy asymetrické nebo sy metrické s překladnou lopatkou (policí), s nimiž se setkáváme u východ ních Slovanů v lesní oblasti (srv. s. 266). Novověkého původu jsou známá oradla se stáčecí radlicí s plazem (horské otočné ruchadlo) nebo bez plazu (hák trutnovský — tab. XXXIII: 1, orlický, severomoravský). Oradlo plužního typu, s výjimkou sochy a novověkých oradel, musí mít tedy jednu odhrnovačku, buď pevně připevněnou nebo překladnou, radlici nejčastěji asymetrickou, jednostrannou, a krojidlo. Krojidlo se nevyskytuje u těch oradel, která mají speciální radlici novověkého ru chadlového typu, vykonávající také funkci krojidla, nebo u pluhů se spe ciální stáčecí radlicí; takové radlice v archeologickém materiálu nejsou. Nejdůležitějším znakem pluhu je jedna odhrnovačka a jednostranný odval. V archeologickém materiálu však dřevěnou kostru většinou ne najdeme a odhrnovačka byla právě ze dřeva. Jestliže neznáme odhrno vačku, existuje nějaká jiná součást, která je typická právě pro pluh? Ze železných součástí je pro pluh středověkého typu důležité krojidlo. Nebylo však jenom u pluhu, ale také u vyspělého rádla, které půdu 65. 1, 2: asym etrická radlička a krojidlo, Gajary—role Stolička (S), 8 —poč. 9. stol.; 3: vinařský nůž, M oravský sv. Ján (S), 8. stol.; 4, 5: asym etrická radlička a krojidlo, Poh ansk o u Nejdku (M), 9. stol. 65. 1, 2: asym m etrische Pflugschar und Pflugm esser, G a ja ry -A ck er S tolička (S), 8 —Beginn des 9. Jh.; 3: Rebm esser, M oravský sv. Ján (S), 8. Jh.; 4, 5: asym m etrische Pflugschar und Pflugmesser. Poh ansk o u Nejdku (M), 9. Jh.
188
189
odhrnovalo na obě strany. B. B r a t a n i č (1954) uvádí zvláštní krojidla s otvorem, háčkem či kroužkem na hřbetu, užívaná podle nčho jenom u pluhů s přckladnou odhrnovačkou a symetrickou radlicí Známe je z římského období z území římských provincií (srv. s. 117), nikoli však z doby hradištní. Radlice byla u pluhů jak symetrická, tak asymetrická. Symetrické radlice u pluhů jsou v etnografickém materiálu velmi vzácné, ale existovaly. Jestliže najdeme v jednom nálezu symetrickou radlici a krojidlo, můžeme rekonstruovat oradlo jako pluh, ale vůbec to není jisté. Jestliže však najdeme asymetrickou radlici s asymetrií výraznou, která nevznikla druhotně, nemůžeme uvažovat o jiném oradle než o pluhu. Asymetrická radlice je tedy v archeologickém materiálu jediným bezpečným dokladem pluhu. Jde při tom o tzv. pravý pluh, který oral poměrně nejdokonaleji. V československém archeologickém materiálu i v archeologickém ma teriálu z jiných zemí najdeme více lehce asymetrických radlic, jejichž asymetrie mohla být druhotná; vznikla snad opracováním a nakláněním oradla na jednu stranu. Několik radlic z území Československa z 8 —10. stol. bylo však už jako asymetrické vyrobeno (obr. 58: 1; 65: 1, 5). Svým tvarem odpovídají asymetrickým plužním radlicím vrcholného a pozdního středověku (obr. 76:1, 4; tab. XLV: 2). Radlice mají plně vyvinuto a vy taženo jen iedno pravé raménko, levé je zakrnělé, i když ještě v náznaku existuje. Levá hrana čepele je zesílena. Teprve v dalším vývoji došlo k úplnému vymizení levého raménka a k jeho nahrazení lištou (obr. 77:1). Jediný, i když velmi důležitý rozdíl mezi radlicemi z 8.—10. stol. a radlicemi z 13.—15. stol. spočívá v rozdílné velikosti. Asymetrické radličky z 8.—10. stol. jsou velice malé, jejich rozměry odpovídají rozměrům většiny tehdejších radlic. Radlice z 13.—15. stol. jsou podstatně větší. Orba pluhem v 8.—10. stol. musela být velice mělká a výhody obracení půdy se při tak mělké orbě nemohly plně projevovat. Proto se snad pluh tehdy více ne uplatnil. Nejstarší plužní asymetrická radlička v našich zemích byla nalezena na sídlišti Gajary-role Stolička na Slovensku a je datována do 8 —poč. 9. stol. ( E i s n e r 1939—1946, 1948). Radlička je velmi malá, měří 14 cm. Pravé raménko je lehce odlomeno, levé je zakrnělé a má hranu výrazně zesílenu až do tloušťky 0,7 cm, což je při malých rozměrech radličky zesílení velmi výrazné (obr. 65:1; tab. XXVII: 1). Svým tvarem, náznakem zakrnělého levého raménka a zesílením levé hrany čepele je úplně ana logická první radlici ze Semonic z poč. 14. stol. (obr. 76: 1). Radlice ze Semonic je však 38,6 cm dlouhá, tedy téměř třikrát tak velká jako radlice z Gajar. Spolu s radlicí bylo v Gajarech — role Stolička nalezeno i malé krojidlo (obr. 65: 2). Další dvě větší krojidla byla v hromadném nálezu nedaleko, v Gajarech — Pustatina Vrablicova (obr. 60: 9). Radlice 190
z hromadného nálezu Žabokreky na Slovensku ( T o č í k 1963, H a b o v š t i a k 1965) a dvě asymetrické radličky z hromadného nálezu Pohansko u Nejdku ( N o v o t n ý B. 1963) patří do 8 .-9 . a do 9.—poč. 10 stol. (obr. 65: 5). Spolu s nimi byly nalezeny další symetrické radličky, krojidla a jiné nářadí (tab. XXIX; obr. 60: 8; 65: 4). Ostatní asymetrické radlice, radličku č. 2 ze Záhlinic (obr. 58: 1), levostrannou radličku z Čechůvek ( E i s n e r 1948) a větší, ne zcela výrazně plužní radlici z Veselí nad Moravou ( Ša c h 1961) nelze přesněji datovat. Radlici ze Zadielu -Zadielské doliny na východním Slovensku, doprovázenou dvěma velkými krojidly — 59,5 cm a 51 cm dlouhými — publikoval nově V. B u d i n s k ý K r i č k a (1963). Radlice měří 18,5 cm, ale je poškozená a původně byla delší. V. B u d i n s k ý - K r i č k a j i datuje do střední doby hradištní. Radlice je asymetrická, avšak o plužní radlici mluvit nemůžeme. Základní středová část radlice, k níž byly přikovány železné pásy, je totiž symetrická, jenom
66. 1: rádlo se symetrickou radlicí, krojidlem a dvěm a odhrnovačkam i; 2: pluh s jednostrannou radlicí, krojidlem, jednou o d h m ovačk ou , kolesným předkem, hřídelovým řetězem a otkou. Čechy, konec 18. stol., podle Mehlera. 66. 1 Arl mit symm etrischer Pflugschar, mit Pflugmesser und zwei Streichbrettern; 2: Pflug mit einseitiger Pflugschar, Pflugmesser, Streichbrett, Rad. G rindclkette und Reute Böhm en, ausgehendes 18 Jh , nach Mehler.
191
pásy jsou na jedné straně větší a na druhé menší, což mohlo vzniknout druhotně opracováním. Počet asymetrických radlic z 8 —10. stol. není tedy velký, téměř u polo viny z nich není datování bezpečné. Jejich rozšíření se omezovalo na jiho západní Slovensko a Moravu, v Čechách je zatím neznáme. Pluh byl tehdy stejně malý, jako většina tehdejších oradel. Asymetrické radličky, s vý jimkou radlice z Veselí nad Moravou, jejíž datování je nejisté, jsou typologicky blízké tzv. radličkám pětiúhelníkovým. Pluh v 8.—10. stol. byl jen okrajovou záležitostí a rozvoj zemědělské výroby v 8.—10. stol. nijak podstatně neovlivnil. Přesto však existoval a tvořil spojovací článek mezi pluhem římských provincií a těžkým zá honovým pluhem pozdního středověku. Pluh z 8.—10. stol. byl později, za změněných hospodářských a spole čenských podmínek, zdokonalen a uzpůsoben k hlubší orbě. Jeho zákla dem však bylo domácí nářadí, nebyl importem z „vyspělejšího“ prostředí. Způsob orby Podle velikosti většiny radlic usuzujeme, že Slované na našem území orali v 8.—10. stol. nejčastěji velmi mělce. Hlubší orba sice existovala, ale nebyla častá, ani pravidelná. Většina radlic sloužila spíše ke kypření lehčích sypkých nebo měkkých půd. Asymetrické opracování radlic na značuje snahu nejenom půdu rozrývat a kypřit, ale také odhrnovat nebo částečně převracet na jednu stranu. Za účelem jednostranného odvalu byl zaváděn také malý lehký pluh, ale ten se příliš nerozšířil a práce s ním nebyla vzhledem k miniaturním rozměrům příliš efektivní. Kromě sypkých půd se však oraly také půdy těžší, zadrnělé, noviny nebo celiny. K tomu účelu se výborně hodila rádla s krojidly a rádla opatřená větší úzkou, ale silnou, tzv. dýkovitou radlicí. Kolikrát za rok se oralo a kdy, o tom nemáme přesnější informace. Podle etnografických a historických dokladů víme, že při divoké trávopolní soustavě, ať už vyspělejší či méně vyspělé, se vesměs oralo jenom jednou, výjimečně dvakrát do roka. Některá léta se vůbec neoralo, ale mohlo se sít přímo do strniště. Orba byla asi křížová. Jediným dokladem jsou stopy křížové orby v Praze na Klárově, na tzv. „ostrově pod mostem“ v úrovni podloží (10.-11. stol.) ( H r d l i č k a 1972, tab. XXXI). Jiné způsoby obdělávání půdy Půda k setbě se připravovala nejenom orbou, ale také pomocí ohně (srv. hlava 3). Paralelní existenci orného a žárového zemědělství, provo zovaného zároveň v katastru jedné lokality, dosvědčují rozbory plevelů na Klučově, kde v obilnici v sondě č. 63 byly nalezeny plevele lesních 192
pasek a úhorů, takže obilí uložené v této obilnici bylo patrně získáno po vypálení lesa. Naproti tomu plevele polních kultur, tedy obilí sklizené ze stálých polí, byly hlavně v obilnici v sondě č. 78 ( D o h n a l 1958). „Zakom, sudnyj ljudbrm»“ velkomoravského původu dokládá spalování křovin na poli nebo spalování strniště ( Le g e s 1971, 187). Spalování strniště se provozovalo v době, kdy ještě kolem byla nesklizená pole nebo vinice, protože byly stanoveny tresty za to, kdyby oheň z různých příčin přeskočil a zapálil cizí pole nebo cizí vinici. Cílem bylo nepochybně očištění pole od vysokého a hustého strniště a od plevele. Popel ze slámy mohl být částečným, i když nepříliš vydatným hnojivém. Křoviny, o nichž se uvedený zákoník také zmiňuje, mohly vyrůst na poli, které velmi dlouhou dobu odpočívalo. Žárové zemědělství ve vlastním slova smyslu to nebylo, protože šlo opět o pozemek uprostřed polí a vinic, kde bylo nebezpečí, že oheň přeskočí. Obdělané pozemky i kratší nebo dlouho dobé přílohy, které již vlastně nabyly charakteru celiny, byly zřejmě úplně promíšeny. Pole Doklady o tvaru polí zatím z našeho území nemáme. Víme jenom, že existovala pole relativně stálá. Tato pole se však neobdělávala pravidelně; uprostřed obdělaných polí mohly existovat prostory ležící dlouhou řadu let ladem (srv. výše). Kromě stálých polí byly dočasně obdělávány i jiné pozemky, někdy formou žárového zemědělství, jak dosvědčují plevely v obilí na hradišti Klučov z 8.—první pol. 9. stol. (srv. výše). Hnojení Archeologické doklady o hnojení v 8.—10. stol. neexistují. Extenzivnější způsoby zemědělské výroby věnují hnojení malou péči. Při žárovém země dělství slouží jako hnojivo popel, při divoké trávopolní soustavě se celina nehnojí vůbec, příloh málo a jenom občas. Je pravděpodobné, že se v 8 —10. stol. nějakým způsobem hnojilo, protože kratší přílohy, mají-li být výnosné, určité hnojení vyžadují, ale asi to nebylo praktikováno s větší péčí a pravidelností než v konečných fázích divoké trávopolní soustavy, jak ji zachycují historické a etnografické prameny v 17.—poč. 20. stol. 0 významu hnojení a péči o hnůj se mohli Slované poučit v římských provinciích. Germáni v době kolem zlomu letopočtu praktikovali mine rální hnojení, především pomocí půdy obsahující vápno, a hnojení drny a kompostem (srv. s. 110). Je pravděpodobné, že něco takového znali 1 Slované v časném středověku.
193
Vláčení Doklady pro brány v 8.-10. stol. chybějí. Vláčelo se patrnč branami z včtví, roští, proutí nebo jinými branami ze dřeva, jak je známe z etno grafického materiálu. Rámové brány jsou sice římsko-provinciálního pů vodu, ale Slované je v časném střcdovčku nepřevzali. Hroudy na polích se mohly drtit a překopávat různými dřevěnými kyji, motykami a jinými ručními nástroji, o čemž hojně informují písemné prameny zejména pro římskou Itálii. Stejné nástroje tam sloužily i v boji proti plevelům. Myslím však, že u Slovanů se přílišná péče zorané půdé nevěnovala. Setí V 8.—10. stol. se pěstovaly ozimy i jaře (srv. dále), selo se tedy na jaře a na podzim. Setbu zahrnovali tehdejší zemědělci branami, oradlem nebo motykou, někdy ji možná nezahrnovali vůbec. Osivo bylo vesměs uloženo jen velmi mělce, a proto dobře vzcházelo. Podle historických i etno grafických analogií můžeme usuzovat, že se selo méně hustě než za trojpolního systému a že úroda přitom byla dobrá (srv. hlava 3). Obilniny a ostatní polní plodiny Pro období 8.—10. stol. jsou písemné prameny o pěstování polních plodin a jejich skladbě velmi chudé. Základní význam má zpráva Ibráhíma ibn Jakuba, velmi vzdělaného vyslance kordobského chalííy al-Hakema II., který v letech 965—966 navštívil slovanské země ( K o w a l s k i 1946, H r b e k 1951). Ibn Jakub píše o městě Praze (Frága) a o Čechách takto: „Jejich země je nejlepší zemí severu a nejzásobenější v potravinách. Prodává se tam za jeden kinšár tolik pšenice, že postačí člověku na měsíc. Za jeden kinšár se prodává tolik ječmene, kolik vystačí na obrok pro jed noho koně na 40 nocí. Za jeden kinšár se prodává deset slepic.“ O Slo vanech obecně uvádí, že se pilně věnují zemědělství a výrobě věcí nutných pro obživu a převyšují v tom všechny ostatní národy severu. Sejí dvakrát do roka, v létě a na jaře, a mají dvojí žně. Nejvíce se pěstuje proso ( H r b e k 1951, Pramene ... 1964, 335—341). Jeden kinšár, v dřívějších čteních mylně kírát nebo gírát, byl podle dokladů J. Š t ě p k o v é (1955) denár, standardní typ mince té doby v celé křesťanské Evropě. Kupní síla takového denáru o váze zhruba 1,2 g stříbra byla tehdy v Čechách neobyčejně vysoká a obilniny naopak velmi levné. Zpráva o Čechách je velmi jasná a nepotřebuje dalšího komentáře. Bezpečně je doloženo pěstování pšenice a ječmene, jejich relativní hojnost a levné ceny. Jinak je tomu s prosem. V Čechách mohlo být pěstováno 194
stejně hodně jako u ostatních Slovanů, ale není to jisté. Dvojí setba znamená, jak se všichni autoři shodují, vysévání ozimu a jaře. Pěstování ozimů a jaří nebylo ve střední Evropě žádnou zvláštností; viděli jsme, že bylo obvyklé od neolitu. Pokud jde o dvojí žně, je velmi pravděpodobné, že se obilí sklízelo zčásti ještě nezralé před „velkými žněmi“, jak to známe z etnografie (A v i t s u r 1975) a jak to předpokládáme již v neolitu (s. 32). Nezralé obilí se buď hned spotřebovalo nebo konzervovalo pražením. Pěstování pšenice je dále doloženo v některých václavských legendách od konce 10. století ( K r z e m i e ň s k a 1963). Pšenice je tu ovšem zmiňo vána v souvislosti s přípravou sakrálního pečivá a nelze z toho vyvozovat nic víc, než že se běžně pěstovala. V jakém poměru byla k ostatním obil ninám a jaké to byly obilniny se z václavských legend nedozvíme. V jediné václavské legendě, jejímž autorem byl montecassinský mnich Vavřinec, datované obecně do počátku 11. století, se mluví o pěstování prosa. Vesničan a jeho žena žali ve sváteční den proso, a za to stihl ženu trest boží, onemocněla, a teprve zákrok sv. Václava jí vrátil zdraví ( K r z e m i e ň s k a 1963). Archeologické prameny jsou dnes již poměrně hojné a obraz jimi po dávaný je výrazný. Nejčastěji je doložena pšenice obecná a proso (tab. 2). Obě obilniny se vyskytují na nalezištích velmi často a nejčastěji byly pře važující obilninou. Můžeme tedy považovat za jisté, že zpráva Ibráhíma ibn Jakuba o hojném pěstování prosa se vztahuje také na naše země. Také velké rozšíření pšenice je v souladu s jeho zprávou. Jinak je tomu s ječmenem. Na nalezištích se objevuje méně často a v Čechách a na Mo ravě nikde nepřevažoval. Jedině na Slovensku, na hradišti Pobedim, dlouhou řadu let zkoumaném D. Bialekovou, byl v relativně velkém množství. Bylo to tedy asi tak, že se v českých zemích ječmen pěstoval, ale nebyl hlavní obilninou. Ibráhím ibn Jakúb ho kupoval pro koně, dostal ho levně a tuto skutečnost zaznamenal. Zpráva souvisí s potřebami kupců a cestovatelů a neodráží tedy přesně obilnářskou produkci a konsumpci obilí v tehdejších Čechách. Na třetím místě za pšenicí a prosem bylo žito. Oves byl ve větším množství identifikován jenom ve Vlastislavi, na na lezištích se vyskytoval nejméně často ze všech obilnin. Pěstování jiných obilnin, jako jsou pluchaté pšenice jednozrnka a dvouzrnka, špalda nebo pohanka, není prakticky doloženo. Pěstování jednozrnky a dvouzrnky zaniklo v době kolem poloviny 1. tis. našeho letopočtu téměř úplně, později se objevují tyto obilniny jenom výjimečně, vesměs jako příměs. Pohanka je novodobější obilnina; v našich zemích je doložena teprve ve 12. stol. nálezem z Uherského Brodu ( O p r a v i l 1976). Merlík bílý (Chenopodium album), jehož konsumpce a možná i záměrné pěstování je doloženo v době stěhování národů v Březně u Loun ( P l e i n e r o v á 1975, Te m p í r 1975), byl v 8.—10. stol nejčastčji jenom plevelovou příměsí 195
bez zvláštního významu. Jenom ze Sarovců na Slovensku známe velmi bohatý nález této rostliny bez přímési obilnin, obsahující cca 2 00-250 000 semen o váze 50 g (Chrnopndium album: 99,94 %>; Chrnopndium hybridům: 0,04 %), avšak jeho datování do slovanského období není bezpečné ( T e m p í r 1969). Pšenice shloučená (Triticum compactum) bývá při rozborech spojována s pšenicí obecnou, protože je lze ve zuhel natělém stavu těžko odlišit. Také v tab. 2 jsou uváděny společné. Na Slo vensku je tato pšenice známa z lokality Devínská Nová Ves - Ďalšie Topolite (E i s n e r 1952) a z Pobedimi (H a j n a 1o v á 1975). Dvě lokality se vymykají z rámce celkového průměru, a to Mikulčice na Moravě a Pobedim na Slovensku. V Mikulčicích naprosto převažovala pšenice obecná a proso zde není vůbec doloženo. Žito tvořilo asi 2,5 % celkového nálezu obilí a ječmen necelé 0,5 % (tab. 3). V Pobedimi se obilnářská výroba podle archeologických dokladů zaměřila výrazně na ječmen. Zatímco v Mikulčicích byla pšenice obecná takřka mono kulturou, v Pobedimi se pěstovaly a konzumovaly také další obilniny, i když méně. Ječmene bylo zhruba 69 %, žita 18 %, pšenice slabých 12 % a ovsa necelá 2 % (tab. 4). Proso, podobně jako v Mikulčicích, není doloženo. Mikulčice se vůbec vymykají z běžného rámce tehdejších sídel jak svým rozsahem a nádherou, tak skutečností, že byly významným centrem dávno před vznikem Velké Moravy. Aby na tehdejší dobu mimořádně veliké centrum mohlo tak dlouho žít z produktů zemědělské výroby, muselo tam být zemědělství relativně intenzívní, i když se asi obilí také dováželo. Zemědělské nářadí z Mikulčic se neodlišuje od tehdy běžně užívaného nářadí kvalitativně, ale kvantitativně. Troj polní systém nebo příbuzný druh úhorového zemědělství předpokládat nemůžeme, ale přílohy bývaly asi krátkodobé a celiny možná vůbec neexistovaly, jestliže nebylo v okolí dost půdy, která by mohla tak dlouho ležet ladem. Kde tedy vysévat proso? Pro pěstování pšenice obecné skýtaly krátké přílohy velmi příznivé podmínky; půda se ovšem musela na tehdejší dobu pečlivě obdělávat a patrně i nějak hnojit, protože jinak by se bez občasného dlouhodobého odpočinku neobešla. Pšenici obecné v Mikulčicích vyhovovalo také tamní vlhčí klima. Část pšenice mohla pocházet z dovozu, který se zřejmě zaměřil jen na tuto obilninu. Příčiny převahy ječmene v Pobedimi na Slovensku jsou méně jasné. Je možné, že jde jenom o náhodu a nedostatečné zachycení skutečnosti. Podle informace D. Bialekové, vedoucí výzkumu v Pobedimi, pocházejí totiž všechny vzorky z jednoho místa a z jednoho objektu, jakési „ošatky“ na obilí. Na jiných nalezištích na Slovensku ječmen nepřevažoval. Je však také možné, že i v okolí Pobedimi, podobně jako v Mikulčicích, bylo velmi intenzívní obilnářství, které se na produkci ječmene zaměřilo buď 196
proto, že hradiště Pobedim byla vlastně jakási kupecká stanice, kde obchodníci potřebovali ječmen pro koně, nebo proto, že ječmen je méně náročný než pšenice a jeho intenzívní vysévání je snažší a přitom dosti efektivní. Není vyloučeno, že i v jiných významných centrech se postupně zvy šovala produkce chlebového obilí, zejména obecné pšenice, zatímco prosu se tam již nedařilo. Ukazují na to předběžné výsledky z pře myslovského hradiště Budeč. Zaplevelení obilí, tj. skladbu plevelové příměsi a procento této příměsi v obilí, nemůžeme vždy zjistit, protože při vybírání nálezů uložených volně v hlíně se často vyberou, prosejí či proplaví jenom obilná zrna a plevel ujde pozornosti. Jenom tam, kde obilí bylo uloženo v nějakém obalu nebo tam, kde paleobotanik dostal k určení vzorek obilí i s hlínou, je zjištění skutečného stavu pravděpodobnější. Příměs plevelů, pokud byla zjištěna, je vesměs minimální a ve většině případů zdaleka nedosahuje 1 %. Nejvíce plevelů, zhruba více než 3 %, bylo zjištěno v Pobedimi (tab. 4). Bezpečně jsou doloženy plevele ozimého obilí v souvislosti s pše nicí (Libice n. Cidlinou, Vlastislav —Bromus secalinus L. —sveřep obilní, stoklasa ad.). Z uvedeného přehledu i z přiložených tabulek je tedy zřejmé, že v obilnářské výrobě neexistovaly přísné zákonitosti a neměnné zvyklosti. Velký důraz kladli tehdejší zemědělci na pšenici a proso, ale řídili se podle místních potřeb a podmínek. Při snahách o intenzivnější zemědělství se asi upouštělo od prosa, protože proso, má-li se vysévat na trvale obdělá vaných půdách, je velmi náročné na práci, zejména na pletí. Z. B e r a n a J. P e t r (1959) např. uvádějí, že v letech 1842—1857 bylo v Čechách k vypěstování prosa na 1 ha zapotřebí 45,97 dnů ruční práce (z toho si 36,15 dnů vyžádalo první a druhé pletí) a 9,42 dnů práce s potahy, kdežto na 1 ha pšenice ve stejné době bylo zapotřebí 16,92 dnů ruční práce a 11,5 dnů potažní práce. V Polsku v 16.—pol. 18. stol. bylo proso poměrně oblíbenou potravinou, ale bylo ze všech obilnin nejdražší. Jeho cena byla v průměru o 50 % vyšší než pšenice a pohanky, asi o 100 % vyšší než cena ječmene a asi o 500 % vyšší než cena ovsa ( O c h m a ň s k i 1965,228). Přitom bylo proso nejúrodnější a dávalo nej vyšší výnosy. I když zaplevelení stále obdělávaných půd bylo v 7.—10. stol. mnohem nižší než v obdobích, z nichž pocházejí uvedené údaje, a tedy i práce s pletím byla mnohem méně náročná, vyžadovalo si i tehdy pěstování prosa na stálých polích vyšších nákladů než např. pěstování pšenice a ječmene. Pěstování ozimů a jaří dokládá výše uváděná zpráva Ibráhíma ibn Ja kuba. Archeologicky máme ozim doložen v Libici n. Cidlinou a Vlastislavi, a to ozimnou pšenici (srv. výše). V Mikulčicích a Pobedimi jsou ozimy dosti pravděpodobné. 197
Z luštěnin je doložen hrách, čočka a vikev (tah. 5). Bohy (Vicia faba L.) z 8. stol. nalezl r. 1979 J. Kudrnáč v Kounicích. Nálezy semen vikve bývají považovány za doklad stájového krmení dobytka a pěstování krmivá pro dobytek na poli ( H r u b ý 1955, K u d r n á č 1958a). Z etnografických a historických pramenů však víme, že vikev se někdy míchala do obilí na mouku a sloužila jako potrava lidem (F u s 1795 s. 248 n., KI u k 1786 s. 160, G e r a l d - W y ž y c k i 1845, s. 297, M o s z y ň s k i 1962 s. 104). Musíme být proto velmi opatrní, než vyslovíme definitivní závěr, zejména tehdy, byla-li vikev nalezena v hrobě, jako tomu bylo např. ve Starém Městě na Moravě - pohřebiště Na Valách ( H r u b ý 1955). V hrobě je nález plodiny ke konsumpci člověkem rozhodně pravděpodobnější než nález krmivá. Nálezy lnu a konopí přináší tab. 6. Není jich mnoho, a proto jsou doplněny nálezy lněných a konopných látek. Len, jak je vidět z nálezů, se pěstoval na vlákno; tkaly se z něho různé látky, sloužil i k výrobě provazů nebo provázků. Také konopí se pěstovalo pro vlákno, které vzácněji než len sloužilo k výrobě látek na ošacení. Použití na provazy, sítě a hrubé tkaniny je pravděpodobné, doklady na našem území však zatím chybějí. Ze semen obou plodin se podle všech předpokladů tlačil olej. Jiné technické nebo olejnaté rostliny v 8 —10. stol. na území ČSSR nejsou zatím doloženy, i když se zřejmě pěstovaly. Mák (Papaver somniferum L.) při výzkumu unikne snadno pozornosti. Řepka olejná (Brassica rapa var. oleifera) a lnička (Camelina sativa) byly ojediněle nalezeny na území Slovanů východních a západních, např. na nalezištích Sarkel Belaja Veža, Rajkoveckoje gorodišče, Doneckoje gorodišče, Štětin. Naprosto chybějí archeologické informace o okopaninách. Z nich při chází nejvíce v úvahu řepa. V literatuře se někdy pod vlivem P. N. T r e ť j a k o v a (1948) traduje, že Slované pěstovali řepu skutečně hojně a že u nich měla ve výživě asi stejnou úlohu jako později brambory. S tímto názorem lze sotva souhlasit. V písemných pramenech jsou zprávy o pěsto vání řepy dosti pozdní, pro Čechy patří až do 13. stol. ( K r z e m i e ň s k a 1963). Řepa byla tehdy potravou pro lidi, ale platila za jídlo ubohé a málo ceněné (tamtéž). O jejím užívání jako krmení pro dobytek, o němž víme až z následujících století, nemáme pro časný středověk žádné údaje. Sklizeň Jediným žňovým nástrojem 8.—10. stol., využívaným při sklizni obilovin, byl srp. Pracovalo se s ním jemněji než s kosami, takže se i mírně přezrálé obilí spíše udrželo v klasu. Kosy na obilí se zaváděly až v pozdním středověku a novověku a postupně převládly až v 16.—19. stol. ( Be 198
r a n o v á 1957. 1971. P e t r á ň 1963, M i k a 1960, Č e r n ý 1930, B e d n a ř í k 1957 aj.). Žňové nože. známé z pravěku a doiožené i etno graficky, se už neužívaly. Srpy měly v 8.—10. stol. na celém území ČSSR jeden základní tvar, který naprosto převažoval. Byly to srpy s odsazenou nebo lépe řečeno v úhlu ohnutou rukojetí Steensbergova typu B ( S t e e n s b e r g 1943), které jsem kdysi nazvala typem B I ( B e r a n o v á 1957). Jejich čepel byla plynule zakřivena ve tvaru úseče paraboly nebo i elipsy, s největším zakřivením asi v jedné třetině, počítáno od nasazení rukojeti (obr. 67: 8— 11: 68: 2, 3, 9). Čepele měly hrot tupý, ztluštělý nebo příčně roztepaný do tvaru jakési bambulky (obr. 73: d; 67: 8—11). Ostří bylo od nasazení rukojeti v délce asi 5 cm směrem k největšímu zakřivení také tupé, určené v tomto místě ne k podříznutí, ale k zachycení hrstě obilí ( B e r a n o v á 1972a). Srpy z 8.—10. stol. byly značně větší než srpy pravěké, ale oproti středověkým a etnografickým srpům malé. Délka myšlené tětivy srpu od konce řapu k hrotu se pohybuje mezi 30—40 cm. Ostří nese někdy stopy po jemném zoubkování nebo spíše nasekávání střední části čepele, které se však zachovalo jen velmi vzácně a nezřetelně. Původně byly opatřeny dřevěnou rukojetí, nasazenou na železném trnu nebo řapu, dlouhém asi 9—14 cm. K lepšímu upevnění této rukojeti sloužil nahoru vykovaný zúžený konec trnu, někdy ještě zpětně zahnutý do tvaru jakéhosi háčku. Byly to typické obilní srpy, určené k hrsťování obilí. Na trávu se nehodily. Dokazuje to především tupý, ztluštělý nebo příčně roztepaný hrot, který by byl při žnutí trávy na překážku, ale velmi se osvědčoval při hrsťování obilí. Srpy tohoto typu měly značné množství variant, odlišných navzájem mírnými odchylkami v zakřivení čepele, v posunutí největšího zakřivení buď více ke středu nebo k řapu, úhlem odsazení rukojeti od čepele, šířkou čepele, délkou řapu nebo formou hrotu. Lze říci, že ani jeden srp není úplně totožný s druhým. Odlišnosti však nejsou natolik pod statné, abychom podle nich mohli stanovit samostatné varianty. Nejsou podmíněny ani časově, ani místně. Odchylky byly způsobeny tím, že každý srp byl vykován ručně zvlášť, a snad i snahou vyhovět zvláštním přáním uživatele. Velmi vzácně se vyskytovaly jiné obilní srpy Steensbergova typu A, jejichž rukojeť byla přímým pokračováním čepele. Byly poměrně velké, silné zakřivené a tvar čepele byl v podstatě shodný se srpy předešlými; odlišovaly se právě jen řapem nebo trnem pro přímou rukojeť. Známe je zatím jenom na Slovensku v několika málo exemplářích, ale nelze vyloučit, že se najdou i na sousední Moravě a možná i v Čechách. Jsou to starobylé srpy, rozšířené ve střední Lvropě již v laténském období. 199
6 7. Srpy a k osy z Moravy. 1, 2: D oln í V ěstonice, hroby 8 6 /4 8 a 4 6 2 —41/49: 3: Tvarožná, sídliště; 4: Lhota T varožná, z hrom ad n éh o nálezu; 5. 6, 8 —11: O slavany, z h rom adného nálezu; 7: Nejdek; 1—6, 8 —11: 9. stol.; 7: středověk, M oravské m uzeum Brno. 6 7. Sicheln und S en sen aus Mähren. 1, 2: D oln í V ěstonice, Gräber 6 8 /4 8 und 4 6 2 —41/49; 3; Tvarožná, Siedlung; 4: Lhota T varožná, aus einem M assenfund; 5, 6, 8 —11: O slavany, aus einem M assenfund; 7: N ejdek; 1—6, 8 —11: 9. Jh.; 7: Mittelalter, M. Brno.
200
Na Slovensku je můžeme datovat do 7 .-8 . až do 9. stol., kdy úplně zanikají. Byly nalezeny v Gajarech - Pustatina Vrablicova v 2. hromad ném nálezu (obr. 68: 1; E i s n e r 1939/46), v Pobedimi ( B i a l e k o v á
68. Srpy a kosy ze S lovenska. 1, 4, 5: Gajary-Pustatina Vrablicova, II. hrom nález, 8 .—poč. 9. stol.; 2, 3: Gajary Pustatina Vrablicova, I. hrom. nález, 8 —poč. 9. stol.; 6 —8: Gajary-role Stolička, sídliStč, 7 . - 8 stol.? (la tén ? ); 9: Velký Grob, hrob 5 /4 8 , 9. stol., SNM Bratislava. 68. Sicheln und S ensen aus der Slow akei. 1, 4, 5: Gajary-Pustatina Vrablicova, II. M assenfund, 8 -B e g in n des 9 Jh.; 2, 3: Gajary Pustatina Vrablicova. I M assenfund, 8 —Beginn des 9. Jh.; 6 —8 Gajary Acker Stolička, Siedlung, 7 .- 8 . Jh.? (latčnc/.eitlich?); 9: Velký Grob, Grab 5 /4 8 , 9 Jh , M Bratislava
201
1963) a v Zabokrckách (tah. XXIX: 10; Točí k 1963). Výrazné se odlisují od menších, plošších srpů typu A z Let u Dobřichovic (sr. s 169) Srpy ukončené místo trnu kroužkem byly užívány především ve vý chodní Evropě, kde jsou velmi starobylé ( L e v a š e v a 1956, B e r a n o v á 1957). V Polsku a v Pomoří byly v 10.-12. stol. rozšířeny zvláštní srpy, jejichž čepel byla opatřena kroužkem na přivěšení a zasunuta do kostěné, zdobené pochvy (obr. 86: 1) ( R a j e w s k i 1948). U nás byl takový srp nalezen v Mikulčicích (nepublikováno) jako jediný exemplář na našem území. Srpy na obilí typu B I byly převažujícím tvarem srpu nejenom u nás, ale na celém slovanském území. Pokud jde o východní Slovany, A. V. A r c i c h o v s k i j (1928) a V. P. L e v a š e v a (1956) se pokusili blíže roztřídit tamní srpy na základě analytické geometrie a jiných matematic kých metod do více typů, které jsou vesměs variantami srpu B I. Rozdíly mezi nimi nejsou vyhraněny; sovětští archeologové se v nich jistě orientují snáze než zahraniční badatel, avšak i pro ně, zdá se, bývá místo nálezu jistějším vodítkem pro zařazení do toho či onoho lokálního typu než tva rový rozbor. Jde o Arcichovského typy novgorodský, moskevský, dněperský a volžskobolgarský a o typy z 10.—13. stol., stanovené V. P. Levaševou: novgorodský (se 2 variantami: kostromskou a jaroslavskou), kyjevský, jihozápadní, rusko-litevský, bolgarský a o většinu srpů moskev ského typu; část srpů moskevského typu je analogická spíše našim srpům středověkým. Všechny srpy a varianty východoslovanské mají blízké analogie u srpů západoslovanských. Na neslovanském území byly srpy typu B I rozšířeny všude tam, kde bylo starší slovanské osídlení (Maďarsko) nebo kam zasahovala slovanská expanze a silné slovanské vlivy (Volžské Bulharsko, okrajová území Litvy, Krym, západní tatarské území, slovansko-germánské pohraniční území). Germánské srpy ze stejné doby, pokud je známe, se svým tvarem od lišují od slovanských. Jejich čepele jsou buď sevřenější, s velkým zakři vením protaženým ve tvaru písmene U (obr. 86: 3; tab. XXXIV: 2), nebo naopak ploché, hranatější a rovnoměrněji zakřivené (obr. 86: 2). Názor vyslovený D i n k l a g e m (1941) na základě srpu z franského pohřebiště ve Fallais (obr. 86: 2), že slovanské a germánské srpy jsou stejné, ne odpovídá skutečnosti, pokud nepovažujeme za stejné všechny srpy, které mají rukojeť odsazenou. Jaký je původ slovanských srpů? Vůbec nejstarší exemplář srpu typu BI patří do časně římského období a byl nalezen v Benken ve Švýcarsku (obr. 25: 5). Tehdy to však byl tvar spíše výjimečný. Spolu s jinými nástroji přešel i tento tvar srpu do zemědělského inventáře římských pro vincií. Tam je nutno hledat původ slovanských srpů časného středověku, stejně jako většiny jejich zemědělského nářadí. Proč si však Slované 202
vybrali jen jeden tvar, když srpy římsko-provincionální kultury byly tak rozmanité? Je nasnadě, že výběr byl sotva podmiňován vkusem; Slované si vybrali zřejmě to, co se nejlépe hodilo k jejich hospodářskému životu a jejich způsobu žňových prací. Také germánské srpy mají svůj původ mezi nástroji římsko-provinciálního zemědělství, ale germánské potřeby a žňové zvyklosti byly asi trochu jiné než u Slovanů, a tak si Germáni vybrali jiné tvary. Obilní srpy typu A, hlásící se svým vznikem do doby laténské, užívaly se také v římských provinciích. Patří do inventáře černjachovské kultury, 8 .-9 . století je konečnou fází jejich používání. Časně středověké žňové technice již nevyhovovaly. Vývoj žňové techniky na našem území i jinde napovídá mnoho o způ sobu sklizně, zejména o tom, v jaké výši se odřezávaly klasy a kolik slámy zůstávalo na poli. Malé ploché srpy, používané v halštatském období i později zejména na východoslovanském území, vyhovovaly při odře závání stébel těsně pod klasy. Také srpy z Let u Dobřichovic z 6. nebo počátku 7. století (tab. XXVI: 2—4) byly pravděpodobně určeny k uře závání obilí blízko u klasů. Později, když vzrůstala potřeba slámy, když jí bylo zapotřebí ke krmení a k podestýlce a když záleželo i na výrobě hnoje, odřezávalo se jí s klasy stále více. V 8.—10. století se však ještě nedospělo ke způsobu vyobrazeném ve Velislavově bibli z doby kolem r. 1340 (tab. Lil: 1) nebo v Melantrichově bibli z r. 1549 ( P e t r á ň 1963), při němž se odřezávalo tolik slámy, že ženci museli pracovat vkleče nebo v podřepu. Obilí se v hradištním období žalo pravděpodobně v polovině výšky klasu, takže ženci ještě mohli pracovat v nepříliš hlubokém předklonu. Existovaly ovšem místní rozdíly, podmíněné do značné míry celkovým stupněm hospodářského vývoje. Tomu nasvědčují i prameny paleobotanické. Např. na hradišti Klučov z 8.—první poloviny 9. století se mezi obilím vyskytovala semena takových plevelů rostlin, které povětšině do růstají do výšky 15—55 cm, takže tu již šlo o dosti nízkou žatvu ( D o h n a l 1958). Naproti tomu K . M o l d e n h a w e r (1946—1947) zjistil na hradišti Luboň pod Poznaniem v 7 .-8 . století jedině semena vyšších plevelů, dosahujících výšky až 1 m, a podle toho se domnívá, že se tam uřezávaly jedině klasy. Vzhledem k tomu, že v té době byly v Polsku rozšířeny ještě srpy primitivnějších tvarů než typ B I, lze jeho názor přijmout. Hradištní srpy (typ B I), které se rozšířily v 7 .-8 . století, podřezávaly sevřenou hrst obilí blízko pod rukou, která obilí svírala. Žnečka nebo žnec (žali i muži, nikoli, jak se někdy v archeologii mylně usuzuje, jedině ženy, srv. tab. L: 2 a LI: 1) uchopili levou rukou hrst obilí a srpem v pravé ruce tuto hrst podřízli. Naproti tomu středověké srpy z druhé poloviny 13. stol. a z pozdější doby odřezávaly obilí mnohem níže pod rukou, která je svírala, tj. blíže u země, kde se sevřená stébla již silně rozbíhala. Bylo to 203
umožněno díky tomu, že tyto srpy měly mnohem větší záběr a dávaly možnost podchytit obilí z větší plochy. Hradištní srpy byly ve své době velkým pokrokem. Umožnily snadnější a rychlejší sklizeň a přispěly k tomu, že obilnářská výroba mohla nabývat na objemu. Potřebám středověku však již nedostačovaly. Je třeba brát v úvahu, že jejich vývoj nemusel být a nejspíše nebyl podmíněn tím, že by se snad na plošné jednotce půdy dosahovalo vyšších výnosů. Naopak vzhledem k tomu, že zrnovost při trojpolním systému byla mnohem nižší než při předcházejících extenzivnějších soustavách hospodaření ( Be r a n o v á 1975a), je oprávněný předpoklad, že obilí v hradištní době bylo hustší než později ve středověku. Žně zralého obilí v 8.—10. století probíhaly asi ve stejné době jako žně ve středověku i v novověku. Na včasnou sklizeň byla náročná zejména pšenice obecná, která se snadno vysýpala z klasu, jestliže i jen maličko přezrála. Také sklizeň zralého žita byla podle údajů ze středověku a novo věku náročnější než sklizeň ječmene nebo ovsa, které lépe držely v klasu. Doba žní a tedy možnost včasné sklizně se prodlužovala jednak tím, že se vysévaly různé druhy obilí, které různě dozrávaly, jednak tím, že různě dozrávaly ozimy a jaře. Část obilí se nejspíše sklízela ještě nezralá (srv. s. 195 a s. 214). Ml á c e n í a č i š t ě ní obilí. U k l á d á n í p o l n í c h pl o d i n Sklizené obilí se mlátilo, patrně pomocí cepů. Část udusaného a kameny vydlážděného mlatu na obilí nalezl R. T u r e k (1966—1968) v Libici nad Cidlinou. Mlat pocházel ze starší fáze hradiště a byl porušen pozděj šími hroby (informace R. Turka). O čištění obilí nevíme nic více, než mohl říci již L. N i e d e r 1e (1921). Obilí se oddělovalo od plev buď v ně jaké pohybující se nádobě, nebo spíše prohazováním pomocí lopaty (vějice) tak, aby vítr nebo pohyb vzduchu oddělil a odnesl plevy. Zda se užívalo také síto, nemůžeme doložit. O čištění obilí před semletím informují zejména staré svatováclavské legendy. Protože plevele v obilí nejsou příliš hojné a časté, je možné, že se obilí nějakým způsobem čistilo i od této příměsi. Vymlácené a vyčištěné zrno se ukládalo buď do jam v zemi, nebo do zásobáren sroubených ze dřeva, které byly různě velké. Byly to prosté truhlice (srv. M u s i a n o w i c z 1951) nebo i větší domky, do nichž bylo možno vstoupit. Ukládalo se v nich nejenom obilí, ale i semletá mouka (N i e d e r 1e 1921,109 n.). Kromě toho jsou porůznu doloženy i z proutí pletené stavby v různé podobě (o nich srv. H r u b ý 1965). Etnografické analogie k takovým truhlicím a zásobárnám shromáždili nověji D. S t r á n s k á (1963) a Š. M r u š k o v i č (1974). 204
69. 6 9.
Profily zásobních jam, K lučov (Č echy), 8 . - 9 . stol. Profile von Vorratsgruben, K lučov (B öh m en ), 8 . - 9 . Jh.
205
O obilních jámách nám archeologické výzkumy přinesly dosti podrobné informace. Obilnice byly hruškovité, válcovité, kuželovité nebo vakovité jámy zhruba kruhového průměru, různé hloubky a šířky. Jejich průměr se nejčastěji pohyboval mezi 150—200 cm, hloubka mezi 2—3 m. Skla dováním obilí v jámách — obilnicích — se zabýval zvláště J. K u d r n á č (1958, 1970), který prozkoumal více než 60 takových jam na hradišti Klučov u Českého Brodu z 8.- první pol. 9. století (obr. 69). Další obil nice byly prozkoumány na hradišti v Tismicích ( K u d r n á č 1961), ve Staré Kouřimi ( Šol l e 1966), Vlastislavi ( Vá ň a 1968) a na mnoha a mnoha dalších nalezištích na celém území našeho státu. Nejstarší patří již do ob dobí pražského typu (Březno u Loun, P l e i n e r o v á 1975). V této době však byly více oblíbeny menší kotlovité jámy, hluboké asi 1—1,5 m, které se někdy také označují jako obilnice; obdobně tomu bylo i v 7 .-8 . stol. Jámy na obilí, obilnice nebo žitnice, jsou známy z rozsáhlého historic kého a etnografického materiálu ( G r a u s 1953, P o 11a 1959, K u n z 1965, K u d r n á č 1958,1970 a další). Tyto jámy sloužily dlouhou dobu, někdy i několik generací. V případě potřeby obilí vydrželo mnoho let. Dlouho skladované obilí ztrácelo klíčivost, avšak k jídlu bylo dobře použitelné. Stávalo se, že obilí silně zatuchlo a muselo se vysušovat nebo i čistit. Zatuchnutí však vynahrazovala skutečnost, že při požáru nebo při ná jezdech nepřátel obilí nepodlehlo zkáze. Před ukládáním obilí jámy vyložili slámou, kterou zapálili a nechali pozvolna hořet několik dnů, až se stěny vypálily. Někdy se stěny jam ještě vymazávaly hlínou. Jinde se po vypálení stěny vyčistily a potom znovu vyložily slaměnými došky nebo slámou, připevněnou pruty a kolíčky nebo větvičkami, anebo se vystlaly proutím, které se o mazal o hlínou. Před použitím bylo vždy nutno jámu znovu vyčistit a vypálit. Zrní se sypalo do jam suché a za suchého počasí, pokud možno zbavené škodlivé příměsi. Obilnice se naplnila po hrdlo, obilí se ušlapalo a utěsnilo. Navrchu se obilnice zasypávala popelem, pískem, slámou, zemí a zatížila kamenem nebo dřevěným křížem. Otvor se zamazal hlínou a nad otvorem se udělal malý dřevěný pahrbek, nebo se obilnice zastřešila, aby byla kryta před sluncem, deštěm a sněhem. Podle J. K u d r n á č e (1958) bylo skladování v obilnicích výhodné především proto, že bez vynaložení další práce samočinně vytvářelo podmínky, poskytující skladovanému zrnu ochranu před zničením fyziologickými a biochemickými procesy. Výhodná byla poměrně nízká, relativně stálá teplota, která omezovala rozvoj mikro organismů a byla nepříznivá též pro rozvoj hmyzu a roztočů. Velký význam měla skutečnost, že obilí bylo skladováno bez přístupu vzduchu. Je otázkou, zda se skutečně ve všech obilních jámách skladovalo obilí takovým způsobem, jak ukazují pozdější prameny. Podobně jako již v předchozích obdobích nalezneme někdy v obilnicích i více druhů obilí 206
nebo obilí a luštěniny, dokonce i ovoce. Nemůže to být zbytek předešlé náplně, protože obilnice se vždy musely znovu čistit a vypalovat. Situace v obilnicích, pokud jsme měli při výzkumech štěstí a nalezli větší zbytky obilí, naznačuje někdy, že obilí bylo uloženo v pevných obalech, pytli, měchu, koši nebo velké nádobě, a to zřejmě každý druh zvlášť ( B e r a n o v á 1965, V á ň a 1968). Jiné jámy tvaru obilnic nesloužily vůbec k uchovávání obilí a rostlinných produktů, ale např. k uložení sušených nebo uzených ryb, masa nebo i jantaru (tamtéž). Zdá se, že některé jámy měly především funkci sklepů a zásobních prostorů vůbec, jiné byly určeny ke skladování rostlinných produktů, avšak ne k samokonzervaci (bez přístupu vzduchu), ale kvůli relativně stálé nízké teplotě a bez pečnému uložení. Takové prostory mohly být vydřeveny nebo jinak zpevněny, což u normálních obilnic nebylo nutné. Příklady výdřevy v archeologických nálezech přinesl J. K u d r n á č (1958). Všechny tzv. obilnice nebyly tedy skutečnými obilnicemi v historickém a etnografickém slova smyslu, ale byly to zásobní jámy. Při archeologických výzkumech nalezneme velké množství obilí velmi často v mělkých kotlovitých jámách. Skladování za nepřístupu vzduchu, kdy dochází k procesu samokonzervace, který podrobně popsal J. Kudrnáč, v nich nepřichází v úvahu. Mělčí kotlovité jámy byly především sklepními zásobními prostorami na obilniny, jiné rostlinné produkty a na ostatní zásoby. Je pravděpodobné, že polní plodiny, produkty živočišné výroby a jiné zásoby byly skladovány odděleně v různých zásobních jámách. Tvary těch i oněch byly však stejné. Ml e t í o b i l í a z p r a c o v á v á n í o s t a t n í c h p o l n í c h p l o d i n MLÝNKY
V 8 —10. stol. semílali obilí na ručních rotačních mlýncích, stejných jako v předcházejících dvou stoletích. Mlýnek se skládal ze dvou okrouhlých žernovů, spodního, který K. Č e r n o h o r s k ý (1957) nazývá ležákem, a horního, který označuje jako běhoun. Oba kameny měly ve středu kruhový otvor, který procházel celou tloušťkou kamene. Otvor horního kamene byl větší než otvor dolního. Pracovní plocha horního kamene byla lehce vydutá, pracovní plocha spodního kamene lehce vypouklá ve tvaru komolého kužele. S p o d n í ž e r n o v y měly středový otvor, který procházel celou tloušťkou kamene (tab. XXXVIII). Mlecí plocha byla dobře opracovaná a hladká, spodní strana hrubá a někdy i úplně nerovná. Pro spodní žernovy ručních rotačních mlýnků z 8.—10. stol. a ze slovanského období 207
a středověku vůbec je charakteristické, že se jejich pracovní mlecí plocha od středu k okrajům mírné svažuje, avšak skutečné jenom mírné; prudší spád, obvyklý u žernovů s nedovrtaným středovým otvorem i u některých spodních kamenů s naskrz provrtaným středovým otvorem z doby římské, je velmi vzácný. Kámen nebývá masívní, někdy je dokonce nápadné tenký Velikost se pohybuje asi od 35 do 50 cm v průměru. Otvor ve středu není rovnoměrný, ale u obou konců se více nebo méně nápadně rozšiřuje a doprostřed zužuje. Na spodní nepracovní straně bývá otvor nejširší. Někdy je tento otvor také poněkud šikmý. Spodní žernovy s otvorem jdoucím celým kamenem se možná ojediněle objevují již v laténském období, avšak tehdy naprosto a výhradně převa žovaly žernovy s nedovrtaným středovým otvorem. V římském období se užívaly jak žernovy s naskrz jdoucím otvorem, tak kameny s okrouhlou, přibližně 5 cm hlubokou jamkou. V druhé polovině I. tisíciletí n. 1. žernovy s nedovrtaným otvorem úplně vymizely a užívaly se jedině spodní kameny s otvorem naskrz provrtaným ( B e r a n o v á 1963b). H o r n í k a m e n y byly úplně prosté, kruhové, s jednoduchým okrouhlým otvorem ve středu. Celkový tvar žernovu připomínal někdy nízký bochník, jindy byly boční stěny kolmé a výrazně od horní strany odsazené. Horní okraj středového otvoru nebývá zvláště u bochníkovitých tvarů ostře odsazen, ale je zaoblený tak, aby se na horní straně mírně rozšiřoval do tvaru nálevky. Tloušťka i velikost kamenů se různí, stejně jako velikost středového otvoru. Průměr žernovu se zpravidla pohybuje asi mezi 35—50 cm, středový otvor mívá 6—12 cm v průměru a je výrazně větší než středový otvor kamene spodního. Na horní straně ani v boční stěně nejsou nikde žádné stopy po upevnění rukojeti. Spodní pracovní strana je hladká a dobře opracovaná. Lehce se svažuje od středu ke krajům a je lehce vydutá tak, aby to odpovídalo sklonu pracovní plochy dolního kamene (tab. XXXVIII; XXXIX; obr. 70: A). Horní žernovy — běhouny — měly dva hlavní tvary: a) s jamkami pro papřici u středového otvoru na spodní pracovní straně kamene (tab. XXXVII: 2,. XXXVIII); b) bez jakýchkoliv zahloubení pro papřici (tab. XXXIX; obr. 70: A). Žernovy s jamkami pro papřici: Středový otvor je na pracovní straně opatřen dvěma protilehlými, mělce zahloubenými jamkami, které ne procházejí celou tloušťkou kamene (tab. XXXVII: 2; XXXVIII). Jamky jsou nejčastěji půlkruhové, ale již od nejstarších dob svého výskytu u nás, tj. od 6. stol. n. 1. (Březno u Loun, srv. výše), se zároveň vyskytují jamky hranaté. Měří 1—3 cm, někdy jsou umístěny poněkud nepravidelně mimo kruhovou osu. Vzácné jsou čtyři jamky umístěné do kříže. Žernovy bez jamek pro papřici: Mívají rozšířenou nejenom horní část otvoru, ale také spodní. Otvor je ve středu nejužší, podobně jako 208
u kamenů spodních, ale je na rozdíl od nich značně širší. Do takového otvoru mohla být snadno vložena dřevěná příčka — papřice, pro niž ne musely být vyhloubeny žádné jamky na spodní mlecí straně. Takovou dřevěnou příčku — papřici — na žernovu z Magdeburgu -Salbke bez bliž šího datování ukazuje obr. 70: A ( Li es 1963). Vyzkoušela jsem ji na mlýnku z Mikulčic (tab. XXXIX). Horní kameny s kruhovým otvorem ve středu, jak s jamkami, tak bez jamek pro papřici, známe z druhé poloviny I. tisíciletí n. 1. a z doby pozdější. Žernovy bez jamek pro papřici se mohou vyskytnout již dříve, ojediněle v laténském a časně římském období, vzácně v průběhu doby římské; nebyly však tehdy typické. P a p ř i c e , někdy též zvané kypřiče nebo oškrt, jsou železné nebo dřevěné příčky, svým tvarem podobné kladívku. Byly umístěny v otvoru horního žernovu. Uprostřed mají jamku nebo otvor. Papřice s jamkami se označují jako vzpírající, protože po nasazení papřice jamkou na osu pohyb i váha horního kamene spočívaly právě na této ose, kámen jí byl vzpírán. Mlecí plochy horního a dolního kamene neležely přímo na sobě, byly buď nepatrně vzdáleny nebo se jen lehce dotýkaly (obr. 70: A, 3; 70: B, 1, 4, 5). Osa byla v dolním kamenu upevněna jenom pomocí nějaké ucpávky a mohla se nepříliš obtížnou manipulací posunout na horu nebo dolů. Tím se vzdálenost mlecích ploch zvětšovala nebo zmenšovala a tak se získávala hrubší nebo jemnější mouka. Druhý typ, označovaný jako nevzpírající papřice (obr. 70: A, 4; 70: B, 2, 3, 6), byl opatřen otvorem, procházejícím celou tloušťkou papřice. Tímto otvorem byla provlečena osa, takže kameny ležely celou vahou na sobě, vzdálenost mlecích ploch nebylo možno pomocí osy regulovat. Papřice a osa, pro cházející papřici, zabraňovaly nežádoucímu pohybu kamenů ze strany na stranu a ulehčovaly tak práci. Nejstarší papřice máme doloženy na římských a římsko-provinciálních mlýnech zvířecích nebo vodních. Existovaly však asi už dříve ve dřevěné formě, a to na ručních mlýncích. Při mletí na laténských rotačních žerno vech bylo totiž nutno vložit do otvoru malou, nevzpírající dřevěnou papřici. Zrní propadávavalo z násypky kolem této papřice postranními výřezy (tab. XVII: 1). Nevzpírající papřici musel použít také E. H e n n i g (1966) při rekonstrukci mlýnku s hranatým středovým otvorem v horním kamenu a nedovrtaným otvorem v kamenu spodním ze sídliště Burgtonna v dnešní NDR z doby římské. Ve slovanských nálezech na území ČSSR jsou papřice doloženy jenom nepřímo. Z území východních Slovanů máme především z období 12 —1. pol. 13. stol. větší množství papřic železných, vzpírajících i nevzpírajících (obr. 70: B). Byly užívány také u Slovanů jižních ( B a r a č k i 1960). O sa nebo také vřeteno byla kulatá dřevěná nebo železná tyč se za 209
obleným hrotem, na konci zúžená. Osa byla upevnčna v kamenu spodním, a to buď napevno, zejména u kamenů s nedovrtaným otvorem, nebo s možností posouvání. V tom případě byly kolem osy nčjaké ucpávky, které bylo možno snadno vyjmout. Železnou osu i se stopami vycpávek našli sovětští archeologové na Vščižském hradišti na území východních Slovanů ze 12.—1. pol. 13. stol. (obr. 70: A, 5, R y b a k o v 1945). Taková osa mohla mít poněkud složitější tvar a mohla být ještě zespodu podepřena pomocí dřevěné konstrukce. Horní konec osy přečníval plochu spodního žernovu a zasahoval do otvoru kamene horního, kde se nejčastěji po hyboval ve vzpírající nebo nevzpírající papřici. Nemuselo tomu tak být vždy, vzácně se osa mohla pohybovat i v otvoru horního kamene bez papřice. Z. H o l o w i ň s k a (1956) publikovala polovinu starobylého žernovu z hradiště v Bonikowě v Polsku, v jehož středovém otvoru byly nalezeny takové stopy, které mohla nechat jedině osa otáčející se v otvoru přímo, bez papřice. Je to však zcela ojedinělý doklad, protože práce s žernovem bez papřice musela být dosti obtížná. Dolní konec osy byi upraven podle toho, zda mlýnek spočíval přímo na zemi nebo na lavici, nebo byl umístěn v nějaké složitější konstrukci. U výše uváděného mlýnku Magdeburgu - Salbke (obr. 70: A, 1, 2,) byly nalezeny stopy dře věné osy v otvoru spodního kamene. Podle nich rekonstruuje H. Li e s (1963) osu krátkou, která spodní hranu žernovu nepřečnívala; takový žernov mohl spočívat na zemi nebo na lavici. Ve Vščiži ze 12.—1. pol. 13. spol. ( R y b a k o v 1945) byl nalezen celý žernov se všemi železnými částmi. Spodní konec osy přečníval (obr. 70: A, 5). R u k o j e ť . Spornou otázkou je, jak byla upevněna rukojeť u ručních rotačních mlýnků. Na horních kamenech z 8.—10. stol. ani na kamenech o něco starších nebo mladších ( B e r a n o v á 1975a) se totiž žádné stopy po upevnění rukojeti nedochovaly. Chybějí postranní jamky nebo zářezy, tolik rozšířené u žernovů laténských nebo římských, chybějí i otvory nebo jiné stopy v horní ploše žernovů, kde byla ruko j eťu mlýnků, známých z etno grafického materiálu nebo ze středověkých ikonografických dokladů. B. A. R y b a k o v (1945) podle etnografických analogií z území východních Slovanů předpokládá, že kolem horního žernovu byl nějaký pás, ze železa, ► 70. Ž ernovy a papřice. A: 1, 2: sp o d n í a horní žern ov z M agdeburg-Salbke, NDR, v otvoru horního zachována dřevěná příčka—vzpírající papřice; 3, 4: typy papřic p odle N asze — 3 vzpírající, 4 ne vzpírající; 5: celý mlýnek z hradiště V ščiž, SSSR, se železn ou papřici, o sou a ucpávkam i, 12. — první pol. 13. stol. B: železn é papřice z územ í vých od ních S lovanů. 1: Rajki, 12.—pol. 13. stol.; 2. 3, 6: N ovgorod, 13. stol.; 4. 5: Knjažaja G ora, 12 —pol. 13. stol. 1, 4, 5 vzpírající, 2, 3, 6 nevzpírající 70. M ühlsteine und Billen (M üh leisen ). A: 1, 2: unterer und oberer M ühlstein aus Magdeburg-Salbke. DDR, in der Ö ffnung des oberen Stein es ein e h ölzern e Q uerwand, die gestützte Bille, erhalten; 3, 4: Billentypen nach Nasz — 3 gestützt, 4 freilaulend; 5: kom plette M ühle aus dem Burgwall Vščiž. UdSSR, mit eiserner Bille. A chse und D ich tu n gen , 12.—erste Hälfte des 13. jh. B: E isenbillen aus dem G ebiet der O stslaw en. 1: Rajki, 12 —Mitte des 13. Jh.; 2, 3, 6: N ovgorod, 13. Jh.; 4. 5; Knjažaja Gora, 12 —Mitte des 13. Jh. 1, 4, 5 gestützt, 2, 3, 6 freilaufend.
210
211
lýka nebo snad z kůže, v nčmž byla vsazena malá kolmá rukojeť. Tento předpoklad jsem při rekonstrukci pinč ovčřila, lýko jsem neméla k dispo zici, jenom kožený řemen nebo provaz. Obou Šlo dobře použít za před pokladu, že jsme si vypomohli dřevčnými klínky, aby provaz nebo řemen byl více napnut. Řemeslníci — truhláři a údržbáři, kteří mi pomáhali, se shodli v názoru, že u řemenu ze syrové kůže nebo lýka by taková opatření asi nebyla zapotřebí. Horní kámen otočený řemenem nebo provazem dobře držel a lehce se pohyboval (tab. XXXIX). Podobný postup volil r. 1966 E. H e n n i g při zmíněné již rekonstrukci mlýnku ze sídliště Burgtonna v NDR, protože rekonstruovaný typ také neměl žádné stopy po upevnění rukojeti. Předpoklad, že by rukojeť mohla být v horním otvoru v podobě jakési páky nebo kliky, jak je to vyobrazeno na mlýnku ze 14. století na Karlštejně ( B e r a n o v á 1975a), byl méně úspěšný. Provedená rekonstrukce se při mletí neosvědčovala. N. A. P o n o m a r e v (1955) a V. P . L e v a š e v a (1956) informují o pokusech, při nichž se horním kamenem pohybovalo při ložením obou rukou na horní plochu kamene, bez pomoci rukojeti. Šlo prý to dobře. S u r o v i n a n a v ý r o b u ž e r n o v ů . K výrobě žernovů se používalo nejrůznějších druhů kamene, měkkých i tvrdších. Nejčastěji to byly —v ce loevropském měřítku —pískovec, žula, vápenec, porfyr, riolit, čedič, čedi čová láva aj. Použití svoru na žernovy přesvědčivě dokázal K. Č e r n o h o r s k ý (1957). Žernovy z tvrdších druhů kamene měly tu výhodu, že se tak rychle neomílaly, i když také u nich docházelo postupem času k opra cování, a že mlely snad poněkud čistěji, s menší příměsí kamene. Jejich povrch se však většinou rychle vyhlazoval, takže bylo nutno jej zdrsňovat, nakřesávat nebo nasekávat. Pórovité nebo hrubě zrnité druhy si naproti tomu po celou dobu použití zachovávaly přirozenou drsnost mlecích ploch a nemusely se znovu přikřesávat. Proto snad byly tak oblíbeny pískovec i svov', i když mouka mletá na těchto žernovech byla mnohem silněji promísena příměsí kamene a písku, což se nedalo odstranit ani prosíváním. Z p ů s o b m l e t í . Žernovy z 8.—10. stol., ať již opatřené papřicí vzpírající nebo nevzpírající, byly nářadím relativně výkonným. Podle B. G u n d y (1961) se na etnografických mlýncích obdobné konstrukce v Karpatech semlel 1 kg ječmene za 10—20 minut. E. Hennig na rekonstruovaném mlýnku z Burgtonny semlel 2 kg pšenice za 33 minut a získal 640 g jemné mouky s malou hrubší příměsí a 1360 g hrubšího šrotu kroupovitého charakteru. Jemná mouka se shromažďovala na vnějším okraji, směrem ke středu byl šrot a kroupy. Při druhém semletí kroupovité nebo šrotovité mouky vznikla opět jemná a hrubá mouka, ale již žádné kroupy. Při třetím semletí hrubé mouky vznikly už jenom otruby. Se Zdeňkem Kuttelvašerem ze Země dělského muzea v Praze jsme prováděli obdobné pokusy na mlýncích z doby 212
laténské a z doby hradištní; mlýnek z doby hradištní měl vzpírající papřici. Zjistili jsme, že nejvíce času je zapotřebí k tomu, aby se mlýnek a celé jeho mlecí plochy zaplnily obilím; než k tomu dojde, je otáčení mlýnkem nejnamáhavější. Pak vypadává velmi rychle jemná mouka kolem kamenů na podložku a je možno stále znovu a znovu přisypávat do otvoru nové zrní, které rychle nahrazuje částečně rozemletou výplň mlýnku. Okolo osy zůstává celé zrno, které je postupně nahrazováno novým, ve středním pásu je hrubý šro t na okrajích jemná mouka, která vypadává. Není účelné mlýnek denně vyprazdňovat nebo dokonce nějakým způsobem vymetat, výhodnější je pokračovat v práci s mlýnkem zaplněným. U žernovů z 8.—10. stol. nebyla žádná násypka, z níž by zrní samo po stupně propadávalo, ale mleč nebo mlečka jednou rukou otáčel mlýnkem a druhou postupně přisypával zrní do středového, nahoře nálevkovitě rozšířeného otvoru. Zrní propadávalo dovnitř dvěma půlměsíci, které vznikly po obou stranách podlouhlé papřice umístěné v kruhovém otvoru. Mouka vypadávala sama po celém okruhu spodního kamene. Jestliže mlýnek ležel na stole nebo v lavici, bylo nutné, aby byl umístěn na nějaké plachtě, do níž by mouka padala. Ještě lépe vyhovovalo umístění celého mlýnku v nějaké dřevěné konstrukci se zařízením na chytání mouky, která se případně vysýpala korýtkem na jednu stranu. Mouka se mohla přesívat. Václavské legendy výslovně uvádějí, že Václav buď pšenici nebo semletou pšenici pečlivě prosíval ( N i e d e r l e 1921, Č e r n o h o r s k ý 1957), zřejmě na nějakém sítu. Prosíváním se od stranilo hrubě a nedostatečně semleté zrno a otruby, nikoliv jemná příměs z otírajícího se žernovu. Proto také sv. Václav k přípravě mešních oplatků „... vybral kameny dobře se hodící k tak významnému účelu a svrchu řečenou pšenici mezi nimi na nejmenší částečky rozdrtil, obávaje se, aby nebyla znečištěna a aby se s ní nezacházelo nedůstojně, kdyby totiž byla položena k mletí na obyčejný m lýnek...." (legenda Oportet, překlad J. Ludvíkovského u K. Č e r n o h o r s k é h o 1957). Obyčejné mlýnky mlely nečistě, s příměsí kamene, a sv. Václav tedy vybral žernovy z tvrdšího kamene, nebo snad dokonce použil ruční drtidlo pravěkého typu. Výklad K. Černohorského, že sv. Václav mlel na rotačním mlýnku, který byl vzácný, a bál se nedůstojného zacházení a znečištění na tehdy prý zcela obvyklém drtidle pravěkého typu, je sám o sobě absurdní, nehledě na skutečnost, že drtidla pravěkého typu z 10. stol. téměř neznáme. D r t i d l a pravěkého typu, totiž podlouhlé nebo kulovité roztěrače a spodní ploché větší desky, v 8,—10. stol. téměř vymizela. K. Č e r n o h o r s k ý (1957) se s velkou pečlivostí snažil shromáždit doklady o užívání drtidel pravěkého typu v době hradištní na našem území, ale prakticky neuspěl. Z pozdějších publikací víme, že drtidla porůznu existovala, např. ve Starém Městě na Moravě uvádí V. H r u b ý (1965) čtyři příklady 213
drtidel — spodních zrnotěrek nebo horních tříčů, případně obojího. Kulatá drtidla našel Z. V á ň a (1968) ve Vlatislavi, byla nalezena i jinde, avšak proti obrovskému počtu rotačních žernovů je jejich počet zanedba telný. Drtidla byla určena jednak k rozemílání obilí, jednak k roztírání jiných produktů nebo surovin. Ve Starém Městě na Moravě zjistil V. H r u b ý (1965) na jedné spodní desce a příslušném tříči stopy barviva, takže se na něm roztíraly různé hlinky a barvy. B. G u n d a (1961) přinesl mnoho etnografických dokladů o tom, jak se pomocí obdobných drtidel roztírala sůl, vzácněji cukr, mák a pepř. Cukr a pepř pro 8.—10. stol. nepřipadají sice v úvahu, ale zato můžeme uvažovat o různém koření, pochutinách, léčivých prostředcích apod. Pokud drtidla sloužila na obilí, můžeme podle etnografických analogií ( G u n d a 1961) usuzovat, že se obilí nejčastěji roztíralo jen hrubě a vařila se z něho kaše. Pokud by se obilí skutečně roz tíralo na mouku, máme k dispozici následující časové údaje: V Trenčíně a na Oravě musela žena pracovat kulovitým roztěračem asi 3 hodiny, jestliže chtěla získat z 1 kg ječmene jemnou mouku ( G u n d a 1961). Práce na drtidlech ve tvaru šišky chleba byla produktivnější; pracovalo se s nimi oběma rukama sem a tam a podle pokusů E. H e n n i g a (1966) bylo možno získat hrubou mouku z 1 kg obilí již za 40 minut. Slované však, pokud drtidla vůbec užívali, dávali přednost drtidlům kulovitým. Na vylušťování obilí, hlavně prosa, a k přípravě krup a jáhel sloužily s t o u p y . Drtily se v nich i bukvice. Byly vesměs dřevěné a v našich archeologických pramenech se nedochovaly. Kamenné stoupy, analo gické římským nebo pozdějším středověkým, z 8.—10. stol. neznáme. Stoupy byly buď ruční, v nichž se zrní nebo i bukvice vytloukaly dřevěnou palicí, nebo nožní. Rekonstrukci nožní stoupy podle archeologického ná lezu z Poznaně vidíme na obr. 88: A. Důležitým nářadím k přípravě obilí byly velké hliněné pekáče — p r a ž n i c e (tab. XXXIII: 2). Obilí se na nich mohlo sušit i pražit, buď před drcením či mletím nebo jako příprava samostatného jídla — pražma ( M a l i n o w s k i 1957—1958, A n d ě l 1959, S k r u ž n ý 1964, K u d r n á č 1970). Zrní se mohlo pražit, a tak připravovat k jídlu ještě nezralé, dlouho přede žněmi; v té době měl pokrm z praženého obilí obzvláště velký význam, protože nebylo nutno čekat na novou úrodu až do sklizně. Příprava pokrmu byla jednoduchá (A v i t s u r 1975, srv. výše s. 195). V 8.—10. stol. se začínaly budovat vodní mlýny, ale dokladů je velmi málo ( N i e d e r l e 1921, D e m b i ň s k a 1973, K r z e m i e ň s k a 1974); je nutno brát v úvahu také prameny jazykové ( M o o r 1956). V. H r u b ý (1956, 1965) se domnívá, že v té době existovaly u nás také mlýny větrné. Žlab ve tvaru kříže, nalezený ve Starém Městě na Moravě, v jehož blízkosti byly dříve nalezeny žernovy od ručního rotačního mlýnku, re 214
konstruuje jako základnu větrného mlýnu. K takové rekonstrukci je ovšem málo podkladů. Větrné mlýny jsou u nás pozdější a méně roz šířené než mlýny vodní (V a ř e k a 1959, K r z c m i e ň s k a 1974). Zpracování ostatních plodin Ze lněných, konopných, makových a popř. dalších semen se tlačil olej, avšak doklady v archeologickém materiálu z našich zemí chybějí. O způ sobu zpracování vláken lnu a konopí svědčí jenom hliněné, vzácně i z jiného materiálu vyrobené přesleny, které se navlékaly na dřevěné vřeteno; sloužily ke spřádání nití jak rostlinného, tak i živočišného pů vodu. Jako analogie můžeme použít zajímavé a důležité doklady dřevě ného nářadí na zpracování lodyh a vláken lnu a konopí z jiného slo vanského území, zejména z Polska a z území východních Slovanů. Nálezy přehledně shromáždila M. S t a r á - M o r a v c o v á (1966). Nářadí na lámání lněných a konopných lodyh je reprezentováno ná lezem lamek-trdlic z Gdaňska z 11. stol. Našly se tři fragmenty, u všech se zachovaly pouze spodní části, tj. otesané čtyřhranné trámky o prů měrné délce 75 cm a průměrné šířce 17—20 cm. Do těchto trámků byl rovnoběžně s podélnou stranou vydlabán žlábek, kterým podle etno grafických analogií pravděpodobně procházel (padal) biják-meč. Kolmo na žlábek, přibližně v polovině své délky, byl trámek rozdělen 10 cm širokým zářezem. Zářez, podle rekonstrukce J. Kamiňské, sloužil ke vklá dání snopků lnu nebo konopí, které pak byly lámány dopadajícím mečem bijákem. Lamky spočívaly přímo na zemi, proti možnému pohybu byly zabezpečeny čtyřmi kolíky, vbitými po obou bočních stranách přímo do země. Lamky vůbec, a to nejen této konstrukce, nejsou zatím doloženy odjinud než z Gdaňska. Jejich funkci mohly nahradit a snad také nahra zovaly stoupy. Z těchto ručních stoup se zachovaly dřevěné palice kulo vitého nebo válcovitého tvaru (obr. 71: 4), v archeologické literatuře označované jako tlouky. Kromě nich jsou vzácně doloženy stoupy nožní (obr. 88). Toto nářadí ovšem nebylo určeno výlučně k lámání konopí a lnu, ale mohlo sloužit a patrně i sloužilo k úpravě obilnin, zejména prosa. Kromě trdlic a stoup mohly funkci lamek plnit i nespecializované hole (kyje), které mohou zůstat při archeologickém výzkumu nepovšimnuty nebo neinterpretovány. Potěračky - třepačky sloužily k odstraňování zlámaných dřevnatých částí stonků od lýka (obr. 71: 1, 2). Našly se v několika tvarech, ve tvaru meče s oboustranným hladkým nebo zubatým ostřím, ve tvaru nože s jediným zubatým ostřím nebo veslovitého tvaru. Jako třepačky mohly asi sloužit také lopatkovité „písty“ (obr. 71: 3). Potom se získané vlákno česalo 215
hřebenem nebo vochlí (vochlicí), aby se úplně zbavilo posledních zbytků dřevnaté části. Železné vochlice jsou vzácné, u nás je známa jediná z hradiště Pobedim (obr. 71:5, H a b o v š t i a k 1965). Jedna byla nalezena v pevnosti Pernik v Bulharsku z 11.—12. století ( Č a n g o v a 1962). Další publikoval Zd. R a j e w s k i (1953) z lokality Ostrowo u Mogilna v Polsku. Při datování se opřel o analogický nástroj z lokality Chisholek v Maďarsku z konce 12.—13. století. Stejné nástroje se však vyskytují již mnohem dříve, u nás v Pobedimi v 9. stol., jinde např. na sídlišti Paradovogo na Krymu v 8 .-9 . století ( J a k o b s o n 1970). Na Krymu jsou doloženy jak v 8 .-9 . století, tak později, ve 12.—13. století.
71. 1: třepačky ze Staré Ladogy, SSSR, 7 .—10. stol.; 2: třepačka z G daňska, Polsko, 11. stol.; 3. píst — třepačka z H nězdna, Polsko, 11.—13. stol., 4: tzv. tlouk z H nězdna, 11.-13. stol.; 5: železná vochlice. Pobedim , S loven sk o, 9. stol. 71. 1: Flachsbreche aus Stará Ladoga, UdSSR, 7 —10. Jh.; 2: Flachsbreche aus der Ausgrabung u m Gdansk, Polen, 11. Jh.; 3: K olben — Flachsbreche aus G nesen , Polen, 11.-13. Jh.; 4 sog Stölsel aus G nesen , 11.-13. Jh.; 5: E isenkam m , Pobedim , Slow akei, 9. Jh.
216
Soubor nářadí na zpracování vláken doplňují dřevěné přeslice a vře tena, která však již se zemědělstvím bezprostředně nesouvisejí.
Zahradní užitkové rostliny Jedinou plodinou, která se pěstovala na zahradách a je doložena v archeo logických pramenech, je okurka (Cucumis sativus L.). Její semena určil E. O p r a v i 1 (1972a) mezi rostlinnými nálezy z velkomoravského hradiště Mikulčice na Moravě. O ostatních zeleninách a domácím koření ve starším období platí stále živé úvahy L. Niederla (1911, 1921), jenž na základě zpráv historických, analogií a rozborů filologických došel k závěru, že staří Slované, a tedy i Slované na území ČSSR, pěstovali před 10. stoletím cibuli, česnek, mrkev, ředkev, okurky, dýni, tykev, řepu, kapustu a zelí. Historické zprávy pro naše území jsou vesměs o něco pozdější, všechny však mluví o těchto zeleninách jako o běžné, zřejmě odedávna obecně rozšířené potravě. Nejstarší je zpráva o cibuli, uvedené v Kosmově kronice k r. 1073 zároveň s kmínem, který jako koření patří k zahradním rostlinám. Z druhé poloviny 12. století je dosvědčen celer ve slovanských glosách díla židovského autora Abraháma ben Azriela. Nejobšírnější je informace o zelí, jak ji zaznamenal židovský spisovatel Isaq ben Moše z konce 12. století. V té době, jak vyplývá z pramene, se zelí pěstovalo nejen pro vlastní spotřebu, ale i na prodej. Hlávky zelí se konzervovaly tak, že se celé pařily bez jakýchkoliv přísad, bez octa nebo vína* a tak se vozily na trh ( K r z e m i e ň s k a 1963a). V archeologických pramenech 8.—10. století nemáme zatím žádné doklady o máku, i když jde o velmi starou kulturní rostlinu (W i 11 e r d i n g 1969). Pravděpodobnost nálezu je však malá. L. N i e d e r l e (1911,1921) na základě dokladů filologických pěstování máku předpokládá. V ne dávné době byl publikován nález semen máku ze Sezimova Ústí ze 14.—poč. 15. století ( O p r a v i l 1972b) a z tvrze Chodov u Prahy ze 13 —poč. 16. století ( Ho l ý 1972). Nálezy luštěnin jsou uvedeny v souvislosti s polními plodinami (tab. 5). Luštěniny ovšem nemusely být pěstovány na poli, ale na zahradách nebo na zvláštních pozemcích blíže domu. Podobně tomu bylo se lnem, ko nopím (tab. 6) a řepou, jimiž se také zabývám v souvislosti s polními plo dinami. Doklad o takovém způsobu pěstování je velmi pozdní, pochází až z roku 1227, kdy při donaci patronátního práva ve Valkenštejnu a Hrádku je odlišen jednak desátek „de campestribus frugum“ v obilí, jednak desátek „de domesticis frugum“. V tomto desátku jsou výslovně uváděny: „canapi, papaveri, croci, rapparum, lini, lentis, caulium et omnium et terra germinancium“. tedy konopí, mák, šafrán, řepa, len, 217
čočka a zelí (kapusta) ( K r z e m i e ň s k a 1963a). Zda byl hrách pěstován na poli nebo na zvláštním pozemku blízko domu jako čočka, není jasné. Z koření je doložen, jak jsem již výše uváděla, k r. 1073 kmín. Archeo logické doklady jsou pozdější. Používání a pěstování jiného domácího koření je velmi pravděpodobné. Pokud jde o výše zmiňovaný šafrán, byl novodobou záležitostí a pěstoval se sotva dříve než právě ve 13. století. Koření a zelenina se nezískávaly jenom v zahradách, ale sběrem. Někdy je těžko rozlišit, zda některé rostliny byly pěstovány nebo jenom sbírány, nebo zda se nedostaly mezi archeologické nálezy jako plevel. Tak je tomu např. s roketou obecnou (Eruca sativa Gars), jejíchž 5 semen bylo nale zeno na hradišti Klučov u Českého Brodu z 8.—první pol. 9. století ( D o h n a l 1958). Mohla být pěstována pro dužnatý kořen, ale mohla také vegetovat mezi ostatními dvacetipěti druhy plevelů na polích klučovských Slovanů. Zajímavé doklady o staroslovanských zahradních plodinách přinesl R. B a u c h (1951—1952). Zjistil, že na slovanských hradištích v Meklenbursku rostou některé rostliny, které jsou domácí flóře cizí. Vyskytují se buď na sekundárních polohách (u cest apod.), nebo na hradištích a síd lištích, zejména na těch, které nebyly v pozdější době přeměněny v pole. Další doklady publikoval A. H o l l n a g e l (1953, 1954). Jde vesměs o rostliny, které měly význam jako vařiva nebo se používaly v lékařství. Je pravděpodobné, že je slovanští obyvatelé v Meklenbursku záměrně pěstovali a že tyto rostliny po zániku osídlení rostly dále na svých pů vodních místech nebo v jejich nejbližším okolí divoce. Na hradišti Teterow např. bylo hodně česneku ořešce na trati, zvané „dei gorden“ — zahrada. Z vařiv se na slovanských hradištích v Meklenbursku nejčastěji vyskytuje česnek ořešec (A llium scorodoprasum), česnek domácí (Allium olareceum), česnek medvědí (A llium ursinum) a dobromysl obecná, jinak zvaná mejoránka lesní (Origanum vulgare). Jak uvádí Bauch, byla tato majoránka používána ke kořenění jídla, ale i jako čaj a barvivo. Mohla sloužit také při vaření piva místo chmele. Kromě vařiv se pěstovaly léčivé rostliny, především sléz léčivý (Malva alcea), který se vyskytuje téměř na všech hradištích v Meklenbursku, kde byly zjištěny relikty kulturních rostlin. Dále to byl sléz lesní (Malva silvestris), třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum), kozinec sladkolistý (Astragalus glycyphyllos), vlaštovičník větší (Chelidonium majus) a divizna (Verbascum), vzácněji prvosenka petrklíč (Primula officinalis), violka vonná (Viola odorata) a na Rujáně pryšec obecný (Euphoria esula). Některé z nich mohly být pěstovány i pro okrasu. Je pravděpodobné, že se stejné nebo příbuzné rostliny pěstovaly na za hradách u domů i jinde. Zejména pravděpodobné je to tehdy, jestliže 218
některou z výše uváděných rostlin najdeme v paleobotanickém materiálu té či oné sídlištní lokality. Tak např. sléz léčivý byl nalezen na hradišti Vipperow ( We s s e l y 1955) v Meklenbursku; dnes již na tomto hradišti neroste. K práci na zahradách a při pěstování zahradních rostlin se používaly především motyky, lopaty a rýče. Motyky měly nejčastěji tvar blízký dnešním motyčkám; u otvoru pro násadu měly většinou trojúhelníkovité nebo zaoblené výčnělky (obr. 57:18; 58:4; 72:3; tab. XXIX: 6 ;XXX: 12,14). Větší těžší nástroje s výrazně protaženým týlem, celkově štíhlé, nazývá J. E i s n e r (1948) klučovnice (obr. 58: 4). Lopaty a rýče byly dřevěné, jenom jejich ostří bývalo opatřeno dvojitým nakovaným železným pásem (obr. 72: 2, tab. XXVIII). Tento pás byl užší než u většiny laténských rýčů, byl všude stejně vysoký, uprostřed se nezvyšoval (srv. obr. 47: 6). Při pěstování zahradních rostlin se uplatnily různé ruční nástroje, známé z archeologických nálezů i etnografických analogií (obr. 2—4, s. 77 a 132), Také v materiálu z 8.—10. století najdeme často předměty, které mohly být železnou pracovní částí rycích „tyčí“ a „kopaček“. Platí to zejména o malých nástrojích s rovným nebo nepatrně rozšířeným ostřím a s laloky, které se někdy interpretují jako motyčky, otky, nástroje na dřevo (obr. 73: f; tab. XXIX: 7, 8). Výklad jejich funkce vůbec není jednoznačný. Motyky, lopaty a rýče mají tvary, které byly běžné v římských pro vinciích (obr. 34). V římských provinciích byly však rozšířeny ještě další tvary, které se v hradištní kultuře již neobjevují.
Ovocnářství Ibráhím ibn Jakúb v polovině 10. stol. napsal: „Největší část stromů v jejich (slovanských) zahradách tvoří jabloně, hrušně a broskvoně.“ Této zprávě se dlouho nedůvěřovalo. F. Westberg, který byl ve své době značnou autoritou, se z „historických“ důvodů domníval, že Slované v polovině 10. stol. broskve pěstovat nemohli. Ač nebyl arabistou, pře kládal slovo broskve jakožto slívy, a tak bylo podle jeho mínění učiněno zadost historické skutečnosti (srv. H r b e k 1964). Westbergův výklad přejal i L. N i e d e r l e (1911) a jeho prostřednictvím se udržel až do ne dávné doby. Ještě B. N ě m e c ve svých Dějinách ovocnictví (1955) svědectví ibn Jakuba, omylem uváděné jako svědectví AI Bekrího, odmítá. Archeologické výzkumy v Polsku z konce třicátých let a práce J. K o s t r z e w s k é h o (1947) o staroslovanské kultuře v Polsku věrohodnost údajů ibn Jakúba plně potvrdily. V dnešní době jsou archeologické prameny nejdůležitéjším dokladem pro zkoumání staroslovanského ovocnářství, i když jich zatím není všude dostatek a jejich vypovídací hodnota není vždycky stejná. 219
Z archeologických dokladů je nejdůležitější paleobotanický materiál, tj. zbytky ovoce, pecky, skořápky, semena nebo zbytky ovocných stromů, především zbytky dřev a uhlíky. K paleobotanickým dokladům patří i pyl ovocných stromů a keřů, avšak u nás ho zatím nemáme k dispozici. Nářadí, tj. různé motyčky, lopaty a rýče, zmíněné v kapitole o zahradních rostlinách, nebyly určeny jenom pro práci v zahradách a sadech, ale k práci se zemí vůbec, takže nemohou samy o sobě o vyspělosti ovoc nářství, technice sadařských prací a o významu sadařství v životě člověka mnoho vypovědět. Bez dalších dokladů nemohou dokonce ani záměrné ovocnářství dosvědčovat. Speciální sadařské nářadí v nálezech nemáme. Pro území Československa není dosud tohoto paleobotanického ma teriálu mnoho. O jeho určení a rozbor se zasloužil nejvíce E. Opravil. Zbytky ovocných plodů jsou reprezentovány hlavně doklady z Mikulčic, známého velkomoravského a předvelkomoravského centra. Nálezy po zůstatků ovoce se stále rozmnožují a všechny nejsou zatím zpracovány ani publikovány. Na ostatních lokalitách, kterých ostatně není zatím mnoho, byly pozůstatky ovoce nalezeny naprosto ojediněle. Nejvíce doloženy jsou slívy několika druhů (tab. 7). Obzvláště je nutno zmínit se o nálezu pravé švestky v Mikulčicích. Na rozdíl od běžných slív je to šlechtitelsky poměrně náročný strom, který dokládá záměrné a pečlivé ovocnářství na neobyčejně významném a bohatém hradišti v Mikulčicích na Moravě. Z téhož naleziště byly publikovány dva doklady o broskvích; počet nálezů je podle údajů E. O p r a v i l a (1976b) dnes již větší. Také třešně známe zatím jenom z Mikulčic. Kromě třešní se podařilo E. Opravilovi určit višně. Velmi výjimečné jsou doklady o jab loních, jejichž rozšíření v Čechách bylo podle relace Ibráhíma ibn Jakuba značné. Hrušeň je doložena ve Šlapanicích; také tento strom měl být podle Íbráhím ibn Jakúba velmi oblíbený. Semena jablek a hrušek ujdou spíše pozornosti nebo mohou být považována za recentní. Také pravděpodobnost jejich dochování je menší než u pecek. Vlašské ořechy byly na více nalezištích: v Mikulčicích ( O p r a v i l 1971), v Kobeřicích a na známém přemyslovském hradišti Budeč v Čechách. Skořápku vlaš ského ořechu nalezl M. Šolle v hrobě z přelomu 9. až 10. století u kostela sv. Petra na Budči v r. 1976. Na Slovensku jsou doloženy již v 2. polovině 8. století na pohřebišti v Komárně. E. O p r a v i l (1971,1972a) se podrobněji věnoval trnkám, vesměs po važovaným jenom za ovoce sbírané. Zjistil, že v Mikulčicích byly jak trnky sbírané, tak trnky pěstované, a to u obou jím zjištěných odrůd, Prunus spinosa ssp. megalocarpa i Prunus spinosa ovoideoglobosa. Také líska mohla být záměrně pěstována, nebo byly její porosty upravovány a roz šiřovány. Kromě nálezů plodů a jejich zbytků — pecek, semen, skořápek —máme 220
k dispozici zbytky dřeva nebo uhlíky (tab. 8). Pocházejí z Čech, Moravy i ze Slovenska. Nejvíce dokladů je o slivoni, ale kámen úrazu je v tom, že vesměs nejde určit, zda patří pěstované nebo plané odrůdě — může jít např. o trnku nebo střemchu ( D o h n a l 1958, O p r a v i l 1971). Prunus domestica, pěstovaná odrůda, byla odlišena jen v jednom případě, v Březně. Třešně a višně byly nalezeny vícekrát, můžeme dolomit dokonce odrůdu, Cerasus mahaleb. Dřevo nebo uhlíky z jabloně byly nalezeny jen jednou, avšak dřevo hrušně třikrát. Líska je mezi nálezy dřev a uhlíků obvyklá. Původ hradištního ovocnářství je nutno hledat v ovocnictví římských provincií. Všechny ovocné stromy, které pěstovali Slované v našich zemích v 8 —10. století, byly v římských provinciích běžné a jejich po zůstatky se běžně vyskytují v archeologických nálezech té doby. Zejména šlechtitelsky náročnější druhy: broskvoně, švestky a ořešáky vlašské nebyly domácího původu. Třešně, slívy, jablka a hrušky byly však sbírány již v neolitu a od eneolitu byly záměrně pěstovány v celé Evropě. Je pravděpodobné, že se Slované seznámili v římských provinciích nebo v oblastech, kde římsko-provinciální dědictví přežívalo, jenom s lépe vyšlechtěnými či úrodnějšími odrůdami. O tom, že se Slované seznámili nejenom s novými druhy a odrůdami, ale i s teoretickými šlechtitelskými poznatky, svědčí fakt, že se snažili zušlechtit a zavést do kultury domácí běžně rozšířenou trnku. S relativní vyspělostí ovocnářství lze — zatím spíše hypoteticky — počítat od 9. stol., na jihozápadním Slovensku možná již od druhé po loviny 8. století. V 8. a na počátku 9. století se dovršil obrovský přelom v zemědělské výrobě, který umožnil a podmínil vznik třídní společnosti a státu. Právě nově vznikající vykořisťovatelská třída, honosně se oblé kající a zdobící se nádhernými šperky, zbraněmi a ostruhami, konzu movala lepší a náročnější ovoce. Broskve, švestky, vlašské ořechy a pří padně další ovoce se dostalo do popředí zájmu, jednak jako vylepšení jídelníčku, jednak jako symbol vyšší životní úrovně a vyššího postavení. Že ovoce může sloužit i k takovému účelu, dosvědčuje poněkud pozdější příklad z Pomoří. Ebbo ve svém životopise biskupa Otty mluví o velkém posvátném ořechu v jedné pohanské svatyni ve Štětině, u něhož bydlil zvláštní strážce, živící se jeho plody ( N i e d e r l e 1911). V našich historických pramenech nemáme žádné doklady o tom, jak bylo ceněno ovoce a ovocné stromy. Jako analogie mohou posloužit informace o množství a ceně ovocných stromů u sousedních germán ských kmenů, tak jak se odrazily především v jejich zákonících. V Lex Baiuvariorum se výslovně praví: „l. Si quis alienum pomerium exfodierit per invidia vel inciderit arbores fructiferas, ubi XII sive amplius fuerit, imprimis XL sol. com221
ponat, XX cui pomerium fuerit, et alios XX in puplicum, quur contra legem fecit, et alios arbores similis ibi planet, et unaquaque arbore cum sol. I componat, et omni tempore pomorum solidům donet, usque illi arbores fructum faciunt, quas ille plantavit. 2. Si quis aliena nemora reciderit, si portat escam et rupus est, cum I sol. componat, et simile componat. 3. Et si amplius usque ad numerum VI, per singulos singuli sol. componat. Deinde arborum numerositatem restituendi cogatur, at de his qui nondum fructum portaverunt, cum tremisse I et simile restituat... 5. Si malum vel pirum vel cetera huiusmodi, parti sententia, ut favi, perseverat.“ ( B a c h m a n n 1959). Jestliže tedy někdo druhému ze závisti vykopal sad nebo vykácel ovocné stromy, a to takový sad, kde bylo 12 nebo více stromů, zaplatil 40 sol. (Schillingů) pokuty, z nichž 20 připadlo majiteli sadu. Dále byl povinen vypěstovat tam jiné stromy stejné ceny. Do doby, než tyto stromy dávaly úrodu, byl povinen platit za každý strom 1 sol. Byla to tedy skutečně značná pokuta. Chráněny byly nejen sady, ale i plané stromy a keře v lese. Stejně jako jabloň a hrušeň byl ceněn také buk, který dával krmivo pro prasata. Podle výšky pokuty se někdy usuzuje, že ovocné stromy, tak vysoce oceňované, byly dosti vzácné ( Áb e l 1967), avšak stěží se mohou po kládat za něco výjimečného, když jsou poměrně často zmiňovány v pra menech. Tak např., jak uvádí H. B a c h m a n n (1959), v roce 758 věnoval jistý Haholt, který umíral v důsledku těžkého zranění, kostel jím vy budovaný a celý rozsáhlý majetek s výslovně zmiňovanými sady kostelu ve Freisin. Kolem roku 790 obdržel salzburský kostel od jistého Dietricha a Pildruta jejich dům, dvůr, vinici a sad na Attersee. Přibližně ve stejné době věnoval jistý Odalker celý svůj majetek s výslovně zmiňovanými ovocnými zahradami kostelu sv. Dionisia. Darování majetků s ovocnými sady nebo jiné zmínky o sadech uvádí H. Bachmann i na počátku 9. století. Je však zřejmé, že tyto ovocné sady byly v majetku zámožných a spole čensky výše postavených osob. Ovocnářství vrcholného a pozdního středověku navazovalo, jak se zdá, celkem plynule na ovocnářské zkušenosti století 9.—10. Oproti 9.—10. století však nabylo velkého rozsahu ( B e r a n o v á 1969a, 1972b). V 9.—10. století, soudíme-li podle relativně náročných druhů i podle analogií na sousedním území, existovaly ovocné sady nebo zahrady, kde se pěstování ovoce soustřeďovalo. Kromě toho se pravděpodobně také sbíralo plané ovoce. Podle historických zpráv pro pozdější středověké období a starší novověk, shromážděných V. Š m e l h a u s e m (1961), lze usuzovat, že se plané ovocné stromy nejen očesávaly, nýbrž i roubovaly a záměrně vysazovaly v lesích, na stráních apod. Pro sousední uzenu 222
máme o tom i soudobý doklad ve výše citovaném Lex Baiuvariorum. Pěstování ovocných stromů v lese mělo určité výhody: stromy byly chráněny proti větru, měly dost vláhy, podmínky pro opylení byly lepší (lesní včely). laké rozdíly byly mezi ovocnářstvím našich předků a mezi ovocnářstvím nejbližších slovanských i neslovanských sousedů? Zdá se, že mezi českými a polskými zeměmi nebylo v tomto směru podstatnějšího roz dílu, s tou výjimkou, že v českých zemích je broskev doložena o 100 let dříve, což pravděpodobně souvisí s rychlejším rozvojem a vyšší kulturní a hospodářskou úrovní Velké Moravy ( B e r a n o v á 1969a). V pozdější době. analogicky s ostatním kulturním a hospodářským vývojem, se roz díly vyrovnaly, ba není vyloučeno, že naopak polské země v ovocnářství v 11.-12. stol. dominovaly. Pokud jde o Germány, je srovnání poněkud ztíženo růzností pramenů. Archeologické doklady germánského ovocnictví v časném středověku jsou zatím ojedinělé a nedávají ucelený obraz ( B e r a n o v á 1969a). Většina nálezů je z římského období, z oblasti římských provincií. H. L. W e r n e c k (1955, 1956, 1960) předpokládá kontinuitu a převzetí sadařských znalostí z pozdní doby laténské a z doby římské, avšak archeo logických dokladů o tom je daleko méně než u ovocnářství slovanského. Historické prameny, zejména Lex Baiuvariorum, uvádějí u Germánů — kromě ovoce bez bližšího určení — hrušně a jabloně, a to pěstované i plané. Dříve se badatelé opírali nejvíce o Capitulare de villis Karla Velikého, v němž je bohatý výčet ovocných stromů, mezi nimi např. mandloň, jedlý kaštan, ořešák vlašský, broskvoň aj. Dnešní historické bádání je skeptičtější ke spolehlivosti tohoto pramene a k výčtu pěsto vaných rostlin ( V e r h e i n 1953—1954), avšak asi ne dost právem. Snad s výjimkou mandloně to bylo ovoce, které bylo v jižnějších částech říše Karla Velikého známo od pravěku (jedlý kaštan, vlašský ořech) nebo od 1. století n. 1. (broskev), a není třeba předpokládat, že jejich konsumpce a pěstování za rušných dob stěhování národů byly úplně zapomenuty; tím ovšem nemá být řečeno, že např. jedlý kaštan byl pěstován i v sever nějších částech říše, kde nebyl domovem. Podstatné rozdíly mezi slovanským a germánským ovocnářstvím do ložit nemůžeme. Existovaly sice místní rozdíly v pěstování různých ovocných stromů podle místních podmínek, to však není pro posuzování vyspělosti a významu ovocnářství rozhodující. V jižnějších částech říše Karla Velikého se např. pěstoval jedlý kaštan, který Slované neznali; v tomto případě jde však spíše o ovocnářství negermánské než germánské. V Polsku, v Pomoří a v severních oblastech východoslovanského území se pěstovalo hodně višní ( B e r a n o v á 1969a, 1972b). Višně byly na rozdíl od Germánů typickým ovocem u Slovanů severu. 223
Dříve se s oblibou tvrdilo, že germánské ovocnářství podstatné ovliv nilo rozvoj ovocnářství slovanského. I dnes by se při povrchním přístupu k této otázce mohlo dospět k podobným závěrům, protože historické prameny pro germánské ovocnářství jsou asi o jedno století starší než historické a archeologické prameny o ovocnářství slovanském. Z toho však nelze vyvozovat závěry o závislosti nebo ovlivňování, protože jako v jiných úsecích zemědělské výroby i tu tkví podstata problému zcela jinde. Slovanské i germánské ovocnářství vyrůstalo z tradic ovocnářství římsko-provinciálního a jejich velký rozmach souvisel s celkovým roz vojem společnosti, hospodářství a hmotné kultury. I když tento proces neměl synchronní průběh a již svým počátkem se v různých oblastech odlišoval, primárně čerpal nadlouho z téhož společného zdroje.
Vinařství Na rozdíl od ovocnářství jsou archeologické doklady o vinařství v 8.—10. stol. velmi různorodé. Kromě pramenů paleobotanických máme k dispozici specializované nástroje, určené jenom na vinnou révu, a pra meny uměleckohistorické. Ani historické zprávy o tomto problému nejsou bez významu, i když pocházejí až z konce sledovaného období a z pozděj ší doby. Paleobotanické doklady jsou reprezentovány nálezy peciček vinné révy ze známého velkomoravského centra Mikulčice. E. Opravil, který většinu nálezů zpracovává, určil, že největší část peciček patří lesní plané odrůdě (Vitis vinifera L. ssp. silvestris), zatímco peciček pěstované odrůdy (Vitis vinifera L. ssp. sativa) je méně ( O p r a v i l 1972a). Rozbor nověj ších nálezů připravuje k publikaci. Další 2 pecičky pěstované vinné révy (ssp. sativa) z Mikulčic publikoval Z. T e m p í r (1973). Zařazení většiny peciček vinné révy z Mikulčic do ssp. silvestris naprosto neznamená, že tato vinná réva nebyla nebo nemohla být pěstována. V mnohém se pěstované révě blíží a ne všichni paleobotanikové by ji za planou pova žovali. E. Opravil chtěl tímto určením zdůraznit rozdíl mezi ní a vinnou révou na nalezištích středověkých. Velkomoravské vinařství nebylo ještě na vysoké úrovni, péče o révu a zkušenosti s jejím pěstováním byly nevelké. Vinařské nástroje jsou ještě starší než přímé doklady o vinné révě. Již do 7 .-8 . století je možno datovat hromadný nález v Moravském sv. Jánu ( E i s n e r 1941, 1948), ve kterém byly kromě dalších předmětů a nářadí 3 vinařské nože (obr. 65: 3; 72: 1). Vinařský nůž stejného typu z 9. století byl nalezen na hradišti Staré Zámky, Líšeň u Brna (tab. XXXIV: 3; P o u l í k 1961). Dva vinařské nože byly objeveny v Mikulčicích 224
(tab. XXVIII). J. Eisner, když publikoval zmíněný hromadný nález z Moravského sv. Jána, označil vinařské nože jako „Baumsichel“, srpy na osekávání větví, jednak proto, že se studiem vinařství podrobněji nezabýval, jednak proto, že by tehdy bylo velmi odvážné klást speciální vinařské nástroje tak hluboko. Přesto jde o vinařské nástroje, a to tak typické, že nemohly být určeny k ničemu jinému. Jak vyplývá již z předchozího výkladu (srv. str. 84, 95 a 122—123), k řezu vinné révy se používaly nástroje dvojího typu. Byly to především silně zakřivené „nože“ bez jakýchkoliv dalších zařízení, které pocházejí z okruhu řecké kultury v 5. století př. n. 1., ale rozšířily se prakticky v celé Evropě, včetně těch oblastí, kde vinná réva nerostla, takže měly mnohem širší použití. Skutečný vinařský nůž, určený jedině k vinařským pracem, měl stejný základní tvar, ale byl opatřen na hřbetě sekerovitým výčnělkem, nazývaným v historické i etnografické literatuře „securis“. Tento nůž vznikl patrně v 1. století př. n. 1. v Římě. Byl vysoce funkční, protože „securis“ usnadňoval provádění některých prací při ošetřování vinohradu. Protože „securis“ k jiným účelům nevyhovoval, lze pokládat za prokázané, že tam, kde se nůž jím opatřený vyskytoval, musely existovat také vinohrady. K takovému závěru vedou právě nože publikované f. Eisnerem, J. Poulíkem a B. Novotným. Naproti tomu nože bez „securis“, nalezené např. v Pohansku (obr. 86), Lahovicích z přelomu 9.—10. století ( B e r a n o v á 1972b) nebo v Libici nad Cidlinou z 10. století ( T u r e k 1966—1968) existenci vinohradů samy o sobě nedokládají. Jako vinařské
72. Vinařský nůž, kováni rýče a molyku, Moruvský sv |án, S loven sk o, H stol 72. Kcbmcsscr, SpalenbeschlaK und Hucke, Moravský sv. )án. Slow akei, S. |h.
225
nože mohou být označeny jedinč v souvislosti s jinými doklady o pésto vání vinné révy v dané lokalitč. Kromé vinařských nožů se při zakládání a ošetřování vinohradů užívaly speciální dvouzubé motyčky (obr. 34: 7), které však z 8 —10. století z na šeho území neznáme. Motyky, lopaty a rýče byly stejné jako při ošetřo vání ovocných stromů a při zahradních pracech. Stejné staré jako vinařské nože se „securis“ jsou doklady z oblasti umě leckého řemesla, a to nákončí nebo kování s dosti obvyklým motivem vinné révy (tab. XLII: 2). Patří k inventáři avarsko-slovanské kultury 7 .-8 . století a jsou doloženy jak v nynějším Maďarsku (Ki ss 1964), tak na Slovensku (Ka 1e s ný 1966, D ě k a n 1976). Nejde o motiv náhodný, bez znalosti vinné révy odněkud převzatý. Vinnou révu máme v Maďarsku paleobotanicky prokázánu již v 6 —7. a 8 .-9 . století (Ki ss 1964). Pěstovala se tam nepřetržitě od římsko-provinciálního období. Lisy na víno jsou doloženy jenom historickými zprávami ( N i e d e r l e 1921). O něco pozdější umělecko-historické doklady ukazují jednak šla pání hroznů v kádích ( B e r a n o v á 1972b), jednak tlačení ručním pístem v nějaké kádi (denár knížete Fridricha 1173—1189, Dějiny techniky v Československu 1976). Velmi zajímavý doklad z 10. století o vinohradech v Čechách uvádí I. B o r k o v s k ý (1949). Při výzkumu Pražského hradu odkryl terásky, které interpretuje jako pozůstatky vinohradu. Taková interpretace je pravděpodobná, protože vinohrady na Pražském hradě máme doloženy i historicky. Podle legendy Crescente fide ( C h a l o u p e c k ý 1939, P e k a ř 1906, C h a l o u p e c k ý 1942) sv. Václav chodil v noci na svou vinici, odřezával hrozny a z nich pak sám lisoval a připravoval mešní víno. Celkově tedy archeologické prameny naznačují, že se vinařství na na šem území nejprve rozšířilo v oblasti avarsko-slovanské kultury, kde bylo spjato s vinařstvím římsko-provinciálního období; také Avaři podle histo rických zpráv víno pili a vinnou révu pěstovali (Lexikon Suidae in Pra mene 1964). Po Slovensku, kde je doloženo nálezy vinařských nožů i nepřímo kováním nebo nákončím s motivem vinné révy již pro 7 .-8 . sto letí, se vinařství v 9. století dále rozšířilo v oblasti Velké Moravy, avšak vinná réva ani péče o ni tu ještě nedosahovala dobré kvality. Pro 10. století je pěstování vinné révy doloženo také v Čechách, avšak o jeho úrovni zatím nelze vyslovit úsudek.
Pěstování chmele V 8.—10. století nemáme žádné doklady o tom, že by byl chmel nějakým způsobem pěstován, lze však předpokládat jeho sběr v lužních lesích. Historické zprávy o chmelnicích jsou až z 12. století ( N i e d e r l e 1921, 226
G r a u s 1953), kdy již byly všude rozšířeny; jejich počátek sahá zřejmě hlouběji. Archeologický doklad o chmelu máme z našich zemí jen jeden, relativně pozdní, z Opavy z přelomu 13. a 14. století ( O p r a v i l 1969). V sousedním Polsku je chmel ve vrstvách z 11. a 12. století nálezem dosti obvyklým ( H e n s e l 1965, K o s t r z e w s k i 1962). Pivo, pokud se v 8 —10. století vařilo, mohlo být i nechmelené, případně s majoránkou lesní (srv. výklad o zahradních rostlinách).
2. Ž ivočišná výroba
Druhy domácích zvířat Složení stáda Naši předkové v 8 —10. století chovali hovězí dobytek, vepře, ovce, kozy, koně. psy, kočky, slepice, kachny, husy a pravděpodobně také holuby. Výjimečně se objevil osel a páv. Pro lov chovali také sokoly nebo jestřáby a krahujce ( B e r a n o v á 1966). Všechna domácí zvířata však neměla stejný význam a nebyla chována ve stejném množství.6 Nejhojněji chovanými zvířaty byli hovězí dobytek a vepři. V průměru byl na celém území nynější ČSSR jejich význam ve výživě asi vyrovnaný, avšak jednotlivé oblasti se od sebe výrazně odlišovaly. Přehledné zná zornění přináší tab. 9. Na Moravě, zejména v oblasti lužních lesů, které skýtaly výbornou potravu pro prasata, chovali nejvíce vepře. V Mikulčicích, ve Starém Městě i v Pohansku byli vepři mezi kuchyňskými odpadky zastoupeni tak hojně, že ani určitá korekce ve prospěch hovězího dobytka, daná tím, že jeden kus hovězího dobytka dal více masa než jeden vepř, převahu vepřového masa ve výživě nezmenší. V Mikulčicích, podle informace Z. Kratochvíla, bylo asi 50 % kostí z prasat. Ve Starém Městě na Moravě, kde máme k dispozici jenom určení minimálního počtu 6 O druzích domácích zvířat jsme informováni především na základě zvířecích kostí, které se našly při archeologických výzkumech sídlišť opevněných i neopevněných. Tyto kosti jsou nejčastěji kuchyňskými odpadky, avšak někdy jsou to naopak zvířata uhynulá, která byla pohozena nebo zakopána a vůbec se nekonzumovala. Kosti zvířat se vyskytují také v hrobech: jsou to buď pozůstatky masité potravy pro zesnulého, nebo zvířata, která byla uložena za tím účelem, aby zesnulého provázela na onom světě (kůň, popř. pes). V zásypech hrobů mohou být také zbytky pohřební hostiny. Kosti z hrobů jsou velmi důležité, ale vypovídají spíše o náboženských nebo rituálních představách a nemusí být spolehlivým obrazem toho, co se jedlo a co se nejvíce chovalo. Zvířecí kosti ze sídlišť, byly-li nalezeny v dostatečném množství, dávají přesnou představu o masité potravě obyvatel. Kosti těch zvířat, která se chovala výlučně nebo převážně z jiných důvodu než pro jídlo, jsou tu zastoupena málo, a to i tehdy, jestliže jejich skutečný početní stav byl velký. Problematiku statistického zpracování srv. B e r a n o v á 1966.
227
jedinců, bylo vepřů 45,4 % oproti 15,1 % hovězího dobytka. Relativné velký byl zde podíl ovcí a koz (17,3 % a 5,6 %). V Pohansku, které bylo po všech stránkách dokonale zpracováno a publikováno, převažovali vepři (42,8 % kostí a 51,4 % jedinců). Na druhé místo s 34,4 % kostí patřil hovězí dobytek, avšak podle počtu jedinců (16,3 %) byl až třetí, za ovcemi a kozami; protože převaha hovězího dobytka nad ovcemi a kozami v počtu nalezených kostí je velká a protože hovězí dobytek dal mnohem více masa než ovce nebo kozy, lze mu přiřknout druhé místo i v tomto případě. Z pozůstatků zvířat jsou kosti vepřů nejčastější i na pohřebištích (Staré Město, H r u b ý 1955). V Čechách na rozdíl od Moravy často chovali hojněji hovězí dobytek, avšak převaha hovězího dobytka nad vepři nebyla tak velká jako převaha vepřů nad hovězím dobytkem na Moravě. V některých významnějších centrech byl poměr téměř vyrovnaný nebo, jako např. na Levém Hradci, vepři nepatrně převažovali. Ve Vlastislavi, kde máme k dispozici jak určení kostí, tak určení minimálního počtu jedinců, byl hovězí dobytek nejhojnější co do počtu kostí, avšak co do minimálního počtu určitelných jedinců byl na druhém místě za vepřem, takže jejich význam byl zhruba vyrovnaný. V Libici nad Cidlinou R. T u r e k (1952) předběžně usuzoval na převahu vepře, avšak B. B r ů č k o v á (1958) podle zoologického rozboru konstatovala převahu hovězího dobytka. I. P l e i n e r o v á (1965,1975) u vesnického sídliště v Březně zjistila, že se podíl zastoupení domácích zvířat ve stádu měnil. V období keramiky pražského typu převažoval hovězí dobytek. Na sídlišti z 8 .-9 . stol. hovězí dobytek také převažoval, ale méně výrazným způsobem, a podíl vepře vzrostl. Zjištění je to velmi zajímavé, ale bylo by zapotřebí podepřít je konkrétnějšími údaji o počtu kostí a určitelných jedinců starší i mladší fáze, nebo ještě lépe srovnáním s analogickou lokalitou. I. Pleinerová se domnívá, že v Březně původně chovali hovězí dobytek proto, že to bylo hospodářskou zvyklostí nového slovanského obyvatelstva, avšak časem se přizpůsobili místním podmínkám, příhodným pro chov vepřů. O významu hovězího dobytka u Slovanů v 6. století, jak už bylo uvedeno v předešlé kapitole, mluví též zprávy historické. Ze Slovenska máme zatím sídlištních nálezů málo. Publikovaných nalezišť je mnohem méně než v Čechách a kostí na nich mnohem méně než na velkých nalezištích na Moravě. Převažoval hovězí dobytek. Vepřů bylo asi poněkud méně než v Čechách a výrazně méně než na Moravě. Naproti tomu zdejší Slované hodně jedli a chovali ovce a kozy, jejichž kosti byly většinou na prvním nebo na druhém místě. Nálezy a rozbory z velkých výzkumů mohou situaci poněkud změnit v tom smyslu, že se ve velkých centrech možná prokáže důraz na chov vepřů, avšak o vý228
známu ovcí svědčí i pohřební ritus. Ovčí (popř. kozí) maso bylo nejčastější potravou v hrobech na pohřebištích tzv. avarsko-slovanské kultury na Slovensku ze 7 .-8 . stol., zatímco v sousedním Maďarsku na pohře bištích stejné kultury dávali do hrobů nejčastěji maso hovězí, přičemž i vepřové maso tam bylo na rozdíl od slovenských pohřebišť běžné ( B e r a n o v á 1967b). Obvyklým milodarem byl také kur domácí nebo slepičí vejce. Ovce a kozy měly v českých zemích menší význam než na Slovensku. Pokud jejich kosti bylo možno navzájem odlišit, vesměs převažovaly ovce nad kozami. Výjimkou byl Klučov, kde podle J. K u d r n á č e (1970) bylo daleko více koz než ovcí. S převahou koz nad ovcemi se lze tu a tam setkat i jinde na slovanském území ( K r a t o c h v í l 1969a). Koně jsou osteologickým materiálem doloženi slaběji než ostatní dobytek, protože se konzumovali jen vzácně, a jejich kosti se proto mezi kuchyňské odpadky dostávaly také jen vzácně. Jinak bývají koňské kostry dosti často v hrobech na avarsko-slovanských pohřebištích ze 1 — 8. století na Slovensku, protože tu byli pochováváni jezdci i s koněm, a nahodile i v jiných souvislostech. O skutečném počtu koní lze proto činit jen dohady, avšak dá se předpokládat, že na opevněných sídlištích nebyl nízký. Psi byli dosti četní, rozmanitých velikostí i vzhledu. Pro časný středověk nemáme žádné doklady, že by se psi jedli. Jejich kosti nepatří mezi typické kuchyňské odpadky, nebyly sekány, řezány, ani jinak rozdrobovány. Psi byli rozhodně na sídlištích v daleko větším počtu než dosvědčují jejich kosterně pozůstatky. Nepřímým svědectvím o jejich přítomnosti jsou stopy psích zubů na kostech jiných zvířat, která byla na sídlišti snědena a kosti odhozeny. Kočky byly tehdy ještě vzácné. Kosterně pozůstatky osla byly nalezeny v Kútech na Slovensku; pochá zejí z 2. poloviny 9. století ( A m b r o s 1962). Je to doklad v té době výjimečný, i když historické zprávy dosvědčují, že osli byli Slovanům v časném středověku známi ( N i e d e r l e 1921, s. 146). Archeologické nálezy ze slovanského území jsou ojedinělé a patří vesměs až do 11. a 12. století ( B e r a n o v á 1966). Mezci nebo muli archeologicky nejsou doloženi nikde, jenom к г. 1061 máme zprávu o italských mezcích na Rusi ( N i e d e r l e 1921, s. 146). Velbloud byl tehdy v Evropě exkluzivním zvířetem. Historické zprávy ho připomínají v době Měška a Boleslava Chrabrého v Polsku a v letech 1095 a 1130 u velkého knížete v Kyjevě (Niederle 1921, s. 164). U východ ních Slovanů je archeologicky doložen na Velkém Borševském hradišti (Camelinus bactrianus dom ), ve Staré Rjazani a v jejich nejbližším sousedství u Volžských Bolgarů a v chazarské pevnosti Sarkel 229
( B e r a n o v á 1966). Nejstarší doklady odsud patří již do 2 poloviny 1. tisíciletí n. I. Buvol je doložen písemnými prameny, archeologicky až z pozdního středověku ( B ó k o n y i 1962, 1974). Do Evropy ho přivedli Avaři. Z ptáků je v nálezech nejčetnější kur domácí. Jeho kosti se vyskytují téměř na všech nalezištích, avšak ve skrovné míře. Ještě ve vrcholném a pozdním středověku v inventáři dvorů zaráží poměrně malý počet slepic ( B e r a n o v á 1975a). Dosti časté užití kura domácího a slepičích vajec jako milodarů nebo potravy pro zesnulé bylo určováno více rituálními a náboženskými důvody než podílem tohoto ptáka ve výživě. Husy jsou v nálezech velmi vzácné. Nechovalo se jich mnoho. Ibráhím ibn Jakub uvádí, že Slované jedí husí maso, což jim prospívá (L e w i c k i 1954, Pramene 1964). U archeologa nemohou nevyvstat pochybnosti o hodnověrnosti jeho informace, protože pozůstatky hus jsou výjimečné na celém slovanském území. Na Rajkoveckém hradišti na území vý chodních Slovanů, které bylo v polovině 13. století náhle zničeno mon golským vpádem, známe díky tomu přesný stav dobytka v době vpádu. Bylo to při poměrně vysokém stavu dobytka 30 slepic, 3 husy a 3 kachny ( G o n č a r o v 1950). Kosti kachny se najdou jen výjimečně. Kachny byly ještě v 16. století málo rozšířeny ( P e t r á ň 1963). Holubi jsou archeologicky doloženi jenom ze sousedního slovanského území, a to naprosto ojediněle ( B e r a n o v á 1966). Podle historických zpráv východoslovanských se zdá, že šlo spíše o holuby poštovní než o holuby určené k jídlu (N i e d e r 1e 1921, L e w i c k i 1954). Doloženi jsou i pávi. Historické zprávy o nich patří sice v Čechách až do 12. století (listina kanovníka Zbygněva z let 1125—1140, N i e d e r l e 1921), avšak motiv páva je obvyklý na velkomoravských špercích, přede vším na gombících. Kachny, holubi a pávi byli okrajovým jevem, spíše exkluzivním než hospodářsky významným. Tím spíše to platí o sokolech, jestřábech a jiných dravých ptácích používaných k lovu; o tom jsme dobře in formováni zprávami historickými ( N i e d e r l e 1921) i archeologickými doklady z oblasti uměleckého řemesla (tab. XLII: 1; XLIII; XLIV: 2, srv. dále s. 247).
Rasy dobytka Hovězí dobytek odpovídal primitivním rasám s velkou odolností, dobrou schopností tahu, ale malou mléčnou užitkovostí ( N o v o t n ý 1969). Z toho ovšem nelze vyvozovat, že by se tento dobytek hodil jen k práci. 230
Užitkovost dobytka nemůžeme posuzovat dnešními měřítky a dnešníma očima, ale v souvislosti s množstvím práce a péče potřebné pro jeho chov. Ta byla u primitivních a nenáročných ras minimální. Pokud byl dostatek pastvy nejrůznějšího druhu, dobytek své majitele téměř ne zatěžoval. Výroba masa byla i při malé velikosti dobytka a dlouhé době jeho dospívání efektivní. Dobytek byl malého vzrůstu, krátkorohý. Stejný se choval v celé střední i východní Evropě hluboko do středověku. A. N o v o t n ý (1969) uvádí průměrnou kohoutkovou výšku u krav 101 cm, u býků 106 cm, u volů 113 cm. Z. K r a t o c h v í l (1969a) vypočítal pro dobytek na Pohansku kohoutkovou výšku poněkud větší, 107,8 cm, s variabilitou od 98 do 120 cm; u krav byla průměrná kohoutková výška 104 cm. Býky tehdy často kastrovali, kvůli tahu i kvůli masu. Vepři byli také malého vzrůstu, s poměrně vysokýma nohama a s velkou kančí hlavou. Svou tělesnou stavbou i celkovým vzhledem připomínali divočáka, ale byli mnohem menší. Tělesná stavba naznačuje nízký stupeň zdomácnění, což je v plném souladu s historickými zprávami, podle nichž nebyl vepř chován jako dnes ve chlévech, ale pásl se ve stádech jako ovce ( L e w i c k i 1954, G r a u s 1953, M i k a 1960). Takoví vepři se cho vali i mnohem později, ve vrcholném a pozdním středověku ( B e r a n o v á 1975a). Středověká vyobrazení ukazují vepře štíhlé, štětinaté, s vysokýma nohama, s kančími kly, často tmavé barvy (srv. M i k a 1960). Crescentius černá prasata výslovně doporučuje. Dosahovala menší masitosti a tuč nosti než prasata dnešní a dospívala poněkud později, podle Crescentia však bylo možno i taková prasata vykrmit tolik, že nemohla stát. Ovce byly malé, nepěstěné, s málo kvalitní vlnou, málo náročné. Pro Pohansko vypočítal Z. K r a t o c h v í l (1969a) kohoutkovou výšku ovcí v rozmezí 48—58 cm, s průměrem 52,8 cm. Měly jednak tlusté točené trojhranné rohy (samci), jednak krátké zakrslé a zploštělé rohy. Jako mutace se vyskytují ovce bezrohé. Jako výjimka se objevuje na ma teriálu z Pohanska kastrace beranů. Ve 13. století byly ovce poněkud větší, podle výpočtů A. Novotného na nalezišti Hradištko-Sekanka dosahovaly průměrné kohoutkové výšky 60 cm (archiv AÚ). O kozách víme z archeologického materiálu málo, protože jejich kosti nejsou v nálezech časté. Pokud jde o velikost, byly asi stejně velké jako ovce. Kůň byl většinou východního typu, příbuzný koni Przewalského nebo tarpanovi. Pouze z Čech uvádí E. Komárková ve svých rozborech, ulo žených v archívu Archeologického ústavu, koně západního typu, jednak tzv. keltské pony, jednak vzácnější velké těžké koně, příbuzné norikům. Západního chladnokrevného koně dokládá A. Novotný také v 11.— 12. století v Bílině v Čechách ( B e r a n o v á 1966, 1975a). Rozlišení koní 231
v sídlištních nálezech však vůbec není jednoduché, protože materiálu odtud je málo a včtšinou je značné neúplný. H.-H. Mü l l e r (1966a) zjistil, že koně z avarsko-slovanských pohřebišť na Slovensku patří podle kraniometrických znaků k tcplokrevným lehkým koním, podle stoliček k těžkým koním chladnokrevným. Velikost koní nebyla stejná, pohy bovala se asi od 120 do 150 cm kohoutkové výšky; převažovali koné s výškou kolem 137 cm (K r a t o c h v í I 1969b; M ü l l e r 1966a). Východoslovanští koně byli poněkud menší než západoslovanští a západoevropští, koně z jihovýchodních stepí byli svou velikostí naopak bližší západo evropským ( K r a t o c h v í l 1969b; B e r a n o v á 1966). Těžký, tzv. rytířský kůň byl výjimečný a nebyl domácího původu. Koně byli odolní, vytrvalí, nenároční jak na péči, tak na potravu. Velikost psů v kohoutku se pohybovala mezi 30 až 60 cm (Pohansko, K r a t o c h v í l 1969b). Nebylo možno identifikovat nějaké rasy, šlo v pod statě o dnešní venkovské „voříšky“. Někdy, ale ne často, se blížili svou tělesnou stavbou „špicovi“. Převažovali psi střední velikosti, vzácnější byli menší psi, výjimeční velcí. Kur domácí dosahoval nejčastěji velikostí dnešní leghornky, ale jeho tělesná stavba byla slabší. Husy byly obdobné husám divokým, ale jejich tělesná stavba byla slabší. Jedná se o formu v počátečním stavu domestikace (Pohansko, K r a t o c h v í l 1969b). Kachnu domácí a divokou od sebe těžko rozlišujeme. Z. K r a t o c h v í l (1969b) určuje kachny z Pohanska jako Anas platyrhynchos cf. /. domestica.
Způsob chovu O způsobu chovu jsme informováni především nepřímo, prostřednictvím ras a tělesného vzhledu chovaných zvířat. Stáje, chlévy, chlívky, kotce nebo ohrady pro dobytek z našeho území většinou neznáme, popř. je neumíme bezpečně rozpoznat a interpretovat; všelicos nebylo dosud zpra cováno a zveřejněno. Obdobná situace je na většině slovanského území, kde disponujeme jenom ojedinělými, často ne zcela bezpečně interpretovatelnými nálezy ( B e r a n o v á 1966). Na našem území známe zatím jen několik objektů, které pravdě podobně souvisejí s chovem dobytka. Na hradišti Klučov u Českého Brodu z 8.—první poloviny 9. století nalezl J. K u d r n á č (1960, 1970), ohradu pro dobytek. Na hradišti Pohansko u Nejdku na Moravě z 9 — 10. století interpretuje Boris N o v o t n ý (1963) větší plochu bez stop po osídlení, ohraničenou vodním příkopem a válem, jako místo určené 232
pro chov koní. Příkop sloužil patrně jako napajedlo a přiváděl vodu do hradiště. Jinde byly menší přístavby u domů, určené nejspíše pro do mácí zvířectvo. Jde vesměs o takové prostory, kde bylo možno umístit nejvýše jednoho koně, jednu krávu, prase nebo drůbež. Takové přístavky z 9 —10. století byly objeveny na Levém Hradci a na Pražském hradě. I. B o r k o v s k ý (1947) a K. G u t h (1934) je interpretují jako chlívky pro prasata. V chlívku na Pražském hradě bylo koryto a kůl na přivázání dobytka; analogický chlívek ze stejné lokality znám z ústní informace I. Borkovského. Na hradišti Vlastislav z 9. století našel Z. V á ň a (1968) kůlový přístavek, zřejmě s pletenými stěnami, o rozměrech 2,3 X 2,1 m, kde bylo podle jeho názoru umístěno nějaké domácí zvířectvo. Je sku tečně těžko rozhodnout, jaké zvíře se v takových přístavbách chovalo. Rozhodně tak nebyla umístěna všechna domácí zvířata, ale snad kráva či ovce s teletem nebo jehnětem v laktačním období, vepři před poráž kou nebo nějaká jiná zvířata, které bylo nutno v určitém období chránit před nepohodou, zimou, popř. intenzívně krmit. V obdobných prostorách se mohla chovat i drůbež. Velké chlévy pro větší počet dobytka, analogické např. stájovým domům germánským z doby železné (obr. 36), se na našem ani na ostatním slovanském území nenašly, i když poměrně rozsáhlý chov je doložen archeologicky i historicky. Většinu roku se dobytek pásl ve volné přírodě, bez velké závislosti na sídlišti. Hovězí dobytek, vepři, ovce, kozy i koně byli takových ras, které velmi dobře snášely celoroční pobyt v přírodě, byli odolní, nená roční a schopní hledat si sami potravu. Nabízí se dokonce představa jakéhosi salašnického způsobu chovu, při němž by stáda vzdálená od osady i několik kilometrů dodávala sídlišti pravidelně jateční zvířata, mléko a mléčné výrobky. Shromažďování hnoje ještě tehdy nehrálo při chovu dobytka tak velkou úlohu jako za trojpolního feudálního způsobu hospodaření, a tak ustájení a pravidelná péče o dobytek, moti vované potřebami obilnářské výroby, nebyly při chovu dobytka důležité. Větší stáda dobytka se v zimě ve volné přírodě sama neuživila. Existo valy sice, podobně jako později, chráněné pastviny nebo pastviny, které nezapadaly sněhem příliš hluboko, takže se dobytek mohl k píci pro hrabat, ale na omezeném sídlištním okruhu to mohlo stačit jen pro malé stádo. Proto obyvatelé sídlišť shromažďovali ve vhodném ročním období píci, kterou v zimě dobytku dodávali. Chlévů v dnešním slova smyslu k tomu nebylo zapotřebí, i když pravděpodobně vyhledávali pro dobytek závětří nebo pro něj budovali určité přístřešky. Jiná však byla situace, pokud šlo o tažný dobytek. V tomto případě bylo úsilí o ochranu dobytka před nepřízní počasí pravděpodobné. Bude zapotřebí zkoumat a pečlivě vykládat sídlištní situaci i z tohoto hlediska. Jestliže nebudeme pátrat 233
po velkých chlévech a stájích pro mnoho kusů dobytka, ale po menších prostorách bez ohniště, vybranému dobytku relativně dobře přístupných, které mohly, ale nemusely mít bezprostřední závislost na obytných stavbách s ohništěm, jistě se brzy dopátráme pravděpodobného řešení. Skutečnost, že dobytku nebyla věnována velká péče a že se patrné i za špatného počasí pohyboval bez větší ochrany, dosvědčují i pato logické změny na některých kostech hovězího dobytka. B. B r ů č k o v á (1958) zjistila na kostech hovězího dobytka z Libice nad Cidli nou (z konce 8.—12. století, ale především z 9.—10. století) nemoci z nachlazení. E. K o m á r k o v á (archiv AÚ) zjistila na končetinách ho vězího dobytka ze Staré Kouřimi (9.—10. století) patologické změny, které mohly být vyvolány dvěma hlavními příčinami: vlhkým a studeným ustá jením (nešlo však spíše o důsledky pobytu ve volné přírodě?), v jehož důsledku bylo zvíře postiženo revmatismem, nebo chůzí po nerovném podkladu a přetěžováním zvířete dosud nedospělého těžkou prací. Ob dobné patologické změny zjistil A. Novotný v Bílině z 11.—12. století ( N o v o t n ý 1969). Domnívá se, že vznikly patrně vlivem námahy kladené na tažná zvířata. Pokud jde o vepře, dokládají některé nálezy, které nepocházejí z na šeho území, uvazování prasat za nohu, patrně v době výkrmu ( B e r a n o v á 1966). Na Ostrowě Tumském ve Wroclavi v Polsku z 11,—13. století byly na některých kostech končetin zjištěny takové patologické změny, které vznikly jako následek uvázání vepře za tuto končetinu. Jinak však vepři volně pobíhali. Ve Wolinu Předměstí z 10.—13. století a v Sieradžu z 11.—13. století byly na kostech vepřů nalezeny stopy po frakturách. Pobíhání vepřů ve městech, kde se živili různými odpadky, dokládají v pozdějším období prameny historické ( Mi k a 1960). Jinak se vepři většinou pásli jako ovce ( L e w i c k i 1954). Jejich pastvou se podle po někud mladších pramenů zabývali zvláštní pastýři, sviňaři (též sviňáci, porcarius, srv. G r a u s 1953). O jízdní koně se nejspíše pečovalo lépe než o ostatní dobytek, ale jedině výše uváděné svědectví Ibráhíma ibn Jakuba o ječmeni jako obroku pro koně může být vykládáno jako doklad zvýšené péče o potravu pro jízdní koně a soumary.
Krmení dobytka. Z í s k á v á n í píce Zatímco o vývoji obilnářství má archeolog k dispozici takové doklady, které umožňují poměrně dosti spolehlivě sledovat jeho vývoj, při výkladu o krmení dobytka se zatím, a to i pokud jde o 8.—10. století, může opřít o krajně omezené množství pramenů a indicií, takže jeho úsudky mohou 234
jen vzácně překročit hranice více nebo méně zdůvodněných hypotéz. S jistotou lze tvrdit vlastně jedině to, že se dobytek stejně jako v před chozích obdobích po většinu roku pásl. V letním období lze předpokládat krmení nebo přikrmování zejména u jízdních koňů, soumarů a tu a tam snad i u tažných volů. Vedle čerstvě posečené trávy mohlo přicházet v úvahu také jadrné krmivo — ječmen, oves, popř. vikev, pokud se nepěstovala jako potrava pro lidi. Základem zimního krmení v 8.—10. století bylo podle všeho seno. Sláma se ve větším měřítku zkrmovala až v 15.—16. století, kdy se objevila a šířila řezací stolice ( B e r a n o v á 1973,1975a). Listí a větviček listnatých stromů se na našem území patrně příliš nevyužívalo. Ve středověku se listí dávalo ve větší míře jako podestýlka dobytku ( C r e s c e n t i u s ) , což v 8 —10. století mohlo přicházet v úvahu pouze potud, pokud byly vy brané kusy dobytka po určitou část roku ustájeny. Pro vepřový dobytek se shromažďovaly kaštany, žaludy, bukvice nebo jiné plody, jejichž zá soby. zatím ve větším množství nikde nedoložené, ovšem nemusely být skladovány přímo na sídlištích. V 8 —10. století existovaly specializované nástroje na kosení trávy, krátké kosy, kdežto srpů se ke žnutí trávy zpravidla neužívalo (srv. s. 199). O krátkých kosách jsem již v předcházejících kapitolách uváděla, že se od dnešních kos odlišovaly tím, že jejich kosiště nebylo dlouhé, ale krátké, asi poloviční. V etnografické literatuře je známe také pod názvem polokosy, gorbuše. Násada byla podle etnografických i archeologických dokladů (obr. 89) více nebo méně prohnutá a držela se nejčastěji oběma rukama. Sekalo se střídavě nalevo a napravo jakýmsi šikmým, shora ve deným úderem. Tráva se nekosila, ale sekala ( B e r a n o v á 1957, 1971, T a k á c z 1971). Na obilí se tyto kosy nehodily, protože obilí by se díky silným a šikmým úderům snadno sypalo. Byly to nástroje velmi vhodné pro travnaté porosty nejrůznějšího druhu, paseky, mýtiny, kamenité půdy a všude tam, kde bylo hodné trávy a byla dost vysoká. Práce s nimi byla poměrně jednoduchá a rychlá —tím se od dlouhých kos neodlišovaly —ale při sekání s nimi zůstávala značná část trávy nepokosená. Krátké kosy byly rozšířeny prakticky po celé Evropě nejpozději od laténského nebo římského období. Typologicky se navzájem odlišovaly, v principu se však shodovaly: řap na upevnění kosiště svíral s ostřím čepele tupý, často silně tupý úhel, takže k němu nebylo možno připevnit rovné dlouhé kosiště po vzoru dnešní kosy. Je sice možné, že některé krátké kosy měly trn na upevnění čepele v úhlu ostřejším, jako u některých novodobých, druhotně vyvinutých krátkých kos — „kosiček“, avšak dlouhá kosa nikdy neměla a nemohla mít řap na upevnění násady v tupém úhlu. Dřevěné kosiště najdeme v archeologických nálezech jenom výjimečně. Známé jsou nálezy z konce I. tis. př. n. 1. z La Těne 235
ve Švýcarsku (obr. 89: 4, 5). Našim hradištním kosám časové i etnicky bližší byly krátké kosy s celou násadou z východoslovenského Novgorodu z 11. a 13. století (obr. 89:1, 2, K o 1č i n 1959). V Novgorodu byla nalezena i kosa s násadou skládací (obr. 90: 3). Kosiště východoslovanských kos, jak vidět z obrázku, bylo silně prohnuté, na rozdíl od kos z La Těne. Čepele — listy krátkých kos byly také kratší než čepele kos dlouhých. Délka čepelí našich hradištních kos se pohybuje mezi 28—38 cm, větší rozměry jsou výjimkou. Pozdější kosy z vrcholného středověku bývají trochu větší, kolem 40 cm. Rovněž krátké kosy z území východních Slovanů z 11.—13. století bývají někdy větší, jejich délka se pohybuje mezi 30 a 55 cm (D o v ž e n o k 1961). Čepele krátkých kos z 8.—10. století měly na území Československa dva základní tvary: první má čepel lehce obloukovkou (obr. 73: b; 67: 5; 68: 5), druhý naopak čepel výrazně rovnou, často šikmo do hrany ukončenou (obr. 73: a; 67: 4, 6; 68: 4). Oba tvary byly současné a užívaly se na stejném území. Často se vyskytují spolu na stejném nalezišti ( B e r a n o v á 1957,1972a, Č e r v i n k a 1928). Zatímco základní tvar srpů byl na celém rozsáhlém slovanském území v podstatě stejný, kosy byly navzájem trochu odlišné (sr. dále s. 282). Krátké kosy vymizely ve 14.—15. století ( B e r a n o v á 1971, 1975a). Ve 14. století byly zároveň s nimi v užívání kosy s normální dlouhou rukojetí. Nejstarší dlouhou kosu, lépe řečeno část této kosy, nalezl A. Hejna při výzkumu hrádku Bradlo. Je datována do počátku 14. století nebo nejpozději do první poloviny 14. století ( B e r a n o v á 1971). Celé exempláře těchto kos patří až do 15. století (obr. 89: 3). Ikonografické prameny dosvědčují dlouhé kosy na trávu v Čechách ve stejném období jako prameny archeologické (tab. Lil: 2). V archeologickém materiálu z různých období často nalézáme typické kruhy na upevnění kosiště (obr. 28). V 8.—10. století a ve slovanské kultuře vůbec bylo upevnění kruhem výjimečné. Znám jediný doklad, z Mikulčic (obr. 57:13). Rukojeť byla k trnu upevněna zřejmě provazem. Pro lepší upevnění kosy na kosišti sloužily i některé konstrukční detaily na jejích trnech. Řap bývá masivnější než čepel, na konci je opatřen do strany vystupujícím výběžkem ve tvaru komolého kužele, který byl zaražen do dřeva kosiště. Jindy byl jenom konec řapu ohnut a vykován do hrotu. K připevnění rukojeti mohly kromě toho sloužit drobné nýtky, jejichž pozůstatky se zachovaly na zakřivené kose z Oslavan ( Č e r v i n k a
73. Z em ědělsk é nářadí z hrom ad n éh o nálezu ze Sem ic, Čechy, 8. —poč. 9. stol. a, b kosy. c radlice, d, e srpy, f m otyčka n ebo nářadí na op racování dřeva. 73. L andwirtschaftliches Gerät aus dem M assenfund aus Sem ice, B öhm en, 8. —Beginn des 9. ]h. a, b S en sen , c Pflugschar, d, e S icheln, f H acke od er W erkzeug zur H olzbearbeitung.
236
237
1928). Některé kosy mohly mít na konci čepele výřez, aby násada lépe zapadala (obr. 73: a, b; 67: 6). Krátké kosy byly ve své době velmi užitečným a účelným nástrojem, avšak na pravidelné louky se nehodily. Proto se tedy, když nad přiro zenými travnatými porosty nabývaly převahy obhospodařované louky, stal nezbytností nový nástroj, odsekávající všechnu trávu blízko u země. Tímto nástrojem byla kosa s normální dlouhou rukojetí. Posečená tráva se sušila a shrabovala hráběmi. Hrábě byly dřevěné, archeologickými nálezy je máme doloženy mimo území našeho státu, v Niestronnu v Polsku ( H e n s e l 1965), na východoslovanském území ve staré Ladoze ze 7.—10. století (obr. 90: 1; O r l o v 1954) a ve velkém počtu v Novgorodě — celkem 77 exemplářů a 40 zlomků (K o 1č i n 1968). Vidle byly pravděpodobně také dřevěné.
Využití domácích zvířat Hovězí dobytek byl chován pro maso, mléko a mléčné výrobky a k tahu. Dobře se zužitkovaly také hovězí kůže. Hovězí maso, jak vyplývá z výkladu o složení stáda, se konzumovalo na prvním, nebo — na Moravě — na druhém místě za vepřovým. Převaha hovězího masa ve výživě je charakteristická pro větší část pravěké Evropy. Hovězí dobytek byl do značné míry chován právě pro maso a ne pro jinou užitkovost. Dokládá to věk a pohlaví zvířat. V naprosté většině byla zabíjena mladá dospělá zvířata, která dávala nejvíce kvalitního masa. Telata byla zabíjena méně, nejvyšší procento udává B. B r ů č k o v á (1958) na Libici, kolem 25 %. Pokud bylo určeno pohlaví, a to na Libici a v Pohansku, bylo asi 50 % zvířat samců nebo kastrátů ( B r ů č k o v á 1958, K r a t o c h v í l 1969a). Přestárlá, vyřazená zvířata jsou v materiálu hradišť výjimečná. Možná, že taková zvířata byla konzumována hlavně na venkovských sídlištích, odkud máme málo materiálu. Hradiště totiž nemusela být zásobena masem jenom z vlastních zdrojů. Chov pro mléko můžeme předpokládat na základě pramenů historic kých ( N i e d e r l e 1921, L e v a š e v a 1956), avšak mléčná produkce tehdejších plemen nebyla velká. Pro pozdější období uvádí P. Crescentius, že k tomu, aby získali od krávy více mléka, bylo nejvhodnější zabít tele krátce po narození; pro mléčnou produkci byly prý lepší ovce a kozy. I když je nutno brát tyto údaje s velkou obezřetností, protože jde o autora cizího, u nás jenom přeloženého, zůstává nepochybnou skutečností, že pravidelné dojení krav nebylo vždy ve všech částech Evropy naprostou samozřejmostí, jak se nám dnes zdá. Leckde bylo dojení krav téměř 238
stejně vzácné jako dojení kobyl, jinde byly kravské mléko a produkty z něho běžnou součástí potravy. Pokud jde o Slovany v 8.—10. století, při kláním se k druhé eventualitě. Hovězího dobytka bylo hodně a věkové složení zabíjených zvířat se v podstatě nelišilo od dalšího možného producenta mléka, tj. ovcí, popř. koz. Chov krav pro mléko nebyl však hlavním a nejdůležitějším důvodem velkého početního zastoupení ho vězího dobytka; základem bylo získání masa. Hovězí dobytek byl také hlavním a nejdůležitějším potažním zvířetem. K tahu, ale ovšem také k získávání masa, vyhovovali zejména voli. Tažných zvířat se využívalo především v době jejich plné dospělosti a největší výkonnosti. Stará zvířata na nalezištích většinou nejsou, takže se zdá, že i tahouni byli zabíjeni poměrně mladí; je ovšem možné, že jejich pozůstatky mezi ostatním dobytkem poněkud zanikají v důsledku toho, že jich bylo méně. O zapřahání dobytka u nás doklady chybějí, takže můžeme usuzovat jedině podle analogií na sousedním slovanském území (s. 287). \ cpi i byli chováni především pro maso, slaninu a sádlo. Hodně se zabíjeli vepři ve stáří jeden a půl až dva roky, což nejspíše svědčí o tom, že se více cenila slanina, podobně jako později ve středověku ( De mb i ň s k á 1963). Tehdejší rasy, jak jsem již výše uváděla, dospívaly poně kud později a dosahovaly v průměru menší masitosti a tučnosti než prasata dnešní, podle Crescentia však bylo možno i tato prasata vykrmit do značné váhy, dokonce tak, že nemohla stát. Na moravských nale zištích, kde chov prasat byl hlavním zdrojem masité potravy, však za bíjeli vepře mladší. V Mikulčicích byla podle Z. K r a t o c h v í l a (v tisku) často zabíjena mladá prasata a selata nebo naopak dospělé až přestárlé kusy. Hodně mladých jedinců uvádí pro Pohansko Z. K r a t o c h v í l (1969a). Ve Starém Městě byla zabíjena nejvíce selata, někdy jen několik měsíců stará ( H r u b ý 1965). Bylo to možná proto, že se vepři v bez prostředním sousedství velkých center v zimě těžko uživili a k transportu na větší vzdálenosti se nehodili. Nejjednodušší bylo mladé vepře na podzim zabít, maso vyudit nebo jinak konzervovat a nechat jen nezbytný chovatelský základ stáda. Prasata mohla být na hradiště — kromě vlastního chovu — také do dávána. O dávkách zejména vepřového masa a šunek máme pozdějš doklady historické i archeologické z území Polabských Slovanů, pře devším pro období 11.—12. století (N o b i s 1957, H e r r m a n n , Mi i l l e r 1970). Ovce byly z hospodářského hlediska velmi důležité. Dávaly maso, mléko, vlnu a kůže, mohly dávat užitek za života i po zabití. Pro jaký užitek byly chovány v 8.—10. století? Něco mohou napovědět údaje o stáří, v němž byly zabíjeny. Na pohřebišti v Bernolákově na Slovensku 239
ze 7 .-8 . století byly ovce velmi mladé, od 3 měsíců do jednoho roku, hlavně ale roční. Jen ve 3 případech ze 31 nálezů šlo o ovce dospělé ( A m b r o s 1963). V Bílině z 11.—12. století zjistil A. Novotný (archiv AÚ) hlavně mladé kusy. To by svědčilo o tom, že se ovce zabíjely a chovaly především pro maso. Jinde, pokud máme věk určen, byly však ovce trochu starší, nejčastěji ve věku kolem dvou let nebo i více, např. v Pohansku ( K r a t o c h v í l 1969a) nebo ve Vlastislavi ( N o v o t n ý , archiv AÚ aj). V těchto případech šlo zřejmě o chov jak pro mléko a vlnu, tak pro maso. Tendence k chovu pro mléko a vlnu, jak se zdá podle zatím nedostateč ného materiálu, zesílily ve vrcholném a pozdním středověku. Na Hradištku-Sekance u Davle z druhé poloviny 13. století bylo podle určení A. Novotného 75 % jedinců starších dvou let ( B e r a n o v á 1975a). V 8.—10. století takový důraz na mléko a vlnu na úkor chovu pro maso zatím doložit nemůžeme. Ke stříhání vlny sloužily ovčácké nůžky. Tehdy však nebyly určeny jenom na vlnu, ale na všechno. Stěžejové nůžky, složené ze dvou kusů uprostřed spojených nýtem, se rozšířily až v pozdním středověku a jenom vzácně se vyskytly, mimo území našeho státu, již v 9.—10. století ( B e r a n o v á 1967a). V 8.—10. století používali jenom nůžky pérové. Byly dvou tvarů, s pérem ve tvaru prostého oblouku (obr. 75: 2) a s pérem v ohbí prstencovitě vykovaném a sevřeném (obr. 75:1). Oba tvary, známé od laténského období, byly rozšířeny v období římském; nůžky obloukové převažovaly. Nůžky z 8.—10. století se však od starších, zejména římských, výrazně odlišovaly způsobem kovářského zpracování. Jejich raménka byla vyrobena ze silné tyče nejčastěji kruhového, vzácněji čtvercového průřezu (obr. 75), a to po celé délce ramének, jenom vlastní oblouk nebo prstenec byl plošší. Římské nůžky měly naproti tomu raménka ploše vykovaná, v průřezu ve tvaru úzkého obdélníku (obr. 50), od oblouku nebo prstence k čepelím se postupně zužovaly. Nůžky s obloukovým perem postupně vymizely, prstencové nůžky se udržely až do pozdního středověku a novověku. Od 12.—13. století známe pouze nůžky prsten cové. Ještě v této době však měly typické znaky nůžek hradištních, jejich raménka byla stále ze silné tyče o kruhovém, vzácně čtvercovém průřezu. Teprve v průběhu 14. století a později se způsob kovářské práce na nich změnil a jejich raménka začala být, podobně jako v římském období, do plocha a do široka vykovaná (tab. XLVII: 3, 4; B e r a n o v á 1975a). Postup při stříhání ovčí vlny byl pravděpodobně stejný jako později (tab. LVI). Koně sloužili k jízdě a nosili náklady. Vzácné kuchyňské pozůstatky z nich patří většinou starším jedincům, kteří pravděpodobně z toho či onoho důvodu dosloužili. O tom, že většina koňů byla jízdních, svědčí poměrně časté nálezy udidel, ostruh, třmenů a jiných součástí koňské 240
74. A chom out a jeho rekonstrukce, G daňsk, 11.-12. stol., podle Wiktaka. B. slovansk é podkovy z Čech a Moravy 1 S oused ovice (Č), 8 —9. stol.; 2: Stará Kouřim (Č), 1. pol. 10. stol. (pro osla?); 3 4 Staré M éslo na Moravé, 9 stol 74. A Kummet und seine R ekonstruktion, G dansk, 11.-12. Jh., nach Wiklak. B: slaw ische H ufeisen aus Böhm en und Mahren 1 S ou sed ovice (B), 8 - 9 . Jh ; 2: Stará Kouřim (B), 1. Hälfte des 10. Jh. (lur einen L sel? ); 3, 4 Staré M éslo na Moravé, 9. Jh.
výstroje na sídlištích i na pohřebištích. Zapřahání koní do vozů je velmi staré ( H a n č a r 1956), ale původní způsob zápřahu neumožňoval plné využít koňskou sílu k orbě a k tčžkým potažním pracím, takže koné mohli táhnout jenom lehké vozy a malé náklady. Dva koně utáhli nejvýše 500 kg. Zapřahalo se tak, že se koni navlékl na krk měkký kožený pás, upevněný do jařma (obr. 20). Jakmile kůň začal táhnout, pás mu svíral krk a při větší zátěži ho přímo dusil. Proto jsou na starých vyobrazeních znázorněni koně s vysoko zdviženou hlavou. Teprve koncem druhé poloviny I. tis. n. 1. byl vynalezen nový způsob zápřahu koní, tzv. novo dobý zápřah, který se rozšířil v celé Evropě v prvních stoletích II. tisíciletí n. 1. Jeho podstatou bylo, že síla tahu nepůsobila na krk a na měkké části koňského těla, ale na kostru a na hruď. ( L e f ě b v r e de N o ě t t e s , 1931, M a t u s z e w s k i 1953, 1954). Nejrozšířenějším a nejznámějším druhem novodobého zápřahu je zápřah pomocí chomoutu. Chomout je vynálezem časného středověku a dosud není zcela jasné, jak a kdy vznikl. Většina autorů ho pokládá za vynález východního původu. V Evropě se první doklady o chomoutu objevují v 9.—11. století ( M a t u s z e w s k i 1953, 1954, A b e l 1967). Nejstarší chomout , vyobra zený v Trevírské apokalypse z doby kolem r. 800, i některé později vy obrazené chomouty vypadají však nedokonale, byly asi měkké, bez výplně ( Abel 1967). V 11. století zápřah starého typu v západní Evropě dosud přavažoval. Novodobý zápřah se více rozšířil během 12. století a ve 13.— 14. století se stal pravidlem. V našich zemích je chomout doložen morav skými listinami Soběslava I. z let 1174—1179 a vévody Fridricha z let 1178—1181; Chomutovice u Olomouce jsou zmiňovány již v 11. a 12. sto letí ( N i e d e r l e 1921, 82). Z Polska je znám jedinečný archeologický nález chomoutu z Gdaňska z 11.—12. století (W i k 1a k 1956) (obr. 74: A). Velmi starobylý je novodobý zápřah a orba koněm u východních Slovanů ( M a t u s z e w s k i 1953,1954, Č e r n e c o v 1977). V 8.—10. století velmi vzácně okovávali koně železnými podkovami. Podkovy, vyskytující se v omezené míře od laténského období (srv. s. 88, 96 a 126), se však ještě ani ve sledovaném období nerozšířily, neboť jejich nálezy jsou ojedinělé ( B e r a n o v á 1970). Nejstarším nálezem je podkova z hradiště Sousedovice u Strakonic ( T u r e k 1963). Tato podkova sice nepochází ze systematického vý zkumu, avšak hradiště nemá mladší vrstvu a podkova vzhledem ke svému tvaru a velikosti není recentní (obr. 74: B, 1). Z velkomoravského období pocházejí dvě části ramen dvou podkov ze sídlištních vrstev Starého Města na Moravě ( H r u b ý 1965; obr. 74: B, 3, 4). Do první poloviny 10. století je datována malá podkůvka ze Staré Kouřimi ( Šo l l e 1966, obr. 74: B, 2). Rovněž do 10. století jsou datovány 2 podkovy z pohřebiště v Praze 1-Bartolomějská ulice (tab. XXXVII: 1, B o r k o v s k ý 1948). 242
Podkovy se navzájem různí. Podkova ze Sousedovic je tenká, plochá, s málo zřetelnými zbytky ozubu na jediném zachovaném konci ramene. Měla p ět pravděpodobně původně šest hranatých otvorů pro podkováky. Na horní nosné ploše podkovy, na níž spočívalo kopyto, je železo na vnějším okraji vytlačeno poněkud vzhůru, takže vytváří jakýsi náznak tzv. čapky. Svým celkovým tvarem patří k typu tzv. keltských podkov. Podkovy ze Starého Města byly původně větší a masívnější, se širšími rameny, v jednom případě s hranatými, v druhém případě se zaoblenými otvory pro podkováky. Na jedné se zachovaly zbytky ozubu. Svým typem patří k podkovám z římských provincií, které byly větší, masivnější a měly výrazné ozuby. Také silně prorezivělé podkovy z Prahy -Bartolomějské ulice patřily nejspíše k tomuto typu. Neobyčejně malá podkůvka ze Staré Kouřimě, určená snad spíše pro osly než pro koně, nemá žádné stopy po ozubech. Má dva kruhové otvory pro podkováky a místo dalších dvou jsou jen dolíčky, takže vzbuzuje dojem dosud nepoužitého polo tovaru. Ostatní podkovy jsou opotřebované. Jsou mnohem menší než současné podkovy, velikostí odpovídají tehdejším koním. Podkovy se masově rozšířily teprve ve 12.—13. století zároveň s roz šířením novodobého koňského zápřahu. Jízdní koně se původně ve své většině nekovali. Nebylo to zapotřebí, naopak, většinou to bylo spíše na závadu. Koně primitivních drobných ras mají totiž kopyta pevná, nedrolivá ( K a s p á r e k 1958). Teprve větší a těžší koně mají kopyta citlivější, je to však zřejmě jev druhotný, civilizační. Římané své velké, již dosti šlechtěné koně nekovali a jejich silnice potřebu kování jízdních koní nevyvolávaly. Jaký je význam kování koní pro jejich pohyb a práci a jaké jsou jeho nevýhody? Rohovina na kopytní škáře se neustále tvoří, takže rohová stěna se prodlužuje a rohové chodidlo i rohový střel se stávají silnější a silnější. Pokud se kůň pohybuje volně na vhodné půdě, opotřebuje si na spodině kopyta asi tolik rohoviny, kolik jí naroste, takže rohové chodidlo zůstává stejně silné, tj. asi 1 cm. Tak je tomu např. u koně žijícího volně v přírodě. Jestliže však je kůň nucen pracovat bez podkov nebo pohybuje-li se na příliš tvrdé půdě, rohovina kopyt se opotřebovává mnohem rychleji, pod zeslabeným rohovým chodidlem se otlačují citlivé části a kůň pak začíná kulhat; navíc bývá, zvláště na kamenité půdě, ohrožen poraněním o ostré kameny. Podkova chrání jeho kopyto, ale má i vážné negativní důsledky. Přede vším zabraňuje opotřebování rohoviny; kopyto se tím prodlužuje, křiví, pozbývá svého charakteristického tvaru, a tím trpí celá končetina. Za druhé: podkova zvedá kopyto i celou končetinu a uvádí ji do nepři rozeného stavu. Rohový střel nepřichází do styku se zemí, kůň pozbývá pružnosti i jistoty při pohybu. Podkova také zatěžuje končetinu, způ 243
sobuje větší námahu svalům a zarážením podkováků se ničí rohová stěna (Kr ál 1950, 1951,1959). Prvnímu z uvedených negativních důsledků lze odpomoci tím, že se podkování čas od času obměňuje, přičemž se odře zává a upravuje rohovina. Obnovování podkov je potřebné i z toho důvodu, že se narůstáním rohoviny kopyto zvětšuje a podkova začíná být koni příliš malá, a ovšem i proto, že se uvolňují podkováky a odstávají nýty. Podle dnešních názorů má k obnovování podkov docházet asi po šesti týdnech, avšak ve starší době se to asi nedálo tak často. Je po chopitelné, že mnohé negativní důsledky nového opatření mohly být zmírněny kvalitním provedením podkovářské práce a že odborné znalosti a praktické zkušenosti v tomto ohledu se jen pozvolna získávaly a Šířily. Teprve tehdy, když koně začali těžce pracovat, k čemuž v široké míře docházelo na počátku II. tisíciletí n. 1. v souvislosti s rozšířením novo dobého zápřahu, stávalo se podkování koní nezbytností. Podkova posky tovala ochranu kopytům tažných koní a dávala koním také možnost k tomu, aby se zapřeli v tvrdém a nevhodném terénu. K tomu účelu musela být opatřena ozuby a pokud možno i hmatcem. Ozuby se vysky tovaly na podkovách z konce I. tisíciletí n. 1. běžně a na podkovách z II. tisíciletí pravidelně, kdežto hmatec, jehož náznak byl koncem I. tisí ciletí výjimkou, byl ještě u podkov ze 13.—14. století vzácný. Obvyklým jevem se stal teprve v 15. a 16. stol., i když ani tehdy jej všechny podkovy neměly ( B e r a n o v á 1975a; obr. 81; 82: 1 -3 , 5, 6; tab. XLVII: 1, 2). Kur domácí se objevuje častěji v hrobech než na sídlištích, zejména na pohřebištích avarsko-slovanské kultury. V Želovcích ( Č i l i n s k á 1973), na velkomoravském pohřebišti v Uherském Hradišti —Sadech ( M a r e š o v á 1973) i jinde byla v hrobech dosti častá vejce — nejčastěji jedno, ale také 2—4 kusy a někdy až 6 nebo 7 kusů. Ve výživě lidí vejce pravděpodobně tvořila okrajovou složku a nelze vyloučit, že mohla být pokládána za lahůdku a známku přepychu. Lze připomenout zprávu Ibráhíma ibn Jakúba, podle něhož bylo možno v Praze ve druhé polovině 10. stol. dostat 10 slepic za 1 denár (kinšár, kírát); za stejný peníz se dostalo tolik pšenice, kolik vystačí člověku na měsíc, a tolik ječmene, kolik vy stačí pro koně na 40 nocí. Podle tohoto zpravodaje se Slované vyhýbají pojídání kuřat, protože jim podle jejich domnění škodí a vyvolává u nich vyrážku, ale z toho ovšem nevyplývá, že nejedli dospělé ptáky. Husy se chovaly v malém počtu pro maso. Jejich vejce se konzumovala ještě méně než maso. Na pohřebišti Uherské Hradiště - Sady ( M a r e š o v á 1973) bylo v jednom hrobě vejce husy, vejce kura ve 24 hrobech. O chovu pro peří nemáme doklady. ► 75. 75.
244
O včácké nůžky, Čechy. 1: Vraclav, miadši doba hradištní; 2: Libice n. Cidl., 9 stol. Schäferscheren, B öhm en. 1: Vraclav, jüngere B urgwallperiode; 2: Libice n. Cidl., 9
|h
Včelařství V 10. století máme poměrně dosti historických zpráv o medu, vosku a medovině u Slovanů západních, i přímo v Čechách a na Moravě. Tak v Raffelstettenském celním tarifu, vzniklém okolo r. 904, se ustanovuje,
245
že Slované, kteří z Ruska nebo z Čech přicházejí obchodovat, mají platit z jedné sogmy (nákladu soumara) vosku dvě massioly (odmérky), z nichž každá má mít hodnotu 1 skoti (zlatý solidus) (Pramene ... 1964, 217). Ib n R u s t a v 1. 913—923 napsal na základě staršího ztraceného díla Kniha cest a krajin, pocházejícího z 9. století a popisujícího dvůr Svato pluka I., dosti obšírnou informaci o medu a úlech, podobně jako asi o století později G a r d í z í (Pramene ... 1964, 328, 329, 331). Ibn Rusta píše: „Mají jakési dřevěné nádoby (na stojanech), v kterých jsou vyvrtané otvory pro včely a jejich med; a tyto dřevěné nádoby nazývají ulišdž; z jedné takové se vybere med o váze 10 ibriků.“ Gardízí uvádí, že z jed noho úlu se dostane padesát, šedesát ba i sto men — podle propočtu Petera Ratkoše 39,2—65,5 kg medu. Na jiném místě informují oba autoři o pojídání medu a pití medoviny při slavnostních příležitostech (rok po úmrtí) a o množství medu a medoviny. Také Íbráhím ibn Jakúb v šedesátých letech 10. století uvádí, že vínem a opojným nápojem u zá padních Slovanů je medovina (Pramene ... 1964, 341). Med a vosk byl získáván jednak v lesních brtích, jak na to můžeme usuzovat podle pozdějších pramenů 11. a 12. století ( Š m e l h a u s 1964, 41 n.), jednak v úlech u domů. O kadlubových úlech informuje výše uváděný ibn Rusta, v tzv. zakládací listině litoměřické z r. 1057 se mluví o dani z medu ze zahrad a o pokročilejší formě včelařství vůbec (horti apum, apiaria, custodes apum) ( Š m e l h a u s 1964, 42; K r z e m i e ň s k a 1963b). Archeologické nálezy z našich zemí zatím chybějí. Nemáme k dispozici ani železné stoupačky na lezení po stromech k lesním brtím, ani speciální včelařské nože—lopatky, jaké známe z území východních Slovanů (M a fm 1956), ani přímé nálezy medu, vosku nebo pláství jako např. v Hnězdně ( Ž u r o w s k i 1962, 82), W roclawi-Ostrów Tumski v Polsku ( Myczk o w s k i 1959—1960, 169) nebo na hradišti Višněva Gora na Ukrajině ( B e r e z o v e c 1953, 41—42) a jinde.
Význam lovu a rybolovu v hospodářském životě v 8 10. století
.—
Lovná zvěř je v souboru kostí na sídlištích mezi kuchyňskými odpadky zastoupena minimálně. V počtu kostí tvoří většinou asi 2 %, podle počtu jedinců bývá procento divoké zvěře poněkud vyšší. Existují však některé lokality, kde bylo lovné zvěře více, např. Klučov v Čechách z 8 .-9 . století a Staré Město na Moravě z 9. stol. Na obou sídlištích bylo nalezeno hodně kosterných pozůstatků vysoké zvěře, která byla lovena pro maso. Na Klučově nelze údaje J. Kudrnáče číselně přesně určit, protože Kudrnáč především uvádí, že kosti vysoké zvěře byly rozmístěny na znač 246
né ploše hradiště. Tuto zvěř zkonzumovala tudíž většina obyvatel hra diště, nikoli jen privilegovaná vrstva. Ve Starém Městě bylo 8,7 % lovné zvěře, především jelena, máme však k dispozici jenom určení jedinců, nikoliv počet kostí, čímž je pravděpodobně podíl lovu poněkud zkreslen. V Pohansku bylo 2,3 % lovné zvěře podle počtu kostí, ale podle počtu jedinců 6,6 %. Údaje o lovu vysoké zvěře svědčí především o tom, že v okolí hradišť bylo hodně lesů; základem výživy bylo vždy maso domá cích zvířat. Pokud jde o lov kožešinové zvěře, v archeologických nálezech význam tohoto lovu zachytit nedokážeme. Kožešinová zvěř totiž nesloužila jako potrava a na sídliště se nepřinášela celá zvířata, ale jenom kožešiny, které se obvykle nedochovaly. V osteologickém materiálu najdeme tedy kosti kožešinové zvěře jenom výjimečně. Kožešiny sloužily k odívání i k ozdobě látkových šatů, což ukazují např. nálezy z pohřebiště Na Valách ve Starém Městě na Moravě ( H r u b ý 1955). Lovilo se pomocí šípů, oštěpů nebo jiných zbraní a pravděpodobně též do různých pastí. Lov pomocí cvičených sokolů, jestřábů nebo kra hujců dokládají nejen zprávy historické ( N i e d e r l e 1921, 173—4), ale zejména předvelkomoravské a velkomoravské památky z oblasti umělec kého řemesla, na nichž jsou lovci se cvičenými ptáky znázorněni (tab. XLII: 1; XLIII; XLIV: 2; B e n d a 1963; K l a n i c a 1970; D ě k a n 1976). Rybolov existoval, avšak dokladů o něm není mnoho. Kosti ryb mají horší podmínky pro uchování a nalezení při výzkumu než kosti savců. Velmi často je nenajdeme vůbec, i když rybolov vzhledem k umístění sídliště u řeky můžeme právem předpokládat, jako např. v Březně u Loun ( P l e i n e r o v á 1975). Pokud se kosti ryb nalezly, nebyly většinou blíže určeny. Z rybářského nářadí najdeme nejčastěji háčky a háky různých veli kostí. Závaží k sítím byla zatím u nás málo sledována, pro uchování vrší nejsou vesměs podmínky. Rybolov bodnými nástroji — pomocí osti — se u nás v té době asi příliš neprovozoval. Etnografické zpracování těchto nástrojů přinesl v nedávné době J. A n d r e s k a (1971). Vrše a různé ry bářské praktiky můžeme předpokládat. Zajímavé jsou doklady o uchovávání ryb. R. Turek prozkoumal na hra dišti Libice nad Cidlinou haltýř na ryby, podobný studni, v němž se ryby dočasně uchovávaly, snad i živé ( B e r a n o v á 1975b). O korytech nebo sádkách na dočasné uchování ulovených ryb informují o něco pozdější prameny historické (vivaria piscium, piscina, clausura piscium; N i e d e r l e 1921, 183). Na sídlišti Staré Badry u Opolánek našla a prozkoumala J. Justová zásobní jámu z 8. století n. 1., v níž bylo velké množství kostí a šupin ryb ( B e r a n o v á 1975b). Byly tam pravděpodobně ukládány so lené nebo sušené ryby. 247
Lov ani rybolov nehrály tedy podstatnou úlohu ve výživě obyvatelstva. Byly doplňkovou záležitostí, zábavou, zpestřovaly jídelníček.
3. Způsob zemědělské výroby V padesátých letech a na počátku šedesátých let převládal u nás názor, propagovaný mezi archeology zejména J. K u d r n á č e m (1958a, 1962) a některými historiky, že slovanské zemědělství v 8.—10. století bylo v podstatě stejné jako zemědělství vrcholného a pozdního středověku. V 8.—10. století měl již vzniknout a převládnout trojpolní způsob země dělské výroby. Muselo tomu tak být proto, že podle někdejších názorů jiný způsob zemědělské výroby nebyl dostatečně efektivní a tehdejší roz víjející se a bohatnoucí společnost by se jinak neuživila. Trojpolní země dělství bylo považováno za něco dokonalého, co Slované museli znát, aby nezaostávali za ostatní Evropou. V hlavě 3 se podrobně zabývám extenzívními způsoby zemědělské výroby, žárovým zemědělstvím a divokou trávopolní soustavou. Oba způ soby, pokud se provozovaly na dobré půdě, byly mnohem výnosnější a mnohem méně pracné než trojpolní soustava v zemědělství. Z eko nomické historie carského Ruska víme, že ty oblasti, které byly obilnicemi země a produkovaly obilí na vývoz, především jihoruské stepi, byly obhospodařovány divokou trávopolní soustavou (So v e t o v 1867). Kontrasty, které Sovětov uvádí mezi výnosy z jihoruských stepí a oblastmi „klasického“ trojpolního systému, jsou obrovské. Extenzívní zemědělství nadto netrpí tolik výkyvy počasí, takže neúrodná léta jsou dosti vzácná. Extenzívní způsoby zemědělské výroby vyžadují však dostatečnou roz lohu volné půdy. Jestliže zemědělské půdy ubývá a půda nemůže odpo čívat tak dlouho, aby se její přirozená úrodnost sama regenerovala, je zapotřebí vkládat více práce na její obdělávání, a výnosy se přitom snižují. Přesto však i v nejvyšším stupni divoké trávopolní soustavy, v přílohovém zemědělství, se pracuje mnohem méně a jednodušeji než v trojpolním systému a výnosy jsou podstatně vyšší. Přílohové zemědělství je schopno produkovat dostatek obilí pro nezemědělská centra i pro vývoz do zahra ničí. Vesnice jsou stálé a půda v okolí dostačuje.
76. 1, 4: asym etrické radlice zá h o n o v éh o pluhu, S em on ice, 13 —poč. 14. stol.; 2: radlice k rádlu. Radim, cca 10. stol.; 3: radlice k rádlu, n eznám é naleziště, střed ověk ? Čechy, NM Praha, hisL arch. odd. 76. 1, 4: asym m etrische Pflugscharen ein es B eetpfluges, S em on ice, 13 —Beginn des 14. Jh.; 2: Pflugschar zum Arl, Radim, ca. 10. Jh.; 3: Pflugschar zum Arl, u nbekannte Fundstätte, Mittelalter? B öhm en, NM Prag, h is t - arch. A b t
248
249
77. Středověké zem ěd ělsk é nářadí. 1: plužní radlice, hrad S ovadina, Morava, muzeum Kroměříž; 2. 3: železn é nákon čí otek; 4, 5: krojidla k pluhu; 6: sen n é vidle; 7: hnojně vidle, vše Sem onice, 13.—poč. 14. stol., NM Praha, hist. arch. odd. 77. M ittelalterliches landw irtschaftliches Gerät. 1 Beetpflugschar. Burg Sovadina. Mähren, M. Kroměříž; 2, 3: eisernes Endstück einer Reute; 4. 5. Pflugmesser zum Pflug; 6: Heugabel; 7: D u ng gabel, alles Sem on ice, 13 —B eginn des 14. Jh., NM Prag, h ist.-arch. A b t
250
Soubor zubů rám ové brány, podk ova s ozuby, Scm on ice, 13.—poč. 14. stol., NM Praha, hist. i odd Komplex von E ggenzinken, H ufeisen mit Stollen, Sem on ice, 13 —Beginn des 14. Jh., NM Prag, -arch. A b l
251
V 8.—10. století byl počet obyvatelstva v českých zemích menší než ve 13.—14. století, kdy máme trojpolní zemědělství historicky doloženo. Města ještě neexistovala. Teoreticky je tedy pravděpodobné, že způsob zemědělské výroby nemusel být tak intenzívní jako ve 13.—14. století. Nikde v Evropě, na západě, ani v našem nejbližším sousedství, se v 8.—10. století regulérní trojpolní hospodaření neprovozovalo (přehled srv. Š t ě p á n e k 1968,1969). Trojpolní způsob zemědělství je totiž přede vším velmi pracný a namáhavý. Na obdělání 1 ha půdy je zapotřebí něko likanásobně více práce než na obdělání 1 ha při přílohovém zemědělství a výnos z 1 ha je podstatně nižší. Pokrok spočívá pouze v tom, že je možno pravidelně využívat větší část zemědělské půdy, která je k dispo zici. Zatímco při přílohovém zemědělství se např. z 60 ha každým rokem osévá asi 10—15 ha a získává se přibližně 250—300 q, při trojpolním zemědělství je možno osévat ročně 40 ha a získat z nich až 400 q obilí. P
—
J >. století. 9 ; k r a t k a kosa; 10 r a d l i c e . !_' 14 motyčky; 19: krojidlo; 1—4: kleště ke kovářským praeem i k \ vtahovaní nádobí a p e k a č u z o h n ě (srv. tab LI V: 1). XXX. Vršateeke Podhradic, Slowakei. Masse nlun d. 9. |h : 9; kurze Sense; 10: Pflugschar. 14 H a c k e n ; 19: Pllu)>messcr; I 4 / a n g c i i für Schmie dea rbe it en und /u m He rausziehen i o n c '.e s e ln r r und Backtrögen ans dem Lener (v^l lat I.IY l>
[2
XXIX. 1: veslovitá radlička se zlom enou násadou, Gajary-role Stolička, S loven sk o, 8 .—poč. 9. století; 2 —19 železné nářadí z hrom adného nálezu v Z abokrekách, S loven sk o, 8 . - 9 . století, 2 —5: radlice; 6 motyka; 7, 8: motyéky (rýče) nebo tesařské nářadí; 9: část kosy; 10: srp; 11, 12: krojidla; 16: klíč; 17: sekera XXIX. 1 Kuderförmige Pflugschar mil gebrochenem Stiel,Gajary-Peld Stolička, Slow akei, 8. —Beginn des 9 Jh ; 2 - 1 9 Hisengerät aus dem M assenfund in Zabokreky, Slow akei, 8 . - 9 . Jh.; 2 —5: Pflug schar: 6: H acke, 7, 8: kleine Hacken (Spaten) oder Zimmermannsgerät; 9: Sensenteil; 10: Sichel; 11, 12: Pflugmesser; 16: S chlüssel; 17: Axt
XXXIV. 1: srp z Vlastislavi, Čechy, 9. století; 2: franské srpy z G ladbach, 7 .- 8 . století; 3: vinařský nůž ze Starých Zámků-LíŠeň u Brna, Morava, 9. stol. XXX IV. 1; Sichel aus Vlastislav, B öhm en, 9. Jh.; 2: fränkische Sicheln aus Gladbach, 7 —8. |h; 3: Rebm esser aus Staré Zám ky-Líšeň bei Brno, Mähren, 9. Jh.
XXX III. 1: tzv. trutnovský hák, H radec K rálové, z výzkumu J. Kramaříka, archív Üstavu pro etn o grafii a folkloristiku, Praha; 2: Pekáč-pražnice, K lučov, Čechy, 8 . - 9 . století. X X X III. 1: Sog. Trutnover H aken, H radec K rálové, aus der A u sforschu n g J. Kramaříks, Archiv des Instituts für Ethnographie und Folkloristik, Prag; 2: Backtrog-Röstpfanne, K lučov, B öhm en, 8 . - 9 . Jh.
XXXII. Plazová rádla z etnografického materiálu Cech, z výzkumů J. Kramaříka. 1: Maršový Chody; 2: Petrovičky Archív Oslavu pro etnografii a folkloristiku, Praha. XXXII. Sohlenarl aus ethnographischem Material aus Böhm en, aus den A usforschungen J. Krama říks 1: Maršový Chody; 2: Petrovičky. Archiv des Instituts für Ethnographie und Folkloristik, Prag.
XXXVI. O bilní srp z etnografického materiálu s tupým koncem ostří u hrotu, muzeum Trutnov XXX VI. G etreid esich el aus ethnographischem Material mit stum pfem S ch n eid een d e an der Spitze, Museum Trutnov.
XXXV. Z oubkování (nasekávánl) ostří u obilních srpů, detail, z. obou stran; 1, 2: etnografický srp / muzea Trutnov, Čechy, 3, 4 srp z B olkova, Čechy, 13. století. XXXV. Zahnung (Kerhung) von S chneiden bei G etreidesicheln, Detail, beiderseits; 1, 2: eth n o graphische Sichel aus dem Museum Trutnov, B öhm en; 3, 4: Sichel aus Bolkov, B öhm en, 13. Jh.
XXX VIII. XXX VIII.
H orní a sp od n í žernov, K lučov, 8 . - 9 . století. O berer und unterer M ühlstein, K lučov, 8 —9. )h.
2
XXXVII. 1: podkovy z pohfebiStč Praha 1. Hartolomčjská ul., 9 .-1 0 . století; 2: poSkozený žernov s jamkami pro papřici, Klučov, Čechy, 8 .- 9 . století. XXXVII. ) 11nteise vom Gräberfeld Prag I, Hartolomčjská ul.. 9 .-1 0 . Jh.; 2: beschädigter Mahlstein mit G rübchen für die Hille, Klučov, Hühmen, 8 . - 9 . Jh.
XL. Ječná m ouka sem letá na rekonstruovaném mlýnku z M ikulčic, h r u b é ml et i s l e h c e n a d z d v i ž e n o u osou. 1: stav po sem lctí; 3: m ouka po prosáti na hrubém sítu; 2 z ů st a t e k k r ou py , ple vy , z r no (na kaši nebo k dalšímu mletí) XL. Auf der rekonstruierten M ühle aus M ikulčice gem ahlen es G erstenm ehl. grobes M a h l e n mit leicht geh ob en er A chse. 1; Stand nach dem Verm ahlen; 3; Mehl nach dem Durchsieben auf g r o b e m Sieb; 2; Rückstand — G raupen, Spelzen, Korn (zu Brei oder zum weiteren Vermahlen)
1
2
XXXIX. Kckonstruovaný mlýnek z M ikulčic — 8. kostel. Rukojeť upevněna pom ocí provazu, v prostém kruhovém otvoru h orního žernovu bez jamek po papřici vložena dřevěná vzpírající paprice XXXIX. Rekonstruierte Mühle aus M ikulčice — 8. Kirche. Griff mittels enes Spagats befestigt, in der einfachen kreisrunden Ö ffnung des oberen M ühlsteins oh n e G rübchen für die Bille eine hölzerne gestützte Bille eingelegt.
XLII. Litá bron zová nákorfčí avarsk o-slovan sk é kultury, S loven sk o, 7 . - 8 . století. 1: s postavou so k o l níka, M oravský sv. Ján; 2: s motivem vinn é révy, Štúrovo. XLII. G egossen es b ron zen es R iem enzunge der avarisch-slaw ischen Kultur, Slow akei, 7 —8. )h. 1: mit der Figur ein es Falkenjägers, M oravský sv. Ján; 2: mit dem W einrebenm otiv, Štúrovo.
XLI. Ječná mouka sem letá na stejném mlýnku, jem né mletí s úplné spuSténou osou. 1: stav po semletí; 2: přesátá mouka. XLI. Auf derselben Mühle gem ahlenes G erstenm ehl, feines M ahlen mit völlig herabgelassener Achse. 1: Stand nach dem Mahlen; 2: durchgesiebtes Mehl.
X L IV .
1: b r o n z o v é
kován í
ve
tv a ru
koň ské
d r a v ý p ták n a p a d á je le n a , Z e le n k y . Č e c h y , *■)
XLIV.
hlavy. poč
11'
111 >Iia r e. S l o v e n s k o .
”
S stol
c\iccnv
stol en
1: B r o n z e b e s c h la g in b o rm e in e s b le r d c k o p lc s l l o l i a r e . b ild e te r R a u b v o g e l lib e r lá llt e in e n H ir s c h c n . Z e le n k y . H o l i m e i i ,
S lo u a k c i S| h J 0 R e g i n u des 10| h
cm
ausgc
XI.III St říbr né t e r ě ov i l e k o v á n í s o b r a / c m s o k o l n í k a na k on i . Staré M ě s t o na Mo r av ě , d. stol et í XI. III. S Ui e i b i nl or i ing er S il b e r b e s e l i l a g mil d e m Itild e i n e s h e r i t t e ne n l' al ke n |a g er s , St aré M ě s to na M o r a vě 0 jli
2
XLVI. 1: krátké kosy, Rataje, Cechy. 13. století; 2: k oňská pouta, B atňovice. Cechy. 13 - p o l . 14. století. XLV1. 1: Kurze S en sen , Rataje, B öhm en, 13. Jh., 2. Pferdeřesseln, B atň ovice, Böhm en, 13.-M it te des 14. Jh.
XI.V. Ž elezné zem édélské n ářadí z tvrze H atňovice, Č echy, 13 - p o l . 14 století. 1: k rojidlo; 2: asy m etrická plužní radlice, 3 srpy; m uzeum N áchod XI.V. l-.isernes landw irlschallliclies (je ra l aus der Feste haťnovice, R ohm en, 13. —M ilte des 14. Jh. 1 Pflugm esser, 2 asym m etrische Pflugschar, 3: S ic h eln , M useum N áchod.
X L V III. Z n o jm o , n á s tě n n é m alby k teré je o k o v á n o jako rýč a taž en o X I.V III. Z n o jm o , W a n d m alere ien A c k erm an n mit dem Arl, d e r als H irten
v kapli sv. K ateřiny, kolem r 1134 1: Přem ysl O ráč s radlem , d v ěm a voly; 2: pastýři in d er St. —K a th e rin en —K apelle, um das 1 1134 l Přem ysl als S paten besc h la g en ist un d von zw ei O c h sen gezogen u n d . 2
XLVII. 1, 2: podkovy s hmatcem a ozuby, Sezim ovo O stí—Tábor, Čechy, poč. 15. století; 3, 4: ověácké nůžky, tamtéž XLVII. 1, 2 H ufeisen mit Griffen und Stollen, Sezim ovo Ú stí—Tábor, B öhm en, Beginn des 15. Jh.; 3, 4 Schäferschere, ebendort
L. 1: o rb a se strakatým i volky, b re v íř k řiž o v n ic k é h o v elm istra Lva, r. 135b; 2: žnec obili, tam též. L. 1: A c k eru n g mit s ch e ck ig en O c h se n , B revier des K reu/herrengrolM iieisters Leo. 1 1356; 2: M ann bei d e r G e tre id e m a h d , e b e n d o rt.
2
I p l u l i la/cn y Iřcnii k o i í m i k o d e x a n ih isk u p a |a n a / |enS lejna / r l'Wb I 3 Ö7 , 2 orba z á h o n o v ý m p l u l i e m S l a v i í m n a d O l m n a s l e n n a m a l l i a v kolele / pol I I sloleli X I.IX. I V o n d r e i lJli i dt g e z o g e n e r lleel p l l u g Kodex des l.r/h is e h o ls |o h a n n von |eiiÄle|n aus d e n | I Wh 1W7 2 A c k e r u n g m i l e i n e m Meelpllug, SlaviMln nud O h ři. W andm alerei in der d o r l i g e n K i r c h e a u s d e r / w e i l e n H a l l t e d e s 14 |h
XI.IX.
11
2
V VŘ/rtbd^lhP úneO v f
vnnVinrv jutv nuilmr» Ju ’ö
L il. 1: ženci a pastýři, V elislavova bible, kolem r. 1340; 2: žnec trávy s kosou, breviř kláštera sv. Jiří v Praze, kolem r. 1400. LU. 1: Schnitter und Hirt, V elislav-B ibel, um 1340; 2: Mann bei der Grasmahd mit der Sense, Brevier des St.-G eorg-K losters in Prag, um 1400.
I.J. ] zneťka obilí brevíř kláídera sv Jiří v Praze, k o ln u r 1400; 2 m už s okovaným rýčem , lamlež. I J . 1 I rau b n d er (lelreid em alid , H revier des Sl Cieorg K loslers in l'rag, um 1400; 2: M ann mil bev blagenem S palen, eb e n d o rl
LIV. 1: sv. V áclav p ro sé v á m o u k u a peče o p latk y . V elislavova bible, kolem r 1340; 2 plněni pytlů obilím , bible k rá le V áclava IV., 1 3 8 9 -1 4 0 0 LIV. 1. Hl. W enzel beim M ehlsieben u n d O b la te n b a c k e n , V elislav-B ibel, um. 1340; 2: F üllen von S äck e n mit G e treid e, Bibel K önig W enzels IV., 1 3 8 9 -1 4 0 0
I.lll. I.IJI
I
ro /.sévači. I Sam aim er
2 2
u k l á d á n í sn o p k ů h i n l a g c r u n g von
do bruhu Velisluvova bible, kolem r (ía rb e n Velisluv Hibel, um 1 3 4 0
1340
LVI. S tříh á n í ovcí Bible k rá le V áclava IV., 1389 —1400. LVI. S ch alsch u r. Bibel K onig W enzels IV., 1389 —1400.
tenntĎosserfhnevmĎteottfit I.V. N apájení ovcí liible krále V áclava IV., 13 8 9 -1 4 0 0 . LV. S c h allra n k e Kibel Konig W en/.els IV., 1 3 8 9 -1 4 0 0
O bdělávání celiny Celinné, záložně nebo podle K. M o s z y i í s k é h o (1929) také jednopolní hospodařeni v jeho čisté formě doložit nemůžeme. Je to takový způsob hospodaření, při němž se půda obdělávala a osévala tak dlouho, dokud dávala dobré výnosy. Po vyčerpání nebo zaplevelení se opustila natrvalo nebo alespoň na tak dlouho, než se znovu změnila v celinu se všemi jejími vlastnostmi, tj. na více než 15 let. I při velmi řídkém osídlení půda v okolí sídliště nestačila, takže zemědělci byli nuceni stěhovat se postupně dál, podobně jako při žárovém zemědělství. V jihoruských a asijských stepích bylo možno zachytit jenom zbytky a přežitky tohoto systému, který se tu praktikoval pouze ve spojení s přílohovým zemědělstvím, jako jeho sou část (srv. dále), bez změny sídel. Snad jen u některých dobytkářských kme nů, které provozovaly zemědělství jako vedlejší doplňkové zaměstnání, je možné předpokládat, že se po vyčerpání půdy k bývalým polím nevraceli buď vůbec, nebo až za velmi dlouhou dobu. Na jaře tito dobytkáři na pří hodných místech zorali a zaseli, potom nechali pole přírodě a vrátili se až v době žní. Pěstovali především jarní pšenici a proso. Obilí patřilo těm, kteří si je vypěstovali, a ostatní členové kmene je od nich kupovali nebo směňovali. V pozdější době se každý kmen vracel na určité místo, kde ze mědělství bylo provozováno spíše přílohovým způsobem (S o ve to v 1867, P o h l h a u s e n 1954). Nejobtížnější prací při tomto systému bylo prvotní obdělání celiny. Těž ká, zadrnělá půda se totiž obtížně rozrušuje a zpracovává — je to stejně namáhavé jako kácení lesa. Nemáme dosti informací o primitivních ná strojích na obdělávání celiny, protože v historických a etnografických ana logiích se všude vyskytuje pluh. Někdy je možno ulehčit práci vypálením trávy a drnu (srv. s. 298). V dalších letech je zpracování jednodušší, avšak úrodnost půdy postupně klesá. Skutečnost, že pravěcí zemědělci ve střed ní Evropě osidlovali především lehké sprašové a hlinité půdy, zatímco těžkým černozemím se vyhýbali, je vysvětlitelná nejspíše tím, že se tyto půdy snadněji obdělávaly. Těžké půdy vyžadovaly náročnou práci lidí a zvířat a relativně vyvinuté nářadí.
Obdělávání přílohu a celiny Tato forma divoké trávopolní soustavy je doložena především ze stepních oblastí carského Ruska. Řídce osídlené stepi s úrodnou půdou byly hlavní podmínkou a hlavním podnětem jejího rozvoje a vytrvalého přežívání. Byly to přitom ty části Ruska, které nejvíce zásobovaly trh obilím a masem a vyvážely zemědělské produkty do ostatních částí Ruska a do zahraničí. 305
Centrální ruská oblast, kde se hospodařilo trojpolním systémem, byla ze mědélsky mnohem ménč produktivní. Celina, nikdy nebo dávno již neobdčlávaná půda, byla velmi úrodná. Néktcrým plodinám se na ní výborné dařilo, avšak nebylo tam možno za sévat všechny, zejména ne mčkké pšenice, které vyžadovaly půdu kyprou a měkkou, a proto se sely na přílohu. Orba celiny byla namáhavá, obtížněj ší než orba přílohu, ale počáteční výnosy byly větší, půda se mohla déle osévat než příloh a nehrozilo nebezpečí neúrody. Celina i příloh měly své samostatné osevní postupy, které sice nebyly závazné, ale udržovaly se tradicí a tím, že byly dlouholetou zkušeností shledány jako nejlépe vyho vující. Nejlépe známe tento způsob hospodaření z novorossijského kraje, kde se provozoval zejména v 18. a v první polovině 19. století (S o v e t o v 1867). Na celině se uplatňovala primitivní tvrdá pšenice zvaná arnautka, proso a někde kukuřice, která byla moderním přínosem k tomuto způsobu hos podaření. Velmi významnou úlohu tu měl len, z něhož byla ceněna jediné semena, kdežto vlákno, v tamních podmínkách nekvalitní, bylo pokládá no za odpad. Len se vyséval nejčastěji hned v prvním roce. Ve druhém roce se nejčastěji vysévala arnautka, ve třetím roce ozimá pšenice a ve čtvrtém žito. Na přílohu se ve stejné době sela pšenice arnautka, šlo-li o příloh starý, ležící ladem 10—15 let. Na mladém, 3—41etém přílohu vysévali měkkou pšenici zvanou girka. Druhým rokem osévali příloh ozimým žitem, třetí rok seli ječmen nebo oves a čtvrtý, byl-li příloh ještě úrodný, což nebylo pravidlem, žito. Žito se velmi doporučovalo jako poslední obilnina, pro tože prý po něm tráva nejlépe rostla. Pěstovaly se tedy jenom obilniny a len pro semeno. Půdu obdělávali novorossijští rolníci jenom lehce, povrchově, orali nej častěji jenom jednou. Hnojení nepraktikovali, považovali je dokonce za škodlivé, protože prý po něm bujely plevele, půda se vysušovala a obilí polehávalo. I kdyby neškodilo, podle názoru většiny hospodářů se rozhodně nevyplácelo, vzhledem k práci s jeho rozvozem. S hnojem zacházet ne uměli, nevěděli, jak ho ukládat, kdy a jak hnojit, které plodiny sít do po hnojeného pole jako první. Hnůj, když měl být užitečný, bylo nutno také zaorávat, a to byla navíc další pracovní operace. Pokud bylo půdy dost a příroda sama obnovovala její úrodnost, nic zemědělce nenutilo, aby pra covali více a pečlivěji a aby se učili novým poznatkům. Cizí kolonisté, kteří sídlili v sousedství, hnojili a získávali dobré výsledky i bez obdělávání celiny; příloh mohl být kratší a výnosy na něm stejně vysoké a jisté jako na celině. Ruští zemědělci však v y u ž ív a li hnůj především jako palivo. Délka přílohu se řídila místními zvyklostmi, úrodností a množstvím půdy, která byla k dispozici. Ještě ve čtyřicátých letech minulého století 306
byla step tak málo osídlená, že i nevolník většinou mohl ve volné stepi (nejčastěji ve větší vzdálenosti od vesnice) orat, kde chtěl a kolik chtěl. Půda měla většinou nepatrnou cenu, majetkem byl především potah a pluh. Teprve později musel každý vystačit s tím, co vlastnil, avšak pozemky bý valy značně rozsáhlé. Velkostatky v novorossijské gubernii mívaly více než 10 000 desjatin půdy, to je zhruba více než 10000 ha. 1000 desjatin se považovalo za nevelký majetek a kdo neměl víc než 500 desjatin, byl drobným statkářem. Půda ležela přílohem 3—10 let, jinde 12—15 let. Čím déle příloh odpočí val, tím větší počet let mohl být obděláván. Z celiny se mohlo sklízet 4—5 let, ze starého, tj. deseti až patnáctiletého přílohu 3—4 roky. Z mladého, asi tříletého přílohu byl skutečně dobrý výnos jen první rok. Přesto však bylo v důsledku přibývajícího osídlení zapotřebí postupně příloh zkracovat a omezovat. Úroda se však snižovala a celá step chudla a vysušovala se. V Kazachstánu ve druhé polovině 19. století seli Kirgizové obilí na stej ném poli tak dlouho, dokud nebylo příliš zapleveleno nebo vyčerpáno. Prvním rokem orali, v dalších letech nejraději pracovali jen s bránami. Vybírali takové pozemky, kde byly rostliny nejhustší a nejvyšší, což se po kládalo za známku úrodnosti budoucího pole. Půda odpočívala neurče nou dobu. Kazachové osévali v Kazachstánu novou půdu 5 let, první rok prosem nebo pšenicí a poslední dva roky ovsem. Potom pozemek odpočí val 3 roky, další rok nebo další léta kosili vysokou trávu a posléze pozemek znovu orali a osévali, a to tentokrát dvakrát, pšenicí a ovsem. Rozlišení úrodnosti a délky užívání polí získaných z celiny a z přílohu je zcela oči vidné. Jinde v Kazachstánu Kazachové osévali celinu jenom 4 roky, nato ji 2 roky nechali zarůstat trávou, 5 let využívali k získávání sena a potom znovu obdělávali; na úrodnějších půdách seli 2 roky, na méně úrodných někdy jenom jeden rok. Nejhorší pozemky využívali jenom jako celiiyi a příloh vůbec nepraktikovali ( D o v ž e n o k 1961).
Přílohové zemědělství bez využívání celiny Tento způsob přílohového zemědělství známe nejlépe ze střední a západní Evropy z 19. a počátku 20. století. V jihovýchodní Evropě a na Sibiři se v druhé polovině 19. a na počátku 20. století také praktikovalo, avšak jeho popisy nejsou zdaleka tak podrobné a instruktivní jako u přílohového ze mědělství s využíváním celiny. Víme, že ho provozovali v Rusku například v Orenburgu, Chersonu a v jižní Sibiři, kde ještě na počátku našeho století půda po 2—3 letech obdělávání odpočívala 2—7 let ( Z e l e n i n 1927). Dříve se zde praktikovaly delší přílohy a pravděpodobně i orba celiny. V novorossijském kraji v polovině 19. století hospodařili tímto způsobem 307
hlavně cizí kolonisté (S o ve to v 1867). Ti obdělávali pečlivěji půdu a na rozdíl od běžného zvyku hnojili, takže získávali dobrou úrodu i z kratších přílohu (srv. s. 306). Např. v Tavrické gubernii na Krymu není jasné, zda orali jenom starý příloh nebo také celinu (S e k i r i n s k i j 1960). Podle his torických zpráv na Donu v 18. století obdělávali půdu 2—3 roky a potom ji nechali 3—5 i více let odpočívat ( P r o n š t e j n 1960). Seli nejprve proso nebo jarní pšenici, potom opět jarní pšenici a nakonec ječmen nebo oves, trochu hrachu nebo čočky. Hnojení nebo zavodňování nepraktikovali, úroda byla slušná. V donských stepích se přílohové zemědělství udrželo i v době nejnovější v kolchozech (A n d r e a e 1964), zřejmě jako doplňko vá forma. Přílohové zemědělství střední a západní Evropy bylo omezeno jen na některé kraje nebo oblasti; v bezprostředním sousedství se zde provozova lo jak přílohové zemědělství, tak trojhonné hospodaření. V 19. století eko nomové vesměs považovali přílohové zemědělství za přežitek původního zemědělského systému keltského nebo germánského. Na chudších pů dách byla známa jeho méně intenzívní forma pod názvem Driesch- nebo Trichfelderwirtschaft, případně Dreschsystem. Ve Štýrsku se v polovině 19. století praktikovalo tak, že cyklus užívání pozemku byl šesti- až deseti letý. Během tohoto cyklu se sklízelo pouze dva roky, další léta sloužil po zemek jako pastvina, potom se opět oséval. Pěstovalo se proso, oves nebo ještě častěji prosu blízká rosička (Bluthirse, H l u b e k 1846). Na zintenzívnění cyklu malá plodnost pozemků nestačila ( H l u b e k 1846, 1851, 1853, F r a a s 1852, H a n s s e n 1882, A n d r e a e 1964). Mnohem výnosnější a úspěšnější bylo přílohové zemědělství v Elsasku -Lotrinsku, kde se udrželo ještě na počátku 20. stol., ovšem jen na někte rých místech a na některých statcích ( K r z y m o v s k i 1914). V té době již bylo „modernizováno“ pěstováním brambor, vzácněji červeného jetele. Zavádění nových plodin do starého způsobu zemědělství jsme v 19. století pozorovali již v Rusku (kukuřice). V Elsasku - Lotrinsku však přistoupila další podstatná změna, a to hnojení. Statky, na nichž se hospodařilo přílohovým systémem, neměly stálé lou ky ani pastviny, ale pole, louky a pastviny se navzájem střídaly. Oralo se jenom jednou, nejčastěji na podzim, někdy však i v časném jaru. V někte rých letech se vůbec neoralo, selo se přímo do strniště, podle okolností pohnojeného. Po setí se vláčelo bránami. Pokud bylo zapotřebí, roztlou kaly se ručně velké těžké hroudy vzniklé nedostatečnou orbou. Někde se pracovalo jenom motykou. Délka osévání pozemku byla různá, někde je nom 2 roky, nejčastěji však 3 nebo 4 roky, méně často 5 let; 7 a více let jen ojediněle. Během celého cyklu se hnojilo dvakrát, vzácněji jenom jednou, hnůj se vesměs nezaorával. Hnojilo se někdy zorané, jindy nezorané pole, vzácně se po hnojení jedenkrát oralo. Často se selo přímo do hnoje. Výji 308
mečně se nehnojila pole, ale až louka, a to druhým rokem přílohu (farma blíže Ferme Chaume de Lusse). Nejčastěji se pěstoval oves, zimní a jarní žito, v Pfirter Jura zimní a jarní pšenice, hodně brambory. Prvním rokem po zorání přílohu se sel obvykle oves, na druhém místě byly brambory. Délka přílohu byla neurčená a nezávazná. Někde se mluví o 5—61etém přílohu jako pravidle, jinde trval příloh 6—8 let nebo i 10—30 let. Trávu na přílohu kosili v Elsasku jednou nebo dvakrát, podle kvality pozemku a hnojení. Pole ležící přílohem se nazývala Driesch, podobně jako jinde.
Nejstarší pravidelné trávopolní soustavy V 17., 18. a 19. století se ve střední a západní Evropě šířily regulérní trávo polní soustavy, známé především pod názvem Koppelwirtschaft, Eggartenwirtschaft (EgertenWirtschaft) a Schlagwirtschaft. Jejich původ je možno hledat především v Anglii. Zaváděly se všude tam, kde dobře rostla tráva a kde byly dobré podmínky k chovu dobytka. Bylo to vlastně zemědělství obilnářsko-pícninářské, při němž se na chov dobytka kladl velký důraz ( F r a a s 1852, H l u b e k 1846, 1851, 1852, 1853, H a n s s e n 1882, M a g e r 1955). Termínu Koppelwirtschaft se užívalo především tam, kde jednotlivé parcely nebo hony byly ohraničeny ploty či náspy, jako např. ve Šlesvicku-Holštýnsku. Eggartenwirtschaft bylo trávopolní hospo daření v hornatých polohách, Schlag Wirtschaft meklenburská obdoba holštýnského Koppelwirtschaft. Na rozdíl od divoké trávopolní soustavy se odpočinek a regenerace půdy nenechávaly přírodě, ale člověk k němu zá měrně přispíval hnojením, pěstováním a ošetřováním trávního porostu a později i jeteliště. Nejčastěji sloužila polovička pozemků jako pole a dru há na trávu, cykly byly nejčastěji osmileté — 4+4 roky (u Koppelwirt schaft), nebo šestileté — 3+3 roky (u Eggartenwirtschaft). Délka cyklu se řídila především dobou, po niž byl přirozený trávní porost výnosný, méně intenzívní cykly s delším přílohem byly výjimečné a vyskytovaly se pouze tam, kde byly půdy chudé a kde chybělo hnojení. Jedině v tom případě se louka nechala zpustnout čtvrtým nebo pátým rokem na pastvinu, takže se tento způsob blížil staršímu způsobu přílohovému; pastva trvala rok nebo dva roky. Hnojilo se, a to nejčastěji během celého cyklu dvakrát, obvykle k žitu. I když někteří ekonomové 19. století považovali tento systém za staro bylý a zdůrazňovali jeho souvislost s původním zemědělstvím keltským nebo germánským, šlo o zemědělství v podstatě moderního typu, s dosti velkými a poměrně stálými výnosy, které bylo v určitých podmínkách po krokem proti zemědělství trojpolnímu. Bylo nově uměle zaváděno. Ke skutečně kvalitativní změně došlo však až v souvislosti s pěstováním jete lovin. 309
Obdělávání půdy, hnojení, setí O obdělávání půdy je možno úhrnem říci, že nebylo příliš pečlivé. Nejvíce práce dalo obdělávání celiny, příloh se oral snáze, avšak nebyl tak výnos ný. Celinu bylo možno osévat více let za sebou než příloh. Vesměs se oralo jen jednou, v dalších letech se vždycky orat nemuselo; bylo možno sít pří mo do strniště a vláčet. Někdy se vláčelo, někdy se roztloukaly hroudy motykami nebo jinými ručními nástroji, někde nejsou o těchto pracích žádné informace a je možné, že se vůbec neprovozovaly. Hnojilo se až v konečné fázi tohoto systému, a to zejména v době, kdy se přestala využí vat celina a kdy se i přílohy postupně zkracovaly, protože nebylo dost půdy. Hnojilo se během cyklu jednou nebo dvakrát, hnojení a zaorávání hnoje nebyla věnována přílišná péče. Někdy se hnojilo zorané pole, někdy nezorané; nezorané pohnojené pole se někdy oralo po hnojení, jindy vů bec ne. Často se selo přímo do hnoje. Bylo-li strniště příliš vysoké a obtížně by se oralo, mohlo být spáleno. Určitý význam mělo zelené hnojení, tj. za orávání drnu.
Polní plodiny. O sevní postupy Při divoké trávopolní soustavě se vysévaly všechny obilniny podle míst ních potřeb a podmínek. Často měla určitá obilnina pevné místo v osevním postupu, ale platilo to jen pro určitou oblast, nikoliv obecně. Místní odliš nosti byly značné. Na celině se v prvních letech po kultivaci vysévaly jiné obilniny než na kratším přílohu. Důležitou obilninou bývala pšenice, pěstovaná na celinách i na přílozích a často zařazovaná do osevních postupů několikrát. Na celinách se vesměs pěstovaly pluchaté pšenice, nejčastěji odrůda tvrdé pšenice zvaná arnautka; sely se také na starém přílohu. Na celině i na starém přílohu se jim výborně dařilo. Nebyly náročné na obdělání půdy ani na vláhu, dávaly jistou úrodu. Při žních zrno pevněji drželo v klasu, takže žně mohly trvat déle než u nahých měkkých pšenic. Nevýhodou pšenic typu arnautky byl obtížný výmlat a čištění, jejich zrno se také považovalo za méně kvalitní. Bývaly to jarní odrůdy. Nahé měkké pšenice byly kvalitnější a dražší, ale výnosy byly méně jisté a nároky na obdělání půdy větší. Vyžadovaly půdu měkkou, kyprou a lépe zoranou; sely se jenom na mladém přílohu 3 —4 letém, nebo vzácněji na starém přílohu, či celině od třetího roku osevního cyklu, nejlépe po prosu. Při žních se muselo postupovat rychle a opatrně, protože se snadno sypaly, i když se žalo srpem. Bylo nutné sklízet raději dříve než později. Měkké pšenice byly ozimem i jaří. 310
Proso se selo často prvním rokem na celině nebo na starém přílohu; vy žadovalo čisté, nezaplevelené půdy. Žito bylo více rozšířeno jen v někte rých oblastech; často se pěstovala jeho primitivní odrůda zvaná krica nebo krisa. Kricu bylo možno vysévat řídce, stačila asi polovina výsevku žita normálního a úroda byla přitom stejná, takže zrnovost byla dvojnásobná. Žito bylo ozimem, selo se často jako poslední obilnina před přílohem. Nově zaváděné plodiny, zejména brambory a kukuřice, dokonale vyho vovaly podmínkám divoké trávopolní soustavy a jejich přijetí samo o sobě tuto soustavu a zejména její nejvyspělejší formu — přílohové zemědělství — nenarušovalo. Pěstovaly se ozimy i na jaře. Na rozdíl od úhorového zemědělství však jaře v osevních cyklech nejčastěji předcházely ozimům. Na celině nebo na přílohu se nejvíce vysévaly jaře, kdežto ozimy často, i když nikoli důsled ně, cyklus uzavíraly.
Příloh a jeho využití Příloh sloužil nejdříve jako louka, potom jako pastvina. Jeho značný roz sah umožňoval dobré spojení rostlinné a živočišné výroby. Délka přílohu byla nezávazná a jeho využití různé. Tam, kde bylo vlhčí klima a kde se občas hnojilo, rostla tráva rychleji. Jinde, např. v ruských stepích, bylo zapotřebí dvou let po poslední sklizni, aby se travní porost obnovil. Délka pastvy a množství sena, které se připravovalo na zimu, zá visely na intenzitě zemědělství, na místních podmínkách, potřebách a zvyk lostech. V zásadě lze říci, že existovala tendence užívat jako pastviny je nom určitou část přílohu a druhou část využít jako louky, protože pastva dobytka bránila přípravě sena. Tam, kde byl dostatek, nebo spíše přebytek půdy, jako v Rusku ještě v 19. století, mohlo být na pastvinu pamatováno pozemkem blíže u vesnice, jinde se páslo na pozemcích vzdálenějších. Jednotlivé hony nebo pastviny mohly být ohraženy, ale nebylo to pravid lem.
Výnosy Výnosy byly stálé a vcelku zaručené. Konkrétními údaji disponujeme pře devším pro oblast jižního Ruska v době, kdy se tam upouštělo od orby celi ny a z nedostatku volné půdy se přecházelo na čisté přílohové zemědělství. Průměrný výnos se za těchto okolností pohyboval od 7 do 12—14 zrn. Ofi ciálně se předpokládalo, že v oblastech s přílohovým zemědělstvím je průměrný výnos 6—8 zrn, zatímco v centrální části Ruska, kde se hospoda řilo především trojpolním systémem, byl výnos u ozimů 2,5—3,5 zrna, 311
u jaří jenom 2,5 zrna. V Tavrické gubernii byla průměrná úroda u žita 10 zrn, u jarní pšenice 8 zrn, u ječmene 11 zrn, u ovsa 7,5 zrna, u prosa 29,5 zrna. V Moločanském újezdě na majetku Kornisa byl průměrný výnos za 7—8 let u žita 12—15 zrn, u pšenice 8—9 zrn, u ječmene 13, u ovsa 7—9,5. V Bachmutském újezdě Jekaterinoslavské gubernie Pleščajev na svých statcích získal za 15 let průměrnou úrodu žita 15 zrn, pšenice arnautky 7 zrn a ovsa 10 zrn (S o v e t o v 1867). V 18. století na Donu získávali v pod mínkách přílohového zemědělství nejméně 10 zrn z jednoho zasetého ( P r o n š t e j n 1960). V době čistého přílohového zemědělství však již výnosy nebyly tak vy soké jako dříve. Zintenzívňování tohoto způsobu zemědělské výroby ved lo ke snižování výnosů a k chudnutí půdy. Konkrétní údaje o tom máme opět z ruských stepí z Novorossijské gubernie. Ještě na počátku 19. století bylo prý ve stepi dost řek, vodních toků a jezer a mnoho vodního ptactva a ryb. Málo osídlená step svým silným přirozeným porostem zadržovala vláhu. Již v polovině 19. století se však step začala měnit. Přibývalo vesnic a měst, zintenzívňovalo se zemědělství, zejména pěstování obilnin, a tím se ničil přirozený vodní režim a úrodnost půdy. Step začala vysychat, úrody klesaly (S o ve to v 1867). Zatímco výnosy z využívaných polí byly značné, průměrný výnos veške ré půdy, podobně jako u žárového zemědělství, byl nízký. Většinou se osévala jen asi 1/6 pozemků, kdežto 5/6 leželo ladem; v Elsasku - Lotrinsku se využívala asi 1/3 a 2/3 odpočívaly. Přesto byl tento způsob zemědělské výroby vytrvalý, protože při dostatečně velkém rozsahu pozemků byl méně pracný a relativně výnosný.
D ivoká trávopolní soustava a formy osídlení Divokou trávopolní soustavu nebo její relikty známe nejlépe z oblastí, kde sídlilo obyvatelstvo s relativně vysokou kulturou a životní úrovní. Tito zemědělci bydleli ve stálých vesnicích, a to i tehdy, jestliže kromě přílohů obdělávali hodně celiny, jako v některých oblastech jihoruských ste pí. To však neznamená, že tento způsob zemědělské výroby je nutno spo jovat jenom s trvalým osídlením. Ke změně sídel mohlo docházet v dů sledku jak ryze extenzívního, tak intenzivního trávopolního hospodaření. Jestliže osévali především celinu, brzy se začal projevovat nedostatek vhodné půdy, zejména tehdy, když se obdělávaly jenom půdy určité kvality (v našem pravěku především lehké sprašové půdy nebo lehké úrodné pů dy vůbec). Jestliže se naopak osévaly přílohy co nejdéle a nejčastěji, ztratila půda po určité době svou přirozenou úrodnost a lidé byli nuceni hledat jiná sídla. 312
Provozování tohoto způsobu zemědělské výroby není vázáno na určité formy osídlení, ani na určitou formu rodinného, rodového nebo občinného kolektivu. Párová rodina plně dostačovala, větší kolektiv však nemohl být na překážku. Podstatné rozdíly mohly být jenom v majetkových vztazích (vlastnictví potahu i oradla).
Divoká trávopolní soustava, chov dobytka a lov Střídání polí a travnatých ploch dávalo výborné možnosti pro chov dobyt ka. Tento způsob zemědělské výroby nebyl však na chovu dobytka závislý, protože hnůj se v zemědělské výrobě málo využíval. Ve stepi a všude tam, kde se nedostávalo dřeva, byl trus využíván jako topivo. Zemědělci potře bovali hlavně potah, pokud možno silný a výkonný; tažná zvířata krmili a hlídali zejména v zimě. I když zemědělci nepotřebovali dobytek pro obilnářství, potřebovali pro svou obživu maso a produkty živočišné výroby. Proto velmi často vy užívali všechny možnosti, které jim tento způsob zemědělské výroby pro chov dobytka poskytoval. Údaje, které máme k dispozici, pocházejí opět ponejvíce z jihoruských stepí. Dobytek byl otužilý a nenáročný, ale zároveň málo kvalitní. Chov dobyt ka byl stejně extenzívní jako zemědělství. Pokud byl dostatek volné půdy, bylo také hodně dobytka; když volné půdy ubývalo a přílohy se zkracovaly, dobytka také ubývalo. V roce 1760 připadaly v Záporoží na osobu 2 kusy dobytka, v roce 1844 v Novorossijské gubernii 1 kus na osobu, na začátku 50. let minulého století už jenom asi 0,64 kusu na člověka. Na jeden kus hovězího dobytka připadalo 8 desjatin (tj. zhruba 8 ha) půdy (S o v e t o v 1867). Také ovcí bývalo hodně, avšak byly to primitivní stepní rasy s hrubou, málo kvalitní vlnou. Od počátku 19. stol byl propagován chov ovcí s lepší vlnou, ty však trpěly primitivními podmínkami a nedostatkem péče. V 18. století chovali v Záporoží 14 kusů ovcí na rodinu, později se počet ovcí zmenšoval (S o ve to v 1867). Koní chovali málo, v zemědělství byl k zápřahu určen hovězí dobytek. Údaje z ruských stepí však nepředstavují žádnou zákonitost. Hovězí dobytek býval i jinde nejhojnější ( K r z y m o w s k i 1914), avšak podle míst ních podmínek mohl být preferován jiný dobytek. Větší chov vepřů nebyl nijak v rozporu s tímto způsobem zemědělství a dobytkářství. Podle míst ních podmínek mohli zemědělci chovat i více koní, zejména pokud je také konzumovali, v 18. a 19. století to však v Evropě nebylo obvyklé. Pokud jde o lov, pro maso většinou nebyl nutný. V průměru se lovilo méně než za žárového zemědělství. Větší rozsah lovu, spíše pro zábavu než z nutnosti, nelze však za příhodných podmínek vylučovat. 313
SHRNUTÍ Žárové zemědělství a divoká trávopolní soustava byly extenzívní, ale vel mi výnosné způsoby zemědělské výroby. Jejich přednosti se v plné míře projevovaly potud, pokud bylo k dispozici neomezené množství půdy, protože právě tehdy zajišťovaly nejvyšší výnosy při minimálním vynalože ní lidské práce. Jejich další vývoj, stimulovaný přibýváním obyvatelstva, vedl k tomu, že se při absolutním vzrůstu zemědělské produkce postupně snižovaly výnosy z jednotky půdy. Odpočinek půdy se krok za krokem zkracoval, půda pozbývala přirozené úrodnosti, takže tyto systémy tu dří ve, onde později ztrácely svoji produktivitu, stávaly se brzdou dalšího po kroku, popřípadě nebezpečím pro další vývoj, protože mohly vést ke zchudnutí i zpustnutí přírodního prostředí člověka. Východiskem se mohla stát jedině kvalitativní změna v zemědělství, přechod k úhořové soustavě. Úhorová soustava se všemi svými variantami, z nichž nejčastější je tzv. trojpolní systém (trojstranný osevní postup), střídající v tříleté rotaci ozi mou a jarní obilninu s úhorem, představuje oproti žárovému zemědělství a divoké trávopolní soustavě pokrok ne proto, že by dosahovala vyššího výnosu z jednotky oseté půdy (ten byl naopak ve srovnání s obdobím nej lépe prosperující divoké trávopolní soustavy a žárového zemědělství pod statně nižší), nýbrž proto, že zajistila zvýšení úhrnného zemědělského pro duktu. Zlepšená orba, hnojení a celý soubor dalších intenzifikačních opa tření otevřel cestu k tomu, aby byla kultivována další, dosud opomíjená půda a aby zemědělsky využitelná půda, jejíž nej podstatnější část kdysi musela po dlouhá léta odpočívat, za nových podmínek odpočívala obvykle jen každý třetí rok. Díky tomu území kdysi jen řídce obydlená mohla zajis tit existenční podmínky pro větší počet obyvatelstva, díky tomu se společ nost mohla dále rozvíjet.
314
STATISTICKÉ TABULKY
Tab.
I. N á le z y p o ln íc h p lo d in z d o b y řím s k é n d o b y s tě h o v á n i n á r o d ů n a ú z e m í Č SSR P š e n ic e
L o k a lita
1)il 10 V0 1M
P u b lik o v á n o
L ih o c h n v a n y
ř ím s k á ?
T c 6 6 ,6 8
V ra n ý u S la n é h o
1 -2 sto l. n. 1.
T c 6 6 ,6 8
H u š tic c
s ta r š í řím sk á
M o 76
T u c h lo v ic c
m la d ší řím sk á
Tc 6 6 ,6 8
B řezn o 1
k o le m r. 5 0 0
T e 6 6 ,6 8
B ře z n o II
k o lem r. 5 0 0
T e 6 6 ,6 8
B ře z n o III
k o le m r. 5 0 0
T e 6 6 ,6 8
B ře z n o IV
k o le m r. 5 0 0
T e 6 6 ,6 8
B řezn o V
k o le m r. 5 0 0
T e 6 6 ,6 8
B ře z n o VI
k o le m r. 5 0 0
T e 6 6 ,6 8
B ř e z n o V II
k o le m r. 5 0 0
T e 6 6 ,6 8
K o m o řan y
1 .- 3 . sto l. n. 1.
T e 6 6 ,6 8
Jiřík o v ic e I, II
ř ím s k á
T e 6 6 ,6 8
K ra v a ř e — K o u ty
3 .- 4 . s to l. n. 1.
T e 6 6 ,6 8
R y m ice
ř ím s k á
O p 1968b
V id n a v a
4 .- 5 . sto l. n. 1.
r e 6 6 ,6 8
D e v ín
4 .-6 . sto l. n. 1.
H a j. 7 5
N itr a — P á r o v s k é H á je
4 .-5 . sto l. n. 1.
H aj. 7 5
O čkov
3. sto l. n. 1.
T e 6 6 ,6 9
P éc
ř ím s k á
H aj. 7 5 o tis k y (v m a z.)
R u so v c e — Bergl"*’
4 .- 5 . sto l. n. 1.
H aj. 7 2 , 75
S lo v e n s k é Ď a r m o ty
m la d ší-p o z d n í ř ím s k á
T e 6 6 ,6 9
d i n u cu m
82 %
m on o c o c cu m
T ritíc u m a e itin u m
18 %
/
/
2 7 nebo 5 8 - 97,8 «/(
2
3
p ř ím ě s o tis k y a z b y tk y (v m a z.)
6 2 - 9 0 °/o
p řím ě s o tis k y a z b y tk y (v m az.) p le v y a slá m a (v m az.)
3?
15 33
17
11
21
203
o tis k y (v m az.) 69
6 -7 5 %
2 -2 5 %
L ite ra tu r a : T e m p í r 1 9 6 6 , 1 9 6 8 , 1 9 6 9 , O p r a v i l 1 9 6 8 b , H a j n a l o v á 1 9 7 5 , M o t y k o v á 1 976 + p ů v o d n ě v e v íc e p y tlíc h o o b s a h u 2 5 —3 0 k g ; k e s m íš e n í d o š lo d r u h o tn ě
316
spec
9
le č m c n vu lg a re
H o rd e u m spec
Ž ito
O ves
Pro so
Bér
M c rlík b ílý
Č očka
M ák
S e c a le c e re a le
A ven a s a t ir a
P a n ic u m m ilia c e u m
S e ta ria it a lic a
Ch en op o d iu m a lb u m
Lens c u lin a r is
P apaver som m iferu m
100 % / (d istichum ) 2? n e b o 2 1 3
2
k lá s e k
2
1
1
1
1
1 cca 3 000 1,22 g 9 4 ,6 °/o 4800 1,9 2 g - 9 2 ,7 %
p řevaha
p řím ě s
zb y tk y a o tis k v (v m a z )
z b y tk y a o tis k y (v m az.)
291
1
12 / 11
332
37
3
53
166 1
20
355
85 o tis k y hodně
otis k y (v m az ) 26 6
827
1
1
317
Tab.
2. N á le z y o b iln in ze 6.
10 s to le tí
D a to v á n í
P u b lik » vání
P š e n ic e L o k a lita
6 . - 7 . sto l.
T c 75
K lu č o v
8 . —p o l. 9. sto l.
Ku 70 T c 66
T is m ic e
8 . - p o l . 9. sto l.
K u 61
V la stisla v o b iln i c e
9 . sto l.
Т е 6 6 ,6 8
D ě č ín
9 . sto l.?
Т е 6 6 ,6 8 So 66
B fc zn o
S ta r á K o u řim 3 /5 4 b
1. p o l. 10 sto l.
S t a r á K o u řim 1 /5 6
1. p o l. 10. sto l.
So 66
L ib ic e n a d C i d lin o u I
10 sto l.
Т е 66, 68
L ib ic e n a d C i d lin o u II
10. sto .
Т е 66, 68
B ř e z n ic e - Š a n c e
9 .- 1 2 . sto l.?
Т е 6 6 , 68
K lo b o u k y 1 1 9 2 0
s lo v a n s k é
Т е 68
K lo b o u k y I I / 1
s lo v a n s k é ?
Т е 68
K lo b o u k y I I / 2
s lo v a n s k é ?
Т е 68
M ik u lč ic e
7 . - 1 0 . s to l.
B r n o — L íš e ň II
9 . —10. s to l.
S ta r é M ě sto p o h ř e b iš tě N a v a tá c h
m on o
Ji cn ccum
počet
počet
1
?
T ritic u m
a e s liv u m f c o m p a c lu m váha К
p očet
% váhy
24 НУ
p očet 9 2/
4'
5 ,1 2
41b
n e u rč . 4 ,5
36
100 418
93
8 8 ,7
8 ,4 6
n e u rč . 0 ,3 4
37
Т е 73
4 9 9 ,2 8
34 92 6
Т е 6 6 ,6 8
n e u rč .
6
9 2 ,7 8 100
9 . —p o č . 10. s to l.
Т е 66
S t a r é M ě s to N a v a tá c h , v r s tv a V
p o l. 9 . sto l.
H ru 65
R e b e š o v ic e , p o h ř e b iš tě
2. p o l. 9 . - 1 0 . sto l.
Т е 66, 68
Š la p a n ic e
9 . sto l.
K ü h n 74
Z n o jm o h r a d iš tě
s lo v a n s k é
Т е 66, 68
n ě k o lik
p ř ím ě s
D a lš í T o p o lit e ( T o p o litá )
6 . - 8 . sto l.
E is 5 2 Т е 66
n ě k o lik
100
P o b e d im — h ro b 8 /6 0
9 . —p o č . 10. sto l.
P o b e d im — H r a d iš t ia
9 . - p o č . 10. sto l.
H aj 75
Z e m p lín
9 . - 1 0 . s to l.
Т е 69 H aj 75
D e v ín III
s lo v a n s k é
Т е 69
Т е 66, 69
'P váha К
4X
? 12+ 1
30 + 8
0 .0 6
4 502
1 4.3 72
n e u rč .
L ite r a tu r a : E i s n e r 1 9 5 2 . H a j n a l o v á 1 9 7 5 , H r u b ý 1 9 6 5 , K u d r n á č 1 9 6 1 .1 9 7 0 , K ü h n 1 9 7 4 . S o l l e 1966. X č ís lo u d á v á f r e k v e n c i v ý s k y tu
318
v á hy
|e č m e n v u lg a re váha g
počet
Ž ito S c c a le c e re a le
H o rd e u m
O ves A v e n a S a tiv a
P r o s o P a n ic ů m m ília c e u m S e ta ria it a lic a
d is t ic h o n a sp. váha váhy
počet
g
15 4X
váhy
váha g
počet
12 6X
9 6X
4X
2X
% váhy
váha g
počet
% váhy
váha g
8 3X
počet
°/o váhy
1 IX
IX
5X /
0 .0 1
1
0 .0 6
9 ,0 7
1172
6 3 ,8 p ře vahu
p ř í m ěs
0 ,3 2
49
p ře vaha
500
6 ,6
2 2 ,3 5
0 ,8 7
100
9 ,1 n e u rč .
5 .2 0
382
0 ,2 1
15
3 ,0
0 ,4 5
0 ,7 4
53
8 ,7
7 ,6 8
0 .9 9
7 ,3 6
55
8
0 ,0 4
8
0 ,2 0
23
0 ,7
0 ,0 8
32
843
1 ,3 7
0 ,3 7
n e u rč .
2 3+ 1
11,1
16
60
0 ,0 3
2
7,1
0 ,0 2
1 866
100
8 8 ,9 50 + 2
5 1
3301
1,4
8 9 ,9
378 p ře vaha
p ř ím ě s
4 ,8 85 IX n e u rč .
3X n e u rč .
I e m p i r 1966, 1968, 1969, 1973, 1975
319
Tab. 3 . M ik u lč ic e - p o ln í p lo d in y a p le v e le v 7 -1 0 s to le tí N ále t
Triticum aestivum + a e s tlv o -c o m p a c tu m
H o rd e u n i v u lg a re
% váhy
% počet váhy
váha
počet
váha
1 2
0 ,2 7
váha
%% počet váhy
0 ,0 2
2
12
8 7 ,1 0 ,2 5
18 z to h o 8 asy m
2 0 ,o :
0 ,0 5
5
4,10
4 ,2 0
299
2 ,9
3 ,6 2
434
2 ,5 0
3
0 .7 7
59
6 3 ,1
4
135,20
9500
9 4 .4
5
57,61
c ca 9 8 ,8 2 25000
6
2 ,3 9
204
7
U.-I7
>2
8
0 ,4 5
26
9
1.97
81
10
0.15
12
O p r a v il 7 2 a
v e lm i h o jn á
7 9 ,4
0,31
23
0 ,0 8
3 ,6 2
397
1,00
0 ,4 2
41
1 3 ,0 9
0 ,0 3
5
1 ,0 0
1?
10,5
A v e n a sa tiv a
váha
počet
% váhy
P isu m %ativum
váha
počet
0 .0 4
3
7 9 ,0 0
0 ,0 2
7 + 3
p řím ě s
% vá h y
1 /2 0 ,2 0
23
0,15 1 0 .0 6
32
L ite r a tu r a : T e m p í r 1 9 7 3 , O p r a v i l 1 9 7 2 a
320
S e c a le c e re a le
z c e la
o je d in č l e
1
5
2 ,0 0
Lens
váha
e sc u le n ta
počet
% váhy
V icia g ra n d i flora A g ro sle m m a + g ilh a g o V icia cea e počet
2 1/2
G a le o p sis te th ra h it
M elandrium Raphanus n o c tiflo r u m raphanistrum
počet
počet
počet
11
1
5
počet
Jiné
počet
0,25
11
2
zaplevelcní v %
4,136
č astá p řím ěs v o b ilí
1
1
/
321
T r it ic u m
N á le z C. a e s tiv u m
H o rd e u m v u lg a re
a e s tiv u m (c o m p a c tu m ? )
A ven a s a tiv a
Le n s c u lin a r is
počet
počet
1
43
2 ,5 3
22
1 ,3 4
3
0,17
1490
8 8 ,0
54
3,18
2
42 ‘
1 ,7 8
275
11,68
65
2 ,7 6
124 7
5 2 ,9 7
591
25 ,1 0
4
4,1 2
44
4 5 ,3 6
48
4 9 ,4 8
1 (sp .
1,03
520
6 1 ,9 0
173
2 0 ,5 9
13
1,54
3
0 ,3 5
2
3301
6 6 ,2 3
866
17,37
85
1,70
23
0 ,4 6
7
4
54
6 ,4 2
66
7 ,8 5
139
2 ,7 8
363
7 ,2 8
spec
3
počet
72
% p o č tu
P isu m s a tiv u m
% p o č tu
počet
% p o č tu
S e c a le c e re a le
spec.
°/o p o č tu
A g ro ste m m a g ith a g o
1,44
počet
% p o č tu
počet 23 48
% p o č ti
počet
% p o č tu
počet
% p o č tu
0 ,8 4
5
0,21
1,35 2 ,0 3
20
C e lk e m počet
%
1635
9 6 ,5 7
2293
9 7 ,4
97
-
0 ,2 3
831
9 8 ,9
0,14
4856
9 7 ,4 0
6
3
12
1
25
1 ( p lo d )
2
5 2
28 3
A n a g a llis a r v e n sis
1
2
1 1 l !
sp e c
počet
Panicům
počet
A t r ip le x sp ec .
počet
V ic ia te tra sp e rm a
počet
C a rd o ria dra ba
počet
počet
počet
počet
počet
počet
počet
sp e c .
G ra m in a e
počet počet
Vicia
G a liu m a p a rin e
1
P la n ta g o la n c e o la ta
počet
P o ly g u n u m sp e c .
N á le z č.
B r a s ic a c e a c
P le v e le
Rumex
322
Tab. 4. P o b e d im - H r a d iš t ia - k u lt u r n í r o s tlin y - 9 . —10. s to l.
10
1
3
11
2
3
c e lk o v ý počet p le v e lů
58
3 .4 2 6
61
2,591
-
3 4 2 L ite r a tu r a : H a j n a lo v á J9 7 5
7
31
1
6
3
5
6
42
2
11
9
1 1
3
11
2
3
% z a p le v e le n í
128
1,070 2 ,5 6
T a b . 5. N á le z y h r a c h u , č o č k y a v ik v e z 6 . - 1 0 . s to l e tí
D ato v án í
L o k a lita
B ře zn o
6 . - 7 . sto l.
P u b l ik o v á n o
H rá c h P isu m s a liv u m
Čočka l,e n s e s c u le n ta (c u lin a r is )
V ik e v V ic ia s a tiv a V ic ia sp e c.
počet
počet
počet
IX 1
T e 75
IX 2
K lo b o u k y II 1
s lo v a n s k é ?
T e 68
K lu č o v
8 —p o l. 9 . sto l.
Ku 70 T e 66
2X
M ik u lč ic e
7 . - 9 . sto l.
T e 73
9 1 /2
S ta r č M ě s to - p o h ř e b iš tě N a v a lá c h
9 , —p o č . 10. sto l.
Te 66
Š la p a n ic e
9 . sto l.
K iih n 7 4
P o b e d im
9 . - p o č . 10. sto l.
H a j 75
7
P o b e d im - h r o b 8 / 6 0
9 . - p o č . 10. sto l.
Te 66, 69
8
1 IX 11 (g ra n d iflo ra )
2 1 /2
2X 3 23
11
L ite r a tu r a H a j n a l o v á 1 9 7 5 , K u d r n á č 1 9 7 0 , K i i h n 1 9 7 4 , T e m p í r 1 9 6 6 , 1 9 6 8 , 1 9 6 9 , 1 9 7 3 ,1 9 7 5 . X č ís lo u d á v á f re k v e n c i v ý sk y tu
Tab. 6 . N á le z y I n u a k o n o p í a l n ě n ý c h a k o n o p n ý c h tk a n i n 6 . —10. s to l e tí L en L in u m u s it a t is s im u m L o k a lita
D a to v á n í s to l e tí
P u b lik a c e
B ře zn o
6 -7
T e 75
S ta r á K o u řim
9 -1 0 .
So
sem en a a sem en n é to b o lk y
tk a n in y
M ik u lč ic e
9 -p o č
10.
K o 73
9 . —p o č . 10.
K o 73
3X
V e lk é H o s tě rá d k y
9 —p o č . 10.
Ko 73
IX
slo v .
Te 68
9 . —p o č . 10.
K o 73
S a d y u U h e r . H ra d iš tě Ď alši T o p o lit e (T o p o litá ) R o v in k a u B r a tis la v y Z ávada
9.
M ar 76
7 .- 8 .
S ta - M o 6 6
2. p o l. 10.
ja 6 2
9.
B ial 7 5
tk a n in y
2X
S ta r é M ě sto
B ře c la v - P o h a n s k o
se m en a na2ky
/
66
4X + lX ío r o v a z l
K J jb u k y I I / l
K onopí C a n a b is s a tiv a
4 ,4 7 g 7X š á te č e k / IX
2X / ( p a z d e ř í)
L ite ra tu r a : B ia le k o v á 197 5 , J a n k o v s k ý 1 9 6 2 , K o s te ln ík o v é 1 9 7 3 , M a re š o v á 1 9 7 6 , S ta r á - M o r a v c o v á 1966, T e m p ír 19 6 8 , 197 5
Solle
1966,
323
324 Tab. 7 . N á le z y o v o c e ( p e c k y , s e m e n a , s k o ř á p k y a z lo m k y ) D ru h o v o c e
9 . s to l.
C e lk e m D o ln í V č s t o n ic e — p o h ř e b iš tě
1
5 + 2 zl.
4 + 7 zl.
1
5 + 2 zl.
1 /
4 + 7 zl.
B ro sk e v Persica v u lg a ris
ssp . m e g a lo c a rp a
Slíva tř e š ň o v á c e ra sife r a
bez u r č e n í 1
T e m p ír 73
T řeše ň — C e ra su s
a E E a
c 5 a
1
v e s tr is ) 3
1
2
2
5
v u lg a ris v iš e ň
O p r a v il 7 1 ,7 2 M ik u lč ic e
Slíva
P u b l ik o v á n o
S lív a ssp. i n s it it ia
D ato v á n í
Švestka p r a v á ssp. o e c o n o m ic a
L o k a lita
ssp . o v o id e o g lo b o s a
T rn k a — P ru n u s s p in .
S lív a — P r u n u s d o m e s tic a
"5 c
3
/
J ř "a -2.
s a 2 3» .2 .5
| |
1?
1? 2?
3
?
9 . sto l.
Po u 60
Š a r a d ič k y u B u č o v ic — p o h ř e b iš tě
9 . s to l.
P o u 4 8 ,6 0
š la p a n i c e
9 . s to l.
K iih n 7 4
K o b e ř ic e
doba h r a d iš tn í
N ie 21
V la s tis la v
9 . sto l.
T e 68
B u d e č — p o h ř e b iš tě
p r v n í p o l. 10. sto l.
So 76
1
K o m á rn o „ R o b o tn ic k á š tv r ť “
d r u h á p o l. 8 . sto l.
H a j 78
1
3 1 z l.?
1 z l?
1 zl ?
1 1/2
/
L ite r a tu r a : H a j n a l o v á 1 9 7 8 , K i i h n 1 9 7 4 , N i e d e r l e 1921, O p r a v i l 1971, 1 9 7 2 a, P o u l í k 19 4 8 , 1960, S o l l e 1976, T e m p u 1968. 1973
2 zl ’
1
d o m e stic a
B ře zn o
6. s to l.
O p 75
/
/
K lu č o v — h ra d iS tě
7 . - 9 . s to l.
D o 58
/
S k a lic e — p o h ř e b iš tě
9 . sto l.
K ri 5 9
C h o tě b u z u č
h ra d iS tn í
O p 71
/
M ik u lč ic e — h ra d iS tě
9 . s to l.
O p 72
/
P o h a n s k o — h ra d iS tě
9 . sto l.
O p 71
S ta n - M ě sto — o s a d a I
9 . s to l.
H ru 65
1 o p o lo v k a - p o h ř e b iš tě
1 0 .—p o č . 11. s to l.
K ri 5 8
T ěS ln a
lís k a C o y lu s a v e lla n a
P u b l i kováno
avium var. s ilo e s tr is
D a to v á n í
m a h a le b
L o k a lita
s p ec.
1
tř e š e ň C e ra su s
ja b lo ň Malus s ilv e s t r is
s liv o ň P ru n u s
1 h ru šeň Pirus c o m m u n is
Tab. 8 . N ile z y o v o c n ý c h s tr o m ů ( z b y tk ů d ř e v a u h lík ů )
/ / /
/
/
/?
/
/ / /
/ /
L ite r a tu r a : D o h n a l 1 9 5 8 , H r u b ý 1 9 6 5 , K r i p p e l 1 9 5 8 ,1 9 5 9 , O p r a v i l 1971, 1 9 7 2 a , 1 9 7 5 .
325
T a b . 9 . N á le z y k o s il d o m á c íc h z v ířa t ze 6. - 1 0
N alez iště
d a to v á n i
s to le tí
p u b lik o v á n i
c e lk o v ý počet
k o sti
z to h o d o m á c í z v ířa ta
je d in c ů
k o sti
je d in c ů
98 %
6 ,—p o č . 7. sto l.
h o v é zl d o b y te k lio s prim ig e m u s k o stí
je d in c ů
52 %
P lci 6 5 , 7 5
B ře z n o 8 . - 9 . sto l.
k le sá
D o u b ra v č ic e
6 . - 8 . sto l.
Ku 77
K lu č o v
8 . - 9 . sto l.
Ku 70
T ism ice
8 .—p o č . 9. sto l.
Ku 77
L evý H ra d e c
8 .- 1 2 . sto l.
Be 6 6
511
V la s tis la v
9. sto l.
V á 68
449
S ta r á K o u řim
9 .—p o l. 10. sto l.
Be 6 6
308
96 %
L ib ic e n a d C id lin o u
9 .- 1 0 . sto l.
B rů 5 8
H ra d e c n a d J iz e ro u
k o n e c 9 .—p r v n í p o l. 10. sto l.
K av, H ol 70
311
100%
N a lž o v ic k é P o d h á jí
h r a d iš tn í
Be 66
p řev a h a
+++
Z ab ru ša n y
9 .—p o l. 11. sto l.
Be 66
přev a h a
-H -H -
K o jic e
9 . - 1 0 . sto l.
B e66
B y lan y
k o n e c 8 .—p o l. 9. sto l.
Be 66
p ře v a h a p ř e v a h a , a le lo v n é z v ě ře h o d n ě
-H -M p ře v a h a
97 % 47
447 9 9 ,6 %
29 % 46 9 7 ,9 %
181 40 %
14 30 %
38 % p řev ah a 146 4 6 ,9 %
60% +++
p ř e d v e lk o m o rav sk é M ik u lč ic e
K ra 8 0 v e lk o m o rav s k é
Po h an sk o
8 . - 9 . sto l. ( 6 .-1 1 .)
K ra 6 9
S ta r é M S sto
9 . s to l.
H ru 6 5
D e v ín s k é Ja z e ro
7 . - 8 . sto l.
Be 66
N itr ia n s k ý H r á d o k B e še ň o v
8 . - 1 0 . sto l. 1 0 .- 1 1 . sto l.
Be 66 Be 66
19250) (2 6 2 5 9 )
908
267
18796 9 7 ,6 %
848 9 3 ,4 %
6617 35%
244 9 1 ,4 %
16%
120
1 20 100%
55 46%
352
342 9 7 ,2 %
174 51%
172 9 6 ,6 %
42 24%
178
147 17% 40 16%
L ite r a tu r a : B e r a n o v á 1 9 6 6 , B r ů č k o v á 1 9 5 8 , H r u b ý 1 9 6 5 , K a v á n . H o l n e r o v á 1 9 7 0 , K r a t o c h v i l 1969 a. b. 1980, ( r k p ), K u d r n á č 1 9 7 0 ,1 9 7 7 , ( n á le z o v á z p r á v a v A Ú P r a h a ) , P l e i n e r o v á 1 9 6 5 ,1 9 7 5 , V á ň a 1968.
326
z asto u p en í jednotlivých d ruhů zvířat vepř
ovce
kostí
kostí
jedinců
kur domácí G a llu s d o m e stic a
kostí
jedinců
11 %
22 %
kůň E q u u s p n e w a ls k i
koza Opis am m on
S u s s c w fa
jedinců
kostí
pes
kočka
husa
kachna
lu p u s
silueslris
dom .
dom .
jedinců jedinců jedinců jedinců jedinců
m éně než 2%
ptáci 10 %
méně
2 %
+
+
1
1
31 6.9 %
1
1
22 2,6%
11
2
6
3 1,2%
2
2
4
1
1
stoupá
+ + (koza převažuje)
+++
16.8 %
52 % 166 57 %
24 52 %
61 15.6 %
54 %
16 %
++
+ + (koza n epatrně)
121 38.9 %
20 6 ,4 %
10 % 5 10,9 %
6 1,3 %
1 2,2 %
6 % m éně 18 5,8 %
1,9% +
++ +++
+
++
+
++
. ca 50 %
8242 44%
467 55%
2908 15%
120 49%
179 21 %
431 2,3 %
ovce
koza
19%
6%
11 1,3 %
121 0,6 %
12 4,9 %
26 22%
29 24 %
5,8 %
1? 0,8 %
96 28%
30 9%
22 6,4 %
12 + 6? 3,5% + l,7% ?
21 12%
55 32 %
3 1,7%
15+4? 8,7% +2,3% ?
3
1?
1?
1
327
LITERATURA A b e l, W. 1967: Geschichte der deutschen Landwirtschaft vom frühen Mittelalter bis zum 19. Jahrhundert. 2. ed. Deutsche Agrargeschichte II, Stuttgart. A la d ž o v . D. 1965: Kolektivna nachodka na käsnorimski selskostopanski orädija v selo Bälgarin. chaskovski okräg. — Trouvaille d’outils agricoles de Pépoque romaine tardive du village Bulgarin, arr. de Haškovo, Archeologija (Sofija) 7, 43—45. A l e x a n d e r , J. 1969: The indirect evidence for domestication, in: Ucko, P. ].— Dimbleby. G. W. (ed.), 123-129. A lf ö ld y , G. 1974: Noricum. London and Boston. A lle n , J. 1970: Prehistorie agricultural Systems in the Wahgi Valley — a further note. Mankind 7,177-183. A lm g r e n , 0 . 1914: Die ältere Eisenzeit Gotlands. Stockholm. A m b ro s , C. 1957: Zvierací inventář laténských hrobov na juhozápadnom Slovensku — Das tierische Inventar aus latěnezeitlichen Gräbern der Südwestslowakei, in: Benadik, B. - Vlček, E. - Ambros, C.: Keltské pohrebiská na juhozápadnom Slovensku —Keltische Gräberfelder der Südwestslowakei, Bratislava-Nitra, 293—311. — 1958a: Zvieracie zvyšky z Bešeňova a Nitranského Hrádku, okr. Šurany — Tierreste aus Bešeňov und Nitransky Hrádok, Bez. Šurany, SLA 6, 414—418. — 1958b: Kultový zvierací hrob z obdobia kanelovanej keramiky v Šarovciach — Ein kultisches Tierbegräbnis aus der Zeit der kannelierten Keramik in Šarovce (Bez. Želie zovee), AR 10, 476-481, 496. — 1958c: Archeologie a osteologie — L’archéologie et l’osteologie, AR 10, 264—265. — 1958d: Zvieracie kosti z doby bronzovej z Dvorov nad Žitavou — Bronzezeitliche Tierknochen von Dvory nad Žitavou, SLA 6, 66-81. — 1959: Zvieracie zvyšky z doby bronzovej z Gánoviec, okr. Poprad — Tierreste aus der Bronzezeit in Gánovce, Bez. Poprad, SLA 7, 47—70. — 1960: Zvierací inventář laténských hrobov v Bajči-Vlkanove — Tierknocheninventar der latěnezeitlichen Gräber in Bajč-Vlkanovo, SLA 8, 452—456. — 1961: Zvieracie kosti z neolitických objektov z Lužianok a Mlynáriec, okr. Nitra — Neolithic animal bones from Lužianky and Mlynářce (distr. Nitra), Musaica 12, 81—93 — 1962: Zvieracie kosti zo slovanských objektov v Devínskom Jazere a Kútoch — Tier knochenreste aus den slawischen Objekten in Devínské Jazero und Kuty, Studijné zvěsti Nitra 9, 251-262.
328
— 1963: Zvierací inventář zo slovansko-avarského pohrebiska v Bernolákove — Tierknocheninventar des slawisch-awarischen Gräberfeldes in Bernolákovo, SLA 11, 247-253. — 1968: Remains of fauna found in the Eneolithic settlement on Homolka (1960—1961), in: Ehrich R. W .-Pleslová-Štiková E.: Homolka, an Eneolithic site in Bohemia, Praha, Cambridge (USA). 440—463. — 1970: K včasnej historii chovu kury domácej na Slovensku — Zur Frühgeschichte der Haushuhnhaltung in der Slowakei, Agrikultúra 9 1970, 7—38. — 1973: K niektorým problémom archeozoológie — Zu einigen Problemen der Archäozoologie, SLA 21. 187-194. — 1977: Zvieracie zvyšky z laténských hrobov v Hurbanove-Bohatej —Tierreste aus laténezeitlichen Gräbern in Hurbanovo-Bohatá. SLA 25, 77—80. A n a t i , E. 1959: Les travaux et les jours aux äges des Métaux du Val Camonica, L’Anthropologie 63, 248—268. — 1960: La civilisation du Val Camonica, Paris — 1975: Evoluzione e stille nell ’arte rupestre camuna, Capo di Ponte (Edizioni del Centro, Archivi. vol. 6). A n d e l. K., 1959: Pekáče a pece z doby hradištnej v Zemplíne — Burgwallzeitliche Back schüsseln und Backöfen in Zemplín, Studijné zvěsti. Nitra 3. 115—122. A n d r e a e , B. 1964: Betriebsformen in der Landwirtschaft, Stuttgart. A n d r e s k a , J. 1971: Rybolov bodnými nástroji v Československu a přilehlých oblastech — Der Fischfang mit Stichwaffen in der Tschechoslowakei und in den anliegenden Ge bieten. VPZM 10, 143-207. A n fim o v . N. V. 1951: Zemledelije u meoto-sarmatskich plemen Prikuban’ja, MIA 23, 144-154. A n s c h ü tz , K. 1966: Die Tierknochenfunde aus der mittelalterlichen Siedlung UlmWeinhof, Stuttgart (Naturwiss. Untersuch, zur Vor- und Frühgeschichte in Württemberg und Hohenzollern 2). A n th e s ,E . 1915: Museographie. E. Grossherzogtum Hessen. VII. Bericht der Römisch germanischen Kommission, 157—158. A n th e s , E. 1918: Römische Pflugscharen?, Germania 2,118—119. A n to n ie w ic z , J. 1962: Odkrycie grobu rolníka jačwieskiego z narzfdziami produkcji z okresu rzymskiego —The discovery of a Sudovian agriculturist’s grave with implements from the Roman Period, Rocznik Bialostocki 3, 205—223. — 1962: Radlica lopatkowa okresu rzymskiego z pólnocnej Polski, KwHKM 10, 595—599. — 1966: Einige Bemerkungen über den Getreidebau und die Viehhaltung bei den West baltischen Stämmen in der Früh- und Mitteleisenzeit, in: Pronksiajast varase feodalismi. Von der Bronzezeit bis zum frühen Feudalismus, Tallin, 27—36. A n to n o v a , V. 1960: Novootkritki obekti ot rimskata epocha v Madara — Neuentdeckte römische Bauten in Madara, Izvestija na Nar. muzej Kolarovgrad 1, 19—54. — 1973: Archeologičeski proučvanija na Šumenskata krepost — Etude archéologique de la forteresse de Šuměn, Izvestija na Nar. muzej Šuměn 6, 127—158. A r c ic h o v s k ij , A. V. 1928: K metodike izučenija serpov, Trudy sekcii archeologii RAllON, Moskva. — 1950: Raskopki v Novgorode, KSIIMK 33, 10. — 1956: Archeologiéeskoje izucenije Novgoroda, MIA 55, 7—43 (Novgorodskaja arch. eksp I). — 1958: Raskopki 1956 i 1957 gg. v Novgorode, SA No. 2, 227-242. Archeolohija Ukrajinskoji KSK 111, 1975, Kyjiv. A r la m o n o v , M. 1. 1956: Chazarskaja kreposť Sarkel, Acta Arch. Hung. 7, 321—341. 329
A u lt, W. 1972: Open-field farming in Medieval Kngland, London. A v a je v , M. G. 1949: Travopofnaja sisteina /cmledclija, Moskva A v і ts u r . S. 1965: MamaharcSa hacrcc- jišraelit toldoteha wchitpathuta —The Native Ard of Erctz, Israel. Tel-Aviv. — 1975: The way to bread, Tools and Tillage II: 4, 228—241. B a c k h a u s , A. 1888: Entwicklung der Landwirtschaft auf den Gr. Stolberg-Wernigero dischen Domänen, Jena. B a c h m a n , H. 1959: Zur Geschichte des mittelalterlichen und alteren Obstbaues in Nord tirol, in: Obstbau in Tirol zwischen gestern und morgen, Innsbruck, 9—47 B a k k e r , J. A. - V o g e l, J. C. - W i š I a ťi s k і , T. 1969: TRB and other C14 dates from Poland (c. 4350-1350 BC and 8 0 0 -9 0 0 AD), Part A, B, Helinium 9, 3 -2 7 , 209-238 B a la s s a , I. 1971: The Appearance of the one-sided plough in the Carpathian Basin, Acta Ethnographica Academiae Scientiarum Hungaricae 20, 411—437. — 1975: The earliest ploughshares in Central Europe, Tools and Tillage II: 4, 242-255. B a r a č k i, S. 1960: Grupni nalazi starosrpskog gvozdenog alata iz Vršca, Rad Vojvodjanskich muzeja 9,186—195. B a r a n , V. D. 1964: Pamjatniki černjachovskoj kuftury bassejna Zapadnogo Buga, MIA 116 (Drevnosti epochy složenija vostočnogo slavjanstva), 213—252. B a r b o u r , K. M. 1953: Peasant agriculture in the Savannah Belt of the Anglo-Egyptian Sudan, Khartoum. B a r k e r , W. W. 1975: Prehistoric territories and economies in central Italy, in: Higges, E. S. (ed.): Palaeoeconomy, 111—175. B a r r a u , J. 1972: Culture itinérante, culture sur brülis, culture nomade, écobuage ou essartage? Un probléme de terminologie agraire, Etudes rurales 45, 99—103. B a s s e r m a n - J o r d a n von, F. 1923: Geschichte des Weinbaus, Frankfurt am Main. B a u c h , R. 1951—52: Pflanzen als Kulturrelikte auf vor- und frühgeschichtlichen Sied lungen in Mecklenburg, Denkmalpflege in Mecklenburg, Jb., 213—221. B a u m a n n , W .- S c h u l z e - M o te l, J. 1968: Neolithische Kulturpflanzenreste aus Sachsen, Arbeits- und Forschungsberichte zur sächsischen Bodendenkmalpflege 18, 9 -2 8 . B e d n a ř í k , K. 1957: Srp a hrabice, (Příspěvek k dějinám zemědělské techniky na Čemokostelecku.), Středočeský sborník historický, 120—124. B e h m - B la n c k e , G. 1963: Bandkeramische Erntegeräte, Alt-Thüringen 6, 104—175. B e h r e n s , H. 1975a: Wirtschaft und Gesellschaft im Neolithikum des Mittelelbe-SaaleGebietes. (Methodische Grundlegungen und systematische Ergebnisse), PZ 50,141—160. — 1975b: Gab es in der Entwicklung des Neolithikums im Mittelelbe-Saale-Gebiet Unter schiede in der Haustierhaltung? In: Clason, A. T. (ed.): Archaeozoological studies, 395-396. В e 1a n , N. G. 1977: Do istoriji myslivstva i tvarynnyetva u plemen Pravoberežnoji Ukrajiny u I. tysjačolitti n. e. —K istorii ochoty i životnovodstva u plemen Pravoberežnoj Ukrainy v I tysjačiletii n. e., Archeolohija 24, 29—37. B e lé n y e s y , M. 1956: Angaben über die Verbreitung der Zwei- und Dreifelderwirt schaft im mittelalterlichen Ungarn, Acta Ethnographica 5, 183—188. — 1958: Über den Brandfeldbau in Ungarn, Etnogr.-archäol. Forsch. 4, 9—21. — 1960: La culture permanente et 1’évolution du systéme biennal et triennal en Hongrie médiéval, Ergon II, KwHKM 8, 311-326. B e l ic e r , V. N. 1958: Očerki po etnografii narodov Komi XIX—načalo XX v.. Moskva (Trudy Instituta etnografii im. Miklucho-Maklaja n. s. 45). B e n d a , K. 1963: Stříbrný terč se sokolníkem ze Starého Města u Uherského Hradiště — Silberne Zierscheibe mit Darstellung eines Falkenreiters von Staré Město, PA 54,41—66.
330
B e n n i n g e r , E. 1937: Die germanischen Bodenfunde in der Slowakei. Liberec, Lipsko. B e n t z i e n . U. 1968: Der Haken von Dabergotz, Tools and Tillage I: 1, 50—55. — 1972: Slawische Pfluggeräte und ihre jüngeren Traditionen im östlichen Deutschland, Lětopis - Jahresschrift des Instituts für sorbische Volksforschung, Reihe C, Nr. 15,21—39. B e r a n . Z .- P e tr , J. 1959. Dějiny pěstování prosa v českých zemích a dnešní možnosti jeho využití, Věd. práce ČSAZV z dějin zeměděl. a lesnictví, 105—113. B e r a n o v á , M. 1957: Slovanské žňové nástroje v 6.—12. století — Slavjanskije žatvennyje orudija V I-X II w ., PA 48, 99-117. — 1958: Počátek pluhu na československém území — Die Anfänge des Pfluges auf tschecho slowakischem Gebiet, AR 10, 324—330. — 1959: Zemědělské nástroje starých Slovanů v 6.—12. století, Praha (Kandidátská di sertace AÚ Praha). — 1960: K problematike latenskich tradicij, provinciafno rimskich vlijanij i germanskich vlijanij na drevneslavjanskoje zemledelije — Zur Problematik der Latěne-Tradition, der provinzial-römischen und germanischen Einflüsse auf die altslawische Land wirtschaft, VPS 3, 169-188. — 1962: K otázce systému staroslovanského zemědělství v druhé polovině I. tisíciletí n. 1. — Zur Frage des altslawischen Landwirtschaftssystems in der zweiten Hälfte des I. Jahr tausend d. n. Ztr., PA 53,196—202. — 1963a: Zemědělství v Čechách na počátku feudalismu — Die Landwirtschaft in Böhmen zu Anfang des Feudalismus, AR 15, 471—483. — 1963b: Pravěké žernovy v Československu —Die vorzeitlichen Mühlsteine in der Tsche choslowakei, VPS 4,181-219. — 1965: K otázce používání obilních jam v pravěku — Zur Frage der Benützung der Vor ratsgruben in der Vorzeit, AR 17, 544—548. — 1966: The raising of domestic animals among Slaves in Early Middle Ages according to archaeological sources, Origine et débuts des Slaves (VPS) 6,153—196. — 1967a: Hradištní nůžky v Československu — Burgwallzeitliche Scheren in der Tsche choslowakei, PA 58, 571—579. — 1967b: Beitrag zu einigen Besonderheiten auf den slawisch-awarischen Gräberfeldern in der Slowakei (Tierknochen), AR 19,186—193. — 1968: Hromadný nález orebního nářadí ze Smolnice a problematika oradla v Čechách v době hradištní —Der Massenfund von Ackergeräten aus Smolnice und die Problematik des Pfluges in Böhmen in der Burgwallzeit, PA 59, 519—542. — 1969a: Staroslovanské ovocnictví v Československu — Altslawischer Obstbau in der Tschechoslowakei, Český lid 56,191—200. — 1969b: Evropské zemědělství v archeologii — Die europäische Landwirtschaft in der Archäologie, Bibliographie 1945—1965. Praha (Archeologické studijní materiály 7). — 1970: Nejstarší slovanské podkovy a počátek novodobého zápřehu koní — Älteste sla wische Hufeisen und die Anfänge des modernen Pferdeeinspannens, Sborník Národ ního muzea v Praze, Řada A — Historia, 24,15—19. — 1971: Středověká kosa z Bradla —Eine mittelalterliche Sense aus Bradlo, AR 23, 63—68. — 1972a: Slovanský hromadný nález ze Semic — Der slawische Hortfund von Semice, AR 24, 629-643. — 1972b: Der Obst- und Weinbau bei den Slawen im frühen Mittelalter nach den archäo logischen Quellen, Origine et débuts des Slaves (VPS) 7, 207—241. — 1972c: Hlemýžď zahradní — Helix pomatia Linné — postní jídlo středověkých mnichů v Čechách? — Gartenschnecken —Helix pomatia Linné —eine Fastenspeise der böhmischen Mönche im Mittelalter?, AR 24, 577—579.
331
— 1975a: Zemědělská výroba v 11.—14. století na území Československa — Die land wirtschaftliche Produktion im 11.—14. Jahrhundert auf dem Territorium der Tschecho slowakei. Praha (Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně III-l). — 1975b: Čechija v period ot načala slavjanskogo zaselenija do 12 veka, in. Beranová, M Smetánka, Z.-Staňa, Č.: Archeologičeskije issledovanije slavjanskoj epochy v Čechii i v Moravii v 1966—1974 gg. — Investigations archéologiques relatives á la période slave en Bohéme et Moravic réalisées dans les années 1966—1974. Praha-Brno (IIIe Congrěs international ďarchéologie slave, Bratislava 1975). Totéž, PA 66,153—247. — 1976: Osadnictwo i gospodarka na terenie Czech w VI—VIII w. — Die Besiedlung und Wirtschaft in Böhmen im VI. und VIII. Jahrhundert, KwHKM 24, 429—439. B e r c iu , I .-P o p a , Al. 1963: Depozitul de unelte dacice de pe muntale Strlmbu de lingä Grädi§tea Muncelului,— Le dépót d’outils daces découvert sur le mont Strimbu, prěs de Grädi§tea Muncelului, SCIV 14,151—161. B e r e z o v e c , D. T. 1953: Do pytannjapro litopysnych Siverjan — K voprosu oletopisnych Severjanach, Archeolohija 8, 28—44. — 1963: Poselenija Uličej na r. Tjasmine, in: Slavjane nakanune obrazovanija Kijevskoj Rusi, MIA 108,145-208. B e r g e r o o - C a m p a g n e , M. B. 1956: L’agriculture nomade de la Tribu des N’Dranuas en Cöte d’Ivoire, L’Agriculture Nomade 1,109—230. B e r g - O s t e r r i e t h , M. van 1972: Les chars préhistoriques du Val Camonica, Capo di Ponte (Edizioni del Centro, Archivi 3). B e r ry , R. J. 1969: The genetical implication of domestication of animals, in: Ucko, J. P. Dimbleby, G. W. (ed.), 207-217. B ia le k o v á , D. 1963: Výskům slovanského hradiska v Pobedime v rokoch 1959—1962 — Untersuchung des slawischen Burgwalles in Pobedim, AR 15, 316, 349—364, 369—372. — 1975: Slovanské pohrebisko v Závadě. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku v roku 1974, Nitra, 2 6 -2 7 . B ib ik o v , S. N. 1962: Iz istorii kamenných serpov na jugo-vostoke Jevropy, SA No. 3, 3 -2 4 . B ib ik o v a , V. 1.1969: Do istoriji domestikaci ji konja na pivdennomu schodi Jevropy — K istorii domestikacii lošadi na jugo-vostoke Jevropy, Archeolohija 22, 55—67. B i d z i 1j a , V. 1.1964: Poselennja Hališ-Lovačka —Poselenije Gališ-Lovačka, Archeolohija 17, 92-143. — 1971: Istorija kuftury Zakarpattja na rubeži našoji ery. Kyjiv. B ir n b a u m , K. 1857: Über die Wirtschaftssysteme, Giessen. B i t t e l , K. 1934: Die Kelten in Würtemberg, Berlin. B la v a ts k ij.V .D . 1953: Zemledelije v antičnych gosudarstvach severnogo Pričemomor’ja. Moskva. B o e s s n e c k , J .- D r ie s c h , A. von d e n - M e y e r - L e m p p e n a u . U .- W e c h s le r-v o n O e h le n , E. 1971: Die Tierknochenfunde aus dem Oppidum von Manching. Wiesbaden. (Die Ausgrabungen in Manching 6.) B o e s s n e c k , J . - J é q u i e r , J . P . - S t a m p f l i ,H . R. 1963:Seeberg,Burgäschisee-SüdIII Die Tierreste. Bern. B ó n a , I. 1960: Clay models of Bronze Age wagons and wheels in the Middle Danube Basin, Acta Arch. Hung. 12, 83—111. B o r k o v s k ý , I. 1947: Půdorys domu z doby prvních Přemyslovců na Levém Hradci, Zprávy památkové péče 7, 50—58. — 1948: Pohřebiště obchodníků z doby knížecí v Praze I — Un cimetiěre de commergants datant de 1’époque des princes ä Prague I, Slavia antiqua 1, 460—482. — 1949: O počátcích Pražského hradu a nejstarším kostele v Praze. Praha.
332
B o r o n e a n t , V. 1971: Weltbedeutende archäologische Entdeckung, Rumänien heute 8, 60-61. — 1973: ínceputurile cultivärii pämintului Tn zona Portilor de Fier — Beginning of land cultivation in The Danube Iron Gates zone, Terra Nostra 3,115—123. B o u z e k , J.- K o u te c k ý , D. 1964: Knovízské zásobní jámy — Knovizer Vorratsgruben, AR 16, 2 8 -4 3 . B o w e n , H. C. 1963: Ancient fields. London. B ö k ö n y i, S. 1962: Die Entwicklung der mittelalterlichen Haustierfauna Ungarns, Zeit schrift für Tierzüchtung und Züchtungsbiologie 77,1—15. — 1968: Data on Iron Age horses of Central and Eastern Europe, Mecklenburg Collection, Part I, Cambridge, 1—71 (American School of prehistoric research Peabody museum, Harvard university, Bulletin 25). — 1969: Archaeozoological problems and methods of recognizing animal domestication, in: Ucko. I P. -Dimbleby, G. W. (ed.), 219-229. — 1974: History of domestic mammals in Central and Eastern Europe. Budapest. — 1975: Vlasac: an early site of dog domestication, in: Clason, A. T. (ed.): Archaeozoological studies, 167-178. B r a t a n i č , B. 1954: Nešto o starosti pluga kod Slavena — Etwas über das Alter des Beet pfluges bei den Slawen, Zbornik radova Filozofskog fakulteta Zagreb 2, 277—306. — 1960: Několiko napomena o techničkoji konstrukciji starog slavenskog pluga — On technical construction of the ancient slavic plough, Etnografia Polska 3, 78—120. B r a u n g a r t. R. 1912: Die Urheimat der Landwirtschaft aller indogermanischen Völker. Heidelberg. B r e n t j e s , B. 1973: Zlatý věk lidstva. Praha. B r o n g e r s , J. A. 1976: Air photography and celtig field research in the Netherlands, Amersfoort (Nederlandse oudheden 6), I, II. B r o th w e ll, D. 1969: Dietary variation and the biology of earlier human populations, in: Ucko, J. P.-Dimbleby, G. W., 531-545. B r o th w e ll, D .- B r o t h w e l l , P. 1969: Food in antiquity. London. B r o w n in g , A. J .- C a p s t ic k , E. S .- W a ld o c k , E. A. 1951: Soil conservation and land use in Sierra Leone. Sessional Paper No. 1. B r ů č k o v á , B. 1958: Domácí skot chovaný na Libici, ČNM 127, oddíl přírodovědný, 2 0-2 5 . B r u n n , W. A. von 1959: Bronzezeitliche Hortfunde. Teil 1. Die Hortfunde der frühen Bronzezeit aus Sachsen-Anhalt, Sachsen, Thüringen. Berlin. — 1968: Mitteldeutsche Hortfunde der jüngeren Bronzezeit. Berlin. Bř e ň , J. 1966: Třísov. Keltské oppidum -Třísov-O ppidum Celtique en Bohéme méridionale-Třísov-A Celtik oppidum in South Bohemia. Praha. B u c k , D. W. - Ge i s l e r , H. 1971: Ausgrabungen auf dem älter-slawischen Burgwall „Grodisch“ bei Wiesenau, Kr. Eisenhüttenstadt, im Jahre 1970, Ausgrabungen und Funde 16,146-154. B u d i n s k ý , P. 1971: Výskům v severozápadnej časti hostomickej tehelni v r. 1967 až 1968 — Die Ausgrabung im nordwestlichen Teile der Hostomicer Ziegelei in den J. 1967—1968, AR 23, 2 7 -5 7 , 115-122. B u d i n s k ý - K r i č k a , V. 1963a: Príspevok k poznaniu slovanského osidlenia na juhovýchodnom Slovensku —Beitrag zur Kenntnis der slawischen Besiedlung in der Südost slowakei, Studijné zvěsti Nitra 11, 209—228. — 1963b: Sídlisko z doby rímskej a zo začiatku stehovania národov v Prešove —Siedlung aus der römischen und der beginnenden Völkerwanderungszeit in Prešov, SLA 11, 5-58. 333
— 1963c: Nález pornohospodérskych nástrojov na slovanskom sídlisku v Smižanoch — Ein Fund landwirtschaftlicher Geräte auf der slawischen Siedlung in Smižany, Studijné zvěsti Nitra 11, 143—152. B u k o w s k i , Z. - Wi c l o w i e j s k i , J. 1970: Narz^dzia przetwórstwa zbožowego na zie miach polskich — Outils pour la transformation du blé sur les terres polonaises ä partir du néolithique ancien jusqu’ ä la pčriodc du haut Moyen Age, in: Z dziejów mlynarstwa w Polsce. Studia z dziejów gospodarstwa wiejskiego 12, Z. 1, 9 —100. Bu r a t y r i s k i , S. 1956: Tereny Nowej Huty w áwietle badaň archeologicznych, in: Z dziejów starožytnej metalurgii na ziemiach Polski Poludniowiej, 29—32. — 1959: Ziemianki-spichlerze z okresów lateňskiego i rzymskiego odkryte na terenach Nowej Huty — Fosses ä provisions de la période de La Těne et de la période romaine découvertes dans la région de Nowa Huta, Przegl^d archeologiczny 11. 16—22. B u r c h a r d , 1973: Stan badan nad požywieniem ludów neolitu na ziemiach polskich — Stand der Forschung über die Ernährung der neolithischen Völker auf den polnischen Gebieten, in: Požywienie ludnošci wiejskiej, Kraków, 15—23. C a l k i n , V. 1.1956: Materiály dlja istorii skotovodstva i ochoty v drevnej Rusi. (Podannym izučenija kostnych ostatkov iz raskopok archeologičeskich pamjatnikov lesnoj polosy jevropejskoj časti SSSR). MIA 51. — 1962: K istorii životnovodstva i ochoty v Vostočnoj Jevrope. MIA 107. — 1966: Drevneje životnovodstvo plemen Vostočnoj Jevropy i Srednej Azii. Moskva. MIA 135. — 1970: Drevnejšije domašnije životnyje Vostočnoj Jevropy. Moskva. Cl a r k , J. G. D. 1957: Europa przedhistoryczna. Podstawy gospodarcze. Warszawa (Pre historie Europe. Economic basis. London 1952). C l a s o n , A. T. 1967a: Animal and man in Hollands past. Vol. A, B. Groningen. — 1967b: The animal bones found at the bandceramik settlement in Bylany. — Nálezy zví řecích kostí na sídlišti lidu s lineární keramikou v Bylanech, okr. Kutná Hora, AR 19, 90 -9 6 . — 1968: Die Tiereste aus der Motte bei Haus Meer, Gemeinde Büderich. Rheinische Aus grabungen 1,101—130. — 1970: The animal bones of the bandceramic and Middle Age settlements near Bylany in Bohemia, Palaeohistoria 14,1—17. — 1971: Die Jagd- und Haustiere der mitteldeutschen Schnurkeramik, Jahresschrift Halle 55,105-112. — 1973: Some aspects of Stock- breeding and hunting in the period after the bandceramic culture north of the Alps, in: Domestikationsforschung und Geschichte der Haustiere. Budapest, 205—212. — (ed.) 1975: Archaeozoological studies. Amsterdam, Oxford, New York. C 1e e r e , H. F. 1958: Roman domestic ironwork as illustrated by the Brading, Isle of Wight, Villa, Bull, of the Inst, of Arch, Univ. London 1, 55—74. C l u t t o n - B r o c k , 1969: Carnivore remains from the excavations of the Jericho Tell, in: Ucko, J. P. -Dimbleby, G. W. (ed.), 337-345. C o l e s , J. M. 1973: Archaeology by experiment. London. — 1976: Forest farmers: some archaeological, historical and experimental evidence relating to the prehistory of Europe, in: De Laet, S. J. (ed.): Acculturation and Continuity in Atlantic Europe mainly during the Neolithic Period and the Bronze Age. Brugge, 59-66 . Co m§ a , E. 1973: Cultivarea plantelor in cursul epocii neolitice pe teritoriul RomanieiPlant cultivation during the Neolithic Age on the Romanian territory, Terra Nostra 3, 243-253.
334
Co m$ a . M - C o n s t a n t i n e s c u , Ch. 1969: Depozitul deunelte §i arme din epoca feudalä timpurie descoperit la Dragosloveni (jud. Vrancea) — Dépót ďoutils et ďarmes de la haute époque féodale. découvert á Dragosloveni, département de Vrancea, Studii §i cercetäri de istorie veche 20. 425—436. C o n k l i n . H C. 1961: The Study of shifting cultivation, Current Anthropology, 27—59. C r a n s t o n e . B. A. L. 1969: Animal Husbandry: the evidence from ethnography, in: Ucko. 1. P Dimblebv. G. W. (ed.). 247-263. Crescentius Bohemus. ed. Šmelhaus, V.-Ncradová, K. 1966, 1968 I, II. Praha. Cr i $ a n . I. H. 1960: Un depozit de uncltc descoperit da Lechnifa de Mure$ (Plugul la Geto-Daci) — Dépót ďoutils agricoles découvert á Lechnifa de Mure§, SCIV 11, 285-301. C ü p p e r s . H. 1964: Gallorömische Mähmaschine auf einem Relief in Trier. Trierer Zeit schrift 27, 151-153. C u r we n . E.C. 1937: Querns, Antiquity 11, 133—151. — 1941: More about querns. Antiquity 15, 15—32. C u r w e n . E. C. - Ha t t , G. 1953: Plough and pasture. New York. C z a r n i e c k a , J. 1960: Technika produkeji požywienia rošlinnego na obszarze egejskim do pierwszych wieków naszej ery —La technique de la production des aliments d’origine végétale dans le bassin de la mer Egée jusqu’aux premiers siěcles de notre ěre, Archeologia 10. 62—99. Č a n g o v a , J. 1962: Srednevekovni orädija na truda v Bälgarija — Outils du moyen age en Bulgarie, IAI 25, 19-55. Č a p l o vi e, P. 1960: Púchovské sídlisko Trniny nad Velkým Bystercom — Siedlung der Púchov-Kultur in Trniny bei Velký Bysterec, SLA 8,183—216. — 1960: Púchovské sídlisko Trniny nad Velkým Bystercom — Siedlung der Púchov-Kultur in Trniny bei Velký Bysterec, AR 12, 33 7 -3 4 4 , 361. Č e r n e c o v , A. V. 1972a: O periodizacii rannej istorii vostočno-slavjanskich pachotnych orudij — A propos de la repartition par périodes des instruments de labour utilisés par des Slaves orientaux, SA No. 3,135—148. — 1972b: On the origin and early development of the East-European plough and the russian sokha, Tools and Tillage II: 1, 34—50. Č e r n o h o r s k ý , K. 1957: Žernovy v hospodářsko-společenském vývoji časného středo věku — Die Mühlsteine in der wirtschaftlich-gesellschaftlichen Entwicklung des frühen Mittelalters, PA 48, 495-548. Č e r n ý , V. 1930: Hospodářské instrukce — Wirtschaftsinstruktionen. Praha. Č e r v i n k a , I. L. 1902: Morava za pravěku. Brno. — 1914: Kultura gallská na Moravě, ČMM 14, 159-200. — 1928: Slované na Moravě a říše Velkomoravská. Brno. Č i č i k o v a , M. 1969: Trakijska mogilna grobnica ot s. Kalojanovo, Slivenski okrag (IV. v pr. n. e.) — Tombe tumulaire thrace du village Kalojanovo, Izvestija na Archeol. institut 31, 45—90. C i I i n s k á , Z. 1966: Slawisch-awarisches Gräberfeld in Nové Zámky. Bratislava. — 1973: Frühmittelalterliches Gräberfeld in Želovce. Bratislava. Č r e m o š n i k , I. 1955: Nova antička istraživanija kod Konjica i Travnika. I. Rimska vila u Lisičičima kod Konjica — Nouvelles recherches de monuments de 1’antiquité prěs de Konjice et Travnik. I. Villa romaine á Lisičiči prěs de Konjic, Glasnik zemaljskog muzeja u Sarajevu 10, 107—122. D e g e r b e l , M. 1961: On a find of a Preboreal domestic dog (Canis familiaris L.) from Star Carr. Yorkshire, with remarks on other mesolithic dogs, Proc. Preh. Soc. N. S. 27, 3 5-5 5
335
— 1962: Der Hund, das älteste Haustier Dänemarks, Z f Tierzücht 76, 334—341 D č c h c l e t t c , J. 1927: Manuel ďurchéologic préhistoriquc, celtique et gallo romaine IV. Paris. D e k a n , J. 1971: Vývoj a stav archeologického výskumu dohy predvelkomoravskej - Ent Wicklung und Stand der archäologischen Erforschung der vorgrossmährischen Zeit, SLA 19, 559-580. — 1976: Velká Morava. Bratislava. D em bi ri sku, M. 1967; Udzial zbieraetwa w šrcdniowieczncj konsumpeji zbožowej La participation de la cucillctc dans la consomation des blées ä 1’époque mčdiévale, in: Požywienie wdawnej Polsce. Studia zdziejów gospodarstwa wiejskiego9, No. 3,83 —104 — 1971: O metodách badari paleobotanicznych — Au sujet des méthodes appliquées ä 1’étude des matériaux paléobotaniques, Archeologia Polski 16, 45—60. — 1973: Przetwórstwo zbožowe w Polsce šredniowiecznej (X—XIV wiek) —La mouture des blés panifiables en Pologne médiéval (Xc—XIVCsiécles). Wroclaw, Warszawa, Kraków, Gdaňsk. — 1975: Zmiany w strukturze hodowli na ziemiach polskich we wczesnym sredniowieczu — Changes in structure of domestic animal husbandry on Polish territories in Early Middle Ages, KwHKM 23, 201-224. D e n n e l , R. W. 1972: The interpretation of plant remains: Bulgaria, in: Higgs, E. S. (ed.): Papers in economic prehistory, 149—159. — 1974: The purity of prehistoric crops, Proc. Preh. Soc. 40, 132—135. — 1976: Prehistoric crop cultivation in southern England: a reconsideration, The Anti quaries Journal 56,11—23. D e n n e l , R. W. - We b l e y , D. 1975: Prehistoric settlement and land use in southern Bulgaria, in: Higgs, E. S. (ed.): Palaeoeconomy, 97—109. D e n t , A. A . - G r e e n , Ch. 1967: The early horseshoe, Antiquity 41, 61—63. D e s i č , L. 1957: Praistorisko naselje na Širokom — Vorgeschichtliche Ansiedlung am Ši roko, Glasnik Muzeja Kosova i Metohije 2, 249—256. D e t e v , P. 1950: Novosel. Brezovo. Dolno Levski. Archeologičeski věsti, Godišnik na Narodnija archeologičeski muzej Plovdiv 2, 262—265. — 1968: Materiali za praistorijata na Trakija, Godišnik na Narodnija archeologičeski muzej Plovdiv 6,139—150. D i e b l , F. 1844: Wirtschaftssysteme, in: Handbuch der rationellen Landwirtschaftskunde für Landwirte. Brno. D i n k l a g e , K. 1941: Zur deutschen Frühgeschichte Thüringens, Mannus 33, 480—507. D i x o n , D. M. 1969: A n o to n cereals in ancient Egypt, in: Ucko, P. J.-Dimbley, G. W. (ed.), 131-142. D o h n a l , Z. 1958: Užitkové rostliny a jejich upotřebení na slovanském hradišti v Klučově u Českého Brodu — Kulturpflanzen und ihre Verwendung auf dem slawischen Burgwall in Klučov bei Česky Brod, PA 49, 499—512. D o n a t , P. 1970: Haus und Hof, in: Herrmann, J. 1970: Die Slawen in Deutschland, Berlin, 138-147. D o p s c h , A. 1923: Wirtschaftliche und soziale Grundlagen der europäischen Kulturent wicklung. Wien. D o s t á l , B. 1976: Zemědělská výroba na území ČSSR v 6.—10. století —Die Landwirtschaft auf dem Gebiet der heutigen ČSSR im 6.—10. Jahrhundert, in: Archaeologia historica 1, Olomouc, 9—26. D o v ž e n o k , V.J. 1952: K istorii zemledelija u vostočnych Slavjan v I tys. n. e. i v epochu Kijevskoj Rusi, Mat. po ist. zemledelija I, Moskva, 115—159. — 1961: Zemlerobstvo drevn’oji Rusi do serediny XIII st. Kyjiv.
336
— 1975: Pam’jatky sifekoho hospodarstva, in: Archeolohija Ukrajinskoj RSR III, Kyjiv, 316-330. D r a c k , W. 1975: Die Gutshöfe, in: Ur—und frühgeschichtliche Archäologie der Schweiz V, Die römische Epoche, Basel, 49—72. D r e m s i z o v a , C. 1959: Proučvane v mestnostta „Argatovo“, Preslavsko. Archeologija (Sofija) 1, 74 -7 8 . — 1960: Novi danni ze ikonomikata na Dolna Mizija prez rimskata epocha — Neue Forschungsergebnisse für das Wirtschaftsleben in Nieder-Mösien während der Römer zeit, Izvestija na Nar. muzej Kolarovgrad 1,1—17. D r o b n e , K. 1973: Favna kolišcarskih naselbin na Ljubljanskem barju —Fauna der Pfahl bautensiedlungen auf dem Moor von Ljubljana, Arheološki vestnik 24, 217—224. — 1975: Živalski ostanki iz kolišča ob Maharskem prekopu iz let 1973 in 1974 —Tierreste aus dem Pfahlbau am Maharski-Kanal aus Grabungen 1973 und 1974, in: Poročilo o raziskovanju neolita in eneolita v Sloveniji 4, Ljubljana, 135—141. D r o w e r , M. S. 1969: The domestication of the horse, in: Ucko, P. J. -Dimbley, G. W. (ed.), 417-478. D u b s k ý . B. 1949: Pravěk jižních Čech. Blatná. Du b y , G. 1962: L’économie rurale et la vie des campagnes dans l’Occident médiéval (France, Angleterre, Empire IXe—XVe siěcles). Paris-Aubier. D u c o s , P. 1969: Methodology and results of the study of the earliest domesticated animals in the Near East (Palestina), in: Ucko, J. P.-Dimbley, G. W. (ed.), 265—275. — 1975: Analyse statistique des collections d’ossements d’animaux, in: Clason, A. T. (ed.): Archaeozoological studies, 35—44. D u k o v , L. 1971—1972: Développment historique des éléments traditionnels en fer des instruments agricoles de travail sur le territoire bulgare, A Magyar Mezög. Múz. közl. 47-50 . D u m i t r e s c u , VI.- B ä n ä t e a n u , T. 1965: A propos ď un soc de charrue primitive, en bois de cerf, découvert dans la station néolithique de Cäscioarele, Dacia 9, 59—67. D u m o n t , R. 1954: Économie agricole dans le monde. Paris. Ei s n e r , J. 1933: Slovensko v pravěku — Die Vor- und Frühgeschichte des Landes Slowakei — La Slovaquie ä l’époque préhistorique et dans les premiěres périodes de 1’histoire. Bratislava. — 1941: Ein Hortfund der älteren Burgwallzeit aus der Slowakei, Altböhmen und Alt mähren 1, 153-171. — 1939—1946: Sídliště ze starší doby hradištní v slovenském Pomoraví — The settlement from the old ringwale period in the basin of river Morava (Slovakia), PA 42, 94—105. — 1948: Základy kovářství v době hradištní v Československu — Prehistorie blacksmith’s work in Czechoslovakia, Slavia antiqua 1, 367—396. — 1952: Devínska Nová Ves. Bratislava. En g e l s , B.: Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Praha. E r i x o n , S. 1960: Der Wechsel von W ohnorten in Verbindung mit alten, primitiven Nahrungsverhältnissen in Schweden, Etnografia Polska 3, 125—137. — 1961: Seasonal dwelling places — Osadnictwo sezonowe, Etnografia Polska 5, 97—100. F e a c h e m , R. W. 1973: Ancient agriculture in the Highland of Britain, PPS 39, 332—353. F e d o r o v , G B. 1952: Rabota slavjanodnestrovskoj ekspedicii, KSIIMK 44, 83—92. — 1953: Gorodišče Jekimaucy. Rabota slavjanodnestrovskoj ekspedicii v 1951 g., KSIIMK 50, 122 F e d o r o v a , R V. 1962: Uničložcnije lesa i primitivnoje zcmledelije v kamenom veke po sovremennym eksperimentam i pyfcevym analizam, SA No. 1, 253—257. 337
Fel l , C. F. 1936: The Hunsbury Hill-Fort. A new surwey of the material, The Archaeological Journal 93, 57 —100. F e n t o n , A. 1971—1972: Early yoke types in Britain, A Magyar Mezógazdasági Múzeum Kozlcményei, 69—75. Fi l i p, J. 1946a: Počátky zcmčdčlství v Českých zemích, CL 1, 115—118. — 1946b: Hospodářský stav českých zemí na rozhraní letopočtu, OP 13, 22—26. — 1949: Staroslovanské zcmčdčlství v Československu, CL 4, 194—199. — 1956: Keltové ve střední Evropč — Die Kelten in Mitteleuropa. Praha. — 1959: Keltská civilizace a její dědictví —Die keltische Zivilisation und ihre Erbe (1961) — Celtic civilization and its heritage (1962, 1976). Praha. F l a n n e r y , K. V. 1969: Origins and ecological effects of early domestication in Iran and The Near East, in: Ucko, P. J.-Dimbleby, G. W. (ed.), 73—100. F l o r e s c u , G. - Bu j o r , E. - M a t r o s e n c o , A. 1957: Säpäturile de salvare de la Bumbe$ti — Les fouilles de Bumbe§ti, Mat. $i cercercet. arheol. 4, 103—118. F o r b e s , R. J. 1957: Power. A history of technology II, 2. ed. Oxford. — 1955, 1965: Studies in ancient technology II, Leiden, I. ed., II. ed. F o u e t . G. 1969: La villc gallo-romaine de Montmaurin (Haute Garonne), Paris, XXCSupplément ä Gallia. F o w l e r , P. J. - E v a n s , J. G. 1967: Plough-marks, lynchets and early fields, Antiquity 41, 289-301. F r a a s , D. 1847: Landwirtschaftslehre. Stuttgart. — 1852: Geschichte der Landwirtschaft. Prag. F r a y n , J. M. 1975: Wild and cultivated plants. A note on the peasant economy of ancient Italy, Journal of Roman Studies 54, 32—39. F r i e d r i c h , F. C. 1946: Staroslovanský hromadný nález v Letech u Dobřichovic, OP 13. 39-4 4 . F r o l e c , V. 1972: Das Rebmesser in den tschechischen Ländern, Origine et débuts des Slaves (VPS) 7, 243-273. F u s , F. 1795: Beiträge zur Verbesserung der Landwirtschaft durch alle ihre Teile 11,1. Praha. G a b r o v e c , S. 1955: Prazgodovinsko-arheološko gradivo za proučevanje rala na Slo venskem — Das prähistorisch-archäologische Material zur Pfluggeräteforschung in Slo wenien, Slovenski etnograf 8, 9—30. G a e r t e , W. 1929: Urgeschichte Ostpreussens. Königsberg. G a n d e r t , O.-F. 1964: Z ur Frage der Rinderanschirrung im Neolithicum, Jb. d. Röm.-Germ. Zentralmus. Mainz 11, 34—56. — 1975: Beitrag zur Geschichte des Haushuhnes in der Hallstattzeit des nordwestalpi nen Gebietes, in: Clason, A. T. (ed.): Archaeozoological Studies, 362—366. G a r c z y n s k i , W. 1962: Wczesnošredniowieczne radlo z Kamienia Pomorskiego — Ha k en pflüg des Frühmittelalters aus Kamieň Pomorski, Materialy Zachodnoi-Pomorskie 8, '8 5 -9 0 :
G a r d a w s k i , A . - Wi e l o w i e j s k i , J. 1964: Pocz^tki rolnictwa na ziemiach polskich do V w. n. e., in: Zarys historii gospodarstwa wiejskiego w Polsce 1, 31—180. G e d i g a , B. 1967: Wczesnošredniowieczne st^py nožné z Opola — Early medieval footopereted press from Opole, Archeologia Polski 12, 153—164. G e i s l e r , H. 1976: Ein Gerätedepot der späten römischen Kaiserzeit aus Breslack, Kr. Eisenhüttenstadt, Veröffentlichungen des Museums für Ur- und Frühgeschichte Potsdam 10, 141-158. G e o r g i e v , G. I. 1961: Kulturgruppen der Jungstein- und der Kupferzeit in der Ebene von Thrazien (Südbulgarien), in: L’Europe ä la fin de l’äge de la pierre. Praha. 45—100. G e r a l d - W y ž y c k i , J. 1845: Zielnik ekonomiczno-techniczny, T. 1, Wilno.
338
G e r a s i m o v , T. 1946: Nachodki v razvalinite na rannovizantijsko gradiSte pri s. Zeglica, Izvestija na Bälg. arch. inst. 15, 203—205. — 1955: Dve nachodki säs seciva i oräzija ot XII—XIII vek —Deux trouvailles d’instruments et d'armes du XII°—XIIIC siecles. IAI 20, 591—593. G e r i n g e r . ]. 1967: Tierknochenfunde von der Heuneburg, einem frühkeltischen Herren sitz bei Hundersingen an der Donau. Die Paarhufer ohne Bovini. (Naturwiss. Untersuch, z. Vor- und Frühgeschichte in Württemberg und Hohenzollern 5). G c r 1a c h . R. 1967. Tierknochenfunde von der Heuneburg, einem frühkeltischen Herren sitz bei Hundersingen an der Donau. Die Wiederkäuer. Stuttgart (Naturwiss. Untersuch, z. Vor- und Frühgeschichte in Württemberg u. Hohenzollern 7). G i e y s z t o r . A. 1960: W sprawie pocz^tköw tröjpolöwki w Polsce i w krajach s^siednich, in: Prace z dziejöw Polski feudalnej ofiarowane Romanowi Grodeckiemu w 70 rocznic? urodzin. Warszawa, 71—79. — 1965: A propos de l’assolement triennal dit „irregulier“ dans les pays slaves au Moyen Age. in: Omagiu lui P. Constantinescu. Bucure§ti, 169—174. G i z b e r t . W. 1960: Studium poröwnawcze nad ziarnami zyta kopalnego (neolit, pözny okres rzymski i wczesne sredniowiecze). — A comparative study on excavated grains of rye. Archeologia Polski 5, 81—90. G i z b e r t . W. - Z a k i , A. 1954: Odkrycie rosliny „sorgo“ w warstwie wczesnosredniowiecznej w Krakowie na Wawelu — The finding of the plant „Sorgo“ (Andropogon Sorghum) in an Early Medieval Layer at Wawel in Krakow, Wiad. arch. 20, 397—407. Gl o b . P. V. 1951: Ard og plov i Nordens oldtid — Ard and plough in prehistoric Scandinavia, Aarhus. — 1954: Plovbilleder i Val Camonica — Plough carvings in the Val Camonica, Kuml, 7—17. G l o d a r i u . I . - C i m p e a n u , M. 1966: Depozitul de unelte agricole de la Dedrad (r. Reghiu) — Le depot d’outils agricoles de Dedrad (district de Reghiu), SCIV17,19—32. G l o d a r i u , I . - Zr i n y i , A . - G y u l a i , P. 1970: Le depot d’outils romains de Märculeni, Dacia 14, 207-231. G n i e r s . A. 1928: Ein Limes und Kastelle der Römer vor der norisch-pannonischen Donaugrenze, Sudeta 4, 120—153. G o d l o w s k i , K. 1960: Zrödla archeologiczne do dziejöw rolnictwa w Polsce i stan ich opracowania — The archeological sources concerning history of agriculture in Poland and the state of their elaboration, Studia z Dziejöw Gospodarstwa Wiejskiego 3, Nr. 1, 7-120. — 1966. Problem przelomu w technice uprawy roli na ziemiach polskich w pierwszym tysiacleciu n. e. Dyskusja: Kurnatowski, S. - Podwinska, Z., Studia z dziejöw gospodarstwa wiejskiego 8, 77—102. — 1968: Zagadnienie przemian gospodarczo-spolecznych w okresie latenskim na ziemiach polskich — Probleme der wirtschaftlich-sozialen Umwandlungen in der Latänezeit auf den polnischen Gebieten, in: Zagadnienia okresu latenskiego w Polsce, WroclawWarszawa-Kraköw, 42—54. G o d w i n , H 1967: The ancient cultivation of hemp, Antiquity 41, 42—49, 137—138. G ö t z e , A 1900: Depotfund von Eisengeräthcn aus frührömischer Zeit aus Körner, Zeitschrift für F^thnologie 32, 202—214. G o n f a r o v , V. K 1950: Rajkovcckojc gorodiSCe. Kyjev. G o r j u n o v a , Je J. 1950: K voprosu ob „osteologiöeskoj stutistike“, KSI1MK 35,60—65. G r a f G 1967 Tierknochenlunde von der Heuneburg, einem frühkeltischen Herrensitz bei Hundersingen an der Donau, Nichtpaarhufer (Naturwiss. Untersuch, z. Vorund Frühgeschichte in Württemberg und Hohenzollern 6). G r a k o v . B N 1954 Kamenskoje gorodiSCe na Dnepre, MIA 36, Moskva.
339
G r a u s , F. 1953: Dčjiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské. I. Dějiny venkovského lidu od 10. stol. do první poloviny 13. stol. — L’histoire de la paysannerie en Bohéme d Pépoque pré-hussite. Praha. — 1955: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské II. Praha. G r i n g m u t h - D a l l m e r , E.: Ein Hortfund landwirtschaftlicher Geräte von Guhrow, Kr Cottbus, Z. f. Archäol. 9, 281—300. G r o m o v , G. G. 1958: Podsečnoognevaja sistema kresťjan novgorodskoj oblasti v XIX—XX vv. — Vestnik Moskovskogo universiteta, ist.-fil., ser. 13, No. 4, 141—152. G u n d a , B. 1961: Altertümliche Mahlsteine in den Karpaten. Acta Ethnographica 10 (Debrecen), 3—27. — 1968: Bee-hunting in the Carpathian Area. Acta Ethnographica Academiae Scientiarum Hungaricae 17,1—62. G u t h , K. 1934: Praha, Bbdeč, Boleslav, Svatováclavský sborník I, Praha, 686—818. G u t h e r z , X. 1975: La culture de Fontbonisse-recherches- sur le chalcolithique en Languedoc Oriental. Caveirac. G u y a n , W. U. 1976: Jungsteinzeitliche Urwald-Wirtschaft am Einzelbeispiel von Thayngen „Weier“. Jb der Schweiz. Gesellschaft f. Ur- und Frühgeschichte 59, 93—117. H a b e r e y , W. 1949: Gravierte Glasschale und sogenannte .Mithrassymbole aus einem spätrömischen Grabe von Rodenkirchen bei Köln. Bonner Jb. 149, 94—104. H a b e r l a n t , A. 1954: Ergologisches und mythologisches zur Schatzkette von SzilágySchomlau, Jahresb. d. Österr. archäok Inst. Wien 41, 97—110. H a b o v š t i a k , A. 1965: Polnohospodárstvo na Slovensku v 9.—11. stor. — Die Landwirt schaft in der Slowakei im 9.—11. Jh, in: O počiatkoch slovenských dejin, Bratislava, 55-8 0 . H a g e n , A. 1953: Studier i jernalderens gárdssamfunn. Oslo. H a j n a l o v á , E. 1973: Príspevok k studiu, analýze a interpretácii nálezov kultúmych rastlin na Slovensku. — Beitrag zu Studium, Analyse und Interpretierung der Funde von Kulturpflanzen in der Slowakei, SLA 21, 211—220. — 1975: Archeologické nálezy kultúrnych rastlin a burín na Slovensku — Archäologische Funde von Kulturpflanzen und Unkräutern im Gebiet der Slowakei. SLA 23, 227—254. — 1977a: Odtlačky kultúrnych rastlin z neolitu na východnom Slovensku — Abdrücke von Kulturpflanzen auf neolithischer Keramik und Hüttenlehm in der Ostslowakei. AR 29,121-136. — 1977b: Zuhofnatené rastlinné zvyšky v eneolitickej nádobě z Levíc — Verkohlte Pflan zenreste in einem äneolothischen Gefäss aus Levice. SLA 25, 7—12. — 1978: Nálezy rastlin na pohrebiskách v prayekom a včasnohistorickom období Slovenska a ich úloha v pohrebnom rite — Pflanzenfunde auf vor- und frühgeschichtlichen Gräber feldern in der Slowakei und ihre Bedeutung im Bestattungsritus. AR 30, 123—132. H a l a š a , A. 1903—1905: Púchovské starožitnosti. Dfa nemeckéhó rukopisu barona Emila Hoeniga O Caroll- a, Sborník Muzeálnej slovenskej společnosti 8, 3—23, 111—127; 9, 3 5 -4 2 ; 10, 131-138. H a m p e l , J. 1905: Alterthümer des frühen Mittelalters in Ungarn. Braunschweig. H a n č a r , F. 1956: Das Pferd in prähistorischer und früher historischer Zeit, Wien, München. H a n s e n , H. O. 1969: Experimental ploughing with a Dastrup ard replica. Tools and Tillage I: 2, 6 7 -9 2 . H a n s s e n , G. 1880: Agrarhistorische Abhandlungen I, Leipzig. H a r d , G. 1963: Ein Vierzelgensystem des 18. Jahrhunderts, Z. f. Agrarg. u. Agrarsozio logie 11, 160-162.
340
H a r r i s , D. R. 1969: Agricultural systems, ecosystems and the origins of agriculture, in: Ucko, P. J.-Dimbleby, G. W. (ed.), 3—15. H a r t m a n n - F r i c k , H. 1969: Die Tierwelt im neolithischen Siedlungsraum, in: Ur- und frühgeschichtliche Archäologie der Schweiz II, Die Jüngere Steinzeit, Basel, 17—32. H a r t y ä n y i , B. P. - N o v ä k i , G. 1975: Samen- und Fruchtfunde in Ungarn von der Neu steinzeit bis zum 18. Jahrhundert, Agrärtört£neti Szemle 7, Supplementum. H a t t . G. 1949: Oldtidsagre. Ancient fields. Kebenhavn. H a u d r i c o u r t , A. G . - D e l a m a r r e , M. J. B. 1955: L’homme et la charrue ä travers Ic monde. Paris. H a w k e s . J. G. 1969: The ecological background of plant domestication, in: Ucko, P. J.Dimbleby. G. W. (ed.), 17-29. H e l b a e k . H. 1952a: Early crops in southern England. Proc. Preh. Soc. 18, 194—233. — 1952b: Preserved apples and panicum in the prehistoric site at Nerre Sandegaard in Bornholm, Acta Archaeologica 23,107—115. — 1958: Grauballemandens sidste mältid. —The las meal of Grauballe man. Kuml, 83—116. — 1961: Studying the diet of ancient man, Archaelogy 14, 95—101. — 1970: Da Rügen kom til Danmark — The arrival of rye in Denmark, Kuml, 279—296. — 1971: The origin and migration of rye, Secale cereale L., A palaeoethnobotanical stu dy, in: Plant of South — West Asia (ed. P. H. Davis), 265—280. He l l , M. 1950: Keltische Hufeisen aus Salzburg, Archaeologia Austriaca 7, 92—95. — 1953: Weitere keltische Hufeisen aus Salzburg und Umgebung, Archaeologia Austriaca 12. 44 -4 9 . — 1959: Neue Funde zum Problem der keltischen Hufeisen aus Salzburg, Archaeologia Austriaca 25,111-117. — 1963: Weitere Funde zum Problem der keltischen Hufeisen aus Salzburg, Archaeologia Austriaca 34, 22—31. — 1966: Noch drei keltische Hufeisen aus Salzburg und Umgebung, Archaeologia Austriaca 40,143-146. — 1973: Keltische Hufeisen aus dem Pinzgau, Salzburg, Archaeologia Austriaca 53,25—29. H e n n i g , E. 1961: Untersuchungen über den Verwendungszweck urgeschichtlicher Schuh leistenkeile, Alt-Thüringen 5,189—222. — 1962a: Gab es Steinpflüge in der Urgeschichte? Neue Untersuchungen über den Ver wendungszweck der sogenannten Schuhleistenkeile, Urania (Jena) 25, 565—567. — 1962b: Neue Untersuchungen über den Verwendungszweck der neolithischen Flach hacken, Forschungen und Fortschritte 36, 269—272. — 1965: Bericht über die praktischen Versuche zur Funktioneilen Deutung der neo lithischen Steingeräte, AR 17, 682—690, 699—702. — 1966: Beobachtungen zum Mahlvorgang an ur- und frühgeschichtlichen Getreidemühlen, Ethnogr.-Archäol. Zeitschrift 7, 71—87. — 1968: Untersuchungen zum Mahlvorgang an ur- und frühgeschichtlichen Getreide mühlen. Ein Beitrag zur Geschichte der Produktionsinstrumente, in: Beiträge zur Geschichte Thüringens (Erfurt), 226—242. H e n s e l , W. 1965a: Slowiariszczyzna wczesnoSredniowieczna (3. ed.), Warszawa. — 1965b: Die Slawen im frühen Mittelalter. Berlin. — 1969: Ziemie polskie w pradziejach. Warszawa. — 1974: Ur- und Frühgeschichte Polens. Berlin. H e r r m a n n , J. 1966: Tornow und Vorberg. Berlin. — 1968. Siedlung, Wirtschaft und gesellschaftliche Verhältnisse der slawischen Stämme zwischen Oder/Neisse und Elbe. Berlin. — 1970: Die Slawen in Deutschland. Berlin. 341
— 1973: Die germanischen und slawischen Siedlungen und das mittelalterliche Dorf von Tornow, Kr. Calau. Berlin. H e r r m a n n , J . - La nge , E. 1970: Einige Probleme der archäologischen Erforschung der frühmittelalterlichen Agrargeschichtc der Nordwestslawen, SLA 18, 79—86. H e r r m a n n , J. - Mü l l e r , H.-H. 1970: Vichwirtschaft, in: Herrmann, J.: Die Slawen in Deutschland, Berlin, 57—66. Hi g g s , E. S. (ed.) 1972: Papers in economic prehistory. Cambridge. — (ed.) 1975: Palaeoeconomy. Cambridge. H i g g s , E. S. - J a r m a n , M. R. 1969: The origins of agriculture: a reconsideration, Antiquity 43, 31-41. — 1972: The origins of animal and plant husbandry, in: Higgs, E. S. (ed.): Papers in economic prehistory, 3—13. Hi g g s , E. S . - Wh i t e , J. P. 1963: Autumn Killing, Antiquity 37, No. 148, 282-289. H i g h a m , C. F. W. 1967: Stock rearing as a cultural factor in prehistoric Europe, Proc. Preh. Soc. 33, 84-106. — 1968: Trends in prehistoric European caprovine husbandry, Man 3, 64—75. H i g h a m , C. P. W. - M es s a g e , M. A. 1968: The assessment of a given society’s attitude towards bovine husbandry, in: Brothwell, D .-Higgs, E.: Science in Archaeology, 2. ed., London. H j e l m q v i s t , H. 1955: Die älteste Geschichte der Kulturpflanzen in Schweden. Stock holm, Lund. — 1958: Cereal impressions from the early neolithic habitation at Vätteryd, Meddelanden frán Lunds Universitetes Historiska Museum, 103—106. — 1962: Getreideabdrücke in der Keramik der schwedisch-norwegischen Streitaxtkultur, in: Jungneolithische Studien, Ed. Maimer, M. P., Lund (Acta Archaeologica Lundensia II), 911-912. H l u b e k , F. X. 1846: Die Landwirtschaft des Herzogthumes Steiermark, Gratz. — 1851: Die Wirtschafts-Systeme in national-ökonomischer, statistischer und pecuniärer Beziehung. Prag. — 1852: Die Landwirtschaftslehre I, II. Wien. — 1853: Die Landwirtschaftslehre III. Wien. H o f m e i s t e r , H. 1917: Römische Pflugscharen?, Germania 1, 42—43. H o l e , F. - F l a n n e r y , K. - N e e l y , J. 1965: Early agriculture and animal husbandry in Deh Luran, Iran, Current Anthropology, February, 105—106. H o l l n a g e l , A. 1953: Kulturreliktpflanzen auf slawischen Inselsiedlungen im Kreis Neu strelitz, Bodendenkmalpflege in Mecklenburg, Jahrbuch, 151—164. — 1954: Pflanzen als Kulturrelikte auf slawischen Insiedlungen, Heimatsbuch des Kreises Neustrelitz, 96—99. H o l o w i ň s k a , Z. 1956: Wczešnošredniowieczne grodzisko w Bonikowie w powiecie košciaňskim — Les vestiges d’une enceinte fortifiée du haut moyen äge ä Bonikowo Poznan. Ho l ý , F. 1972: Archeokarpologický výzkum synantropní květeny středověké tvrze v Cho dově, Praha 4 — Archacobotanical research of the synanthropic flora of the medieval stronghold in Chodov, Prague, ČNM, od. přírodovědný 141, 18—27. Ho l ý , L. 1964: Regenzeit-Feldbau in Darfur, Jb des Mus. für Völkerkunde zu Leipzig 20. 270-281. H o p f , M. 1966- Triticum monococcum L. y Triticum dicoccum Schübl, en el neolitieo antiquo espaňol, Archivo de prehistoria Levantina 11, 53—73. — 1967: Analyse de eéréalcs du niveau III (Chasséen), in: Galan, A : La station neolithique de La Perte du Cros ä Saillac (Lot), Gallia- préhistoire 10, 70—73.
342
— 1969: Plant remains and early farming in Jericho, in: Ucko, J. P.-Dimbleby, G. W. (ed.), 355-359. — 1971a: Weizen im Neolithikum Spaniens und seine Beziehungen zum ostmediterranen Raum. Actes du VIP Congres Prague II, 1324—1325. — 1971b: Vorgeschichtliche Pflanzenrestc aus Ostspanien, Madrider Mitt. 12,101—114. — 1973a: Frühe Kulturpflanzen aus Bulgarien. Jb des Römisch-Germanischen Zentral museums Mainz 20. 1—55. — 1973b: Verbreitung der Kulturpflanzen im Rhein-Mainz-Gebiet, Nassauische Annalen 84. 19-24. — 1974: Breve informe sobre el cereal neolitico de la Cueva de Zuheros, Trabajos de Prehistoria 31, 295—296. — 1975: Rastitelni nachodki ot selisnata Mogila Goljamo Delčevo — Pflanzenfunde aus dem Teil Goljamo Delčevo, in: Selišnata Mogila pri Goljamo Delčevo, Sofija 1975, 303-324. H o š e k . R. - S a k a ř . V. 1975: Norikum a Pannonie v době římské. Praha. H r b e k . J. 1951: Ibráhím ibn Jakub o Praze, Čechách a jiných slovanských zemích, Český lid 6. 267-271. — 1964: Vývoj a dnešní stav studia arabských pramenů o Slovanstvu —Entwicklung und der heutige Stand der Forschung über die arabischen Quellen zur Geschichte der Slawen, VPS 5. 13-51. H r d l i č k a , L. 1972: Předběžné výsledky výzkumu v Praze 1, na Klárově —Die vorläufigen Ergebnisse der Ausgrabung auf der Fundstelle Klárov in Prag, AR 24, 644—663, 693-696. H r u b e c . I. 1965: Depot želiezných nástrojov zo Sklabine — Ein Hort von Eisengegen ständen aus Sklabina. SLA 13, 415—420. H r u b ý . V. 1955: Staré Město — velkomoravské pohřebiště „Na valách“ — Die gross mährische Begräbnisstätte „Na valách“. Praha. — 1956: Větrný mlýn z doby hradištní — Eine burgwallzeitliche Windmühle in Mähren, SPFFBU ř. E 5, 107-114. — 1965: Staré Město, velkomoravský Velehrad. (Ein Zentrum des grossmährischen Reiches). Praha. H ü b e n e r . W . 1973: Die römische Metallfunde von Augsburg —Oberhausen, Ein Katalog. Kallmünz/Opf. H u n y a d y , I. 1942: Die Kelten im Karpatenbecken. Tafelband. Budapest. — 1944: Die Kelten im Karpatenbecken. Textband. Budapest. H us a, V. - P e t r á ň , J . - Š u b r t o v á , A. 1967: Homo faber. Praha. H u s s o n g , L. 1938: Fränkische Siedlung bei Gladbach, Kr. Neuvied. II. Die Kleinfunde. Germania 22, 182—186. C h a l o u p e c k ý , V. 1939: Prameny X. stol. legendy Kristiánovy o sv. Václavu a sv. Ludmile, Svatováclavský sborník II 2. — 1942 (red.): Na úsvitu křesťanství. Praha. C h a p l i n , R. E. 1969: The use of non - morphological criteria in the study of animal domestication from bones found on archaeological sites, in: Ucko, J. P. - Dimbleby, G. W. (ed.), 231-245. — 1971: The study of animal bones from archaeological sites. London and New York. C h a v l j u k , P. I. 1973: Do pytannja pro vyhotovlennja žoren u davnij Rusi — K voprosu ob izgotovlenii žernovov v Drevnej Rusi. Archcolohija 9, 3 4 -4 0 — 1977: Pro rekonstrukciju černjachivskych žoren — C) rckonstrukcii černjachovskich žernovov. Archeolohija 24, 21—28. C h e r net s ov, A V cf Cernecov.
343
C hi Ide, V. G. 1943: Rotary querns on the continent and in the Mediterranean Basin Antiquity 17, 19—26. C h o t e k , K. 1961: Kopanicový a žďárový způsob přípravy půdy v Československých Karpatech — Bodenbestellung zur Saat im Hackbau und Brandbau in den Tschecho slowakischen Karpaten, AR 13, 391—426. C h r o p o v s k ý , B. 1970: Slovensko na úsvite dejin. Bratislava. I l l i n s ’ka, V. A. 1953: Horodiščc skifskoho času na r. Sejmi Gorodiščc skifskogo vremeni na r. Sejm, Archeolohija 8, 109—122. 1v e r s e n , J. 1941: Land occupation in Danmarks Stone Age. Kabenhavn. Reprinted photolithooffset 1964. — 1949: The influence of prehistoric man on vegetation. Kebenhavn (Denmarks Geologiske Undersegelse 4, 3/VI). — 1956: Forest clearance in the Stone Age, Scientific American 194, March, 36—41. J a c o b , G. 1887: Die Gleichsberg bei Röhmild als Kulturstätten der La Těne-Zeit Mittel deutschlands. Halle. J a c o b e i t , W. 1954: Zur Geschichte der Pferdespannung, Z. f. Agrargeschichte 2,17—25. J a c o b i , F. 1897: Das Römerkastell Saalburg. Homburg von der Höhe. J a c o b i , G. 1974: Werkzeug und Gerät aus dem Oppidum von Manching. Wiesbaden (Die Ausgrabungen in Manching 5). J ä g e r , K.-D. 1966: Die pflanzlichen Grossreste aus der Burgwallgrabung Tornow, Kr. Calau, in: Herrmann, J.: Tornow und Vorberg, Berlin, 164—189. J a k o b s o n , A. L. 1970: Rannesrednevekovyje sefskije poselenija jugo-zapadnoj Tavriki, MIA 168, Leningrad. J a n k u h n , H. 1961: Vorgeschichtliche Landwirtschaft in Schleswig-Holstein, Z. f. Agrar geschichte und Agrarsoziologie 9 ,1 —12. — 1969: Vor- und Frühgeschichte. Vom Neolithikum bis zur Völkerwanderungszeit, Deutsche Agrargeschichte I, Stuttgart. — 1976: Archäologie und Geschichte. Vorträge und Aufsätze. I. Beiträge zur siedlungs archäologischen Forschung. Berlin, New York. — 1976a: Siedlung, Wirtschaft und Gesellschaftsordnung der germanischen Stämme in der Zeit der römischen Angriffskrieg, in: Jankuhn, H. 1976, 263—323. J a n s o v á , L. 1965: Hrazany, keltské oppidum na Sedlčansku — Hrazany, ein keltisches Oppidum an der Moldau nördlich von Sedlčany. Praha. J a n u š e v i č , Z. V. 1973: Nachodki kufturnych rastenij na poselenii u s. Lepesovka — Findings of cultivated plants in the habitation near the village Lepesovka, Acta museorum agriculturae, Pragae, 8, No 1,1—14. J a n u š e v i č , Z.V. - M a r k e v i č , V. 1.1970: Archeologičeskije nachodki kufturnych zlakov na pervobytnych poselenijach Prutsko-Dnestrovskogo meždurečja, in: Introdukcija kufturnych rastenij, Kišinev, 83—110. J a r m a n , H. N. 1971: Prehistoric economy and cereal evolution, Acta Mus. Agr. 6.11—14. — 1972: The origins of wheat and barley cultivation, in: Higgs, E. S. (ed.): Papers in eco nomic prehistory, 15—26. J a r m a n , M. R. 1969: The prehistory of upper pleistocene and recent cattle. Part I: East Mediterranean, with reference to north-west Europe, Proc. Preh. Soc. 35, 236—266. — 1972: European deer economies and the advent of the neolithic, in: Higgs, E. S. (ed.): Papers in economic prehistory, 125—147. J a r m 'an, M. R. -We b l ey, D. 1975: Settlement and land use in Capitanata, Italy, in: Higgs, E. S. (ed): Palaeoeconomy, 177—221. J a r m a n , M. R . - Wi l k i n s o n , P. F. 1972: Criteria of animal domestication, in: Higgs, E. S. (ed.): Papers in economic prehistory, 83—96.
344
J a ž d ž e w s k i . K . - C h m i e l e w s k i , W. 1952: Gdaňsk wcszesnošredniowieczny w šwietle badaň wykopaliskowych z lat 1948/9, Studia wczesnošredniowieczne 1, 36—81, Tab. 7-7 4 . J e s s e n , K. 1951: Oldtidens Korndyrkning i Danmark, Viking 15, 13—37. J i r 1o w , R. 1958. Pflugloser Getreidebau in Schweden, Ethnogr.-archäol. Forsch. 4,28—45. J o p e , J. E. M. 1957: Agricultural implements. A History of Technology II. 2nd ed., Oxford. J o r g e n s e n , S. 1953: Skovrydning med Flintokse — Forest clearance with flint axes, Fra Nationalmuseets Arbejdsmark, 36—43, 109—110. J u r a . P. O. 1962: Drevnij Kolodjažyn, Archeolohični pam’jatky URSR 12, 96—98. J u r g i n i s , Ju. M. 1962: O zemledefčeskoj sisteme, predšestvovavšej trechpofju, Jež. po agrar, ist. Vost. Jevropy, 95—100. Ka l e s n ý , F. 1966: O začiatkoch vinohradníctva na západnom Slovensku, Vlastivědný časopis 15. 97—103. — 1967: Tri staroslovienske modlitby za hrozno a víno, Bratislava 3, 277—293. K a m i ň s k a , J . - Na h l i k , A. 1958:W lókiennictwogdaňskiewX—XIIIwieku—L’industrie textile de Gdaňsk aux Xe—XIIIe siěcles. Lódž. K a s p a r e k , M. V. 1958: Stand der Forschung über den Hufenbeschlag des Pferdes. Z. f. Agrargesch. u. Agrarsoziologie 6, 38—43. K a s z e w s k a , E. 1966: Sprawozdanie z badaň w Toporowie, pow. Wieluň w letach 1960—1964 — Report on excavations at Toporów, distr. Wieluň, in 1960—1964, Prače i materiály Lódž 13, 169—191. K a s z e w s k i , Z. 1964: Nowe materiály do zagadnienia dziejów rolnictva w Polsce — New materials to the history of farming in Poland, Prače i Materiály Lódž 11,191—206. Ka t z , F. 1956: Die sozialökonomische Verhältnisse bei den Azteken in 15. und 16. Jahr hundert, Ethnogr.-archäol. Forsch. 3, 29. K i e t l i ň s k a , A. 1952: Sprawozdanie z prac wykopaliskowych na Górze Zamkowej w Cieszyne w roku 1950 — Report on excavations on Castle Hill at Cieszyn — 1950, Mat. wczesnošredniowieczne 2, 29—38. K ir j a n o v , A. V. 1959: Istorija zemledelija Novgorodskoj zemli X—XV w ., MIA 65, 306—362 (Trudy Novgorodskoj archeologičeskoj ekspedicii II). — 1967: Zemledelije plemen zarubineckoj i černjachovskoj kuftur (I—IV w . n. e.). Zemledelije Vostočnogo Slavjanstva (VI—IX vv.). Zemledelije Kijevskoj Rusi (IX—XI w .). Zemledelije drevnej Rusi v period feodafnoj razdroblennosti (XII—XIII w .), in: Vozniknovenije i razvitije zemledelija, Moskva, 161—225. Ki s s , A. 1964: Zur Frage des frühmittelalterlichen Weinbaues im Karpathenbecken, A Janus Pannonius Múz. Év., 129—139. K 1a n i c a , Z. 1967: Předvelkomoravský horizont v Mikulčicích a jeho vztahy k Podunají — Der vorgrossmährische Horizont in Mikulčice und seine Beziehung zum Donaubecken, AR 19, 686-692. — 1970: Velkomoravský gombik — Der grossmährische „Gombik“ (Kugelknopf), AR 22, 421-446. — 1972. Předvelkomoravské pohřebiště v Dolních Dunajovicích — Vorgrossmährische Gräberfeld in Dolní Dunajovice, Praha, Studie AÜ ČSAV v Brně 1. Kl e i n , J. 1897: Der Marbung bei Pommern an der Mosel und sein Kulturstätte, Bonner Jahrbücher 101, 62-116. K l i c h o w s k a , M. 1959: Na tropách najstarszego jedwabnictwa w Europie šrodkowej, Z otchl. wieków 25, 244—245. — 1960: Wczesnošredniowieczne scz?tki rošlinne i zwierz^ce z placu Katedrainego w Poznaniu z badaň w 1958 roku — Frühmittelalterliche pflanzliche und tierische 345
Überreste vom Domplatz in Poznan gefunden während der Untersuchungen 1958, Archeologia Polski 5, 117—124. — 1961: Znaleziska zbóž na terenie ziem polskich od neolitu do XII wicku n. e. — Vestiges de céréales découvcrts en territoire polonais depuis la néolithique jusqu’au XIICsiede, KwHKM 9, 675-701. — 1967: Možliwošci konsumpcyjne zbóž i motylkowych w póinocno-zachodniej Polsce od neolitu do kónca XII w. — Les possibilités de consommation des céreales et des papilionacées en Pologne du nord-ouest depuis la néolithique jusqu’ ä la fin du XIIe siede, in: Požywienia w dawnej Polsce. Studia z dziejów gospodarstwa wiejskiego 9, No 3, 31-47. — 1972: Rošliny naczyniowe w znaleziskach kulturowych Polski pólnoczno-zachodniej — Vascular plants in archaeological excavations of north-western Poland from the neolithic to the early middle ages. Poznan. — 1975: Najstarsze zboža z wykopalisk polskich — Die ältesten Getreidearten aus den pol nischen Ausgrabungen, Archeologia Polski 20, 83—143. K 1i s k ý . M .: Vývoj voza v pravěku se zretelbm na nálezy v Československu — Entwick lung des Wagens in der Urzeit mit Hinblick auf die Funde in der ČSSR, Agrikultüra 6, 1967, 7 -5 2 . Kl u k , K. 1786: Dykcyonarz rošlinny T. 3. Warszawa. K n o r z e r , K.-H. 1967: Untersuchungen subfossiler pflanzlicher Grossreste im Rheinland, Köln-Graz (Archaeo-Physika 2). — 1967a: Subfossile Pflanzenreste von bandkeramischen Fundstellen im Rheinland, in: Knorzer, K.-H. 1967, 3 -2 9 . — 1967b: Die Roggentrespe (Bromus secalinus L.) als prähistorische Nutzpflanze, in: Knorzer, K.-H. 1967, 3 0 -3 8 . — 1967c: Römerzeitliche Pflanzenfunde aus Aachen, in: Knorzer, K. H. 1967, 39—64. — 1967d: Der römerzeitliche Heilkräuterfund aus Neuss/Rhein, in: Knörzer, K.-H. 1967, 65-7 5 . — 1967e: Untersuchung der Lagerungsverhältnisse von Pflanzenresten in einer römerzeit lichen Grube bei Neuss/Rhein, in: Knörzer, K.-H., 1967, 76—99. — 1967f: Kornradesamen (Agrostemma githago L.) als giftige Beimischung in römerzeit lichen und mittelalterlichen Nahrungsresten, in: Knörzer, K.-H. 1967,100—107. — 1971: Beiträge zur Frühgeschichte des Obstes im Rheinland, Acta Mus. Agr. 6, 43—53. K ol č i n, B. A. 1953: Černija metallurgija i metalloobrabotka v drevnej Rusi (domongofskij period), MIA 3 2 . Železoobrabatyvajuščeje řemeslo Novgoroda Velikogo, MIA 65, 7—120 (Trudy Novgorodskoj archeologičeskoj expedicii II). — 1968: Novgorodskie drevnosti — derevjannyje izdelija. Moskva, Archeologija SSSR E 1-15. Ko l o n do, J 1960a: Z problematyki rozwoju rolnictwa w Galii rzymskiej. Zastosowanie žniwiurki. —Quelques problemes du développement de l’agriculture en Gaule Romaine. Utilisation de la moissonneuso, Przegl^d Historiczny 51, 237—253. — 1960b: Techniques rurales. La moissonneuse antique en Gaule romaine. Annales ESC 15, 1099-1114. — 1968: Post?p techniczny a problem sily roboczej w rolnictwie starožytnej Italii — Le progres technique et le probléme de la main-d’oeuvre dans l’agriculture de l’ltalie antique. Wroclaw, Warszawa, Kraków. — 1976: Normy pracy i wydajnosc pracy w rolnictwie starožytnej Italii na przykladzie uprawy winnej latorošli — Les normes du travail et la produetivite du travail dans
—1959:
346
l'agriculturc de l’ltalie antique sur l’exemple de la culture de la vigne, KwHKM 24, 408-419. K o ln ík . T. 1962: Nové sídliskové nálezy z doby rímskej na Slovensku — Neue Siedlungsfundc aus der Römerzeit in der Slowakei, AR 14, 344—368, 371—380, 385—397. — 1975: Žiarové pohrebisko z neskorej doby rímskej a zo začiatku sťahovania národov v Čiernom Brode —Brandgräberfeld aus der spätrömischen Kaiserzeit und der beginnen den Völkerwanderungszeit in Čierny Brod, Slovenská archeológia 23, 341—378. K o n d o v , N. K. 1961: K voprosu o sisteme polevodstva v bolgarskich i sosednich s nimi zemljach Balkanskogo poluostrova v srednie veka, Vizantijskij Vremenik 20, 3—13. K o s t r z e w s k i, J. 1947: Kultura prapolska. Poznaň. — 1955: Wielkopolska w pradziejach. Warszawa, Wroclaw. — 1962: Kultura prapolska. 3 ed. Warszawa. K o t h e . H. 1974: Slawische Pflugfunde westlich der Oder, Tools and Tiliage II: 3,186-188. K o w a ls k i. T. 1946: Relacja Ibráhíma ibn Jákuba z podróžy do krajów slowiaňskich w przekazie al-Bekríego. Krakow. K rá l. E. 1950: Základy podkovářství. Praha. — 1951: Péče o kopyta a paznehty. Praha. — 1959: Podkovářství. Praha. K r a m a ř ík , J. 1969: Zajímavý doklad starého způsobu orby na Šumavsku. Naše Šumava 1, 33-34 . K r a s k o v s k á , L. 1962: Nález železných nástroj v hrnčiarskej peci v Bratislavě — Fund eiserner Werkzeuge im Töpferofen in Bratislava, AR 14, 340—343. — 1970: Železné nástroje v slovansko-avarských hrobech — Eisenwerkzeuge in slawischawarischen Gräbern. Sborník NM Praha A, 24, 99—104. K r a s n o v , Ju. A. 1970: K probleme evoljucii rala (ob odnom široko rasprostranennom zabluždenii), in: Drevnije slavjane i ich sosedi, Moskva, (MIA 176), 137—142. — 1971: Ranneje zemledelije i životnovodstvo v lesnoj polose Vostočnoj Jevropy, Moskva (MIA 174). — 1971a: K voprosu o suščestvovaniji pluga u plemen černjachovskoj kuftury, KSIA 128, 5-11. — 1971b: Rala simferopolskoj stely (K istorii pachotnych orudij v Starom Svete) — L’araire de la stéle de Simféropol (Sur Phistoire des instruments de labour dans le monde ancien), SA, No 2, 51-63. — 1975: Drevnejšije uprjažnyje pachotnyje orudija. Moskva. K r a to c h v íl, Z. 1969a: Die Tiere des Burgwalles Pohansko. Praha (Přírodovědné práce ústavů Československé akademie věd v Brně III: 1). — 1969b WildlebendeTiere und einige Haustiere der Burgstätte Pohansko. Praha (Přírodo vědné práce ústavů Československé akademie věd v Brně III: 3). K r e ts c h m a r , J. 1940: Die Herkunft der frühgeschichtlichen Pflugscharen in Sachsen, Sachsens Vorzeit 4, 45—54. K roc h a le v , F S. 1960: O sistemach zemledelija. Istoričeskij očerk. Moskva. K r u g lik o v a , 1. T. 1960: Raboty pričernomorskoj ekspcdicii v 1957 godu, KS1IMK 78, 65, 69 — 1967a: Antičnoje zemledelije. Zemledelije v antičnych gosudarstvach Severnogo Pricernomor’ja Zemledelije u piemen Severnogo Pričernomor’ja v predskifskoje i v skifosarmatskojc vremja. In: Vozniknovenijc i razvitije zemledelija, Moskva, 100—160. — 1967b: Roi zemledelija v antičnych gosudarstvach Severnogo Priiernomor’ja v rannij period ich suSČestvovanija, KSIA (Moskva) 109, 3—8. K ry s ia k , K 1950: Przynaležnošč anatomiezna i gatunkowa muterialu zabytkowego pochodzenia zwierzycego z grodu kultury lužyckiej w Biskupinie — Appartenance ana-
347
tomique et spécifique du matčrial animal provcnan: dc I’enccinte fortifiée de celture lusacicnnc de Biskupin, in: Sprawozdanic z prac wykopaliskowych w Biskupimt III, Poznaň, 185—192. — 1950: SzczQtki zwicrzQce z Biskupinia, wydobyte z warstw kultury hjžyckiej w sezonie wykopaliskowym 1948 rok — Restes ďanimaux retrouvés entre les couches de culture lusacienne au cours de fouilles de 1948, in: Sprawozdanie z prac wykopaliskowych w Biskupinie III, Poznaň, 39—71. — 1967: Szcz?tki zwierzQce z wykopalisk w Gdaňsku — Animal remains from the ex cavations in Gdaňsk, in: Gdaňsk wczesnošredniowieczny 6, 7—51. K ry s ia k , K .- L a s o ta , A. 1971: Zwierz^ce materiály kostne z osady Kamieň Lukawski, pow. Sandomierz — Animal hone material from the settlement at Kamieň Lukawski Sandomierz district, WA 36,187—202. — 1973: Szcz^tki zwierz^ce z osady z okresu rzymskiego w Mierzanowicach, pow. Opatów — Animal remains from the settlement of the Roman Period at Mierzanowice, Opatów district, WA 38, 293—307. K r y s ia k , K .- S e r w a tk a , S. 1970: Groby koni w jačwieskich kurhanach z Korklin na Suwalszczyžnie —Horse burials in Jacwies barows at Korkliny, Su walki district, Rocznik Bialostocki 9, 211—228. K rz a k , Z. 1975: Šlady rolnictwa sprzed 18000 lat, ZOW 41,179. K r z e m ie ň s k a , B. 1963a: Užitkové rostliny a rostlinná výživa raně středověkých Čech — The cultural plants and their use in the nourishment of the early-medieval Bohemia, VPS 4,132-179. — 1963b: O středověkém medu, Dějiny a současnost 3, 9. — 1974: Mlýny, in: Dějiny techniky v Československu do konce 18. století, 88—93. K rz y m o w s k i, R. 1914: Die landwirtschaftlichen Wirtschaftssysteme Elsass-Lothringens, Gebweiler i. Elsass. K u b a s ie w ic z , M. 1956:0m etodycebadaňwykopaliskowychszcz^tkówkostnychzwierz^cych — Über die Methodik der Forschungen bei Tiereausgrabungsknochen, Materialy Zachodnio-Pomorskie 2, 235—244. ( — 1963: Szcz^tki zwierzfee z wczesnošredniowiecznego grodziska w Sieradzu, Prace i ma terialy Lódž 9, 195—223. — 1975: Zur Interpretation von zooarchäologischen Materialien aus grossen frühmittel alterlichen Siedlungen, in: Clason, A. T. (ed.): Archaeozoological studies, 240—247. K u č e r a , M. 1974: Slovensko po páde VeFkej Moravy (Štúdie o hospodárskom a sociálnom vývine v 9.—13. storočí) — Die Slowakei nach dem Fall des Grossmährischen Reiches (Studie über die wirtschaftliche und soziale Entwicklung im 9,—13. Jahrhundert). Bratislava. K u č e r a , M. P. 1962: Drevnij Plisnes’k, Archeolohični pam’jatky URSR 12, 3—53. K u d r n á č , J. 1958: Skladování obilí v jámách-obilnicích — Lagerung von Getreide in Graben-Speichern, VPS 2, 233—252. — 1958a: Staroslovanské obilnářství v českých zemích — Die altslawische Getreidewirt schaft in den böhmischen Ländern, PA 49, 478—498. — Hospodářský a společenský život klučovských Slovanů. Praha (Kandidátská disertace AÚ Praha). — 1961: Slovanské hradiště v Tismicích u Českého Brodu —Slawischer Burgwall in Tismice bei Český Brod, AR 13, 492-519. — 1962: Otázka velikosti zázemí k výživě člověka v době hradištní — Die Frage der Grösse des Hinterlandes zur Ernährung des Menschen in der Burgwallzeit, AR 14, 693—697. — 1970: Klučov. Praha.
348
— 1972: Hospodářství v Čechách v době předvelkomoravské — Das Wirtschaftsleben Böhmens zur vorgrossmährischen Zeit, ČMM 57,157—166. K ü a s, H. 1971: Ein Pferdestahl des 12. Jahrhunderts am Leipziger Brühl, AuF 16, 99—104. K ü h n , F. 1972: Obilí z halštatské doby z Býčí skály u Adamova — Hallstattzeitgetreide von Býčí skála bei Adamov, VPZM 12, 9 -2 2 . — Rostlinné zbytky z velkomoravské sídlištní vrstvy ve Šlapanicích (okr. Brno-venkov) — Pflanzenüberreste aus der grossmährischen Siedlungsschicht in Šlapanice (Bez. Brnovenkov), Přehled výzkumů Brno, 50—52. K u c h a r e n k o , Ju. V. 1951: O nekotorych archeologičeskich nachodkach na Charkovščine, KSIIMK 41, 99-108. — 1952: Novopokrov’skij mogirnik i poselenija, Archeolohija 6, 33—50. — 1955: Poselenije i mogirnik polej pogrebenij v s. Privornom, SA 22,125—152. K u n z , L. 1965: Historické zprávy o zemních silech v zóně mediteránníhoaeurosibiřského obilnářství — Getreidegruben in der Eurosibirischen und Mediterrannen Zone, Časopis Moravského muzea — věd. spol. 50, 143—182. K u r n a to w s k i , S. 1957a:WczesnošredniowiecznyprzelomgospodarezywWielkopolsce oraz jego konsekwencji krajobrazowe i demografiezne — The early medieval economic crisis in Great Poland and its consequences in the range of landscape and demography, Archeologia Polski 20,145—160. — 1975b: Uwagi o badaniach nad gospodark^ žywnošciowa okresu wplywów rzymskich — Remarques concernant les études sur Péconomie alimentaire ä 1’époque des influences romaines, KwHKM 23, 7 7 -9 7 . K u rz , K. 1968: Ilyrské zemědělství v předřímském období — Die illyrische Landwirtschaft in der vorrömischen Zeit, Sborník historický 16,149—171. — 1970: Die Wirtschaftsgebiete in vorrömischen Dalmatien, Rozpravy ČSAV řada spol. věd 80, seš. 5, Praha. Ku z i š č i n , V. J. 1964: Iz istorii sefskogo chozjajstva v Itálii II v. do n. e.—I v. n. e. Rimskoje počvovedenije i počvy drevnej Itálii —Sur l’histoire de 1’agriculture en Itálie du II* siěcle av. n. ě. au Ier siěcle de n. ě. La pédologie romaine et les sols de l’Italie ancienne. Vestnik drevnej istorii, No 3,15—37. — 1966: Očerki po istorii zemledelija Itálii II v. do n. e.—I v. n. e. Moskva. — 1966a: Teorija počvennogo plodorodija v rimskoj agronomii I v. do n. e.—I v. n. e., in: Kultura Aijtičnogo mira, Moskva, 116—123. K w a p e n io w a , M. 1959: Pocz^tki uprawy winorošli w Polsce —Les origines de la culture de la vigne en Pologne, Mat. arch. 1, 353—400. K y tlic o v á , 0 . 1963: České hromadné nálezy bronzů z období knovízské kultury. Praha. Kandidátská disertace. — 1964: K časovému zařazení depotů horizontu Plzeň-Jíkalka — Zur Zeitstellung der Depotfunde des Horizonts Plzeň-Jíkalka, AR 16, 516—556. — 1975: Zur geschichtlichen Interpretation der böhmischen Bronzefunde vom Beginn der Jungbronzezeit, Jahresbericht des Instituts für Vorgeschichte der Universität Frank furt a. M., 94—114. La B a u m e , W. 1961: Frühgeschichte der europäischen Kulturpflanzen. Giessen. L a m io v á - S c h m i c d lo v á , M.: Výskům na sídlisku Seňa III roku 1959 — Forschung in der Siedlung Sena III im J. 1959, AR 15, 340—345. L a n g e , E 1971: Botanische Beiträge zur mitteleuropäischen Siedlungsgeschichte. Berlin. — 1973a: Pollenanalytische Untersuchungen in Tornow und Presenchen, in: Herrmann, J.: Die germanischen und slawischen Siedlungen und das mittelalterliche Dorf von Tornow, Kr. Calau, Berlin, 203—241.
349
— 1973b: Unkräuter in frühgcschichtlichcn Getreidefunden, EAZ 14, 193—221. — 1973: Pollcnanalytische Untersuchung in Ragow, Kr. Calau, Z. f. Archäol 7, 86-93 — 1976: Grundlagen und Entwicklungstendenzen der frühgeschichtlichen Agrarpro duktion aus botanischer Sicht, Z. f. Archäol. 10, 75—120. L a s c u , N. 1973: Ovodiu despre agricultura Dobrogei antice — Ovide sur l’agriculture dans l’antique Dobroudja, Acta Musei Napocensis 10, 97 —106. L e f é b v r e d e s N o e tte s , 1931: L’Attclage Le cheval de seile ä travers les äges, Con tribution ä l’histoire de l’csclavage I, II. Paris. Leges 1971: Magnae Moraviae Fontes Historici IV — Leges. Brno. L e g g e , A. J. 1972: Prehistoric exploitation of the gazelle in Palestina, in: Higgs, E. S. (ed.): Papers in economic prehistory, 119—124. L c p i k s a a r , J. 1975: Über die Tierknochenfunde aus den mittelalterlichen Siedlungen Südschwedens, in: Clason, A. T. (ed.): Archaeozoological studies, 230—239. L e r c h e , G. 1968: The radiocarbon dated danish ploughing implements, Tools and Tillage 1:1, 56 -6 0 . — 1969: The radiocarbon dated ploughing implements, Tools and Tillage I: 2, 128. — 1971: The radiocarbon dated ploughing implements, Tools and Tillage I: 4, 240. — 1971—1972: Recent datings of danish ploughing implements by the radiocarbon method, in: A Magyar Mezogazdasági Muzeum Kozleményei, 25—31. — 1972: The radiocarbon dated ploughing implements, Tools and Tillage II: 1, 64. — 1975: The radiocarbon dated implements, Tools and Tillage II: 4, 255—256. L e r o i - G o u r h a n , A. 1969: Pollen grains of gramineae and cerealia from Shanidar and Zawi Chemi, in: Ucko, P. J. -Dimbleby, G. W. (ed.), 143—148. L e s e r , P. 1931: Entstehung und Verbreitung des Pfluges. Münster. L e v a š e v a , V. P. 1956: SeFskoje chozjajstvo, in: Očerki po istorii russkoj derevni X— XII v. v., Moskva, 19—105 (Trudy Gos. ist. muzeja 32). L e w ic k i, T. 1954: Šredniowieczne žródla arabskie i perskie o hodowli zwierz^t domowych u Slowian — Mediaeval arab and persian sources on the keeping of domestic animals among the early Slavs, KwHKM, 444—469, 577, 586—587. — 1966: Šredniowieczne žródla arabskie o uprawie roli i o požywieniu rošlinnym u ludów wschodniej i šrodkowej Europy — Les sources médiévales arabes concernant la culture du sol et les aliments ďorigine végétale chez les peuples de l’Europe orientale et centrale, Slavia antiqua 13,173—197. L i b e r o v , P. D. 1952: Zemledelije u skifskich plemen Podneprovja v VII—II vv. do n. e., Materialy po istorii zemledelija SSSR 1, 66—114. L ie s , H. 1963: Die vor- und frühgeschichtlichen Drehmühlensteine im Bezirk Magde burg, Jahresschrift Halle 47, 287—323. L i n d q u i s t , S.-O. 1974: The development of the agrarian landscape on Gotland during the early iron age, Norwegian Archaeological Review 7, 6—32. L j a p u š k i n , 1.1.1950: Pamjatniki kuftury „polej pogrebenij“ pervoj poloviny 1tysjačeletija n. e. Dneprovskogo lesostepnogo Levoberež’ja, SA 13, 7—32. — 1958a: Gorodišče Novotrojickoje, MIA 74. — 1958b: Pamjatniki saltovo-majackoj kuFtury, MIA 62, 85 —150 (Trudy volgo-donskoj archeologičeskoj ekspedicii I). L o e g d s m a n d , K. 1968: The ard-head from Moors, Tools and Tillage I: 1. 61. L o e s c h c k e , S. 1933: Denkmäler vom Weinbau aus der Zeit der Römerherrschaft an Mosel, Saar und Ruwer. Trier. L o m , F. 1960: K vývoji technologie výroby rostlinné za feudalismu a kapitalismu — Zur Entwicklung der Technologie der pflanzlichen Produktion im Feudalismus und im Kapi talismus, Sborník Vysoké školy zemědělské — A, 403—424.
350
— 1961: Soustavy hospodaření v zemčdělství, Sborník Vysoké školy zemědělské v Praze, 297-354. — 1975: Vývoj osevních postupů a soustav hospodaření v českých zemích —metodologická studie — Evolution des assolements rotations et des systémes d’exploitations dans les pays tchéques. Vědecké práce ČSZM 13, 215—263, Ef. Acta Museorum Agriculturae 7, 1972,11-14. L o ž e k . V. 1973: Příroda ve čtvrtohorách. Praha. L o s in s k i. W. 1970: Z badaň nad struktury gospodarstwa wiejskiego w póžnej starožytnošci i na pocz^tku wczesnego šredniowiecza na ziemiach polskich — From researches o n th e structure o f peasant farms in late antiquity and the beginning of the early middle ages in polish territories. Archeologia Polski 15, 519—538. — 1971: Przemiany gospodarcze w starszych fazach wczesnego šredniowiecza na Pomorzu Zachodnim — Wirtschaftliche Wandlungen in den älteren Phasen des Frühmittelalters in Westpommern, Archeologia Polski 16, 431—444. L o w m ia ň s k i. H. 1953: Podstawy gospodarcze formowania sie paňstw slowiaňskich. Warszawa. — 1963: Pocz^tki Polski, Z dziejów Slowian w I. tysi^cleciu n. e. I. Warszawa. — 1964: Le probléme du tournant dans la culture du sol chez les Slaves á 1’époque du haut moyen äge, in: L’histoire de l’agriculture et de la vie rurale en Pologne, KwHKM 12, Ergon IV. 499-507. M a c h n o , Je. V. 1955: Raskopki Berislavskogo poselenija i mogil’nika, KSIA (Kyjev) 4. 40 -4 2 . — 1975: Cemjachivs’ka kul’tura, in: Archeolohija Ukrajins’koji RSR III, 45—78. M ag e r. F. 1955. Geschichte des Bauerntums und der Bodenkultur im Lande Mecklen burg. Berlin. — 1960: Der Wald in Altpreussen als Wirtschaftsraum. Köln, Graz. M a is a n t. H. 1970: 17. Bericht der staatlicher Denkmalpflege in Saarland. M a k sim o v , E. V. — P e tro v , V. P. 1975: Zarubynec’ka kul’tura, in: Archeolohija Ukrajins’koji RSR III, 11-24. M aličk ý , J. 1951: Dvě sídliště ve Zdicích — Deux habitats ä Zdice (Zdyitsě), Bohéme, AR 3. 161-164, 287. M a lin o w s k i, T. 1957—1958: Wczesnošredniowieczne pražnice w Wielkopolsce, Przeglad Archeologiczny 11, 68—80. Mal m, V. A. 1956: Promysly drevnerusskoj derevni, in: Očerki po istorii russkoj derevni X—XIII v. v., Moskva, 106—138, (Trudy Gos. ist. muzeja 32). M a n d e ra , H. E. 1956: Sind die Hufeisen von der Saalburg römisch? Saalburg Jahrbuch 15, 29 -37. M a n n e k e , P. 1974: Aerial photography of „celtic fields“ on Gottland. Norwegian Archaeological Review 7, 33—38. M ä n n in e n , J. 1932: Die Finnisch-ugrischen Völker. Leipzig. M a n n in g , W H. 1964: The plough in Roman Britain, Journal of Roman Studies 54, 5 4 -6 5 M a n o - Z i s i , B. 1956: Iskopavanja na Caričinom Gradu 1953 i 1954 godine —Les Fouilles de Caričin Grad en 1953 et 1954, Starinar n. s. 5—6, 155—180. M a r e š o v á , K. 1973: Staroslovanské pohřebiště v Uherském Hradišti-Sadech-Die alt slawische Grabstätte in Uherské H radiště-Sadv, in: Svědectví staroslovanských hrobů, Uherské Hradiště, 11-31. — 1976: Nález předmincovního platidla na slovanském pohřebišti v Uherském HradištiSadech —Der Fund eines vormünzlichen Zahlungsmittel aus der slawischen Grabstätte in Uherské Hradištč-Sady Čas. Mor. M. 61, 31—37.
351
M a r i č , Z. 1962: Vir kod Posušja —Vir bei Posušje, Glasnik Zemaljskog Muzeja u Sarajevu, Archeologija 17, 63—72. M a r in o v, V. 1970: Za terminologijata i klasifikacijata na železnite ralni sečiva — Pour la terminologie et la classification des outils d’araire en fer, Muzei i pamětnici na kulturata 3, 2 4 -2 8 , 45. — 1973: On the terminology and classification of bulgarian plough irons, Tools and Tillage II: 2, 119-125. M a s s o n , V. M. 1967: Pervobytnoje zemledelije. Zemledelije ranneklassovych obščestv. Drevnije /.emledercy na territorii SSSR, in: Vozniknovenije i razvitije zemledelija, Moskva, 5—99. M a te s c u , C. N. 1975: Remarks on cattle breeding and agriculture in the middle and late neolithic on the Lower Danube, Dacia 19,13—18. M a to l s c i, J. 1967—1968: Avarkori háziállatok maradványai Gyenesdiáson — Überreste von Haustieren aus dem Zeitalter der Awaren in Gyenesdiás, Magyar Mezögazdasägi Muzeum Kozleményei, 85—124. — 1973: Domestikationsforschung und Geschichte der Haustiere. Budapest. M a tt h ia s , W .- S c h u l tz e - M o te l, J. 1967: Kulturpflanzenabdrücke an schnurkera mischen Gefässen aus Mitteldeutschland, Jahresschrift Halle 51,119—158. — 1969: Kulturpflanzenabdrücke an schnurkeramischen Gefässen aus Mitteldeutschland (T. 2), Jahresschrift Halle 53, 309-344. — 1971: Kulturpflanzenabdrücke an Gefässen der Schnurkeramik und der Aunjetizer Kultur aus Mitteldeutschland, Jahresschrift Halle 55,113—134. M a tu s z e w s k i, J. 1953,1954: Pocz^tki nowožytnego zaprz?gu konnego — Les origines de l’attalage moderne, KwHKM 1, 78-112; 2, 637-663. M ay, E. 1969: Ursprung und Entwicklung der frühesten Haustiere, in: Jankuhn, H. 1969, 234-262. M e d u n a , J. 1961: Staré Hradisko. Katalog der Funde im Museum der Stadt Boskovice. Fontes Archaeologiae Moravicae II. — 1964: Pozdně laténská kultura na Moravě. Brno (Kandidátská disertace AÚ Praha). — 1970: Staré Hradisko II. Katalog der Funde aus den Museen in Brno (Brünn). Praha (Prag), Olomouc, Plumlov und Prostějov. Fontes Archaeologiae Moravicae V. M e h le r , J. 1784: Die Landwirtschaft des Königsreichs Böhmens. Praha. M e tz , W. 1965: Die Agrarwirtschaft im Karolingischen Reiche, in: Karl der Grosse, Lebenswerk und Nachleben (ed.: Braunfels, W.) I, Düsseldorf, 489—500. M i c a 1i , G. 1821: Antichi monumenti per servire all’ opera intitolata l’Italia avanti il domino dei Romani. Firenze. M ik a , A. 1960: Nástin vývoje zemědělské výroby v českých zemích v epoše feudalismu. Praha. M ilč e v , A. 1961: Archeološko proučvane v okolnostite na s. Mirkovo, Pirdopsko — Recherches archéologiques dans les environs du village Mirkovo, arrondissement de Pirdop, Izsledovanija v pamet na Karel Škorpil, Sofija, 422—435. M ild e n b e r g e r , G. 1945—1950: Drei frühgeschichtliche Pflugscharen aus Mittel deutschland, Arbeits- und Forschungsberichte zur sächsischen Bodendenkmalpflege 1, 61-64. M ilo v , L. V. 1963: O roli pereložnych zemef v russkom zemledelii vtoroj poloviny XVIII v., Jež. po agrar, ist. Vost. Jevropy, Riga, 279—288. M o d d e r m a n , P. J. R. 1960—1961: De Spandjaardsberg; voor-en vroeghistorische boerenbedrijven te Santpoort — The Spandjaarsberg; Prehistoric and early historic farming at Santpoort, Gem. Velsen, prov. Noord-Holland, Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodenmonderzoek 10—11, 210—262.
352
M o 1d e n h a w c r , K. 1946—1947:Szcz^tki rošlinnezwykopalisk wLuboniupod Poznaniem z VII—VIII wicku po nar. Chr. — Plant relict of the 7th and 8th centuries A. D. settlement at Luboh near Poznan, Przegl^d Archcologiczny 7, 102—106. — 1959: Zboža chlcbowe, rošliny str^czkowe i konopie z okresu latenskiego i rzymskiego z okolic Krakowa —Céréales, légumincux et chauvre de la période de La Těne et de la période romaine provenant de fouilles dans les environs de Cracovie, Przegl?d Archeologiczny 11, 23—30. — 1960: Jedwabnictwo w Polsce i innych krajach we wczesnym šredniowieczu — Silk industry in Poland and in other countries in the Early Middle Ages, Archeologia Polski 5, 111-116. M o n te l iu s , O. 1906: Kulturgeschichte Schwedens. Leipzig. M o ó r, E. 1956: Die Ausbildung der Betriebsformen der ungarischen Landwirtschaft im Lichte der slawischen Lehnwörter, Studia slavica 2, 31—117. M o o ra , H. 1971: Zur Viehhaltung und Jagd im Ostbaltikum in der zweiten Hälfte des 1. Jahrtausends und am Anfang des 2. Jahrtausends, Actes du VIIe Congrěs Prague II, 1183-1190. M o r itz , L A. 1958: Grain-mills and flour in classical antiquity. Oxford. M o r te n s e n . H. 1955: Alter der Dreifelderwirtschaft, Z. f. Agrargeschichte und Agrar soziologie 3, 30—48. M o s z v n s k i. K. 1929: Kultura ludowa Slowian. I. Kultura materialna. Krakow (2. ed. 1967) — 1962: O sposobach badania kultury materialnej Praslowian. Wroclaw, Krakow, Warsza wa. M o t y k o v á - Š n e id r o v á , K. 1961: Nejstarší fáze doby římské v Čechách. Praha (Kandi dátská disertace AÚ Praha). M oty k o v á , K. 1976: Die älteste römische Kaiserzeit in Böhmen im Lichte der neueren historisch-archäologischen Forschung, in: Aufstieg und Niedergang der römischen Welt. Band II. 5.1, Berlin, New York, 143-199. M ru š k o v ič , Š. 1974: Obilné zásobnice — Getreidevorratsbehälter. Martin. M ü lle r , H.—H. 1961: Möglichkeiten einer kulturgeschichtlichen Auswertung von urund frühgeschichtlichen Tierknochen. Jahresschrift Halle 45, 25—34. — 1964: Die Haustiere der mitteldeutschen Bandkeramiker. Berlin. — 1965a: Die Tierreste der slawischen Burg Behren-Lübchin, in: Schuldt, E.: BehrenLübchin, eine spätslawische Burganlage in Mecklenburg. Berlin, 144—153. — 1965b: Tierreste aus mittelalterlichen Siedlungen bei Dabrun, Kreis Wirttemberg, Jahres schrift Halle 49, 205-218. — 1966a: Die Pferdeskelettfunde des slawisch-awarischen Gräberfeldes von Nové Zámky, SLA 14, 205-225. — 1966b: Die Tierreste der slawischen Burgen von Tornow und Vorberg, Kr. Calau, in: Herrmann, J.: Tornow und Vorberg. Ein Beitrag zur Frühgeschichte der Lausitz. Berlin, 190-199. — 1967a: Die Tierreste aus der frühslawischen Siedlung von Dessau-Mosigkau, in: Krüger, B.: Dessau-Mosigkau, ein frühslawischer Siedlungsplatz im mittleren Elbegebiet. Berlin, 139-152. — 1967b: Die Tierreste der slawischen Burgen von Neu-Nieköhr/Walkendorf, Kr. Teterow, in: Schuldt, E.: Die slawischen Burgen von Neu-Nieköhr/Walkendorf, Kr. Teterow, Schwerin, 41—49. — 1969a: Die Tierreste aus der Wallburg „Der Kessel“ bei Kretzschau-Groitschen, Kr. Zeitz, in: Otto, K.-H. — Herrmann, J. (ed.): Siedlung, Burg und Stadt, Berlin, 361—370. — 1969b: Die Tierreste der Sumpfschanze von Brohna, Kr. Bautzen, in: Coblenz, V\ Die slawische Sumpfschanze von Brohna, Kr. Bautzen, Berlin, 171—176.
353
— 1970: Das Tierknochenmaterial aus der slawischen Burg auf dem Schlossberg bei Feld berg, Kr. Neustrelitz, Slavia antiqua 16, 71—83. — 1971: Zur Viehzucht bei den westlichen Slawen, Actes du VIIe Congrěs Prague II, 1190-1197. — 1973: Das Tierknochenmaterial aus den frühgeschichtlichen Siedlungen von Tornow, Kr. Calau, in: Herrmann, ).: Die germanischen und slawischen Siedlungen und das mittel alterliche Dorf von Tornow, Kr. Calau, Berlin, 267—310. — 1974: Die Tierreste aus der slawischen Burglage von Arkona auf der Insel Rügen, Z. f. Archäol. 8, 255—295. M ü lle r , R. 1975: Die Datierung der mittelalterlichen Eisengerätfunde in Ungarn (Bei träge zur Entwicklung der Agrotechnik des mittelalterlichen Ungarns), Acta Arch. Hung. 27, 59-102. M ü lle r , W. 1962: Römische Hufeisen und die Varusschlacht, Forschungen und Fort schritte 36, 375-378. M ü lle r - B e c k , H. 1965: Seeberg, Burgäschisee-Süd. Holzgeräte und Holzbearbeitung. Bern. M ü lle r - W ille , M. 1965: Eisenzeitliche Fluren in den festländischen Nordseegebieten. Münster/Westf. — 1968—1969: Acker- und Flurformen, in: Reallexikon der germanischen Altertumskunde 2. Aufl., Berlin, 1/1, 4 2 -5 0 . — 1970—1971: Pferdgrab und Pferdopfer im frühen Mittelalter, Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodenmonderzoek 20—21,119—248. M u c h , R. 1967: Die Germania des Tacitus. Heidelberg. M u r r a y , J. 1970: The first european agriculture —a study of the osteological and botanical evidence until two thousend BC. Edinburgh. M u s ia n o w ic z , K. 1951: Skrzynia n azbožez grodziska „Zagórki“ w Bródnie Starym — A corn box from the defensive earthwork in Bródno Stare, Warszaw district, Sprawozdanie PMA 4, 97-106. M u s il, R. 1956: Osteologický materiál z pohrebiska v Žitavskej Toni — Das osteologische Material vom Gräberfeld in Žitavská Tön, SLA 4,155—162. M y c z k o w s k i, K. 1959—1960: Ogólne wyniki badan szcz^tków kostnych i skorup zwierz§cych z wczesnego šredniowiecza, wydobytych na Ostrowie Tumskim we Wroclawiu w latach 1950—1957 —Les résultats de l’examen des restes ostéologiques et des mollusques du haut Moyen Age livrés par la station Ostrów Tumski ä Wroclaw au cours des campagnes 1950—1957, Przegl^d Archeologiczny 12, 150—171. M y h r e , B. 1974: Iron age farms in Southwest Norway —The development of the agrarian landscape on Jaeren, Norwegian Archaeological Review 7, 39—40, 63. N a s z , A. 1950: Žarna wczesnodziejowe — Moulin ä bras primitif. Warszawa-Wroclaw N a th o , I. 1957: Die neolithischen Pflanzenreste aus Burgliebenau bei Merseburg. Bei träge zur Frühgeschichte der Landwirtschaft 3, 99—138. N e g r u l ’, A M. 1960: Archeologičcskije nachodki semjan vinograda, SA No 1. 111—119. N ě m e c , B. 1955: Dějiny ovoenietvi. Praha. N e ú s tu p n ý , E. 1967: K počátkům patriarchátu ve střední Evropě — The Beginnings of patriarchy in central Europe. Praha. Rozpravy ČSAV, řada společ. věd, 77/11. — 1968: Absolute chronology of the neolithic and aeneolithic periods in central and south-eastern Europe, Slovenská archeológia 16, 19—60. — 1969a: Economy of the corded ware cultures — Hospodářství kultur se šňůrovou kera mikou, AR 21, 4 3 -6 8 . — 1969b: Absolute chronology of the neolithic and aeneolithic periods in central and south-east Europe II, AR 21, 783—810.
354
N e ú s tu p n ý , |. 1952: Alliaceous plants in prehistory and history, Archiv orientální 20, 356-385. N i e d e r l e . L 1911: Slovanské starožitnosti, oddíl kulturní: Život starých Slovanů. Díl I., svazek 1. — 1921: Život starých Slovanů. Díl III., sv. 1. N ie ls e n , V. 1970: Iron age pflough-marks in Store Vildniose, North Jutland, Tools and Tillage I: 3, 151-165. N o b is . G. 1955: Die Entwicklung der Haustierwelt Nordwest- und Mitteldeutschlands in ihrer Beziehung zu landschaftlichen Gegebenheiten, Petermans Geographische Mitteilungen, 1—7. — 1957: Haustiere im frühgeschichtlichen Alt-Lübeck, Z. des Vereins für Lübeckische Geschichte und Altertumskunde 37, 145—154. — 1965: Haustiere im mittelalterlichen Bremen, Bremer Archäologische Blätter 4, 39—48. — 1966: Haustiere im frühgeschichtlichen Alt-Lübeck, Offa, 21—22, 269—274. — 1968a: Säugetiere in der Umwelt frühmenschlicher Kulturen, in: Studien zur euro päischen Vor- und Frühgeschichte, Neumünster, 413—430. — 1968b: Das „Rind“ aus dem Warnsdorfer Moor bei Ratekau, Kr. Eutin. Zur Problematik des Wild-Haustier — Übergangsfeldes I, in: Studien zur europäischen Vor- und Früh geschichte, 28—36. — 1969: Haben Haushunde mehrere wilde Stammformen? Der matematische und natur wissenschaftliche Unterricht 22, 70—73. — 1971: Vom Wildpferd zum Hauspferd. Köln-Wien. — 1971b: Die Tierreste der prähistorischen Siedlung Süssau, Kr. Oldenburg (SchleswigHolstein), Sehr. Naturw. Ver. Schlesw.-Holst. 41, 89—99. — 1973a: Gedanken zum Domestikationsproblem, Z. f. Agrargesch. u. Agrarsoz. 21, 161-172. — 1973b: Welche Aussagen gestatten die Wildpferde von Feldkirchen-Gönnersdorf (Kr. Neuwied) auf die Frage nach dem Wildahn unserer Hauspferde? In: Domestikations forschung und Geschichte der Haustiere, Budapest, 97—107. — 1973c: Tierreste aus einer Siedlung der vorrömischen Eisenzeit bei Sünninghausen, Bodenaltertümer Westfalens 13,143—173. — 1973d: Zur Frage römerzeitlicher Hauspferde in Zentraleuropa, Z. f. Säugetierkunde 38, 224-252. — 1975: Zur Fauna des ellerbekzeitlichen Wohnplatzes Rosenhof in Ostholstein, in: Clason, A. T. (ed.): Archaeozoological studies, 160—163. N o d d le , B. A. 1975: A comparison of the animal bones from 8 Medieval sites in Southern Britain, in: Clason, A. T. (ed.): Archaeozoological studies, 248—260. N ö tz o ld , T. 1962: Karpologische Pflanzenreste vom Altmarkt zu Dresden II. Pflanzen aus der Faulschlammschicht, Arbeits- und Forschungsberichte zur sächsischen Boden denkmalpflege 10, 384—400. N o r d s tr o m , S. 1967: Excavationes en et Poblado Iberico de la Escuera. Valencia. N o v o tn ý , A. 1967: K hodnocení nálezů zvířecích kostí z archeologických výzkumů — Zur archäologischen Wertung der ausgegrabenen Tierknochenfunde, AR 19, 246—249. — 1969: Domácí skot v Čechách v 9.—poč. 15. století — Das Hausrind gehalten im Böhmen im 9. bis Anfang 15. Jahrh., VPZM 9, 43—54. N o v o tn ý , B. 1963: Výzkum velkomoravského hradiště „Pohansko“ u Nejdku na Lednic kém ostrově — Die Erforschung des Grossmährischen Burgwalles „Pohansko“ bei Nejdek auf der Lednicer Insel, PA 54, 3—40. — 1969: Depots von Opfersymbolen als Reflex eines Agrarkultes in Grossmähren und im wikingischen Skandinavien, PA 60, 197—227. 355
N o w o th n ig , W. 1939: Germanische Ackergeräte in Schlesien, Altschlesien 8, 93-103. O c h m a ň s k i, W. 1965: Wicdza rolnieza w Polscc od XVI do polowy XVIII wieku La science agricolc cn Pologne du XVle ä la moitié du XVIIICsiede. Wroclaw, Warszawa, Kraków. O liv a , P. 1959: Pannonic a počátky krize římského impéria — Pannonia and the onset of erisis in the Roman Empire (1962). Praha. O n d r o u c h , V. 1957: Bohaté hroby z doby rímskej na Slovensku —Reiche römerzeitliche Gräber in der Slowakei. Bratislava. O p r a v il, E. 1964: Původ a rozšíření vinné révy v českých zemích — Herkunft und Aus breitung der Weinrebe in den böhmischen Ländern, Slezský sborník 62, 220—228. — 1966: Rostliny ze středověkých objektů v Plzni (Solní ulici) — The results of the examination of the medieval plants remains encountered in Plzeň, ČNM, oddíl přírodovědný 135, 84 -8 8 . — 1967: Funde von Pflanzenresten in der Siedlung Meclov-Březí, PA, 413—415. — 1968a: Botanický rozbor obsahu středověké studně na Sekance (Hradištko, Prahazápad) — Botanische Analyse des Inhaltes eines mittelalterlichen Brunnens in Sekanka (Hradištko, Kr. Praha-západ), ČNM odd. přír. 137, 91—94. — 1968b: O zuhelnatělých semenech z doby římské z Rymic u Holešova, Zprávy oblastního muzea v Gottwaldově, 119—122. — 1969: Rostlinné nálezy z archeologického výzkumu středověké Opavy prováděného v roce 1967 — Pflanzenfunde der im Jahre 1967 durchgeführten archäologischen Er forschung der mittelalterlichen Stadt Opava, Časopis Slezského muzea A, 18,175—182. — 1971: Nález ořešáku královského při výzkumu zaniklé středověké vsi na Moravě —Fund der Wallnuss bei der Erforschung des verschollenen mittelalterlichen Dorf in MittelMähren, ČMM 56,121-126. — 1972a: Rostliny z velkomoravského hradiště v vfikulčicích — Les végétaux de bourgwall de la Grande-Moravie a Mikulčice. Praha (Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně 2). — 1972b: Synantropní rostliny ze středověku Sezimova Ústí (Jižní Čechy) — Synanthrope Pflanzen aus dem Mittelalter von Sezimovo Ústí (Südböhmen). Preslia 44, 37—46. — 1973a: Výsledky paleobotanické analýzy nálezů z Habrovan, AR 25, 263. — 1973b: Příspěvek k charakteristice středověkých rostlinných souborů. Zaniklé středo věké vesnice ve světle archeologických výzkumů II, Uherské Hradiště, 67—87. — 1974: Z historie pohanky, Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín 14, 51—55. — 1975a: in: Pleinerová, I. 1975: Březno, 15—17. — 1975b: Ergebnisse archäobotanischer Analysen von Pflanzenüberresten aus Mikulčice im Jahre 1974, Přehled výzkumů 1974, Brno, 46—47. — 1975c: Nález plodů jabloně z doby bronzové od Polešovic (okr. Uherské Hradiště) — Fund von Apfelfrüchten aus der Bronzezeit von Polešovice (Bez. Uherské Hradiště), Přehled výzkumů 1974, Brno, 28—29. — 1975d: Příspěvek k rozšíření jabloně v pravěku střední Evropy — Ein Beitrag zur Frage der Verbreitung des Apfels im vorgeschichtlichen Mitteleuropa, AR 27, 375—384. — 1976a: Archeobotanické nálezy z městského jádra Uherského Brodu — Archäobotanische Funde aus dem Stadtkern des Uherský Brod. Praha (Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně III—4). — 1976b: K archeobotanickému výzkumu v zaniklých Konůvkách — Zur archäobotanischen Untersuchung der Orstwüstung Konůvky, in: Archaeologia historica 1, Olomouc, 165-167. — 1977a: Nález rostlinných zbytků na neolitickém sídlišti v Mohelnici. Severní Morava 33, 3 4 -3 7 .
356
— 1977b: Vinná réva na území Československa v pravěku. Die Weinrebe auf dem Gebiet der ČSSR in der Vorzeit. AR 29. 361-365. O r 1a n d i n i . P. 1965: Attrezzi da lavoro in ferro del periodo arcaico e classico nella Sicilia Greca. Economia e storia 3, 445—447. O r 1o v . S. N. 1954: Ostatki serskochozjajsvcnnogo inventarja VII—X vv. iz Staroj Ladogi, SA 21. 343-354. — 1956: K voprosu o drevnem pašennom zemledelii Staroj Ladogi, KSIIMK 65,142—144. O v c a r o v , D. 1969: Vila rustika do s. Mogilec, Targovištko — Villa rustica prěs du vill. Mogilec. region de Targovište, Archeologija (Sofija) I, 30. O x e n s t i e r n a . E. C. G. Graf 1945: Die Urheimat der Goten. Leipzig (Mannus-Bücherei 73). P a č k o v a . S.P. 1974: Hospodarstvo schidno-slov’jans’kych plemen na rubeži našoji ery. Kyjiv. P a č k o v a . S. P .-J a n u š e v ič , Z. V. 1969: Zemlerobstvo plemen zarubynec’koji kultury, in: Slov’jano-rus’ki starožytnosti, Kyjiv, 3—13. P á s t o r, J. 1962: Sídlisko v Košťanoch — Siedlung in Košfany in der Ostslowakei, AR 14, 625-630. 645-650. P a u 1í k . J. 1970: Najstaršie hromadné nálezy železných predmetov na Slovensku (Keltské depoty železiarskych výrobkov v Plaveckom Podhradí) — Die ältesten Hortfunde von Eisengegenständen in der Slowakei (Keltische Depots von Eisenerzeugnissen in Pla vecké Podhradie), Zborník Slovenského národného múzea 64, História 10, 25—83. — 1976: Keltské hradisko Pohanská v Plaveckom Podhradí — Der keltische Burgwall Pohanská in Plavecké Podhradie. Martin. P a y n e , F G. 1948: The plough in ancient Britain, Archaeological Journal 104 (1947), 82-111. — 1957: The british plough. Some stages in its development, Agricultural History Review 5, 74-84 . P a y n e , S.: 1972a: On the interpretation of bone samples from archaeological sites, in: Higgs, E. S. (ed.): Papers in economic prehistory, 65—81. — 1972b: Can Hasan III, the anatolian aceramic, and the greek neolithic, in: Higgs, E. S. (ed.): Papers in economic prehistory, 191—194. P e k a ř , J. 1906: Die Wenzels und Ludmilalegenden. Praha. P e r n i č k a , R. M. 1964: Geografický rozsah a charakter osídlení Moravy v době římské — Geographische Ausbreitung und Charakter der Besiedlung Mährens in der römischen Kaiserzeit, SPFFBU E 9, 5 3 -6 5 . P e t e r s e n , J. 1951: Vikingetidens redskaper. Oslo. P e tö , M. 1973a: Adatok a romai kori aratöeszközök torténetéhez, Ethnographia 84, 301-308. — 1973b: A pannóniai szarvasmarhatartás emlékanyaga — Material zur Rinderhaltung in Pannonien. Agrártorténeti szemle, 70—74. P e tr á ň , J. 1963: Zemědělská výroba v Čechách v druhé polovině 16. a počátkem 17. sto letí — Landwirtschaftliche Produktion in Böhmen in der 2. Hälfte des 16. und Anfang des 17. Jahrhunderts. Praha (Acta Universitatis Carolinae phil. et hist. 1964 monographia V.). P e tr o v , V A. 1945: Rastitefnyjc ostatki iz kul’tumogo sloja Staroj Ladogi (IX—X vek), KSIIMK 11,42-51. P e tr o v , V. P. 1963: Stecovka, poselenije treťjej četverti I tysjačetiletija n. e., in: Slavjane nakanune obrazovanija Kijevskoj Rusi, MIA 108, 209—233. — 1968: Podsečnoje zemledelije. Kijev
357
P e tr u , P .-V a lič , A. 1958 —1959: Drugo začasno poničilo o i/.kopavanjih v Bobovku při Kranju — Zweiter vorläufiger Bericht liber die Grabung in Bobovk bei Kranj, ArheoloSki Vcstnik Ljubljana 9—10, 135 —145. P ig g o tt, S. 1968: The earliest wheeled vehicles and the Caucasian evidence, PPS 34, 266-318. P i t t i o n i , R. 1930: La Tfcne in Niederösterreich. Wien PI e i n e r , R. 1967: The beginnings of the iron age in ancient Persia, Annalcs of the Náprstek Museum 6, Prague. — 1969: Iron working in ancient Greece. Prague. P l e i n e r o v á , 1.1965: Výzkum osady zdoby stěhování národů a zdoby slovanské v Březné u Loun — Erforschung einer Siedlung aus der Völkerwanderungs - und Slawenzeit in Březno bei Louny, AR 17, 495—529. — 1975: Březno. Vesnice prvních Slovanů v severozápadních Čechách — Březno, ein Dorf der frühesten Slawen in Nordwestböhmen. Praha. P l e s l o v á - S t i k o v á , E. 1977: Die Entstehung der Metallurgie auf dem Balkan, im Karpa tenbecken und in Mitteleuropa, unter besonderer Berücksichtigung der Kupferproduk tion im ostalpenländischen Zentrum (kultur-ökonomische Interpretation), PA 68, 56-73 . PoboT , L. D. 1970: Očerki po archeologii Belorussii, gl. V. Minsk. — 1973: Slavjanskije drevnosti Belorussii. Minsk. P o d k o w iň s k a , Z. 1961: Spichrze ziemne w osadzie kultury pucharów lejkowatych na Gawroňcu - Palydze w Čmielowie, pow. Opatów — Les fosses ä magasiner les vivres découvertes dans une colonie de la civilisation des gabelets en forme d’entonnoir de Gawroniec - Palyga pres de Čmielów, district d’Opatöw, Archeologia Polski 6,21—63 P o d w iň s k a , Z. 1954: Narzfdzia uprawy roli w Polsce w okresie wczesnosredniowiecznym — Soil cultivation implements in early medieval Poland, KwHKM 2, 388-423, 575-576, 583-585. — 1962: Technika uprawy roli w Polsce šredniowiecznej — Technique of soil cultivation in mediaeval Poland. Wroclaw, Warszawa, Kraków. — 1964: Gospodarstwo wiejskie w okresie wczesnofeudalnym (V w.—pocz^tek XII wieku), in: Zarys historii gospodarstwa wiejskiego w Polsce I, Warszawa, 183—262. — 1976: Wieš šrodkowoeuropejska w šredniowieczu. Rolnictwo, KwHKM 24, 373—395. P o e 1, J. M. G. van der 1961: De landbouw in het verste verleden — Agriculture in the long-ago, Berichten van de Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodenmonderzoek 10-11,125-194. P o h l h a u s e n , H. 1954: Das Wanderhirtentum und seine Vorstufen. Braunschweig. P o l la , B. 1959: Středověké obilné jámy v Budmericiach — Mittelalterliche Getreide gruben in Budmerice, Slovenský národopis 7, 517—559. P o n o m a r e v , N. A. 1955: Istorija techniki mukomofnogo i krupjanogo proizvodstva I. Pervobytno-obščinnyj i rabovladďčeskij stroj. Moskva. P o u lí k , J. 1961: K otázce počátků feudalismu na Moravě — Zum Beginn des Feudalismus in Mähren, PA 52, 4 9 8-505. — 1967: Postavení Mikulčic ve vývoji západoslovanských hradišť — Die Stellung von Mi kulčice in der Fortentwicklung der westslawischen Burgwälle, AR 19, 692—698. — 1975: Mikulčice - sídlo a pevnost knížat velkomoravských — Sitz und Feste der gross mährischen Fürsten. Praha. Pramene ... 1964: Pramene k dějinám Velkej Moravy, ed. P. Ratkoš. Bratislava. Pravěk ... 1966: Pravěk východného Slovenska — Vorzeit der Ostslowakei. Košice. P r o n š t e j n , A. P. 1960: Razvitije selskogo chozjajstva na Donu v XVIII v., Jež. po agrar. ist. Vost. Jevropy, Kyjev, 248—261.
358
P y r g a la . ]. 1970: Gospodarka rolno-hodowlena i eksploatacja zasoböw naturalnych w pierwszej pofowine I tysi^clecia n. e. na Mazowszu Plockim — L’agriculture, l’61evage et l'exploitation des richesses naturelles en Masovie de Plock dans la premiere moitk du Ier milknaire de n. e.. Studia z Dziejöw Gospodarstwa Wiejskiego 12, No 2, 5—52. — 1973: Gospodarcze i koncumpcyjne aspekty chowu zwierz^t udomowionych na ziemiach polskich mi^dzy I w. p. n. e. a IV w. n. e. — Aspects economiques et ceux de consommation de l’£levage des animaux domestiquis sur les terres polonaises du Ier s. av. n. &., jusqu au IV1 s. n. KwHKM 21, 481-493. — 1976: Badania nad rolnictwem na ziemiach polskich u schylku starozytnoSci. Osady z III—IV w. w Kobylnikach woj. kieleckie — Forschungen über die Landwirtschaft in den polnischen Landen an der Neige des Altertums. Siedlungen aus dem III.—IV. lahrhundert in Kobylniki, woj. Kieke, KwHKM 24, 420—428. R ä tz e l. W. 1972: Die mappa dei campi von Bedolina, Val Camonica, Bonner Hefte zur Vorgeschichte Nr 3 (Kleemann-Festschrift I), 125—135. R a je w s k i. Z. 1948: Sierpy skladane z okresu wczesnodziejowego — Faucilles pliantes de la periode protohistorique, Slavia antiqua 1, 551—559. — 1953: Gromadne znalezisko zelaznych narz^dzi wczesnosredniowiecznych z Ostrowa kolo Mogilna — The early medieval iron implements from Ostrowo near Mogilno, Sprawozdania P. M. A. 5, 42—47. R a p a lo v ic . I. A. 1968: Poselenije VI—VII vv. u s. Chanska. KSIA 113, 94—101. R e e d . Ch. A. 1969: The pattern of animal domestication in the prehistoric Near East, in: Ucko. P. J. - Dimbleby, G. W. (ed.), 361-380. R e i c h s t e i n , H. 1972: Einige Bemerkungen zu den Haustierfunden auf der Feddersen Wierde und vergleichbarer Siedlungen in Nord Westdeutschland, Die Kunde N. F. 23, 142-156. — 1973: Die Haustier-Knochenfunde der Feddersen Wierde (Allgemeiner Teil), in: Pro bleme der Küstenforschung im südlichen Nordseegebiet 10, Hildesheim, 95—112. — 1975a: Die Vegetationsverhältnisse und die relativen Haustieranteil in vor- und früh geschichtlichen Siedlungen, in: Clason, A. T. (ed.): Archaeozoological Studies. Amster dam, Oxford. — 1975b: Bemerkungen zu der Pferdebestattung von Wulfsen aus zoologisch- haustierkundlicher Sicht, Hammaburg N. F. 2,125—126. — 1975c: Einige Bemerkungen zu spätneolithischen Tierknochenfunden vom „Tegelbarg“, Gemeinde Neukirchen, Kreis Flensburg. — 1976: Einige Bemerkungen zu den Tierknochenfunden von Altburg bei Bundenbach, Kreis Birkenfeld, Trierer Zeitschrift 39, 31—37. R e i c h s t e i n , H .- T ie s s e n , M. 1974: Untersuchungen an Tierknochenfunden (1963— 1964), Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bericht 7, Neumünster. Re is s , B. 1967: Tierknochenfunde von der Heuneburg, einem frühkeltischen Herren sitz bei Hundersingen an der Donau. Nichtwiederkäuer. (Naturwiss. Untersuch, z. Vorund Frühgeschichte in Württemberg und Hohenzollern 4). R e n f re w , j. M. 1969: The archaeological evidence for the domestication of plants: methods and problems, in: Ucko, P. J.-Dimbleby, G. W. (ed.): The domestication and exploitation of plants and animals, London. — 1971: Recent finds of Vitis from neolithic contexts in S. E. Europa, Acta Mus. Agr. 6, 73-74. — 1973: Palaeoethnobotany. The prehistoric food plants of the Near East and Europa. London. R e q u a te , H. 1956: Zur Geschichte der Haustiere Schleswig-Holsteins, Z. f. Agrargesch. u Agrarsoziologie 4, 2—19.
359
R ie th , A. 1942: Die Eisentechnik der Hallstatt/eit. Leipzig (Mannus-Bücherci 70). R i c h t c r , W. 1968: Die Landwirtschaft im homerischen Zeitalter. Göttingen (Archaeologia Homerica II. Kapitel H). R i k m a n , E. A. 1959: Nachodki scTskochozjajstvennych orudij i žeren zlakov na scliščach černjachovskogo typa, KSIIMK 77, 112—118. R ik m a n , E. A .- J a n u š e v ič , Z. V. 1966: Zemledelije u plemen černjachovskoj kuftury (po materialam Dncstrovsko-Prutovskogo meždureč’ja), ježegodnik po agrarnoj istorii Vostočnoj Jevropy za 1964 god, Kišinev, 92—99. R ile y , R. 1969: Evidence from phylogenetic relationships of the types of bread uhcat first cultivated, in: Ucko, J. P - Dimbleby, G. W. (ed.), 173—176. R o b in s o n , D. M. -G ra h a m , ). W. 1938: Excavations at Olynthus 8, Baltimore, London, Oxford. R o s e 11 i , D. 1960: Un depozit de unelte, clteva stampile anepigrafice $i o monedä din a doua epocá a fierului — Dépot d’outils, estampilles anépigraphiques et monnaie datant du 11° äge du fer, SCIV 11, 391-403. R o th m a le r , W .-N a th o , I. 1957: Bandkeramische Kulturpflanzenreste aus Thüringen und Sachsen, Beiträge zur Frühgeschichte der Landwirtschaft 3, 73—98. R u p r e c h t s b e r g e r , E. M. 1975: Hipposandalen und Hufeisen. Die Hufeisens aus dem Ennser Museum, Jb des Oberösterreichischen Musealvereines — Linz 120, 25—36. R y b a k o v , B. A. 1945: Žernova Vščižskogo gorodišča, KSIIMK 11,15—19. — 1962: Kalendať IV v. iz zemli poljan, SA No 4, 66—89. R y b o v á , A. 1964: Pozdně laténské a časně římské sídliště v Novém Bydžově - Chudonicích (výzkum 1960—1961) — Die spätlatene- und frührömerkaiserzeitliche Siedlung in Nový Bydžov -Chudonice (Ausgrabung 1960—1961), Hradec Králové, Acta Musei Reginaehradensis, serie B-Scientiae sociales 7. R y d e r , M. L. 1969: Changes in the fleece of shaep following domestication (with a note on the coat of cattle), in: Ucko P. J.-Dimbleby, G. W. (ed.), 495—521. S a la m o n , A .- T ö rö k , G. 1960: Funde von NO-Ungarn aus der Römerzeit, Folia Archaeologica 12,145—171. S a lo n e n , A. 1968: Agricultura Mesopotamica nach sumerisch-akkadischen Quellen. Helsinki. Santierul Gradistea Muncelului — Le chantier de Gradistea Muncelului 1952,1953. Studii si cercetari de istorie veche 3, 281—310; 4, 153—219. S a r n o w s k a , W. 1973: Požywienie rošlinne ludnošci kultury unietyckiej w Polsce — The vegetable food of the Unietice culture population in Poland, Silesia Antiqua 15, 93-115. S c a b e 1, J. 1966: Die Rinderknochen von dem Heunenburg, einem frühkeltischen H erren sitz bei Hundersingen an der Donau. Stuttgart (Naturwiss. Untersuch, z. Vor- und Frühgeschichte in Württemberg und Hohenzollern 1). S e d o v , V. V. 1970: Slavjane Verchnego Podneprov’ja i Podvin’ja. Moskva. S e e l, K. A. 1962: Zellenfluren — vorgeschichtliche Fluranlagen im nordöstlichen Vogels berg, Z. f. Agrargeschichte und Agrarsoziologie 10, 158—173. S e k ir i n s k ij,S .A . 1960: Nekotoryje čerty razvitija sefskogo chozjajstva Kryma i prilegajuščich k nemu zemerjužnoj Ukrainy v konce XVII—pervoj polovině XIX v., Ježegodnik po agrar, ist. Vost. Jevropy, Kyjev, 403—417. S e m e n o v , S. A. 1954: Drevnejšije kamennyje serpy, SA 21, 355—367. — 1957: Pervobytnaja technika. Opyt izučenija drevnejšich orudij i izdelij po sledam raboty. MIA 54. — 1968: Razvitije techniki v kamennom veke. Leningrad. — 1974: Proischoždenije zemledelija. Leningrad.
360
S e rg e je n k o . M. le. 1935: Dva tipa sel’skich chozjajstv v Itálii 1 veka n. e., Izvestija AN SSSR, Otdclenijc obščcstvennycli nauk, 573—598. — 195b: Italijskij plug. Vizantijskij Vremenik 9, 117—127. — 1957 (ed.): Katon, Varron, Kolumella, Plinij: O sefskom chozjajstve. Moskva. — 1958: Očerki po istorii sďskogo chozjajstva drevnej Italii. Moskva-Leningrad. S c h e tt, C 1935: Urlandschaft und Rodung. Vergleichende Betrachtungen aus Europa und Kanada. Z. f. Geschichte der Erdkunde zu Berlin, 81—102. S c h ie m a n n , E. 1953: Vitis im Neolithikum der Mark Brandenburg, Der Züchter 23, 318-327. — 1957. Die Kulturpflanzenfunde in den spätkaiserzeitlichen Speichern von Kablow bei Königs- Wusterhausen, Mark, Berliner Blätter für Vor- und Frühgeschichte 6,100—124. S c h i e r i n g , W. 1968: Landwirtschaftliche Geräte, in: Richter, W., Die Landwirtschaft im homerischen Zeitalter, Göttingen, 147—158,162. S c h lip p e , P. de 1956: Shifting cultivation in Africa. The Zande system of agriculture. London. S c h m id , W. 1937: Ulaka. Glasnik Muzejskogo društva za Slavenijo 18,17—32. S c h m id t, B. 1961: Die Späte Völkerwanderungszeit in Mitteldeutschland. Halle. — 1970: Die späte Völkerwanderungszeit in Mitteldeutschland. Katalog. Berlin. S c h m id t. L. 1956: Antike und mittelalterliche Pflugscharen in Österreich, Archeologia Austriaca 19-20, 227-238. S c h r ö d e r - L e m b k e , G. 1963: Römische Dreifelderwirtschaft? Z. f. Agrargeschichte und Agrarsoziologie 11, 25—33. S c h ü lle , W. 1967: Feldbewässerung in Alt-Europa, Madrider Mitteilungen 8, 79—99. S c h u l t z - K l i n k e n , K.-R. 1975/76: Ackerbausysteme des Saatfurchen- und Saatbett baues in urgeschichtlicher und geschichtlicher Zeit sowie ihr Einfluss auf die Boden entwicklung. Die Kunde N. F. 26/27, 5—68. S c h u ltz e - M o te l J. 1966: Neolithische Getreideabdrücke aus Mitteldeutschland, Die Kulturpflanze 14, 299—310. — 1969: Kulturpflanzenfunde der Becherkulturen, in: Die neolithischen Becherkulturen im Gebiet der DDR und ihre europäischen Beziehungen, Berlin, 169—172. — 1972: Die archäologischen Reste der Ackerbohne, Vicia faba L. und die Genese der Art, Die Kulturpflanze 19, 321—358. S c h u l t z e - M o t e l , J .-G a ll, W. 1967: Prähistorische Kulturpflanzenreste aus Thüringen, Alt-Thüringen 9, 7—15. S c h u l t z e - M o t e l , J .-K r a u s e , J. 1965: Spelz (Triticum spelta L.), andere Kulturpflanzen und Unkräuter in der frühen Eisenzeit Mitteldeutschlands, Die Kulturpflanze 13, 586-619. S c h w e itz e r , A. G. 1842: Die Wirtschafts- oder Feldsysteme, in: Lehrbuch der Land wirtschaft, Ackerbau. Dresden, Leipzig. S c h w e rz , J. N. 1807: Anleitung zur Kenntniss der belgischen Landwirtschaft. Halle. — 1816: Beschreibung und Resultate der Fellenbergischen Landwirtschaft. Hannover. S im p s o n . D. D. A. (ed.) 1971: Economy and settlement in neolithic and early bronze age Britain and Europe. Leicester. S in s k a ja , E. N. 1973: Historická geografie kulturních rostlin. Na úsvitě zemědělství. Praha. (Istoričeskaja geografija kuRurnoj flory — Na zare zemledelija. Leningrad 1969). S k r u ž n ý , L. 1964: Pekáče —jejich výskyt, funkce a datování — Skovorodki - ich pojavlenije, tunkcija i datirovka, PA 55, 370—391. S k u ti l, J. 1946: Moravské prehistorické výkopy a nálezy oddělení moravského pravěku Zemského muzea 1937—1945. Brankovice. Časopis Moravského muzea v Brně 33, 4 7 -5 0
361
S la v in , L. M. 1954: Poselenija pervych vekov našcj ery na srednem i nižném Inguťce KSIA (Kyjev) 3, 49-59. S m e tá n k a , Z. 1966: Ekonomika dvou středověkých sídlišť v Bylanech u Kutné Hory, in: Z českých dějin, Praha, Acta Universitatis Carolinae, 13—22. S m ile n k o , A. T .- B e r e z o v e c , D. T. 1975: Kulturaschidnych slov’jan drugoji polovyny I tysjačolittja n. e. 1. Seredne Podniprov’ja, in: Archeolohija Ukrajins koji KSR III, 88-113. S m ith , H. S. 1969: Animal domestication and animal cult in dynastic Egypt, in: Ucko, j. P. Dimbleby, G. W. (ed.), 307-314. S o b o c iň s k i, M. 1961: Spožycie mi^sa na wczesnošredniwiecznym grodzie w Bonikowie, pow. Košcian, KwHKM 9, 771-777. S o k o f s k ij, N. I. 1963: Kreposť na gorodišče u chutora Batarejka I, SA No 1, 188. S o u d s k ý , B. 1964: Sozialökonomische Geschichte des älteren Neolithikums in Mittel europa, Aus Ur- und Frühgeschichte, 62—81. — 1966: Bylany, osada nejstarších zemědělců z mladší doby kamenné — Bylany, station des premieres agriculteurs de l’äge de la pierre polie. Praha. — 1970: Agriculture cyclique et chronologie du néolithique moyen, Actes du Congres Prague 1, 417-422. S o v a - G m it r o v , P. 1958: Nové laténské nálezy na Zakarpatské Ukrajině — Novije latenskije nachodki v Zakarpaťje, SLA 6,131—137. S o v e to v , A. V. 1867: O sistemach zemledelija, Sankpeterburg (Izbrannyje sočinenija 1950, Moskva, 239-419). S p e h r , R. 1966: Ein spätkaiserzeitlich-völkerwanderungszeitlicher Hortfund mit Eisen geräten von Radeberg-Lotzdorf, Kreis Dresden. Teil II - Die Funde. Arbeits- und For schungsberichte zur sächsischen Bodendenkmalpflege 14—15,169—219. — 1971: Die Rolle der Eisenverarbeitung in der Wirtschaftsstruktur des Steinsburg-Oppidums, AR 23, 486-503. S p e n c e r , J. E. 1966: Shifting cultivation in Southeastern Asia, Berkeley, Los Angeles (University of California Publications in Geography 19). S p r a t e r , F. 1938: Ein spätrömischer Eisenfund von der Reichsfeste Trifels, Festschrift für August Oxé, Darmstadt, 207—209. S ta n a , Č. 1961: Depot želez a žernovů na slovanském hradišti Staré Zámky u Líšně — Depot von eisernen Gegenständen und Mahlsteinen auf dem slawischen Burgwall Staré Zámky bei Líšeň, Sborník čsl. spol. archeol. 1,110—120. S t a n č e v (Stantchev), S. 1953: Un monument de 1’agriculture slave ä Plisca, Slavia antiqua 4, 338-349. S ta ň k o v á , J. 1964: Etnografické marginálie k textiliím z období Velkomoravské říše, ČL 51, 334-347. S ta r á , M. 1956: K otázce vzniku oracího nářadí „sochy“ — K voprosu proischoždenija sochi, Národopisný věstník československý 33, 278—299. — 1958: Nové příspěvky k otázkám staroslovanských oradel s hlediska Niederlových „Slo vanských starožitností“ — Neue Beiträge zum Problem der altslawischen Pfluggeräte mit Rücksicht auf Niederles „Slawische Altertümer“, VPS 2, 317—369. — 1959: Soudobé způsoby studia slovanských oradel — Modes actuels ďétude des instru ments aratoires slaves, Československá etnografie 7, 206—215. — 1966: Zur Problematik der slawischen Textilfunde aus dem 9.—14. Jahrhundert, Origine et débuts des Slaves 6, 247-293. S t a r á - M o r a v c o v á , M. 1966: Lněné a konopné tkaniny u západních a východních Slovanů v době raně historické — Lein- und Hanftextilien bei den West- und Ostslawen in der frühhistorischen Periode, ČL 53, 71—84.
362
S ta r e , F. 1950: Poročilo o zaščitnych arheoloških izkopavanjih v Kandiji pri Novem Městu, Arheološka poročila (za leta 1948) 3, 39—71. S t a t t l e r , E. 1962: Zagadnienie funkcji sierpów skládaných — Le probléme de lafonction des faucilles pliantes, Slavia antiqua 9, 329—334. S t e e n s b e r g , A. 1943: Ancient harvesting implements. Kebenhavn. — 1955: Med bragende flammer — In crackling flames, Kuml, 65—130. — 1957. Some recent danish experiments in neolithic agriculture, Agricultural History Review 5, 66—73. — 1971—1972: The practice of tilling spades in Asia and Europe, A Magyar Mezogazdasági Muzeum Kozleményei, 19—23. — 1973. A 6000 year old ploughing implement from Satiup Moor, Tools and Tillage II: 2, 1 0 5 -1 1 8 .
— 1975: Virgil's wheel- ard and the two mouldstrokers. Reprinted from Folk and Farm. — 1976: The husbandry of food production, Phil. Trans. R. Soc. London B 275, 43—54. — 1977: Stone shares of ploughing implements from the Bronze Age of Syria. Kgbenhavn. S te p a n o v , P. D. 1950: K voprosu o zemledeliji u drevnej Mordvy, Sovetskajaetnografija No 3,161-169. S t i p č e v i č , A. 1962: Oruda za rad kod Ilira. Gli utensili degli Illiri. Diadora 2,135—177. S to k a r , W. von 1951: Die Urgeschichte des Hausbrotes. Leipzig. S t r á n s k á , D. 1963: Dlabané zásobnice a truhly českého lidu — Ausgehölte Vorrats behälter und Truhen des tschechischen Volkes, VPS 4, 271—333. S tu r d y . D A . 1975: Some reindeer economies in prehistoric Europe, in: Higgs, E. S. (ed.), Palaeoeconomy. 55—95. S y m o n o v ič , E. A. 1952: Mlýnové sporudžennja peršych stoliť n. e. na Pivdennomu Buzi — Mefničnoje sooruženije pervych vekov n. e. na južnom Buge, Archeolohija 6, 97-108. — 1963: Gorodišče Koločin I na G omďščině, in: Slavjane nakanune obrazovanija Kijevskoj Rusi, MIA 108, 97-137. S z a b ó , N. 1975: Attelages de chevaux archaiques en terre cuite en Attique et en Béotie, Bulletin du Musée Hongrois des beaux arts 45, 7—20. S z o m b á th y , J. 1903: Das Grabfeld zu Idriabei Bača, Mitt. d. präh. Com. d. Kais. Akad.d. Wiss. Wien 1/5, 291-363. Š a c h , F. 1961: Rádlo a pluh na území Československa. I. Nejstarší orební nářadí — Heiken und Pflug auf dem Gebiete der Tschechoslowakei. I. Die ältesten Ackergeräte VPZM, 23-155. — 1962: K vývoji slovenského orebního nářadí na základě materiálu z muzejních sbírek — Zur Entstehung der slowakischen Ackergeräte auf dem Grunde des Materials in Museen, Československá etnografie 10, 217—239. — 1963: Soustava oradel starého světa a zařazení nářadí z území Československa —System der Ackergeräte der alten Welt und Einordnung der aus Gebiet der Tschechoslowakei stammenden Geräte, VPZM, 175—231. — 1966: Museum experimenting as a testing method of the productivity of labour in the past, Acta Musaeorum Agriculturae 1—2, Praha. — 1968: Proposal for the classification of pre- industrial tilling implements, Tools and Tillage I: 1, 3 -2 7 . Š a r a f u t d i n o v a , I. M. 1971: Bronzoví šerpy Pivnično-Zachidnoho Pryčornomoťja (kinec II —počatok I tysjačolittja do n. e.) — Bronzovyje šerpy Severo-zapadnogo Pricernomor’ja (konec II—načalo I tysjačeletija do n. c ). Archeolohija No I, 26—43. Š č e g lo v a , V. V. 1975: Einige Angaben über die ältesten Haustiere Belorusslands, in: Clason, A. T. (ed.): Archaeozoological Studies, 193—205.
363
Š e m m e r, V. 1940—1941: Archeologické nálezy v Čáčove (okr. Senica nad Myj.) r. 1937, Sborník Muz. slov. spol. 34—35, 137—139. Š i I o v , V. P. 1975: Modeli skotovodčeskich chozjajstv štěpných oblastej Jevrazii v epochu eneolita i ranncgo bronzovogo veka — Moděles ďéconomies de pasteurs des régions steppiques euroasiatiques á 1’čnéolithique et au bronze initial, SA No 1, 5—16. Š m el h a u s , V. 1960: Antický žací stroj a jeho původ, Československá etnografie 8, 312-316. — 1961: Ovocnictví v lese, Český lid 48, 76—81. — 1964: Kapitoly z dějin předhusitského zemědělství — Kapitolen aus der Geschichte der vorhusitischen Landwirtschaft, Rozpravy ČSAV 74, seš. 9. Š o ll e , M. 1966: Stará Kouřim a projevy velkomoravské hmotné kultury v Čechách — Alt Kouřim und die grossmährische Kultur in Böhmen. Praha. Š r a m k o , B. A. 1961: K voprosu o technike zemledelija u plemen skifskogo vremeni v Vostočnoj Jevrope — Sur la question de la technique de 1agriculture chez les tribus de l’Europe orientale du temps des Scythes, SA No 1, 73—90. — 1964: Drevnij derevjannyj plug iz Sergejevskogo torfjanika —Charrue en bois de la tourbiěre Serguéevski, SA No 4, 84—100. — 1971: K voprosu o značenii kurturno-chozjajstvennych osobennostej stepnoj i lesostepnoj Skifii, in: Problémy skifskoj archeologii, MIA 177, 92—115. — 1971b: Hospodarstvo lisostepovych plemen na teritorii Ukrajiny (VII—III st. do n. e ), Ukrajins’kyj istoryčnyj žurnál No 1, 53—61. — 1972: Pro čas pojavy ornoho zemlerobstva na Pivdni Schidnoji Evropy — O vremeni pojavlenija pašennogo zemledelija na Juge Vostočnoj Jevropy, Archeolohija 7, 25—35. — 1973: Der Ackerbau bei den Stämmen Skythiens im 7.—3. Jahrhundert v. u. Z., SLA 21, 147-166. Š ť a s tn ý , J. 1971: Tradiční zemědělství na Valašsku. Praha (Acta Univ. Car. phil. hist, monograph. 35). Š t ě p á n e k , M. 1967: Plužina jako pramen dějin osídlení (Příspěvky k dějinám osídlení 1,2), ČSČH 15, 725-746, 16 (1968), 247-274. — 1968a: Změny vegetace a klimatu v historickém období (Příspěvky k dějinám osídlení 3), ČSČH 16, 415-434. — 1968b: Patrocinia a středověké cesty (Příspěvky k dějinám osídlení 4), ČSČH 16. 551-570. — 1969: Strukturální změny středověkého osídlení I, II — Structural changes of the settle ment in middle ages, ČSČH 17, 45 7 -4 8 8 , 6 4 9-680. Š t ě p k o v á , J. 1955: Denár - kinšár Ibrahíma b. Jákúba - a jeho kupní síla v Praze 965 n. 1.. Numismatické listy 10,137-139. Š w ie ž y n s k i, K. 1971: Zwierz^ce szcz$tki kostne z cmentarzyska kultury pucharów lejkowatych na stanowisku 1 w Sarnowie, pow. Wloclawek - z grobowca 8 — Faunal remains from barrow 8 on the TRB Cementery, site 1 at Sarnowo, district of Wloclawek, Prače i materiály Muz. arch, i etn. w Lodži, Arch. 18, 139—145. T a b a c z y ň s k i, S. 1970: Neolit šrodkowo europejski. Podstawy gospodarcze — La néolithique de l’Europe centrale. Structures économiques. Wroclaw, Warszawa, Kraków T a k á c z , L. 1971: Zur Geschichte der Kurzstielsensen in Ungarn. Acta Ethnographica Acad. Scient. Hung. 20, 3 3 9 -376. — 1971—72: Die Hakensichel in Ungarn. A Magyar Mezög. Muzeum Közl., 83—90. T a r a k a n o v a , S. A. 1949: Raskopki drevnego Pskova. KS1IMK 27. 104—112. T e i c h e r t , L. 1975: Ergebnisse zu Haus- und W ildtierknochenfunden aus Siedlungen und Gräberfeldern der Schönfelder Gruppe im Raum der D D R. In: Clason, A. T. (ed.) 1975, 206-212.
364
T e i c h e r t . M. 1969: Zur Bedeutung der Schweinenhaltung in ur- und frühgeschichtlicher Zeit. EAZ 10. 543-546. T c m p ír . Z. 1963: Nejstarší doklady o počátcích pěstování konopí v Evropě —Die ältesten Belege über die Anfänge der Hanfkultur in Europa. Len a konopí 3. 73—80. — 1966: Výsledky paleoetnobotanického studia pěstování zemědělských rostlin na území ČSSR — Ergebnisse der paleoethnobotanischen Untersuchungen des Anbaus von land wirtschaftlichen Kulturpflanzen auf dem Gebiet der ČSSR. VPZM 6, 27—144. — 1968: Archeologické nálezy zemědělských rostlin a plevelů v Čechách a na Moravě — Archäologische Funde von landwirtschaftlichen Pflanzen und Unkräutern in Böhmen und Mähren. VPZM 8. 15-88. — 1968b: Bob obyčajný a hrách siaty v archeologických nálezoch zvyškov pěstovaných rastlín na Tupěj Skale (Vyšný Kubín). Sborník Oravského muzea, 301—311. — 1969: Archeologické nálezy zemědělských rostlin a plevelů na Slovensku — Archeo logical finds of food plants and weeds in Slovakia. Agrikultura 8, 7—66. — 1971a: Einige Ergebnisse der archäoagrobotanischen Untersuchungen des Anbaus von Kulturpflanzen auf dem Gebiet der ČSSR. Actěs du VIIe Congrěs Prague II, Praha, 1326-1329. — 1971b: Neolitičeskije nachodki kufturnych rastenij v Bylanach u Kutna Hora (predvaritelnyj otčet). Acta Mus. Agr. 6, 79—90. — 1973: Nálezy pravěkých a středověkých zbytků pěstovaných a užitkových rostlin a ple velů na některých lokalitách v Čechách a na Moravě — Finds of prehistorie and early historie remains of food plants and weeds in some sites in Bohemia and Moravia. VPZM 13,19-47. — 1975: Analýza rostlin. In: Pleinerová, I. 1975, Březno, 87—92. — 1975b: Obilniny a plevele ze sídliště lidu s kandovanou keramikou v Hlinsku, okr. Přerov — Getreide und Unkraut aus einer Siedlung der Kultur mit kanelierte Keramik. AR 27. 365-374. T e o d o r , D. Ch. 1973: Descoperiri arheologice in Moldova referitoare 1 agricultura din secolele VI—XI e. n. — Archaeological discoveries in Moldavia concerning agricultura in the period of the VI—Xlth centuries A. D. Terra Nostra 3, 223—232. T e o d o r , S. 1973: Descoperiri de unelte dacice pe teritoriul Moldovei — Discoveries of Dacian tools on the Moldavia territory. Terra Nostra 3,125—130. T h o m a s , E. 1955: Die römerzeitliche Villa von Tác —Fövenypuszta. Acta Arch. Acad. Sc. Hung. 6, 79-148. — 1964: Römische Villen in Pannonien. Budapest. T h o m a s , S. 1965: Pre-Roman Britain. London. T im č e n k o , N. G. 1972: K istorii ochoty i životnovodstva v Kijevskoj Rusi (Sredneje Podneprov’je). Kyjev. T o č ík , A. 1951: Zisťovací výskům v Bešeňove na Slovensku — Fouilles préliminaires de Bešeňov (Bechegnov) en Slovaquie. AR 3, 306—307, 314, 387. — 1963: Súčasný stav archeologického bádania najstarších dejín slovenského národa — Gegenwärtiger archäologischer Forschungsstand der ältesten Geschichte des slowa kischen Volkes. AR 15, 591—624. — 1968a: Slawisch-awarisches Gräberfeld in Štúrovo. Bratislava. — 1968b: Slawisch-awarisches Gräberfeld in Holiare. Bratislava. T o d o r o v a , Ch. 1973: Ornoto zemedelije - osnova na eneolitičnata revoljucija — The arable agriculture - a basis of the eneolithic revolution. Archiv na selskotopanskija muzej, 17-27. T o d o r o v ič , J .-K o n d a č , Z .- B ir ta č e v ič , M .1956: ArcheološkanalazištauBeogradu i okolini. God. Muzeja Grada Beograda 3, 75—98.
365
T r e ť ja k o v , P. N. 1948: Sďskoje cho/.jajstvo i promysly. In: Fstorija kuftury drevnej Rusi t. I, Moskva, Leningrad, 47—77. — 1959: Čaplinskoje gorodišče. MIA 70. — 1963: Drevnije gorodišča Smolenščiny. Moskva, Leningrad. T r in g h a m , R. 1969: Animal domestication in the Neolithic cultures of the south-west part of European U.S.S.R. In: Ucko, P. J.-Dimbleby G. W. (ed). 1969, 381—392. — 1971: Hunters, fishers and farmers of eastern Europe. London. T r o e l s - S m ith , J. 1966: The Ertebelle culture and its background. Palaeohistoria 12, 505-528. T r u tn e v , A. G. 1956: O sisteme zemledelija. Leningrad. T s c h u m i, O. 1930: Grab, Haus und Herd in der Urzeit. Germania 14, 121—139. — 1949: Urgeschichte der Schweiz I. Frauenfeld. T u r e k , R. 1952: Výzkum libického hradiště v r. 1951 — Fouilles du bourgwall de Libice en 1951. AR 4, 4 9 0-496, 557. — 1963: Čechy na úsvitě dějin. Praha. — 1966—1968: Libice - knížecí hradisko X. věku. Libice — Le bourgwall princier du Xe siěcle. Praha. U c k o , P. J .- D i m b l e b y , G . W. (ed.) 1969: The domestication and exploitation of plants and animals. London. U c k o , P. J .- T r in g h a m , R .- D im b le b y , G. W. (ed.) 1972: Man, settlement and urbanism. London. Učebnik dlja mladšego veterinarnogo felldšera 1946. Moskva. U r b a n c o v á , V. 1960a: Příčiny pretrvaniaarchaických pofnohospodárskychforiem v niektorých oblastiach Slovenska. Slovenský národopis 8, 255—267. — 1960b: K vývoji slovenského orného náradia na základe materiálu z muzeálnych zbierok — Zur Entwicklung der slowakischen Pfluggeräte auf Grund des Materials aus den Museensammlungen. Slovenský národopis 8, 73—120. — 1965: Motykové hospodarenie v slovenskom poFnohospodárstve 19. a 20. storočia. Slovenský národopis 13, 3—32. V a k a r e l s k i , Ch. 1936: Iza veštestvenata kultura na balgarite — La culture matérielle des Bulgares. Izvestija na Narodnija etnografski muzej vä Sofija 12, 62—85. — 1957: Überreste des pfluglosen Feldbaues bei den Bulgaren. In: Agrarethnographie. Vorträge der Berliner Tagung 1955,100—111. — 1960: Sledy na ednopolnata zemedelska sistema u Bälgarite — Traces of the one-field system in Bulgaria. Etnografia Polska 3, 408—420. — 1971—1972: Wurde in Bulgarien der Socha-Pflug verwendelt? A Magyar Mez. Múz. Közl., 3 9 -4 6 . V á ň a , Z. 1968: Vlastislav. PA 59, 5-192. V a ř e k a , J. 1959: Příspěvek k otázce vzniku větrného mlýna v ČSSR — Étude relative ä la question d’originc du moulin ä vent en Tchécoslovaquie. Čsl. etnografie 7,423—424. V e r h e in , K. 1953—1954: Studien zu den Quellen zum Reichsgut der Karolingerzeit. Deutsches Archiv f. Erforsch, d. Mittelalters 10, 313—394. V i l l a r e t - v o n R o c h o w , M. 1967 Frucht- und Samenreste aus der neolithischen Station Seeberg, Burgäschisee - Süd. In: Seeberg Burgäschisee - Süd IV (Chronologie und Um welt). Acta Bernensia 2, 21—64. — 1969: Fruit size variability of Swiss prehistoric Malus sylvestris. In: Ucko. J. P. - Dimbleby, G. W. (ed.) 1969, 201-206. V in c z e , I. 1958: Rebmesser in Ungarn. Acta ethnographica 7, 61—95. — 1965: Historische Schichten und Kultureinflüsse in den ungarischen Weinkultur, ln: Europa et Hungaria, Budapest, 173—180.
366
V in o k u r . I. S. 1970: Opyt rekonstrukcii merničnogo sooruženija III—IV vv. n. e. — L espérience de la reconstruction du bátiment du moulin datant des IIIе—IVе siěcles de notrc ěre. SA No 2. 238-244. V la d á r . |. 1962: Výskům v Branči pri Nitre v roku 1961 — Forschung in Branč bei Nitra і. I 1961. AR 14, 308-327. V o g í , H —). 1975: Archäologische Beiträge zur Kenntnis der landwirtschaftlichen Produktionsinstrumente der Slawen in den brandenburgischen Bezirken. Ethnogr.archäol. Z. 16. 491-503. — 1976: Altslawische Ackerbaugeräte vom Gelände des Burgwalles „Grodisch“ in Wiesenau Kr. Eisenhüttenstadt. Veröffentlichungen d. Museums f. Ur-und Frühgeschichte Potsdam 10. 205—220. V o ss . K.L. 1965—1966: Funde der Bernburger - und der Kugelamphorenkultur von Pavestorf. Krs. Lüchow-Dannenberg. PZ 43/44, 285—286. V o u g a . P. 1923: La Těne. Leipzig. Vozniknovenije і razvitije zemledelija. 1967, Moskva. V u lp e . R. 1953: Säpäturiele dela Poine§ti din 1949. Mater, arheol. privind istorie veche a R.P R. 1. 213-506. — 1959: $antierul arheologic Pope§ti — Le chantier archéologique de Pope§ti. Mater. §i cercetari arheologice 5. 339—349. V y ž a r o v a (Važarova). Ž. 1956a: O proischožděniji bolgarskich pachotnych orudij. Moskva. 1956b: Slavjano-balgarskoto selište kraj selo Popina, Silistrensko. Sofija. a a l s . J. D. van der 1964: Prehistorie disc wheels in the Netherlands. Groningen, a r n k e . D. 1973: Die Siedlungen auf dem Lütjenberg. In: Herrmann, J. 1973,109—176. a t e r b o l k , H.T. 1968: Food production in prehistoric Europe. Science 162,1093—1103. 1975: Evidence of cattle stalling in excavated pre- and protohistoric houses. In: Clason, A. T. (ed.) 1975, 383-394. e i e r s h a u s e n , P. 1942: Taleae ferreae. Mannus 34, 84—92. e r n e c k , H. L. 1949: Ur- und frühgeschichtliche Kultur- und Nutzpflanzen in den Ost alpen und am Rande des Böhmerwaldes. Wels. — 1955a: Der Obstweihefund im Vorraum des Mithraeums zu Linz- Donau, Oberösterreich. Naturkund. Jahrbuch d. Stadt Linz, 9—39. — 1955b: Das Steinobst vom römischen Erdkastell zu Linz - Donau. Naturkund. Jahrbuch d. Stadt Linz, 41—54. — 1955c: Kahlschlag und Fichtenreinkultur. Die Ursachen zum Untergang der Wild obsthölzer und damit des Obstbaues auf bodenständigen Unterlagen. Verhandl. d. Zool.-bot. Gesell, in Wien 95, 88—103. — 1956: Römischer und vorrömischer Wein- und Obstbau im österreichischen Donauraum. Verhandl. d. Zool.-bot. Gesell, in Wien 96,114—131. — 1960: Bodenständige Obsthölzer der Gegenwart, Früh- u. Urgeschichte in den Ostalpen. Schriften d. Vereins zur Verbreitung naturwiss. Kenntnisse in Wien 100, 181—221. — 1961: Ur— und frühgeschichtliche sowie mittelalterliche Kulturpflanzen und Hölzer aus den Ostalpen und dem südlichen Böhmerwald (Nachtrag 1949—1960). Arch. Austr. 30, 68-117. W e r th , E. 1954: Grabstock, Hacke und Pflug. Ludwigsburg. W e s s e ly , I. 1955: Frühgeschichtliche Pflanzenreste aus der slawischen Siedlung Vipperow, K. Röbel. Jb. f. Bodendenkmalpflege in Mecklenburg, 142—154. W h ite , K. D. 1967: Agricultural implements of the Roman world. Cambridge. — 1970: Roman farming. London. — 1971—1972: The Great Chesterford Scythes. A Magyar Mez. Múz. Közl., 77—82.
367
W ie g a n d , T h .-S ch r a d e r , H. 1904: Priene. Berlin. W ie lo w ie js k i, J. 1960a: Przemiany gospodarczo-spolcczne u ludnošci poludniowej Polski w okrcsic póžnolateňskim i rzymskim — The social and economic development of southern Poland in the late La Tčne and the roman period. Materiaty staro/.ytne 6 — 1960b: Development of agriculture in Polish territories at the period of contacts with the Celtic and Roman culture. Ergon II, KwHKM 8, 284—299. — 1946: Rozwój gospodarstwa wiejskiego w okresie póžnolateňskim i rzymskim (II wiek p. n. e.—IV wiek n. e.). In: Zarys historii gospodarstwa wiejskiego w Polsce 1, Warszawa, 120-179. — 1967: Konsumpcja žywnošciowa w Polsce w okresach póžnolateňskim i rzymskim La consomation alimentaire en Pologne durant les périodes de La Tene III et romaines In: Požywienie w dawnej Polsce. Studia z dziejów gospodarstwa wiejskiego 9, No 3, 7-3 0 . W i k 1a k , H. 1956: Chom^to z XII wieku odkryte w Gdaňsku na stanowisku 1. Wiad. arch. 23, 267-268. W il l e r d i n g , U. 1969: Ursprung und Entwicklung der Kulturpflanzen in vor— und frühgeschichtlicher Zeit. In: Jankuhn, H. 1969, 188—233. — 1971: Ergebnisse vegetationsgeschichtlicher und paläo- ethnobotanischer Unter suchungen im südlichen Niedersachsen. Göttinger Jb., 5—20. W i š 1a ň s k i , T. 1969: Podstawy gospodarcze plemion neolitycznych w Polsce pólnocznozachodniej — Economic basis of Neolithic tribes in North-Western Poland. Wroclaw, Warszawa, Kraków. W itte r , W. 1942: Über die Herkunft des Eisens. Mannus 34, 7—83. W ü h r e r , K. 1957: Die agrargeschichtliche Forschung in Skandinavien. I. Dänemark, Norwegen. II. Schweden, Finnland. Z. f. Agrargesch. u. Agrarsoz. 5, 76—87, 198—220. W y ss , R. 1969: Wirtschaft und Technik. In: Ur- und frühgeschichtliche Archäologie der Schweiz II, 117-138. — 1974: Technik, Wirtschaft, Handel und Kriegswesen der Eisenzeit. In: Ur- und früh geschichtliche Archäologie der Schweiz IV, Die Eisenzeit. Basel, 105—138. Y u d k i n , J. 1969: Archaeology and the nutritionit. In: Ucko, J. P. -Dimbleby, G. W. 1969, 547-552. Z a w a tk a , D .- R e i c h e n s t e i n , H. 1977: Untersuchungen an Tierknochenfunden von den römerzeitlichen Siedlungsplätzen Bentumersiel und Jemgumkloster an der unteren Ems/Ostfriesland. Probleme der Küstenforschung im südlichen Nordseegebiet 12. 85-128. Z a w a d z k i , T. 1957: Wybór žródel pisannych do historii techniki rolnictwa w Grecji starožytnej — Choix de sources éerites pour servir ä l’histoire de la technique agricole dans la Grěce ancienne. Archeologia 7, 209—219. — 1961, 1962: Rolnictwo w Grecji starožytnej I, II — L’agriculture de la Grěce antique. Archeologia 11,104-127; 12,19-47. Z e i s t , W. van 1960: Palynologische Untersuchung eines Torfprofils bei Sittard. Palaeohistoria 6 -7 ,1 9 -2 4 . — 1968: Prehistoric and Early Historie food plants in the Netherlands. Palaeohistoria 14. 41-173. — 1971: Plant cultivation in the Near East: prelude and beginning. Acta Mus. Agr. 6,1—9. — 1974: Palaeobotanical studies of settlement sites in the coastal area of the Netherlands. Palaeohistoria 16, 223—384. Z e i s t , W. v a n .-W o ld r in g , H .- S ta p e r t, D. 1975: Late quaternary vegetation and cli mate of southwestern Turkey. Palaeohistoria 17, 53—143. Z e l e n i n , D. 1927: Russische (ostslawische) Volkskunde. Berlin, Leipzig.
368
Z em an , J. 1976: Nejstarší slovanské osídlení Čech — Die älteste slawische Besiedlung Böhmens. PA LXVII, 115-235. Z e u n e r, F. E. 1967: Geschichte der Haustiere. München. Z ik m u n d o v á , E. 1972: Chov zemědělských zvířat na sídlištích doby laténské. Vlaátivěd. sborník Podbrdska 6, 33—52. Z im m erm a n n , K. 1973: Handmühlen, Schlag- und Schleifsteine sowie einige weitere Felsgesteinmaterialfunde mit Bearbeitungs- oder Benützungsspuren aus Seeberg, Burgäschisee - Süd. In: Bandi, H. G. - Sangmeister, E. -Spycher, H. -Strahm, Ch. - Zimmermann, K.: Seeberg, Burgäschisee-Süd 6, Bern, 149—188. Z o h a ry , D. 1969: The progenitors of wheat and barley in relation to domestication and agricultural dispersal in the Old World. In: Ucko, P. J.-Dimbleby, G. W. (ed.) 1969, 47-66. Z o n ts c h e v , D. 1959: Römische Produktionsinstrumente aus Südbulgarien. Ethnogr.archäol. Forsch. 6,157—159. Z u ro w sk i, K. 1962: Gniezno - stoliczny gród pierwszych Piastów w šwietle žródel archeologicznych. In: Pocz^tki paňstwa polskiego II, Poznan. Z u ro w sk i, K .-M ik o lajc z y k , G. 1955: Sprawozdanie z badan kurhanu we wsi Husynne w pow. Hrubieszowskim w 1954 r. Sprawozdanie arch. 1, 251—267.
369
DIE LANDWIRTSCHAFT DER ALTEN SLAWEN ZUSAMMENFASSUNG
KAPITEL 1 - DIE VORSLAWISCHE LANDWIRTSCHAFT I. Anfänge der Landwirtschaft 1. Entstehung der Landwirtschaft 2. Die älteste Landwirtschaft in Mitteleuropa
II. Die Landwirtschaft von der späten Steinzeit 1. Äneolithikum 2. Bronzezeit Die Landwirtschaft entstand im Vorderen Orient im Bereich des sog. Fruchtbaren Halbmonds (Abb. 1). Einkorn, Emmer und Gerste wurden seit dem 8. Jahrtausend v.u.Z. angebaut, Erbse und Linse sind vom 7. Jahrtausend v.u.Z., Hanf vom 6. Jahrtausend v. u. Z. nachgewiesen. In Griechenland wurden Hülsenfrüchte seit dem ausgehenden 7. Jahrtausend v. u. Z. gezüchtet, in Bulgarien in der Zeit um das Jahr 5000 v. u. Z. Ältestes Haustier im Vorderen Orient war das Schaf (Zawi Chemi/Shanidar um das J. 9000 v. u. Z.), die Ziege wurde im 8. Jahrtausend v. u. Z., das Schwein am Ende des 8. und in der ersten Hälfte des 7. Jahrtausends v. u. Z., das Rindvieh wahrscheinlich erst im Laufe des 7. Jahrtausends in Griechenland domestiziert, wenngleich einige Funde eine Dome stikation bereits zu Beginn des 7. Jahrtausends andeuten (Jericho). Nördlich und westlich vom Bereich des Fruchtbaren Halbmonds war ältestes Haustier der Hund, der offenbar bereits in der Zeit um das Jahr 7500 v. u. Z. auf dem Territorium des heutigen Englands und Deutschlands, in Südosteuropa hingegen erst am Beginn des 6. Jahrtausends v. u. Z. gehalten wurde. Das Pferd wurde weitaus später als die übrigen Tiere domestiziert, erst in der späten Steinzeit. Die ältesten landwirtschaftlichen Kulturen entwickelten sich in Europa in jenen Gebieten, die noch dem Fruchtbaren Halbmond angehörten, d. h. vor allem in Griechen land, Thessalien und Makedonien. Die landwirtschaftlichen Kulturen wurden hier seit dem ausgehenden 7. Jahrtausend v. u. Z. heimisch. Sie verbreiteten sich wahrschein lich in einigen Strömen weiter nach Jugoslawien, Bulgarien, Rumänien, Moldavien, in die Ukraine und in den nördlichen Pontus und von dort weiter nach Westen und Norden. In unsere Länder gelangten sie mit dem Kolonisierungsstrom längs der Donau zunächst in die Slowakei. Die eigentliche landwirtschaftliche Kolonisierung des Territo riums der CSSR fällt ins 5. Jahrtausend v. u. Z. und ist durch die Linearbandkeramik
370
kultur charakterisiert Die Träger dieser Kultur, die die Geschichte Mitteleuropas im 5. jahrtausend v. u. Z. schuf, waren nicht Autochthonen, sondern Kolonisatoren im wahren Sinn des Wortes. Sie kamen hierher und brachten eine neue Produktions- und Ernährungsweise, eine neue Denkart, neue Religion und Gesellschaftsorganisation m it Sie besiedelten die fruchtbarsten und für die damalige Landwirtschaft günstigsten Ländesteile und verdrängten die alten Einwohner. Die Kolonisierung neuer Gebiete ist in gewissen Perioden der primitiven Landwirtschaft unbedingt unumgänglich, da nur eine sicherere Ernährungsweise zum Anstieg der Population führt Die natürliche Ergiebigkeit des Bodens geht umgekehrt im Laufe einer länger andauernden Landwirt schaft zurück und man muß daher weitere Flächen aufsuchen. Ein Teil der Bevöl kerung übersiedelt im Rahmen der Heimat, ein weiterer Teil sucht von Zeit zu Zeit beträchtlich entlegene Gebiete auf; manchmal ist der Auszug ganzer Stämme unerläß lich. Die landwirtschaftliche Besiedlung der europäischen neolithischen Population kon zentrierte sich vor allem auf leichte, ergiebige Lößböden. Man baute Weizen und Gerste als wichtigste Getreidearten an, ferner Erbsen, Linsen, seltener Hirse, ausnahmsweise kamen Hafer und Roggen, Hanf, Mohn und Bohnen vor. Von den Haustieren hielt man vor allem Rindvieh, Schafe und Ziegen, weniger Schweine. Weizen und Gerste hatten einige Abarten. Von den Weizensorten züchtete man vor allem die widerstandsfähigen und genügsamen Spelzweizen Einkorn (T riticu m m o n o c o c cu m ) und Emmer ( T riticu m d ic o c c u m S C H R A N K ). Der Emmer war in Mittel- und Westeuropa vorherrschend. Die Weizensorten säte man auch als Mengsaat aus. Die Gerste (H o rd e u m v u lg a re L.) wurde in Spelz- und Nacktformen angebaut. Es handelte sich durchweg um vielzeilige Gerste; Zweizeilgerste wurde, wenngleich sie eine sehr alte Kulturfrucht ist vorderhand in den ältesten mitteleuropäischen Kulturen nicht nachgewiesen. Was das Verhältnis zwischen Weizen und Gerste in der Ernährung der Bevölkerung anlangt existieren viele Angaben darüber, daß im Neolithikum der Weizen dominierte und erst während der späten Steinzeit und der Bronzezeit die Gerste an Bedeutung gewann. Dies war der Fall in den Böhmischen Ländern, in Osteuropa zwischen Pruth und Dnestr, in England, Dänemark u. a. Im Norden Europas, in England, Däne mark und Skandinavien sowie im Waldbereich Osteuropas wurde dabei die Gerste zur wichtigsten Getreideart, in Mitteleuropa und im südlichen Teil Osteuropas behauptete der Weizen seine führende Stellung und die Gerste stand erst an zweiter Stelle, wenn gleich sie stärker vertreten war als im Neolithikum. Die ältesten neolithischen Bauern hatten noch keinen Pflug. Früher war man manchmal bestrebt, sog. schuhleistenförmige Steinkeile als Pflugscharen eines Holz pfluges zu rekonstruieren, diese waren aber aufgrund von Versuchen E. Hennigs für die Ackerung ungeeignet; es waren dies am ehesten Werkzeuge zur Holzbearbeitung. Steinerne Pflugscharen kennen wir erst aus der Bronzezeit, und zwar aus Syrien (Taf. VI: 1—3). Das waren aber völlig andere Werkzeuge als die typischen neolithischen schuhleistenartigen Keile. Im Neolithikum bestellte man den Boden entweder durch Umgraben oder Auf brechen mit Hilfe neolithischer Hacken, Spaten und Schaufeln (Abb. 2—4) oder unter Zuhilfenahme des Feuers. In Steppen verbrannte man Gras und Steppenbestand, in Waldgegenden den Wald. Durch Verbrennung des trockenen Grases wurde die primäre Bestellung des berasten harten Bodens sehr erleichtert, das häufigere Verbrennen konnte jedoch zur Verödung der Landschaft führen, da nicht nur Gras und Rasen und der gesamte Bestand, sondern auch die obere Bodenschicht verbrannte; nach und nach konnte so der fruchtbare Boden zur Gänze ausbrennen. Den Wald fällte man vor dem Verbrennen mit Hilfe von Steinäxten; die Arbeit mit diesen Äxten erprobten erfolgreich
371
vor allem sowjetische und dänische Archeologen. Von großen Bäumen konnte man die Rinde in Streifen ringsherum ablösen; die Bäume verdorrten dann allmählich und stürzten von selbst zusammen. Nach dem Verbrennen der Steppe und des Waldes nahm man die Aussaat direkt in die Asche vor, in den weiteren Jahren wurde der Boden größtenteils umgegraben. Spätestens Ende des 5. Jahrtausends v. u. Z. oder in der ersten Hälfte des 4. Jahr tausends v. u. Z. verbreiteten sich allmählich von Menschen gezogene oder geschobene Werkzeuge zum Eingraben von Rillen im Erdboden. Archäologisch sind sog. Furchenstöck (Schweiz, Abb. 5; 4—7, vgl. Abb. 7: 2—9) oder Schaufeln mit Öffnungen zum Durchziehen eines Spagats oder Riemens (Ertobolle-Kultur, Schleswig-Holstein, Tat V: 1—3) belegt. (Die Verwendung von Furchenstöcken bereits im späten Paläolithikum in Rumänien ist vorderhand nicht nachgewiesen, die Datierung nicht gewiß, Abb. 5:1, 3). Sie dienten entweder zum Aufreißen von weichem lockerem Boden, nicht von Neuland, oder zum Zuscharen von Saatgut. Von der späten Steinzeit an bestellte man den Boden wahrscheinlich mit einem Pflug, der von dem am öftesten paarweise eingespannten Rindvieh gezogen wurde. Die ältesten Belege gehören in die Zeit der Trichterbecherkultur, d. h. ins 3. Jahr tausend v. u. Z. oder nach dem kalibrierten C14 bereits in die zweite Hälfte des 4. Jahr tausends v. u. Z. Es sind dies Furchenspuren unter Grabhügeln und Köpfe oder Figuren eines gehörnten Rindviehs im Joch. Die Funde nehmen besonders in der Zeit der Schnurbandkeramik zu; aus dieser Zeit kennen wir auch das hölzerne Genickjoch (Abb. 7:l;Abb. 9; Taf. VII: 1). In der Bronzezeit wird die Ackerung mit dem von einem Paar gehörnten Rindviehs oder einer größeren Viehzahl gezogenen Hakenpflug (Arl) an verschiedenen Orten in Europa dargestellt (Abb. 10—12; 16:1,2). Dargestellt werden auch Eggen (Abb. 10:2). Die ältesten hölzernen Hakenpflüge gehören ins J. 1490 r 100 v. u. Z. (Hvorslev, Dänemark, Taf. IX:2) und ins J. 1390 ± 100 v. u. Z. (Polissje in der Ukraine). Das Getreide mähte man mit Sicheln oder Erntemessern mit einer am häufigsten aus Klingen bestehenden Steinschneide (Taf. III : 2—4, Abb. 6; Abb. 7 : 10). Die ältesten Sicheln hatten schräg angesetzte Klingen, daß sie Stollen bildeten (Abb. 6 : 7, 8), später waren die Klingen so angeordnet, dass die Schneide gerade war, oder man verwendete Klingen aus einem Steinstück (Abb. 6: 1—6, 9; Abb. 7: 10). Bronzesicheln waren erst seit der mittleren Bronzezeit verbreitet (Taf. VIII : 4, 5, Taf, VII : 2). Ein Teil des Getreides wurde wahrscheinlich noch unausgereift abgeerntet; das unreife Getreide wurde entweder sofort konsumiert oder nach dem Rösten aufbewahrt. Das reife Getreide wurde nahe an den Ähren abgeschnitten und entweder auf kugelför migen, mit einer Hand bedienten (Taf. IV : 2, 3), oder länglichen Reibsteinen mit einer Bedienung durch beide Hände (Taf. IV : 1, 4, 5) zermalmt Hand in Hand mit der Getreidewirtschaft entwickelte sich auch die Viehzucht In Mitteleuropa bildete am häufigsten das Rindvieh die Grundlage der Herde, seltener das Schaf, vor allem in den Randgebieten Europas, im Süd westen und in Griechen land. In der späten Steinzeit wurde in Osteuropa das Pferd domestiziert (4. lahruiuscnd v. u. Z.). In der osteuropäischen Kultur Srednij Stog II aus der zweiten Hälfte des 4. Jahr tausends v. u. Z. wurde wahrscheinlich die Viehzucht, insbesondere die Pferdezucht zur wichtigsten Ernährungsquelle, es entstand eine nomadisierende Viehzucht Das Vieh wurde sowohl in den agrarischen, als auch in den Viehzuchtkulturen während des ganzen Jahres in der freien Natur, nicht in der Siedlung gehalten. Hauptziel der Viehzucht war die Fleischgewinnung.
372
III. Beginn der Eisenzeit und der Landwirtschaft IV. Die landwirtschaftliche Produktion in der Zeit um die Wende der Zeitrechnung 1. 2. 3. 4.
Anfänglich gelangte Eisen in der Landwirtschaft vor allem bei der Herstellung kleiner, am öftesten schwach gekrümmter Sicheln zur Anwendung (Abb. 18, Taf. X : 3; Taf. XI). Am Pflug verwendete man Eisenteile nur in einigen Teilen Europas. In Italien und auf Sizilien kennen wir aus dem 6. Jh. v. u. Z. eiserne Pflugscharen, bei den Etruskern grosse und schwere (Abb. 13 : 1; Abb. 14), auf Sizilien kleinere, schlanke, manchmal kantige Stücke (Taf. X : 1, 2). Eiserne Pflugscharen wurden in Europa nicht aufgefunden, wohl aber in Palästina, wo sie bereits im 12.—10. Jh. v. u. Z. nachgewiesen sind (Abb. 15:10, 2). In der osteuropäischen Waldsteppe, in der sog. skythischen W aldsteppenkultur (die Bevölkerung war wahrscheinlich nicht skythischer Volkszugehörigkeit) kannte und erfand man offenbar eiserne Pflugmesser (Abb. 17: 1—6), die am ehesten Teil des Acker werkzeuges vom Typ Riss waren. Dieses Gerät hatte nur ein Pflugmesser, keine Pflug schar; der Boden wurde damit zuerst aufgebrochen und dann erst mit einem hölzernen Arl ohne Eisenteile beackert. Die Kelten kannten und erzeugten eiserne Pflugscharen seit dem 5 .-4 . Jh. v. u. Z. (Ledce, Böhmen, Abb. 46; Frilford, England, Abb. 49: 4). Es waren dies schmale Werk zeuge mit gerader oder leicht verengter Tülle, die Klingenkanten waren oft stark und die Spitze merklich verstärkt (Abb. 21, 22). Sie waren zum Aufsetzen auf den Arl ohne Sohle (Rillenpflug) und zum Aufbrechen von harten Böden und Neuland, nicht zur Ackerung stabiler Felder bestimmt Pflugmesser wurden von den Kelten nicht verwendet Die Thraker und Daker verwendeten seit dem 4.—3. Jh. v. u. Z. völlig andere Pflug scharen, mit gewölbter Schaufel und breiterem Stiel ohne Tülle, der leicht nach oben gebogen war (Abb. 32: 1, 2; 39: 7—9; Taf. X: 4, 5). Sie waren am Sohlenpflug angebracht und wurden seit dem 2.—1. Jh. v. u. Z. auf einem Sohlenpflug zusammen mit dem offen bar aus dem Osten übernommenen Pflugmesser verbunden. Die Verbindung von Pflug schar und Pflugmesser war eine wichtige heimische Vervollkommnung. Seit dem 1. Jh. v. u. Z. gelangten bei der Bodenbestellung große schwere Rechen für die Feldarbeit zur Anwendung (Abb. 33: 1, 2). Im illyrischen Gebiet, das später durch die keltische Kultur überlagert wurde (illyrisch keltisches Gebiet), hatte man im 1. Jh. v. u. Z. und in der Periode um die Wende der Zeitrechnung einen völlig anderen, mit einer großen breiten gewölbten Pflugschar ver sehenen Pflug (Abb. 29: 4, 5; 31: 3, 4 Taf. XIV: 2), der auf der Sohle in horizontaler Lage arbeitete. Auch diese Pflugscharen waren mit dem Pflugmesser verbunden (Abb. 29; 6, 7; 31: 5). Der Pflug hatte offenbar irgendwelche Streichbretter und wendete den Boden nach beiden Seiten um; er war zur Bestellung lockererer, ständig beackerter Böden bestimmt. Die illyrisch-keltischen Pflugscharen wurden früher oft irrtümlich als keltische angesehen. Auch in diesem Gebiet verwendete man schwere Feldrechen, sie waren aber anders geformt und ähnelten den römischen Feldrechen (Abb. 31: 2). Die Feldrechen waren Vorläufer der Egge. D ie Germanen ackcrlcn nur mit einem Hol/pllug ohne Eisenteile, ihr Pflug war jedoch in der Konstruktion kompliziert und verhältnismäßig vollkommen. Er war mit einer
373
selbständigen hölzernen Pflugschar mit einem auf der Sohle angebrachten langen, geraden und schmalen Stiel versehen. Manchmal gab es zwei Pflugscharen, eine obere und eine untere (Taf. VIII: 1—3). Der älteste Pflug dieses Typs aus Dostrup m Dänemark wurde durch C14 ins J. 610 t 100 v. u Z datiert. Hölzerne Pflugscharen werden auch selbständig vorgefunden (Tal. VIII: 1—3). Die Rekonstruktion des mit solchen Pflugscha ren versehenen Pfluges ist nicht unbestritten, sie konnten auf der Sohle aufliegen oder in einer Grindel eingesetzt und nur an die Sohle angelehnt sein (Abb. 63). Seit dem 2. |h. v. u. Z. tauchen Bestrebungen auf, den Boden einseitig umzuwenden, archäolo gisch belegte Funden einseitiger Pflugfurchen. Die germanischen Bestrebungen nach Intensivierung der Getreideproduktion waren aber weder mit ausreichenden Kennt nissen, noch mit Technik untermauert und waren daher nicht erfolgreich; sie führten in den Endphasen zu einer Verarmung des Bodens oder sogar zur Devastierung der Land schaft, zu einer merklichen Hinwendung zur Viehzucht, zur Aufgabe der Landschaft und zur Migration der Bevölkerung. Es gab zeitweilige und ständige Felder. Die sog. keltischen Felder (Taf. IX: 1; Abb. 38) waren bereits in der Bronzezeit verbreitet. Für die kontinentalen Kelten waren sie nicht typisch, wir kennen sie besser bei den Germanen (Abb. 38). Im Laufe der Zeit erfolgte eine Vervollkommnung der Emtegeräte. Anstelle kleiner flacher Eisensicheln begann man in den höchstentwickelten Gebieten größere, stärker gekrümmte Sicheln zu verwenden (Abb. 25: 3, 4; 30: 1, 2, 3, 10), mit denen man das Getreide tiefer unter den Ähren abmähte. Im illyrischen oder illyrisch-keltischen Gebiet wurde der Stiel der Sicheln oft mit Hilfe geschlossener Lappen befestigt (Abb. 30: 2, 3, 10). Bei den Kelten, seltener in der keltischen Kultursphäre, tauchten verhältnismäßig vollkommene, ausgeglichene Sicheln mit abgesetztem Griff, ähnlich den mittelalterlichen Getreidesicheln, auf (Abb. 25: 1, 2, 6; 26: 10; 48: B, Taf. XV: 1). Sie waren verschieden geformt. Bei den Germanen und im nördlichen Teil Europas behaupteten sich überhaupt weiterhin kleine Sicheln mit hallstattzeitlichen Formen. Auch die Getreidemühlen wurden vervollkommnet. In Griechenland und in der griechischen Welt mahlte man das Getreide auf vervollkom m nten Reibsteinen, deren oberer Stein am häufigsten kantig war, mit einer Fülle und länglicher Öffnung in der Mitte (Abb. 19; 1, 2). Der untere Stein bestand aus einer flachen; beträchtlich größeren Fläche als der obere Stein. Die Mahlflächen wiesen Einkerbungen auf. Man arbeitete mit Hilfe eines langen, exzentrisch angebrachten Handgriffes (Abb. 19: 3). Diese Mühlen verbreiteten sich auch nordwärts vom Schwarzen Meer; sie wurden von einigen Stämmen barbarisiert (Abb. 19: 5). mit zwei kurzen Griffen an der Seite versehen, wobei man sie von und zu sich w;? bei den Reibsteinen betätigte. Barbarisierte griechische Mühlen verwendete man auch am Ostrand der keltischen Kultursphäre (Halis-Lovacka, Museum Uzhorod, Karpatoukrain), sie kamen auch auf unserem Territorium vor (Abb. 19: 4) Aus einer Form der griechischen Mühlen (Abb. 19: 2) entstanden wahrscheinlich all mählich die wirklichen Rotationsmühlen; die ältesten Funde kennen wir aus Sizilien und aus der Iberischen Halbinsel (5. und 4.—3. Jh. v. u. Z.). Die Rotationsmühlen fanden bei den Kelten und in der keltischen Welt starke Verbreitung. Die unteren Steine enthiel ten eine nicht ganz durchbohre Öffnung in der Mitte (Taf. XVI: 2), eine obere Schütt öffnung und eine Öffnung für den seitlichen Handgriff (Abb. 27, Taf. XVI: 1) Die Mahlflächen waren ziemlich schroff zueinander geneigt. Ich rekonstruierte eine keltische Mühle mit einer hölzernen freilaufenden Bille (Mühleisen) in der Öffnung des oberen Steines, mit hölzernem Griff (Taf. XVII: 1) und einer in der Öffnung des unteren Steines angebrachten hölzernen Achse (Taf. XVII: 2). Als sich die Mahlflächen mit Getreide gefüllt hatten, arbeitete die Mühle leicht und gut. Man konnte auf ihr Nackt- und Spelz formen vermahlen. Saatweizen wurde rascher, jedoch grob zermahlen; zwecks Gewinnung
374
feineren Mehls mußte man das Mehl nochmals mahlen oder den oberen Mühlstein mit Steinen beschweren (Taf. XVIII. 1, 2). Der Emmer fiel in den Mühlstein langsamer ein und auch der Mahlvorgang war langsamer, das gewonnene Produkt war aber gleich nach dem ersten Mahlen zufriedenstellend; das Mehl war zwar ziemlich dunkel, aber aus reichend fein, die Spelzen waren größtenteils zermalmt. ln der Eisenzeit entwickelten sich Obstzucht und Weinbau. Bei den „Skythen“ in den Waldsteppen wurden Öfen zum Dörren von Obst gefunden (Abb. 17: A, B). Auf den Aufstieg der keltischen Obstzucht wirkten direkt Einflüsse aus dem Südosten ein: Pfirsiche und seltener auch Aprikosen züchtete man bei den Kelten bereits seit dem Beginn des 1. )h. u. Z. zu einer Zeit, da sie in Rom noch eine Neuheit bedeuteten. Die Weinrebe wurde überall dort gezüchtet, wo geeignete Bedingungen vorhanden waren, aber das Niveau des Weinbaues war mäßig. Die Viehzucht spielte eine wichtige Rolle in der Wirtschaft und in der Volksernährung. Am meisten züchtete man kurzhörniges Rindvieh, ziemlich stark zur Fleischgewinnung. Die Schweinezucht war bei den Kelten und auch bei den Illyrern recht verbreitet Die Illyrer hielten zum Unterschied von den Kelten sehr viele Schafe und Ziegen und weniger Rindvieh. Für einige germanische Stämme der Eisenzeit sind die sog. Stall häuser typisch, die wir von anderswoher nicht kennen (Abb. 36). Die Illyrer und Kelten hielten auch sehr viel Pferde, größtenteils aber nicht zur Fleischgewinnung, Ihre Pferde wurden nur selten beschlagen (Abb. 45: 3). Die keltische Pferdezucht war besonders erfolgreich, ihre Pferde erreichten manchmal die für die damalige Zeit ganz außerge wöhn liehe Risthöhe von sogar 155 cm. Die Kelten. Daker. Illyrer und Germanen ergänzten die Fütterung ihres Viehs im Winter durch Äste von Laubbäumen, zu deren Abhacken typische rebmesserähnliche Messer dienten (Abb. 43: 5; 48: C; Taf. XIII). Die Kelten, Daker, Illyrer und später auch die ..Skythen“ sammelten außerdem Heu für den W inter an. Zur Grasmahd verwendeten sie kurze Sensen, d. h. Sensen mit kurzem, halblangem Griff (Abb. 89: 4, 5). Die keltischen Sensen einerseits (Abb. 26; 28; 47: 1—4) und die illyrischen und dakischen Sensen andererseits (Abb. 29: 1—3; 30:1, 4, 5; 31:1; 35: 4, 6—9) wichen in ihren typische sten Grundformen voneinander ab.
V. Die Landwirtschaft der römischen Provinzen Während in Rom die Bestrebungen nach Intensivierung der Landwirtschaft im 1. Jh. v u. Z. bis zum 1. Jh. u. Z. erfolglos waren und der erschöpfte Boden immer wieder niedrigere Ergebnisse hervorbrachte, entwickelte sich die Produktion von Feldfrüchten, insbesondere von Getreide, in den römischen Provinzen erfolgreich. Die Landwirtschaft der römischen Provinzen in Europa beruhte auf allen Kenntnissen und technischen Errungenschaften, die die einzelnen Gebiete vor ihrem Anschluß an Rom erreicht hatten Werkzeuge, Technik und verschiedene Kenntnisse verbreiteten sich aus den einen in die anderen Gebiete, wurden zum Gemeingut der römischen Provinzialen, wurden entsprechend adaptiert und weiter vervollkommnet. Dominierendes Ackergerät wurde der illyrische oder illyrisch-keltische Pflug (Abb. 31: 3—6; 41: 6; Taf. XV: 4 —6; XX: 2), weiter westwärts verbreitete sich der thrakisch-dakische Pflug (Tal. XX: 3, Abb. 41: 9) Verwendung fanden auch andere Pflugarten (Abb. 39), der typische keltische Arl verschwand aber allmählich. Aufgrund schriftlicher Berichte und auch aufgrund archäologischer Belege wurde bereits zu Beginn des 1. Jh. u. Z. der Arl durch Anfügung eines Rades vervollkommnet (Grindelkette, Abb. 31: 6), bald darauf begann man auch mit der einseitigen Ackerung. Der archäologisch mit Sicherheit durch seine asymmetri schen Pflugscharen nachgewiesene einseitige Beetpflug entstand auch in den römischen
375
Provinzen, blieb aber mehr oder weniger eine periphere Angelegenheit (Abb. 39: 1, 2; 40: 2) Abgesehen von den I-Yldrechen kamen Rahmeneggen vor, offenbar mit I,isenzinken (Abb. 41: 5, 7, 10). Für eine rasche Ernte erfand man die von einem Tier gezogene Erntemaschine. (Abb. 42: 1, 2) Zum Unterschied von der immer mehr abglcitenden Getreidewirtschaft entwickelte sich in Rom der Weinbau erfolgreich. Abgesehen von den bereits aus der griechischen Kultur bekannten früheren Rebmessern (Abb. 43: 1, 2), die sich auch zu anderen Arbeiten als zum Weinbau eigneten (falx silvatica), erfand man ein Rebmesser mit axtförmigem Fortsatz am Rücken, die sog. securis (flax vinitoria, Abb. 43: 8). Die Römer waren anfangs nicht daran interessiert, den hochstehenden Weinbau auch in den römischen Provinzen zur Geltung zu bringen, und bremsten daher den Aufstieg des Weinbaues in den römischen Provinzen; erst seit der zweiten Hälfte des 3. Jahrhunderts gelangten die römischen Weinbaukenntnisse rasch in die Provinzen. Die erfolgreiche Getreidewirtschaft bedeutete kein Hindernis für die Viehzucht. So knüpfte besonders die Pferdezucht an illyrische und keltische Traditionen an Die Pferde waren oft größer und stärker. Das Beschlagen der Pferde bildete s c h o n k e i n e Ausnahme, war aber nicht unbedingt notwendig und auch nicht die Regel. Die Hufeisen waren größer, schwerer, mit Stollen (Abb. 45: 1, 2). Die Römer beschlugen zur gleichen Zeit ihre Pferde noch nicht, kannten aber so etwas wie „Schuhe“ mit Eisensohlen, die am öftesten für Mulesel oder Maultiere bestimmt waren (Hipposandalcn \bb. 45: 4. 5) Für das Vieh mußte für den Winter Heu vorbereitet werden; dazu dienten Grassensen In den römischen Provinzen waren zunächst große gekrümmte Sensen von illyrischen oder dakischen Typ verbreitet, die aber anstelle des Dornfortsatzes manchmal eine Tülle trugen. Einige Rekonstruktionen messen ihnen den Charakter langer Sensen bei. die den neuzeitlichen ähneln sollten (Abb. 44: B), das ist aber nicht sicher. Die Miniaturen aus den bekannten Kölner Funden (Abb. 41:1,12) deuten auf eine andere Rekonstruktion hin. Möglicherweise dienten diese Sensen nicht bloß zur Grasmahd, sondern auch zum Abmähen hohen Strohs, so wie es die Erntemaschine auf dem Acker stehengelassen hatte.
VI. Die Landwirtschaft in der La-Tene-Zeit und in der römischen Kaiserzeit auf dem Territorium der CSSR Die Landwirtschaft in Böhmen und Mähren war in der La-Tene-Zeit im wesentlichen dieselbe wie auf dem übrigen Territorium der keltischen Kultursphäre, wenngleich gewisse einzelne Geräte existierten, die wir von anderswoher nicht kennen (Sensen aus Stradonice, Abb. 47: 4, 3, Pflugschar aus Lipany bei Cesky Brod, Taf. XXII: 3). Zu Beginn der römischen Kaiserzeit erfolgte ein Rückgang der Landwirtschaft, der mit dem Ein treffen neuer Einwohner zusammenhing. Die keltischen technischen Errungenschaften wurden aufgegeben und fielen der Vergessenheit anheim, nur die Mahlsteine behaupteten sich noch eine gewisse Zeit, wurden aber auch durch andersgeformte Mahlsteine oder einfache Reibsteine urzeitlichen Typs ersetzt. In der Südwestslowakei kam es hingegen zu Beginn der römischen Kaiserzeit zu einem starken Anstieg der Getreideproduktion und der Landtechnik, was durch den unmittelbaren Einfluß der benachbarten römischen Provinzen verursacht war (Abb. 49: 3, Taf. XXIII). Die Südwestslowakei war eines der ersten Gebiete, wohin die Technik der römischen Provinzen nördlich vom Limes Romanus vordrang. Sie war wahrscheinlich auch eines jener Gebiete, wo sich das Ver mächtnis der römischen Provinzen behaupten konnte und in vermittelter Form an die Slawen überging.
376
KAPITEL 2 - DIE SLAWISCHE LANDWIRTSCHAFT VII.
Die Landwirtschaft der ältesten slawischen Bevölkerung
VIII. Die slawische Landwirtschaft im 3.—5. — Jahrhundert u. Z. IX. Die Landwirtschaft im 6 .-7 . Jahrhundert auf dem Territorium der CSSR Die ältesten Slawen werden vor allem durch die sog. „Zarubingtskaja kultur“ in der Ukraine und im südlichen Weißrußland repräsentiert, die ins 2. Jh. v. u. Z. — 2. Jh. u. Z. datiert wird, mit einer spaten, wenig gründlich bearbeiteten Etappe im 3.—5. Jh. u. Z. (über die Landwirtschaft dieser Etappe haben wir einstweilen nicht genug Informationen). Die Landwirtschaft der ältesten Slawen war einfach, die technischen Errungenschaften aus dem „skythischen“ Waldsteppengebiet aus dem 6.—3. Jh. v. u. Z. gelangten bei ihnen überhaupt nicht zur Anwendung. Sie bearbeiteten den Boden mit einem hölzernen Arl ohne Eisenbestandteile, verlegten sich auf langfristige Drieschen (Brachen) oder auf die Inundationsgebiete in den Flußbecken. Sie säten Sommergetreide, hauptsächlich Hirse, in geringerem Maße Saatweizen, die übrigen Getreidearten sind nur selten belegt. Das Getreide ernteten sie mit kleinen, flachen, verschieden geformten Eisensicheln (Abb. 51: 1—6), gegebenenfalls auch mit Erntemessern. Die Zermalmung des Getreides bosorgten sie auf Reibsteinen urzeitlichen Typs für eine oder beide Hände (Abb. 51: 7). Feldfrüchte und sonstige Vorräte lagerten sie in Erdgruben ein, die nicht allzu tief waren und die Funktion von Kellern erfüllten (Abb. 51: 9—11). Sie hielten viel Vieh, insbesondere Rindvieh, und zwar in der freien Natur. Belege über die Ansammlung von Futter für den Winter existieren praktisch nicht. Die Landwirtschaft war sehr extensiv, konnte aber einträglich sein, wenn genügend freie Flächen verfügbar waren und die Besiedlung dünn war. Die extensive Landwirtschaft führte offensichtlich zu zeitweiligen Über siedlungen oder zum Auszug eines Teiles der Bevölkerung, einzelner Generationen oder Stämme in entferntere Bereiche. Die extensive Art der slawischen Landwirtschaft bedingte wahrscheinlich die ausgedehnte, aber etappenweise slawische Expansion. Die Ausdehnung des Territoriums der alten Slawen in der ersten Hälfte des I. Jahr tausends ist bislang nicht ganz klar. Die polnischen Forscher vermuten, die Slawen hätten bereits damals polnisches Gebiet bewohnt, die ukrainischen Forscher meinen, die viel ethnische sog. „Cemjachovskaja Kultur“, die die „Zarubinetskaja Kultur“ teilweise über lagerte und ablöste, sich jedoch auf einem ausgedehnteren Gebiet ausgebreitet hatte, sei in beträchtlichem Masse auch slawisch gewesen. Im 3.—5. Jahrhundert tauchen im Süden Polens und in einem Teil des Gebietes der „Cemjachovskaja Kultur“ landwirt schaftliche Werkzeuge vom Typ jener aus den römischen Provinzen, oft allerdings in einer etwas barbarisierten Form, auf. Es sind dies eiserne Pflugscharen eines Sohlenpfluges von etwas abweichenden Typen (Abb. 52; 56: 1—3), eiserne Pflugmesser (Abb. 53 7; 56: 4—6), stark gekrümmte Sicheln oder Sicheln mit abgesetztem Griff (Abb. 53: 2, 3), Messer zum Abhauen der Äste oder der Weinrebe (Abb. 53: 4, 5) und Sensen (Abb. 48: A; 56: 7). Ausnahmsweise ist auch eine asymmetrische Pflugschar eines ein seitigen Pfluges belegt (Abb. 52: 1). In der „Cemjachovskaja Kultur“ stammten am ehesten auch die Kotationsmühlsteine aus den römischen Provinzen (Abb. 53: 1; 54: 5, 6), weil in Osteuropa noch lange die Mühlen griechischer Provenienz fortlebten, während in Polen die Mühlen offenbar ein Erbgut heimischer Tradition waren. Auch hatten einige Typen kurzer Sensen wahrscheinlich eine andere Herkunft als in den römischen Provinzen
377
Uber die landwirtschaftliche Produktion haben wir mehr Informationen aus dem Bereich der sog. Cernjachovskuja kultur liier säte man vor allem Sommergetreide, und /.war Hirse, Saatweizcn und viel/eilige Spel/.gcrste, von den übrigen Früchten die Platt erbse. Das Getreide war wenig verunkrautet und stammte größtenteils v o n Neuland oder von langfristigen Brachen. Die Ackerung war sehr seicht, worauf die geringen Abmessungen der Pflugscharen hindeuten. Neben dem Getreideanbau spielte die Vieh zucht, insbesondere die Zucht von Rindvieh, eine große Rolle im Wirtschaftsleben Das Vieh war sehr klein, kur/.hörnig, mit einer durchschnittlichen Risthöhe von 106,3 cm. Calkin bezeichnet cs als spezielle „Ccrnjachov-Rassc“. Pferde gab es etwas weniger, als in Osteuropa in der zweiten Hälfte des I. Jahrtausends v. u. Z. und zu Beginn des. I. Jahr tausends üblich war (die Pferde waren damals in Osteuropa ein wichtiges Schlachttier, da sie sich leicht auch bei stärkerer Schneedecke zur Nahrung durcharbeiten konnten) und sie in geringerem Maße konsumierten. Ungeachtet gewisser Bestrebungen nach Intensivierung der Getreideproduktion, wie sie sich in der Übernahme und Adaption einiger technischer Errungenschaften aus den römischen Provinzen zeigten, war die gesamte Art der landwirtschaftlichen Produktion noch immer recht extensiv, womit sie an die Landwirtschaft der sog. Zarubinětskaja kultur erinnerte. Darüber, daß die Slawen eine extensive bewegliche Landwirtschaft hatten, viel Hirse anbauten, reichlich Rindvieh züchteten und Getreide und andere Vorräte in Erdgruben ablagerten, informieren uns im 6. Jh. u. Z. Prokopios und Maurikios. Auf dem Territorium der ČSSR baute man schon seit dem Beginn der slawischen Besiedlung, d. h. vom 5 .-6 . Jh., anstelle von Hirse genug Brotgetreide, vor allem Saatweizen, an; man vermahlte das Getreide auf handbedienten Rotationsmühlen, die bereits die für die Slawen typische Form aus dem Frühmittelalter und für das frühmittel alterliche Europa überhaupt hatten (Taf. XXV: 2). Aus dem 6. —bis zum Beginn des 7. Jahr hunderts kennen wir sogar eine eiserne Pflugschar analog jenen aus den römischen Provinzen (Taf. XXVI: 5), Pflugscharen waren aber damals eine Ausnahme. Die Aus grabung der Siedlung in Březno bei Louny in Böhmen und die Schlußfolgerungen von I. Pleinerová aufgrund dieser Ausgrabung deuten darauf hin, daß noch im 6 .-7 . Jh. in Böhmen eine extensive nomadisierende Landwirtschaft vorhanden gewesen sein konnte, analog jener, über die uns Prokopios und Maurikios informieren. Die Siedlung in Březno mit 10 Hütten dauerte nur einige Jahrzehnte lang; nach Erschöpfung des umliegenden Bodens übersiedelten ihre Bewohner anderswohin und kehrten nach einiger Zeit wieder an den ursprünglichen O rt zurück. Erst im 8 .-9 . Jahrhundert existierten relativ stabile Siedlungen. Im 6. — zum Beginn des 7. Jahrhunderts mähte man in Böhmen mit primitiven kleinen Sicheln, die jenen aus der ersten Hälfte des I. Jahr tausends aus Osteuropa ähnelten (Taf. XXVI: 2—4). Das Getreide wurde offenbar dicht unter den Ähren abgeschnitten. Vollkommenere größere Sicheln mit abgesetztem Griff verbreiteten sich erst im 7 .-8 . Jahrhundert in der Südwestslowakei und in Mähren, im 8.— bis zum Beginn des 9. Jahrhunderts in Böhmen. Erst dann wurde das Getreide tiefer abgemäht, etwa in der Hälfte der Halmhöhe, wie auch die Analysen der Unkraut beimischung im Getreide und das Vorkommen niedriger wachsender Unkräuter andeuten. Unsere Vorfahren hielten im 6 .-7 . Jahrhundert sehr viel Rindvieh, das sie manchmal im Winter mit Heu beifütterten (Taf. XXVI: 1).
X. Die landwirtschaftliche Produktion auf dem Territorium der ČSSR im 8.—10. Jahrhundert Im 8. Jahrhundert, in Böhmen noch in der ersten Hälfte des 9. Jahrhunderts, gelangten die grundlegenden Veränderungen in der landwirtschaftlichen Produktion zum Abschluß,
378
die in einigen slawischen Gebieten im 3 .-5 . Jh., bei uns im 6.-7. Jh., eingesetzt hatten. Es war dies die Übernahme und Umgestaltung der Landtechnik der römischen Provinzen und die wesentlich ausgedehnte Anwendung der neuen Technik im Wirtschaftsleben, die relative Intensivierung der Landwirtschaft, der Übergang zu einer kürzeren Boden ruhe in Verbindung mit einer Abkehr von der Bestellung von Neuland und der Brand wirtschaft hin zur Rolle eines komplementären Systems und die Änderung in der Viehzucht Zu weiteren wesentlichen Veränderungen kam es bis zum 10. Jahrhundert und wahrscheinlich sogar bis zum 12. Jahrundert nicht, mit Ausnahme der Aufwärts entwicklung des Obst- und Weinbaues. Der Abschluß der Veränderung im wichtigsten Produktionszweig mußte eine Veränderung der Produktionsbeziehungen, eine soziale Revolution, die Entstehung der feudalen Klassengesellschaft und des Staates zur Folge gehabt haben. Wann und wie es dazu kam, läßt sich nicht bloß aufgrund der Landwirt schaftsgeschichte verfolgen.
1. P f l a n z l i c h e P r o d u k t i o n a) Anbau von Feldfrüchten Der Boden wurde mit einem Sohlenpflug von mindestens 5 Typen bestellt, die alle zeitlich parallel und überall verbreitet waren. Die Terminologie übernehme ich von Fr. Šach (1961). 1) Pflug mit kleinen fünfeckigen Pflugscharen, die quer auf der ab geschrägten Sohle befestigt waren (Abb. 59: 1 -4 ; 60: 2, 4; Taf. XXVII: 2; XXXII: 1). 2) Pflug mit schmalen, langen, in der Mitte oft verstärkten sog. dolchartigen Pflugscharen, die auf der Sohle auch etwas schräg befestigt waren (Abb. 58: 2; 59: 5; 60: 1; 73: C); sie eigneten sich für harte beraste Böden, für Neuland und zur Vertiefung der Ackerkrume. 5) Pflug mit sog blattförmigen Pflugscharen, die größer, breiter und gewölbt waren (Abb. 58 5 59 6. 7: 60: 3: Taf. XXVIII) und auf der Sohle in horizontaler Lage arbeiteten (vgl. Taf. XXXII: 2, Abb. 66: 1) 4) Pflug mit pfeilförmigen Pflugscharen, die oft auch als ruder- oder schaufelförmig bezeichnet werden. Sie hatten eine gewölbte Klinge und einen langen schmalen und geraden Stiel (Abb. 62, Taf. XXIX: 1). Den ganzen Pflug können wir nach dem bekannten Pflug aus Dabergotz (DDR) rekonstruieren, der mit Hilfe von C14 in die Jahre 733 ± 80 u. Z. datiert wird (Abb. 63). Bei uns waren solche Pflugscharen selten, sie sind mehr aus dem Gebiet der Elbeslawen und aus Polen belegt, und zwar sowohl aus Eisen, als auch aus Holz. 5) Pflug mit Pflugschar und Pflugmesser, versehen mit zwei Streichbrettern oder möglicherweise nur mit einem (Abb. 60: 8, 9, 11; 64: 1, Taf XXIX: 11. 12; XXX: 19). Ein Pflugmesser befand sich sowohl auf dem Pflug mit den fünfeckigen Pflugscharen, als auch auf jenem mit den blattförmigen Pflugscharen. In Mahren und in der Südwestslowakei ist ein kleiner leichter einseitiger Pflug mit asymmetrischer Pflugschar und Pflugmesser nachgewiesen (Abb. 65: 1, 2, 4, 5, Taf. XXVII: 1), der aber eher eine Randerscheinung war. Es ist nicht ausgeschlossen, daß auch ein Pflug vom Typ Riss verwendet wurde; er hatte nur ein Pflugmesser als wichtigsten Arbeitsteil, aber keine Pflugschar. Die Ackerung war meistens sehr seicht, eine tiefere Ackerung mit Hilfe größerer Pflugscharen wurde seltener vorgenommen. Ein Zeitunterschied zwischen den großen und kleinen Pflugscharen existierte nicht. Auch die Ackerung mit dem Pflug war ober flächlich und daher sozusagen bedeutungslos. Zeitweilig düngte man wahrscheinlich irgendwie. Eggen bestanden, sofern sie existierten, aus Holz oder Geflecht. Hacken sind verhältnismäßig selten; bei Feldarbeiten oder beim Zerschlagen von Schollen nach der Ackerung wurden sie wahrscheinlich nicht eingesetzt. Man säte Winter- und Sommergetreide. Am meisten züchtete man Saatweizen und
379
Hirse (Taf. 2), die auf den Fundstätten die am meisten dominierenden Getreidearten waren. In den Zentren baute man manchmal weniger Hirse an. weil dieser auf Neuland und längerfristigen Drieschcn am besten gedeiht, die man in der nächsten Umgebung der Zentren immer mehr aufgeben mußte. In einige Zentren wurde hochwertiges Brot getreide anscheinend eingeführt; dies war am ehesten der Full in Mikulčice in Mähren, wo Saatweizen fast einzige Getreideart war und schwerlich als Monokultur angebaut worden sein konnte (Taf. 3). Das Getreide war wenig verunkrautet (Taf. 3. 4) Hülsen früchte sind weitaus weniger nachgewiesen als Getreide (Taf. 5). Zur Getreideernte dienten Sicheln mit abgesetzem Griff von typischer Form, die ich einst mit B I bezeichnetc, Sic waren vom 7 .-8 . Jh. verbreitet, im Böhmen vom 8. bis zum Beginn des 9. Jh., dann bis zum Beginn des zweiten Jahrtausends (Abb. 57. 5—12; 67: 8—11; 68: 2, 3, 9, Taf. XXXIV: 1). Man verwendete sie auf dem gesamten slawischen Territorium. Die germanischen Sicheln waren anders (Abb. 86: 2, 3, Taf. XXXIV: 2). Die slawischen und germanischen Sicheln nahmen zwar ihren Ausgang vom Formen reichtum der Erntewerkzeuge der römischen Provinzialkultur, aber diese und jene ent nahmen daraus unterschiedliche Formen. Die slawischen Sicheln hatten eine stumpfe, quer plattgehämmerte oder gewissermaßen mit einem „Knollen“ versehene Spitze Die Schneide war bei der Spitze und der Klinge stumpf (Abb. 67: 8—11; 73: d,e).Eine Analogie finden wir bei den Getreidesicheln aus dem ethnographischen Material (Taf. XXXVI). Die stumpfe Spitze und der stumpfe Teil der Schneide ermöglichten es, das Getreide besser in Schwaden zu legen. Eine Zahnung oder Kerbung der Scheide er kennen wir an den frühmittelalterlichen Sicheln nur ausnahmsweise; entweder hat sich diese Bearbeitung wegen Korrosion der Sicheln nicht erhalten oder wurde wenig praktiziert. Zahnung an ethnographischen Sicheln beiderseits und ihre Spuren an archäologischen Funden vgl. Taf. XXXV. Sicheln ohne abgesetzten Griff mit starker Krümmung, ähnlich einigen Sicheln aus der Zeit um die Wende der Zeitrechnung, aber von unseren ältesten slawischen Sicheln aus Lety bei Dobřichovice abweichend, bildeten im 8. Jahrhundert eine Ausnahme und erlebten nur noch das 9 Jahrhundert (Abb. 68: 1, Taf. XXIX: 10). Man erntete zweimal im Jahre (Bericht des Íbráhím ibn Jaküb), und zwar wahrscheinlich das unausgereifte Getreide bei Beginn des Sommers, ähnlich wie bereits im Neolithikum, und das reife Getreide zur gleichen Zeit wie heute. Das unreife Getreide konnte man auf sog. Rostöfen rösten (Taf. XXXIII: 2), auf den gleichen tönernen Backtrögen konnte man Brot oder Fladen backen, Getreide trocknen u. a. Das Getreide wurde in unterirdischen Gruben eingelagert. Es waren dies entweder seichtere Gruben in Gestalt kreisförmiger Keller oder tiefe birnen-, kegel- oder zylinder förmige Getreidegruben, ähnlich den späteren ethnographischen Getreidegruben (Abb. 69). In diesen Gruben lagerte man manchmal verschiedenes Getreide auf einmal ein, manchmal Getreide und andere Früchte, Obst u. a., in anderen Gruben von derselben Form Fleisch, Fische und Vorräte überhaupt. Das Getreide vermahlte man auf handbetriebenen Rotationsmahlsteinen. Der obere Stein war flach und hatte oft brotlaibartige Form, die Mahlfläche war leicht konkav. Die unteren Steine hatten eine dementsprechend konvexe Fläche. In der Mitte des oberen Steines befand sich eine kreisrunde Öffnung, die sich manchmal nach oben zu erweiterte. Auf der Unterseite nahe der Öffnung befanden sich seichte kantige oder halbkreisförmige Grübchen für das Mühleisen (Taf. XXV: 2; XXXVIII: 1), sonst wiederum gab es eine Öffnung ohne Grübchen (Taf. XXXIX; Abb. 70: A). Die kreisrunde Öffnung in der Mitte des unteren Steines war stets kleiner als die Öffnung des oberen Steines, in der Mitte war sie am engsten. In der Öffnung des unteren Steines, gleichgültig ob er Grübchen aufwies oder nicht, war eine hölzerne oder eiserne längliche Querleiste eingesetzt — die Bille (Mühleisen, siehe Taf. XXXIX; Abb. 70: A, B). In der Mitte der
380
Bille befand sich ein Grübchen oder eine Öffnung (gestützte Billen hatten ein Grübchen, freilaufende eine Öffnung) und darauf saß oder durchlief die in der Öffnung des unteren Steines befestigte Achse (Abb. 70: A 5; Taf. XXXIX). Bei Verwendung der gestützten Bille konnte man die Entfernung der Mahlflächen regulieren und so grob oder feiner mahlen, je nach dem, ob sich die Achse mehr nach oben oder nach unten verschob. Bei Verwendung der freilaufenden Bille saßen die Steine unmittelbar aufeinander auf und die Bille bestimmte so eine gleichmäßige Bewegung rings um die Achse. Durch die freien Halbmonde in der Öffnung neben der Bille fielen die Körner zwischen die Mahl flächen durch. Der Handgriff war wahrscheinlich so konstruiert, daß um den oberen Stein ein Riemen. Bast oder Spagat gewickelt und so der hölzerne Handgriff befestigt wurde (Taf. XXXIX; Abb. 70: A, 5). Bei Mahlversuchen hat sich mir dies in einigen Fällen gut bewährt. Hölzerne Stampfen zum Aushülsen von Getreide sind außerhalb unseres Staates dort belegt, wo Holz erhalten blieb. Sie hatten Hand- oder Fußantrieb (Abb. 71: 4; 88: A). Im 8 —10 Jahrhundert finden wir selten auch Reibsteine urzeitlichen Typs, diese dienten jedoch eher zum Zermalmen von Salz, Gewürz oder Farbstoff. Das Mehl wurde nach historischen Berichten gesiebt. Man konnte ziemlich feines Mehl herstellen (Taf. XL: XLI; LIV: 1). Das Gebäck wurde aus dem Ofen oder aus der Feuerstelle mit einer Zange herausgezogen, die der Schmiedezange ähnelte (Taf. LIV; XXX: 1-4). Häufige Nahrung bildeten wahrscheinlich Breie, vor allem aus gemahlener Hirse. Flachs und Hanf wurden gebrochen, geriffelt und gehechelt, und so Fasern gewonnen. Hölzerne Werkzeuge kennen wir vor allem aus Polen und aus dem Gebiet der Ostslawen (Abb. 71: 1—4). eiserne Hecheln (Eisenkämme) wurde auch auf dem Territorium unseres Staates gefunden (Abb. 71: 5). Eine Bestandaufnahme der Funde von Flachs und Hanf und der daraus hergestellten Stoffe bringt Taf. 6.
b) Garten-Nutzpflanzen c) Obstbau d) Weinbau e) Hopfenbau Zur Arbeit in Gärten. Obstgärten und auf Weinbergen dienten Hacken (Abb. 58: 4; 72: 3: Taf. XXIX: 6; XXX: 12, 14), ferner Schaufeln und Spaten. Die hölzernen Schaufeln und Spaten waren gewöhnlich mit einem gegenüber den latfcnezeitlichen Spaten niedri geren Eisenband beschlagen (Abb. 72: 2; Taf. XXVIII). Für die Behandlung der Weinrebe waren spezielle Rebmesser mit axtförmigem Fortsatz, der sog. securis, auf dem Rücken bestimmt. In der Südwestslowakei verwendete man sei bereits im 8. Jahrhundert (Abb. 72: 1: 65: 3), in Mähren im 9. Jahrhundert (Taf. XXVIII; XXXIV: 3). Abgesehen von den typischen Rebmessern kennen wir auch Rebmesser von weniger typischer Form ohne securis. die sich auch im Obstbau, beim Abhacken von Ästen und bei der Arbeit mit Bäumen und Sträuchern schlechthin bewähren konnten (Abb. 86: 7, 8). Weitere spezielle Winzerwerkzeuge, z. B. zweizinkige Hacken (Abb. 87: 5; 34: 7) kennen wir vorderhand nicht aus dem Territorium der ÖSSR aus dem Zeitraum des Frühmittelalters. Den Anbau von Gemüse und einheimischem Gewürz in Gärten haben wir eher durch schriftliche als durch archäologische Quellen nachgewiesen. Man züchtete Kraut, Zwiebel, Knoblauch, Möhren, Seierie, Kümmel und weitere. Interessant sind Belege aus Mecklenburg, wo auf einigen Burgwällen noch immer gewisse, der heimischen Flora fremde Pflanzen wildwachsend anzutreffen sind; sie wurden wahrscheinlich früher von den Slawen in der Nähe ihrer Heime gezüchtet und verwilderten dann. Es sind dies der Schlangenlauch (A lliu m s c o ro d o p ra su m ), der Gemüselauch (A lliu m o la re c e u m ), der Bärenlauch (A lliu m u rsin u m ), der gemeine Dost, auch Waldmajoran genannt (O riganum vu lare), der nicht nur zum Würzen von Speisen, sondern auch als Tee,
381
beim Bierbrauen und in der Färberei Verwendung faitd. Neben Kochgewürzen züchtete man Heilpflanzen, vor allem die schwarze Malve (M a lva a lce a ), die Johannispappel (M alva silv e stris), das Johanniskraut (H yp ericu m p erfo ra tu m ), das Süssholz (A stra g a lu s g ly c y p h y lo s), das Schwalbenkraut (C h elid o n iu m m a ju s) u. a. Es ist nicht ausgeschlossen, daß auch Hülsenfrüchte oder Ölpflanzen in den Gärten oder auf speziellen Grund stücken in der Nähe der Häuser und nicht auf den Feldern gezüchtet wurden. Hinsichtlich der Obstbäume bringt die Paläobotanik zweierlei Beweise: Überreste der Früchte, vor allem Kerne, Samen, Schalen u. a. (Taf. 7) sowie Überreste der Hölzer, vor allem Kohlenstückchen (Taf. 8). Pfirsich- und Pflaumenbäume in Mikulčice in Mähren liefern Beweis für den hochstehenden Obstbau in der großmährischen Periode, die Zucht von Schlehdorn für das Streben nach heimischen Züchtererfolgen. Der Fund einer Walnuß in Komárno in der Slowakei aus dem 8. Jahrhundert deutet auf die Möglichkeit hin, daß sich der Obstbau im Südwesten der Slowakei früher entwickelt haben mochte als in Mähren. Der Aufschwung des Obstbaues in Böhmen setzte am ehesten erst am Ende des 9. und Beginn des 10. Jahrhunderts ein. Der Weinbau entwickelte sich zunächst in der Südwestslowakei; dies beweisen spe zielle Rebmesser mit einer „securis“ und die Riemenzungen mit dem Weinrebenmotiv in der sog. avarischslawischen Kultur des 7 .-8 . Jahrhunderts (Taf. XLII: 2). Der Weinbau fand hier Anschluß an die Traditionen der römischen Provinzen. Im benachbarten Ungarn wurden Weinrebenkerne aus der avarisch-slawischen Kultur bereits aus dem 6 .-7 . Jahrhundert vorgefunden. In Mähren entfaltete sich der Weinbau erst im 9. Jahr hundert, die Betreuung der Weinrebe war wahrscheinlich aber nicht auf der Höhe, da die meisten Weinrebenkerne in Mikulčice jenen der wildwachsenden Waldrebe sehr ähneln. In Böhmen entwickelte sich der Weinbau aufgrund der schriftlichen Quellen seit dem 10. Jahrhundert. Über der Hopfenbau und die Hopfengärten haben wir erst verhältnismäßig späte historische Berichte. Ursprünglich wurde Hopfen wahrscheinlich nicht eingesammelt Man konnte auch ungehopftes Bier brauen. Der Aufstieg des Obst- und des Weinbaues trat — mit Ausnahme der Südwest slowakei, wo die Entfaltung dieser Zweige durch alte heimische Traditionen beeinflußt wurde — später ein als die qualitative Veränderung im Anbau von Feldfrüchten. Es sind dies Zweige, die vor allem den ökonomisch und gesellschaftlich übergeordneten Bevölkerungsgruppen dienten. Ihre Hebung kann unter gewissen Verhältnissen darauf hindeuten, daß bereits in den gesellschaftlichen Beziehungen eine Veränderung vorge gangen war. Der Anbau der Weinrebe hatte in unseren Bedingungen auch ideologische Gründe, weil der Wein zum Messritual des Christentums gehörte, das einen wichtigen Überbaufaktor bei der Entstehung und Festigung der feudalen Gesellschaft und des Staates bildete.
2. T i e r i s c h e P r o d u k t i o n Unsere Vorfahren hielten im 8.—10. Jahrhundert Rindvieh, Schweine, Schafe, Ziegen, Pferde, Hunde, selten Katzen, ausnahmsweise Esel. Geflügel gab es in geringerer Zahl; üblich war das Haushuhn, seltener die Gans, die Ente bildete eine Ausnanme; wahr scheinlich hielt man auch Tauben und Pfauen. Zu Jagdzwecken bildete man Falken, Habichte oder andere Raubvögel aus (Taf. XLII: 1; XLIII; XLIV: 2). In Böhmen und in der Slowakei hielt man das meiste Rindvieh, in den großen Zentren war besonders in späteren Zeiten das Übergewicht des Rindviehs nicht mer klich. In Mähren gab es die meisten Schweine; in den großen Zentren, insbesondere in Mikulčice, wurden vor allem Ferkel geschlachtet und konsumiert, weil für die großen
382
Schweineviehherden nicht genug Futter für den Winter vorhanden war. Die Reproduktion von Schweinen ist rasch, getrocknetes, geräuchertes oder eingesalzenes Fleisch konnte im Winter einen trefflichen Vorrat bedeuten. In der Slowakei wurden neben dem Rindvieh in großer Menge auch Schafe gezüchtet. Rindvieh, Schafe und Ziegen waren vor allem Schlachtvieh, das am öftesten nach dem Heranwachsen zu einem Zeitpunkt geschlachtet wurde als es das meiste hochwertige Fleisch gab. Eine Milchwirtschaft existierte, war aber nicht so wichtig wie die Aufzucht zur Fleischgewinnung. Die Milch produktion der damaligen Rassen war gering. Die Schafe lieferten nicht allzu gute Wolle Das Rindvieh war wichtigstes Zugtier; die Pferde wurden damals nicht für schwere Lasten und in den Pflug eingespannt, das erfolgte erst nach der Verbreitung der neuzeitlichen Einspannung der Pferde ins Kummet zu Beginn des II. Jahrtausends. Die Kastration des Rindviehs war gang und gäbe (sie wurde seit dem Neolithikum betrieben). Die Pferde dienten zum Reiten und als Tragtiere, zum Konsum waren sie nur ausnahmsweise bestimmt Alle Tiere waren nicht allzu hochgewachsen, genügsam, widerstandsfähig, daran gewöhnt, während des ganzen Jahres in freier Natur ihr Leben zu verbringen. Das Rind vieh erreichte eine Risthöhe von etwa 98—120 cm, hiervon die Kühe durchschnittlich 101—104 cm. die Stiere 106—110 cm, die Ochsen 113 cm und mehr; die Risthöhe der Pferde betrug 120—150 cm. Wir kennen weder große noch kleine Ställe in den Siedlungen, hier und da finden wir nur kleine Unterkünfte für einzelne Tiere, die dort unter unge wohnten Umständen, zur Laktationszeit, bei der Mast u. a., gehalten wurden. Alles Vieh war ganzjährig auf der Weide, möglicherweise verbrachte man das Rindvieh und die Schafe im Winter auf geschützte Weideplätze. Für große Viehherden auf einem dichter besiedelten Gebiet gab es aber im Winter nicht genug natürliche Weideplätze, und so mußte man das Vieh im Winter immer mehr mit Heu nachfüttern, dies jedoch nicht in Gebäuden, sondern an irgendwelchen geschützten Orten, wo das Heu auch eingelagert wurde Im Sommer mußte man die angebauten Äcker schützen. Das zur Viehzucht bestimmte Gerät ist nicht so zahlreich wie die für den Anbau von Feldfrüchten dienenden Werkzeuge. Üblich und überall verbreitet waren kurze Grassen sen (Abb. 73: a, b; 67: 4 —6; 68: 4, 5; Taf. XXIX: 9, XXX: 9), die zwei grundlegende Formen aufwiesen; die eine hatte eine gerade, die andere eine mäßig gekrümmte Klinge. Es war dies ein leistungsfähiges Gerät, das auf den verschiedenartigsten grasbestandenen Flächen gute Dienste leistete, nicht jedoch auf regelrechten Wiesen, wo man mit dem Gras sparsam umgehen und es tief unten am Boden abmähen mußte. Die kuzen Sensen behaupteten sich noch in etwas veränderter Form im 13.—14. Jahrhundert (Taf. XLVI: 1), wurden aber im Laufe des 14. Jahrhunderts definitiv von Sensen mit langem Griff neuzeit lichen Typs abgelöst (Abb. 89: 3; Taf. LII: 2). Die Schafscheren hatten auch zwei Haupt formen, waren bogen- (Abb. 75: 2) oder ringförmig (Abb. 75: 1). Die bogenförmigen Scheren verschwanden mit der Zeit, die ringförmigen bleiben bis in die Neuzeit hinein erhalten. Die Scheren aus dem 8 —10. Jahrhundert unterschieden sich von jenen aus der römischen Zeit einerseits und von jenen aus dem Spätmittelalter und der Neuzeit ander erseits dadurch, daß ihre Schenkel aus einem groben dickeren Stäbchen von kreisrundem oder kantigem Querschnitt gefertigt waren (Abb. 75), während die Scheren aus der römischen Zeit und dem Spätmittelalter flache und dünne Schenkel hatten. Die Pferde wurden manchmal beschlagen, aber das Beschläge von Pferden war im 8.—10. Jahrhundert noch eine Ausnahme. Die Hufe glichen den latfcnezeitlichen oder jenen aus den römischen Provinzen (Abb. 74: B). Die Jagd zur Fleischgewinnung bildete eine Ausnahme oder erfolgte aus Vergnügen, wenngleich das Vorkommen von Knochen von Hochwild darauf hindeutet, daß die Region bewaldet und wildreich war. Das Fleisch der Haustiere reichte für den gängigen
383
Bedarf aus. Eine Jagd auf Pelztiere können wir in der Archäologie schwer ermitteln. Vom Fischfang und der Fangart von Fischen wissen wir nur wenig. Nachgewiesen sind Fischbehälter für lebende Fische oder Gruben zur Aufbewahrung eingesalzener oder gedörrter Fisch. Bienen wurden im Wald und in Bienenstöcken nahe den Häusern gezüchtet, Honig und Wachs gewann man auch in Beuten von wildlebenden Bienen.
3. Art de r l a n d w i r t s c h a f t l i c h e n P r o d u k t i o n Die landwirtschaftliche Produktion im 8.—10. Jahrhundert war weniger extensiv als vordem. Die Landwirte waren nur auf den Umkreis ihres Wohnsitzes angewiesen, zum Wechsel der Wohnsitze und zur Besitznahme mehr oder weniger entlegener Grund stücke kam es schon nicht mehr, die Besiedlung war relativ dicht. Für einen erfolgreichen Betrieb der Landwirtschaft bedurfte es immer mehr eines gewissen „Kapitals“ für den Ankauf vollkommener Werkzeuge. Leute, die solche Werkzeuge nicht hatten, bestellten weniger Äcker und ernteten so auch weniger; infolgedessen verloren sie nach und nach Anspruch auf Zuteilung von Grundstücken und verarmten. Der beschränkte Bodenum fang rings um die Siedlung einerseits und die Möglichkeit, mehr Grundstücke mit Hilfe vollkommenerer Werkzeuge zu bestellen, andererseits führten notgedrungen zu einer Abkürzung der Bodenruhe, insbesondere auf guten und nahen Grundstücken Kurz fristige Drieschen oder ein größerer Anteil an kürzeren, Drieschen auf Kosten länger fristiger Drieschen wurden nicht nur möglich, sondern geradezu notwendig. Das bedeutet jedoch nicht, daß langfristige Drieschen, Neuland und Brandwirtschaft bereits völlig verschwunden wären. Die kurzfristigen Drieschen bedingten notwendigerweise eine neue Agrotechnik. Die Landwirtschaft im 8.—10. Jahrhundert gehörte ihrem Wesen nach der hochentwickelten wilden Feldgraswirtschaft an. Es war dies keine Brachen-, sondern eine Drieschenwirtschaft. Die Acker wurde etwa 3—6 Jahre hindurch bestellt und bebaut, wurden dann von Gras überwuchert und verwandelten sich in Wiesen und etwa nach weiteren 3 Jahren in Weiden. Einige geeignete Äcker ruhten nur einige wenige Jahre, andere hingegen länger. Die bestellten Äcker, die Drieschen und das Neuland mußten nicht voneinander separiert werden, es gab keine Bindung an den Ackerboden. Geackert wurde höchstens einmal im Jahre, gedüngt nur wenig. Manchmal konnte man ohne Ackerung die Aussaat direkt ins Stoppelfeld vornehmen, wobei das Saatgut vielleicht irgendwie eingeeggt wurde. Manchmal verbrannte man das Stoppelfeld und nahm die Aussaat direkt in die Asche vor, dies durfte jedoch nicht allzu häufig geschehen. Die Viehhaltung war stark verbreitet, denn noch immer gab es genug Weiden in der nächsten oder entfernteren Umgebung. Die Erträge der Landwirtschaft waren gut und relativ sicher, der Arbeitsaufwand geringer und vollauf erträglich. Die Brachenwirtschaft, insbesondere ihre meistverbreitete Form, die Dreifelder wirtschaft, dominierte erst im 13.—14. Jahrhundert. Archäologische Beilege darüber habe ich in einer selbständigen Arbeit zusammengetragen (B e ra n o v á 1975 a).
XI. Die landwirtschaftliche Produktion auf dem übrigen slawischen Territorium In den meisten slawischen Gebieten war im 8 —10. Jahrhundert die Ackerwirtschaft vorherrschend. Die Brandwirtschaft hatte, soweit sie nachgewiesen ist, eine ergänzende Aufgabe. Nur im ostslawischen Waldgebiet und vielleicht auch bei den Elbeslawen
384
an der Spree und der Havel im Osten dominierte die Brandwirtschaft noch bis ins 11.-12. Jahrhundert. Im ostslawischen Waldsteppenbereich behaupteten sich verschiedene tüllenförmige Pflugscharen. Pflugmesser und seltener auch einseitige Pflüge von der sog. Cernjachovskaja Kultur bis ins Frühmittelalter in praktisch unveränderter Form, wenngleich in geringem Ausmaß. Sehr bald wurde das ostslawische Waldstcppengebiet von den slawischen Bewohnern auf dem Territorium der CSSR eingeholt und überflügelt, die bereits im 8 .-9 . Jahrhundert eine relativ entwickelte Bodenbestellungstechnik hatten. Sie setzten Pflugschar und Pflugmesser in weitaus grösserem Umfang ein als im Osten. Auch das Gebiet Bulgariens gelangte alsbald auf ein ähnliches Niveau, die Ackerungs technik auf dem Gebiet Bulgariens unterschied sich jedoch merklich dadurch, daß dort in reichlichem Maße die Pflugscharen dakisch-thrakischen Typs mit kürzerem, breiterem, mäßig abgebogenem lappenlosem Griff fortdauerten. Im Süden Polens und auf dem südlichen Territorium der Elbeslawen kam es zu einer beträchtlichen Retardation. Die eisernen Pflugscharen und Pflugmesser, die sich dort zur gleichen Zeit wie im Osten ausgebreitet hatten, gelangten in der zweiten Hälfte des I. Jahrtausends u. Z. nur wenig zur Anwendung. Erst im 9 —10. Jahrhundert und besonders in den ersten Jahrhunderten des II. Jahrtausends gelangten sie wiederum in größerem Ausmaß zum Einsatz und verbreiteten sich zugleich weiter nach Norden. Die Elbeslawen ackerten in der zweiten Hälfte des I. Jahrtausends vor allem mit einem Holzpflug mit hölzerner Pflugschar mit langem, schmalem und geradem Griff (rüder-, pfeil- oder schaufelförmige Pflugscharen, Abb. 63). Eine eigenständige Entwicklung verlief im osteuropäischen Waldgebiet. Im 9 —10. Jahrhundert entstand dort ein typisches Ackergerät, die zwei- oder mehrzinkige Zoche (Abb. 84: 4-11; 85). Auf dem gesamten slawischen Territorium wurden alle wichtigsten Getreidearten und Feldfrüchte wie auf dem Gebiet der CSSR angebaut, mit dem Unterschied, daß mancher orts der Roggen mehr in den Vordergrund trat. Das paläobotanische Material aus Tornow auf dem Gebiet der Elbeslawen in der heutigen DDR aus dem 7.— Mitte des 9. Jahr hunderts deutet darauf hin, daß das Wintergetreide oft zwei Jahre hintereinander, das Sommergetreide manchmal auch zweimal gesät wurde; sonst wiederum säte man das Wintergetreide nach dem Sommergetreide oder auf neuen Feldern nach der Bodenruhe, das Sommergetreide nach dem Wintergetreide oder öfter als das Wintergetreide auf Äckern, die vor der Aussaat längere Zeit geruht hatten. Die typische Saatfolge der Drei felderwirtschaft existierte nicht. Das Getreide wurde mit denselben Sicheln wie auf dem Territorium der CSSR ab geerntet, zur Dominanz der vollkommeneren Sicheln kam es durchweg etwas später als auf unserem Territorium, die primitiveren Sicheln konnten sich länger behaupten. In Polen waren außerdem Sicheln mit zusammenlegbarer Scheide stark verbreitet, die zum Anghängen bestimmt waren (Abb. 86: 1). Man erntete wahrscheinlich auch zweimal jährlich, im Frühsommer das unausgereifte Getreide und im Hochsommer oder Spät sommer das reife Getreide. Das Getreide wurde am häufigsten in unterirdischen Vorrats gruben eingelagert, hier und da sind aber oberirdische Schüttböden belegt (z. B. Tornow, 7 — Mitte des 9. Jh., DDR). Auch die Mühlsteine, die Vermahlungsart und die Ver arbeitung der übrigen Feldfrüchte waren gleich. Der Obst und der Weinbau entwickelte sich später als auf dem Territorium der CSSR (Polen seit dem 10 Jahrhundert, der Weinrebenanbau in Pommern erst seit dem 12. Jahr hundert), oder war weniger entwickelt, und selteneres Obst und besserer Wein wurden importiert Eine Ausnahme bildet das Gebiet der Südslawen einschließlich Ungarns, wo der Anbau der Weinrebe unmittelbar an die Tradition der Römischen Provinzen anknüpfte
385
Die Viehzucht war überall dahingehend übereinstimmend, daß widerstandsfähige und genügsame Rassen mit niedriger Nutzleistung gezüchtet wurden und man das Vieh während des ganzen Jahres in der freien Natur beließ, wobei es im Winter mit Heu nachgefüttert wurde. Die Zusammensetzung der Herde war aber verschieden. In Polen und Pommern hielt man viele Schweine, bei den Elbeslawen viel Rindvieh und Schweine, im ostslawischen Waldgebiet war die Situation heterogen. Im ostslawischen Wald steppengebiet züchtete man an zweiter Stelle nach dem Rindvieh Pferde, und zwar zur Fleischgewinnung. Die Schweinezucht war weniger verbreitet. Das Rindvieh und viel leicht auch andere Tiere wurden kastriert. In Stará Ladoga im osteuropäischen Wald gebiet wurden spezielle hölzerne Kastrationsplättchen gefunden (Abb. 91). Das Heu wurde mittels kurzer Sensen abgeerntet (Abb. 89: 1, 2; 90: 3). Das Vieh trug auf der Weide verschiedene Glöckchen (Abb. 90: 2) aus Bronze, Eisen und vielleicht auch aus Holz. Große und kleine Ställe kennen wir praktisch nicht, mit Ausnahme der ältesten Schichten in Stará Ladoga, wo damals starke Einflüsse aus Skandinavien zur Geltung gelangten. Eine Kuriosität war die Seidenspinnerzucht in der Mitte des 10. bis zur Mitte des 11. Jahrhunderts in Polen und das Vorkommen von Kamelen in Polen und auf dem europäischen Gebiet der UdSSR. Das Verhältnis von pflanzlicher und tierischer Produktion war im Durchschnitt ausgeglichen, es ist aber nicht ausgeschlossen, daß sich das Verhältnis zwischen pflan zlicher und tierischer Produktion in bestimmten Gebieten mit der Zeit änderte und daß man z. B. zunächst großen Wert auf Getreide legte und dann, nach teilweiser Bodener schöpfung, eine Tendenz zur Weidewirtschaft und zur Viehzucht einsetzte und die Äcker lange ruhengelassen wurden. Für eine solche Situation liefern die Pollenanalysen an einigen Orten der heutigen DDR einen Hinweis. Vorherrschendes landwirtschaftliches System mit Ausnahme der obengeführten Gebiete war die wilde Feldgraswirtschaft mit fortschreitendem Übergewicht kürzerer Drieschen. Die Landwirtschaft auf dem slawischen Territorium war im wesentlichen die gleiche wie die Landwirtschaft im gesamten frühmittelalterlichen Europa. Sie entwickelte sich aus ganz ähnlichen Quellen.
KAPITEL 3 - ALTE ARTEN DER LANDWIRTSCHAFTLICHEN PRODUKTION
Brandwirtschaft. Wilde Feldgraswirtschaft Die Verfasserin behandelt anhand ethnographischen und historischen Materials beide landwirtschaftlichen Systeme und weist ihre beträchtliche Ergiebigkeit auf guten Böden nach, wobei der Arbeitsaufwand völlig tragbar und durchweg geringer war als bei der Dreifelderwirtschaft. Die Bodenruhe mußte jedoch lange dauern und die Saatzeit kürzer sein; beide Systeme erforderten ziemlich ausgedehnten frei verfügbaren Boden und standen in gewissem Maße in Verbindung mit einer teilweisen Veränderung der Wohn sitze. Bei kürzerer Bodenruhe ging der Ertrag merklich zurück und es konnte nach und nach zur völligen Erschöpfung des Bodens kommen. Die Autorin behandelt nacheinander folgende Fragen: Brand Wirtschaft: Verbrennen des Hochwaldes. Verbrennen des Niederwaldes, des Waldbestandes und der Sträucher. Verbrennen des Rasens. Verbrennen der Steppe
386
und des Steppenbestandes. Bestellung des Bodens, Aussaat. Erträge der Brandwirtschaft. Brandwirtschaft und Besiedlungsformen. Brandwirtschaft, Viehzucht und Jagd. Wilde Feldgraswirtschaft — Drieschenwirtschaft: Bestellung von Neuland. Bestellung der Drieschen und des Neulandes. Drieschenwirtschaft ohne Ausnützung des Neulandes. Älteste regelmäßige Feldgraswirtschaftssysteme. "Bodenbestellung, Düngung, Aussaat. Feldfrüchte, Saatfolgen. Driesche und ihre Verwertung. Erträge. Wilde Feldgraswirtschaft und Besiedlungsformen. Wilde Feldgraswirtschaft, Viehzucht und Jagd. Ü b e rse tzt vo n A. H u b a la
Hlava 1 Předslovanské zemědělství I. Počátky zemědělství . 1. Vznik z e m ě d ě l s t v í .............................. 2. Nejstarší zemědělství ve střední Evropě II.
Pravěké zemědělství od pozdní doby kamenné . 1. Pozdní doba kamenná 2. Doba bronzová
11
12
16 40 40 51
III. Počátek doby železné a zemědělství
57
IV. Zemědělská výroba v době kolem zlomu letopočtu . 1. Keltské zemědělství 2. Ilyrské zemědělství . . 2. Dácko-trácké zemědělství 4. Germánské zemědělství .
70 71 90 96
V. Zemědělství římských provincií VI.
Zemědělství v době laténské a římské na území ČSSR . 1. Laténské období . 2. Římské o b d o b í ...................................................................................................... 3. Otázka tradic laténského a římského zemědělství u Slovanů v časném středověku .
Hlava 2
VII. Zemědělská výroba nejstaršího slovanského obyvatelstva .
394
110
126 126 136 141
Slovanské zemědělství
VIII. Slovanské zemědělství ve 3 —5. stol. IX.
102
Zemědělská výroba na území ČSSR v 6. —7. stol.
143 149 167
X.
Z em ěd ělství na územ í ČSSR
8. — 10. stol.
1. R ostlině výroba . . . P ěstován í p oln ích plod in Z ahradní užitk ové rostlin y O vocn ářství V inařství P ěstován í ch m ele . 2. Ž iv o čišn á výroba . . . . . . . 3. Z p ů sob z em ěd ělsk é v ý r o b y ...................................................................... 4. O blastní rozdíly na ú zem í ČSSR. Z e m ě d ě lstv í V elk é M oravy . XI. Z em ěd ělsk á výroba na ostatním slo v a n sk ém územ í . 1. 2. 3. 4. 5.
173
.1 7 4 174
217 .2 1 9 224 . 2 26 . 227 . 24 8 . 259 . 26 0
P ěstován í p o ln íc h p lod in . O vocn ářství, vinařství . C h ov dom ácích zvířat . Z p ů sob z em ěd ělsk é výroby . . . P ostaven í z em ěd ělstv í na územ í ČSSR v 8 .—10. století v rámci slo v a n sk éh o zem ěd ělství .
H lav a 3
26 0 276 27 9 287 29 0
S taré zp ů so b y zem ěd ělsk é výroby
1 Ž árové z em ěd ělství ...................................... 2. D ivoká trávop oln í soustava —p řílo h o v é zem ěd ělstv í
. 29 4 .3 0 3
S tatistick é tab u lk y .
. 315
L iteratu ra .
. 328
D ie L an d w irtsch aft d e r a lte n S law en (Z usam m en fassu n g ) V ěcný rejstřík O b razo v é p řílo h y I—LVI
. 370 . 388 . za str. 304
395
m P h D r . M A G D A L E N A B E R A N O V Á . C S c.
ZEMĚDĚLSTVÍ STARÝCH SLOVANŮ Vydala A cadem ia, nakladatelství Č e sk o slo v en sk é akad em ie věd, Praha 1980 Přebal a vazbu navrhl V ladim ír K alenský R edaktor pub likace Lubor V áclavů T ech n ick á redaktorka D a n ie la Š eb án k o v á V ydání 1. — 3 9 6 str. (92 obr ), 56 kříd. příl. V ytiskla Polygrafia, n. p., S v o b o d o v a 1, Praha 2 4 0 ,3 8 AA - 40,8 3 VA N áklad 1200 výtisků - 0 2 /6 3 - 6 3 9 6 2 1-072-80 C ena váz. výtisku Kčs 8 0 ,— 5 09-21-857
ERVÍN ČERNÝ
ZANIKLÉ STŘEDOVĚKÉ O SADY A JEJICH PLUŽINY (Metodika historickogeografického výzkumu v oblasti Drahanské vrchoviny) V p o sled n ích dvou desetiletích stou pá význam dějin o síd len í, které jsou neo d m y sliteln o u slo žk o u v š e strann éh o p oznání h isto rick éh o vývoje. D o popředí se tak dostává i problem atika zaniklých střed o věkých osad. H istoriky, jazyk ověd ce a arch eo lo g y zajím á, kdy a proč tyto osady zanikly, jaká byla struktura jejich p oln ostí, která vypovídá o způsobu střed o v ěk éh o h o spodaření, i jak vypadala architek tura starých vesnic; zaniklé osady totiž u ch o v a ly ty rysy, které byly jinde setřeny pozdějším vývojem a které nám m o h o u p om oci rekonstruovat obraz střed o v ěk é kulturní krajiny. Studium zaniklých osad a jejich plužin se n em ůže obejít b ez terén n íh o histo rick o g eo g ra fick éh o v ý zkum u. P růkopníkem v této oblasti se stal prof. M UDr. Ervín Černý, který se — ved le své náročné lékařské praxe — v íce n ež dvacet let so u sta v n ě v ě nuje práci s historickým i pram eny a především zkoum á pozůstatky zaniklých osad přím o na m ístě, v terénu. Z a ob la st sv é h o výzkum u si zv o lil Drah a n sk o u v rchovin u, pom ěrn ě rozsáhlý zem ěp isn ý celek, který představuje typické k o lo n iza čn í územ í, výrazněji o síd le n é až ve 13. století. D lo u h o le té zk u šen o sti d o v o lily dr. Č erném u získ a n é poznatky z o b ecn it a podat logicky utříděný přehled m etod a m o žn o stí d a ného oboru. K nihu doplňuje názorná obrazová část — mapy i sch em a tické kresby, které vznikaly přím o při práci v te rénu. Studii E. Č erného přivítají odborníci i studenti historick é geografie, historie, archeologie, e tn o grafie; vzbudí však jistě zájem širší veřejnosti. A utor ji adresuje také badatelům působícím m im o v ěd eck é ústavy, vlastivědným pracovníkům , kteří znají d ů věrně své o k o lí a m ohou pom oci zachytit m izející stopy bývalé tvářnosti naší zem ě.
ACADE MI A nakladatelství československé akademie věd
Comments
Report "Magdaléna Beranová: Zemědělství starých Slovanů / Agriculture ancient Slavs / Landwirtschaft alten Slawen "